11.Kapitola-Brumbálova armáda a přemistování 1/2
10. 8. 2007
Profesorka
McGonagallová okamžitě duchapřítomně přiskočila k Moudrému klobouku.
Nemusela ani nic říkat. Její kroky v naprostém tichu, které by se v tom
okamžiku dalo i krájet, zaduněly, jako by tu zadupal Hagrid. Několik prváků,
stojících úplný kousek před ní ze sebe vydralo několik přidušených výkřiků
jak se polekali. Harry seděl na židli naprosto zařezaně. Měl pocit, že se mu
začíná špatně dýchat, jak napětí ve Velké síni houstlo. Pořád ještě nevěřil
tomu, co slyšel. Moudrý klobouk ho varoval a dal mu radu. Zatím ještě přesně
nevěděl, co přesně myslel, ale jeho slova se mu vryla do paměti a stále
ještě slyšel jeho starý, ale znělý hlas, který se síní před malým okamžikem
rozléhal. Náhle si uvědomil, že Brumbál ještě stále stojí. Střetli se
pohledem, ale Brumbál okamžitě zakmital očima po vyděšených prvňáčcích a bez
jakéhokoli slova se zase posadil a pokýval na profesorku McGonagallovou,
která čekala na jeho pokyn, aby mohla pokračovat. Harry zahlédl v jeho
pohledu značný neklid, ale zároveň i rozčilení. Bradavický ředitel se tvářil
opravdu nebezpečně a Harry se absolutně nedivil respektu ostatních
kouzelníků, kteří se s ním bavili opravdu velmi obezřetně, hlavně v případě Popletala - ministra kouzel.
"Takže," zachraptěla McGonagallová, jako by snad celé léto nepromluvila, ale zdálo se, jako by stejně mluvila jen do prázdna, protože stejně jako prváci, i ostatní ročníky seděli u stolů jako omámení a ti, kteří se už alespoň trochu stihli otrkat, provrtávali ubohého Harryho zvědavými pohledy, jako by to byl právě on, kdo Moudrému klobouku složil jeho píseň a tak věděl, co tu bylo před momentem naznačeno.
"Nyní budu číst jména, vy si budete postupně sedat na tuhle stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk..." něco od Mrzimorského stolu netrpělivě zašustilo a Havraspárské musel dokonce ztlumit i primus, když tam někdo něco zabrblal. Zmijozelští se ani nehnuly. Jen Malfoy a několik žáků sedících kolem něj, se zlobně šklebili a v očích jim sem tam závistivě zablýsklo. Ve zmijozelské koleji většinou studovali ti, kteří se dali na stranu zla. Celý Nebelvírský stůl zíral na McGonagallovou co nejzaujatěji, Harry si však dobře všiml, že po něm kmitají každým okamžikem pohledy. Parvati Patilová si asi osmkrát za celé zařazování odhrnula vlasy z obličeje tím, že prudce pohodila hlavou, samozřejmě tak, aby při tom zahlédla, jak se Harry tváří. Ten si byl téměř jistý, že kdyby byla jediná, kdo po něm pomrkával, tak by se otočila nejméně dvakrát tolik. Musela však dát možnost i Nevillovi, který si každým okamžikem kontroloval zřejmě povolený knoflík na svém hábitu, Leemu - ten pokaždé, když byl někdo zařazený do Nebelvíru, nadšeně tleskal a prostě to musel zdělit svému spolužákovi, který samozřejmě seděl směrem k Harrymu. Dokonce i Hermiona se k němu každou chvílí točila, aby sem tam srovnala pohár s talířkem, do kterého při každém potlesku omylem strčila loktem, takže se posunul až k Harrymu. Ten si přál, aby to už skončilo.
"...Frenk Simur..."
"...Mrzimor..."
"...Lertová Hiacinta..."
"...Havraspár..."
"...Momon Rich...," pokračovala McGonagallová a z řady vystoupil vysoký blonďatý kluk, vypadal rozhodně tak nejméně o rok starší, než opravdu byl.
"...Moonthon Samuel ..." Harry se v duchu zaradoval, jak nejvíc mu to zrovna šlo, už jenom pár prváků. "...Kuwler Jevel..."už jen pět "...Arnold Terer," zavolala McGonagallová a Harry okamžitě poznal toho malého kluka, kterého si všiml hned na začátku. Připadal mu o dost menší, než si vůbec původně představoval a zdálo se mu, jako by s ním naprosto cloumala nervozita až tak, že vypadal, jako by na něho někdo použil třesavé kouzlo nebo přinejmenším, jako by snědl nějaký Fredův a Georgeův experimentální nový druh bonbónů.
Opatrně se vyškrábal na stoličku.
"...Nebelvír..." zaduněl Velkou síní Moudrý klobouk a Arnold se, za obrovského potlesku a výskotu všech nebelvírských, rychle rozeběhl ke stolu jeho koleje, přičemž si málem rozbil nos o stůl, když zakopl o nohu nejbližší židle "...Wequeová Evita..." - konečně už poslední.
Když došel Zrog Maram k zmijozelskému stolu, kde jej už každý horlivě vítal, na řadu měl přijít Brumbálův proslov. Harryho polil neklid. Bál se, aby se to nečekaně neprodloužilo stejně, jako píseň Moudrého klobouku, který už profesorka McGonagallová odnášela zpátky, podle Harryho názoru do ředitelny. Teprve až její kroky konečně zamlkly někde na schodech uvědomil si nyní, že vedle ředitele sedí i Aberforth. Chtěl vědět, jak se tváří na to, že se Harrymu i přesto, že již ovládá nitrobranu, zdají podivné sny. To už však nestihl, protože Albus Brumbál povstal a dal se do řeči.
"Tak je tu další školní rok," začal slavnostně, ale Harry z jeho hlasu odtušil, že něco není úplně v pořádku. "Chci vám jen říct, že to, čeho jsme se celá léta obávali, se znovu naplnilo a tak vás prosím o naprostou opatrnost, ať budete kdekoli," projel přísným pohledem všechny žáky a Harryho se zmocnil nepříjemný pocit. Dobře věděl, že tato slova se netýkala jen jeho, ale přesto měl nejasné tušení, že zrovna samotný Harry přivedl Brumbála k tomu, aby kladl důraz na opatrnost. Nedokázal si představit, jak ho bude na výletu do Prasinek provázet Střevlík... vlastně si v tento okamžik nedovedl vybavit naprosto nic.
"Letošního roku jsme pro šestý ročník zavedli novou hodinu," oznámil prostě Brumbál, "na přání mnoha rodičů bradavických studentů, aby se učilo i to, jak se zachovat v případě nebezpečí, se na naši školu dostavil pan profesor Ivanov Seněgev z ministerstva kouzel," řekl a podivně vyhlížející kouzelník, kterého si předtím Harry spolu s ostatními prohlížel, prudce povstal, až sebou trhli jak profesorka Vanceová, která při tom vykřikla něco v cizí řeči, tak i profesor Kratiknot, který se skácel z veliké hromady polštářů, na kterých seděl.
"I když já si myslím, že takové hodiny není zapotřebí," pokračoval Brumbál, když se profesor Kratiknot konečně za pomoci Tonksové a Wergera vyškrábal zase zpátky na své místo, "mile rád vyhovím takovýmto přáním."
"Dále bych chtěl na naší škole přivítat novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Tonksovou," začal tleskat a všichni se přidali. Ron se musel zašklebit, Harry tušil, že to bylo titulu profesorky, protože to vyznělo opravdu nereálně. Když se rozhlédl kolem dokola, aby viděl, jak se ostatní tváří, vypadali opravdu nedůvěřivě a tak trochu váhavě. Tonksová se začala viditelně červenat a zjevně nevěděla, co má dělat, z toho ji však zachránil Brumbál, který si vzal opět slovo.
"Také profesor Werger je tu nový stejně, jako i nový výběrový předmět pro šesté ročníky místo předmětu astronumeriky, jelikož profesorka Trelawneyová na ni už nebude mít čas -."
"No ještě že tak," odfrkl si Ron, "dokážete si někdo představit, že by nás měla mít ještě další dva roky?" zaškaredil se a dělal, že Parvatiny a Levanduliny nasupené pohledy vůbec nevnímá. Ti dvě totiž profesorku Trelawneyovou naprosto zbožňovaly.
"Prosím vás tedy, aby jste je řádně přivítali," pronesl přísným hlasem, když všichni seděli jako zařezaní. Stále totiž po očku pokukovali po Harrym a zdálo se, jako by ředitele vlastně ani nevnímali. Nakonec přece jen zatleskali novému učiteli a po chvilce se rozhostil celou Velkou síní šumot, jak se bavili o Harrym a nových učitelích. Ten však přehlušil Brumbálův silný a zvučný hlas.
"Tak si myslím, že už je čas na hostinu," spráskl ruce a na stolech se v ten moment objevily hromady jídla. Všechny talířky byli v mžiku plné, jak si každý rychle nabíral, a všichni se s chutí pustili do jídla. Ron se okamžitě bez jakýchkoli starostí zakousl do kuřecího stehýnka a druhou rukou hmatal po naběračce s kaší. Síní se ozývalo cinkání příborů o talíře a hlomoz a Harry tak nějak cítil, že napětí povolilo. Přesto si však všímal, jak se každý sem tam podívá směrem k němu. Přál si, aby už slavnost skončila a konečně mohli jít spát. Nechtěl být v této tiché společnosti a nějak se přetvařovat, jako by nic. Zajímalo ho, co tím Moudrý klobouk myslel.
"Nechceš sníst alespoň něco, Harry?" zeptala se ho Hermiona a tvářila se starostlivě; než jí stačil cokoliv odpovědět, vzala jeho talíř a nadělala mu do něj pořádnou dávku kaše a sekané. "Měl by jsi do sebe dostat aspoň trošku," posadila se a chvíli ho upřeně pozorovala.
"O...tt hy si mel, Arry," prskal ze sebe Ron. "Podívej se k učitelskému stolu, aby si nemysleli, že jsi nemocný," pobídl ho, když konečně spolkl svoje sousto. Harry si uvědomil, že není jediný, kdo nemá na jídlo ani pomyšlení. Všichni učitelé se tvářili dokonale zmateně, dokonce i Snape vypadal překvapeně, a všichni mžikali očima po Harrym. Když na ně však pohlédl, rychle strhli své pohledy někam jinam.
Náhle se střetl pohledem s Brumbálem. Ten upíral svůj pohled na Harryho a tvářil se ztrápeně a unaveně. Harrym projel tíživý pocit a najednou, jako by se v něm ozval nějaký hlas a Harry měl sto chutí Brumbálovi ublížit; okamžitě strhl svůj pohled zpátky a uvědomil si, že rukou nechtěně zajel takovou silou do talíře, až se kaše rozprskla kolem něho po stole. Chtěl se omluvit, ale ostatní stejně dělali, jako by se nic nedělo. Najednou však ucítil obrovskou bolest ve svém rameni a zároveň projela bodavá bolest i jeho jizvou, až sebou bolestně škubl a otupěle vykřikl. Několik studentů od vedlejšího mrzimorského stolu se po něm vyděšeně ohlédlo a Hermiona s Ronem se tvářili vyděšeně, Hermiona dokonce vypadala, jako by před chvílí prožila ten samý pocit, co Harry. Nikdo víc si ho však již nevšiml, většina studentů už byla zabraná do svých rozhovorů.
"Harry, co se děje?" vyhrkla Hermiona; Harry však nevěděl, co ji má říct. "Zabiješ ho...zabiješ!!!" rozkazoval mu pisklavý hlásek v jeho hlavě. "Uděláš, co ti řeknu!" Harry cítil, jak ho rameno nepříjemně pálí. Bylo to nesnesitelné...ale ten hlas...ten hlas mu byl povědomý.
"Musím," šeptl, "chci...já už jdu," hlesl, co nejrychleji se snažil postavit na nohy a tak nějak podivně se odkymácel z Velké síně. Už mu bylo jedno, že oči všech přítomných směřují k němu, když vycházel. Jakmile za sebou chtěl zavřít dveře, vrazil do Rona.
"Nemusíte se mnou chodit," ujišťoval je oba, když se za Ronem vyřítila i Hermiona.
"Půjdeme s tebou," řekla důrazně Hermiona.
"Nic mi není," zalhal, ale tentokrát viditelně nepřesvědčil ani Rona, natož Hermionu. Ta ho doslova probodávala pohledem.
"Rozbolela mě trochu ta jizva a také...to rameno," připustil konečně. Ron se zatvářil vystrašeně a Hermiona zděšeně vyjekla.
"Harry, tohle rozhodně musíš říct profesoru Brumbálovi," přesvědčovala ho, ale to se mu opravdu nechtělo. "Ty víš, že to není žádná legrace," pokračovala, "tentokrát to už něco znamená, když tě bolí ta jizva-."
"Hermiono ta mě bolí, protože cítím Voldemortovy pocity," ucedil netečně. "Spíš mi dělá starosti, za jakých okolností mě začala bolet," utrousil a vydal se spolu s přáteli po schodech nahoru, do západní věže, kde byla nebelvírská kolej.
"Myslíš..." spustil Ron pomalu a zjevně si ještě promýšlel, co řekne, "...že to bylo kvůli Snapeovi?" vypadlo z něho.
"Ne...to ne," zavrtěl hlavou Harry, "to Brumbál... když jsem se mu podíval do očí, zaslechl jsem jako by nějaký vnitřní hlas," zamumlal; zatím v tom neměl ještě úplně jasno. "Letos se mi to ještě nestalo, dnes je to poprvé, dokonce ani když jsem ho viděl ve Fénixově řádu," ztišil hlas, aby je náhodou nikdo neslyšel, "ale dnes to bylo poprvé po dlouhé době -."
"Můžeš mi říct, o čem to mluvíš?" přerušil ho netrpělivě Ron, "jaký hlas, co říkal?" vyzvídal. Harry se chvíli zdráhal, nechtěl se chlubit zrovna tím, že ho nějaký vnitřní hlas chtěl donutit, aby Brumbálovi ublížil, aby ho zabil.
"Takže," zachraptěla McGonagallová, jako by snad celé léto nepromluvila, ale zdálo se, jako by stejně mluvila jen do prázdna, protože stejně jako prváci, i ostatní ročníky seděli u stolů jako omámení a ti, kteří se už alespoň trochu stihli otrkat, provrtávali ubohého Harryho zvědavými pohledy, jako by to byl právě on, kdo Moudrému klobouku složil jeho píseň a tak věděl, co tu bylo před momentem naznačeno.
"Nyní budu číst jména, vy si budete postupně sedat na tuhle stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk..." něco od Mrzimorského stolu netrpělivě zašustilo a Havraspárské musel dokonce ztlumit i primus, když tam někdo něco zabrblal. Zmijozelští se ani nehnuly. Jen Malfoy a několik žáků sedících kolem něj, se zlobně šklebili a v očích jim sem tam závistivě zablýsklo. Ve zmijozelské koleji většinou studovali ti, kteří se dali na stranu zla. Celý Nebelvírský stůl zíral na McGonagallovou co nejzaujatěji, Harry si však dobře všiml, že po něm kmitají každým okamžikem pohledy. Parvati Patilová si asi osmkrát za celé zařazování odhrnula vlasy z obličeje tím, že prudce pohodila hlavou, samozřejmě tak, aby při tom zahlédla, jak se Harry tváří. Ten si byl téměř jistý, že kdyby byla jediná, kdo po něm pomrkával, tak by se otočila nejméně dvakrát tolik. Musela však dát možnost i Nevillovi, který si každým okamžikem kontroloval zřejmě povolený knoflík na svém hábitu, Leemu - ten pokaždé, když byl někdo zařazený do Nebelvíru, nadšeně tleskal a prostě to musel zdělit svému spolužákovi, který samozřejmě seděl směrem k Harrymu. Dokonce i Hermiona se k němu každou chvílí točila, aby sem tam srovnala pohár s talířkem, do kterého při každém potlesku omylem strčila loktem, takže se posunul až k Harrymu. Ten si přál, aby to už skončilo.
"...Frenk Simur..."
"...Mrzimor..."
"...Lertová Hiacinta..."
"...Havraspár..."
"...Momon Rich...," pokračovala McGonagallová a z řady vystoupil vysoký blonďatý kluk, vypadal rozhodně tak nejméně o rok starší, než opravdu byl.
"...Moonthon Samuel ..." Harry se v duchu zaradoval, jak nejvíc mu to zrovna šlo, už jenom pár prváků. "...Kuwler Jevel..."už jen pět "...Arnold Terer," zavolala McGonagallová a Harry okamžitě poznal toho malého kluka, kterého si všiml hned na začátku. Připadal mu o dost menší, než si vůbec původně představoval a zdálo se mu, jako by s ním naprosto cloumala nervozita až tak, že vypadal, jako by na něho někdo použil třesavé kouzlo nebo přinejmenším, jako by snědl nějaký Fredův a Georgeův experimentální nový druh bonbónů.
Opatrně se vyškrábal na stoličku.
"...Nebelvír..." zaduněl Velkou síní Moudrý klobouk a Arnold se, za obrovského potlesku a výskotu všech nebelvírských, rychle rozeběhl ke stolu jeho koleje, přičemž si málem rozbil nos o stůl, když zakopl o nohu nejbližší židle "...Wequeová Evita..." - konečně už poslední.
Když došel Zrog Maram k zmijozelskému stolu, kde jej už každý horlivě vítal, na řadu měl přijít Brumbálův proslov. Harryho polil neklid. Bál se, aby se to nečekaně neprodloužilo stejně, jako píseň Moudrého klobouku, který už profesorka McGonagallová odnášela zpátky, podle Harryho názoru do ředitelny. Teprve až její kroky konečně zamlkly někde na schodech uvědomil si nyní, že vedle ředitele sedí i Aberforth. Chtěl vědět, jak se tváří na to, že se Harrymu i přesto, že již ovládá nitrobranu, zdají podivné sny. To už však nestihl, protože Albus Brumbál povstal a dal se do řeči.
"Tak je tu další školní rok," začal slavnostně, ale Harry z jeho hlasu odtušil, že něco není úplně v pořádku. "Chci vám jen říct, že to, čeho jsme se celá léta obávali, se znovu naplnilo a tak vás prosím o naprostou opatrnost, ať budete kdekoli," projel přísným pohledem všechny žáky a Harryho se zmocnil nepříjemný pocit. Dobře věděl, že tato slova se netýkala jen jeho, ale přesto měl nejasné tušení, že zrovna samotný Harry přivedl Brumbála k tomu, aby kladl důraz na opatrnost. Nedokázal si představit, jak ho bude na výletu do Prasinek provázet Střevlík... vlastně si v tento okamžik nedovedl vybavit naprosto nic.
"Letošního roku jsme pro šestý ročník zavedli novou hodinu," oznámil prostě Brumbál, "na přání mnoha rodičů bradavických studentů, aby se učilo i to, jak se zachovat v případě nebezpečí, se na naši školu dostavil pan profesor Ivanov Seněgev z ministerstva kouzel," řekl a podivně vyhlížející kouzelník, kterého si předtím Harry spolu s ostatními prohlížel, prudce povstal, až sebou trhli jak profesorka Vanceová, která při tom vykřikla něco v cizí řeči, tak i profesor Kratiknot, který se skácel z veliké hromady polštářů, na kterých seděl.
"I když já si myslím, že takové hodiny není zapotřebí," pokračoval Brumbál, když se profesor Kratiknot konečně za pomoci Tonksové a Wergera vyškrábal zase zpátky na své místo, "mile rád vyhovím takovýmto přáním."
"Dále bych chtěl na naší škole přivítat novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Tonksovou," začal tleskat a všichni se přidali. Ron se musel zašklebit, Harry tušil, že to bylo titulu profesorky, protože to vyznělo opravdu nereálně. Když se rozhlédl kolem dokola, aby viděl, jak se ostatní tváří, vypadali opravdu nedůvěřivě a tak trochu váhavě. Tonksová se začala viditelně červenat a zjevně nevěděla, co má dělat, z toho ji však zachránil Brumbál, který si vzal opět slovo.
"Také profesor Werger je tu nový stejně, jako i nový výběrový předmět pro šesté ročníky místo předmětu astronumeriky, jelikož profesorka Trelawneyová na ni už nebude mít čas -."
"No ještě že tak," odfrkl si Ron, "dokážete si někdo představit, že by nás měla mít ještě další dva roky?" zaškaredil se a dělal, že Parvatiny a Levanduliny nasupené pohledy vůbec nevnímá. Ti dvě totiž profesorku Trelawneyovou naprosto zbožňovaly.
"Prosím vás tedy, aby jste je řádně přivítali," pronesl přísným hlasem, když všichni seděli jako zařezaní. Stále totiž po očku pokukovali po Harrym a zdálo se, jako by ředitele vlastně ani nevnímali. Nakonec přece jen zatleskali novému učiteli a po chvilce se rozhostil celou Velkou síní šumot, jak se bavili o Harrym a nových učitelích. Ten však přehlušil Brumbálův silný a zvučný hlas.
"Tak si myslím, že už je čas na hostinu," spráskl ruce a na stolech se v ten moment objevily hromady jídla. Všechny talířky byli v mžiku plné, jak si každý rychle nabíral, a všichni se s chutí pustili do jídla. Ron se okamžitě bez jakýchkoli starostí zakousl do kuřecího stehýnka a druhou rukou hmatal po naběračce s kaší. Síní se ozývalo cinkání příborů o talíře a hlomoz a Harry tak nějak cítil, že napětí povolilo. Přesto si však všímal, jak se každý sem tam podívá směrem k němu. Přál si, aby už slavnost skončila a konečně mohli jít spát. Nechtěl být v této tiché společnosti a nějak se přetvařovat, jako by nic. Zajímalo ho, co tím Moudrý klobouk myslel.
"Nechceš sníst alespoň něco, Harry?" zeptala se ho Hermiona a tvářila se starostlivě; než jí stačil cokoliv odpovědět, vzala jeho talíř a nadělala mu do něj pořádnou dávku kaše a sekané. "Měl by jsi do sebe dostat aspoň trošku," posadila se a chvíli ho upřeně pozorovala.
"O...tt hy si mel, Arry," prskal ze sebe Ron. "Podívej se k učitelskému stolu, aby si nemysleli, že jsi nemocný," pobídl ho, když konečně spolkl svoje sousto. Harry si uvědomil, že není jediný, kdo nemá na jídlo ani pomyšlení. Všichni učitelé se tvářili dokonale zmateně, dokonce i Snape vypadal překvapeně, a všichni mžikali očima po Harrym. Když na ně však pohlédl, rychle strhli své pohledy někam jinam.
Náhle se střetl pohledem s Brumbálem. Ten upíral svůj pohled na Harryho a tvářil se ztrápeně a unaveně. Harrym projel tíživý pocit a najednou, jako by se v něm ozval nějaký hlas a Harry měl sto chutí Brumbálovi ublížit; okamžitě strhl svůj pohled zpátky a uvědomil si, že rukou nechtěně zajel takovou silou do talíře, až se kaše rozprskla kolem něho po stole. Chtěl se omluvit, ale ostatní stejně dělali, jako by se nic nedělo. Najednou však ucítil obrovskou bolest ve svém rameni a zároveň projela bodavá bolest i jeho jizvou, až sebou bolestně škubl a otupěle vykřikl. Několik studentů od vedlejšího mrzimorského stolu se po něm vyděšeně ohlédlo a Hermiona s Ronem se tvářili vyděšeně, Hermiona dokonce vypadala, jako by před chvílí prožila ten samý pocit, co Harry. Nikdo víc si ho však již nevšiml, většina studentů už byla zabraná do svých rozhovorů.
"Harry, co se děje?" vyhrkla Hermiona; Harry však nevěděl, co ji má říct. "Zabiješ ho...zabiješ!!!" rozkazoval mu pisklavý hlásek v jeho hlavě. "Uděláš, co ti řeknu!" Harry cítil, jak ho rameno nepříjemně pálí. Bylo to nesnesitelné...ale ten hlas...ten hlas mu byl povědomý.
"Musím," šeptl, "chci...já už jdu," hlesl, co nejrychleji se snažil postavit na nohy a tak nějak podivně se odkymácel z Velké síně. Už mu bylo jedno, že oči všech přítomných směřují k němu, když vycházel. Jakmile za sebou chtěl zavřít dveře, vrazil do Rona.
"Nemusíte se mnou chodit," ujišťoval je oba, když se za Ronem vyřítila i Hermiona.
"Půjdeme s tebou," řekla důrazně Hermiona.
"Nic mi není," zalhal, ale tentokrát viditelně nepřesvědčil ani Rona, natož Hermionu. Ta ho doslova probodávala pohledem.
"Rozbolela mě trochu ta jizva a také...to rameno," připustil konečně. Ron se zatvářil vystrašeně a Hermiona zděšeně vyjekla.
"Harry, tohle rozhodně musíš říct profesoru Brumbálovi," přesvědčovala ho, ale to se mu opravdu nechtělo. "Ty víš, že to není žádná legrace," pokračovala, "tentokrát to už něco znamená, když tě bolí ta jizva-."
"Hermiono ta mě bolí, protože cítím Voldemortovy pocity," ucedil netečně. "Spíš mi dělá starosti, za jakých okolností mě začala bolet," utrousil a vydal se spolu s přáteli po schodech nahoru, do západní věže, kde byla nebelvírská kolej.
"Myslíš..." spustil Ron pomalu a zjevně si ještě promýšlel, co řekne, "...že to bylo kvůli Snapeovi?" vypadlo z něho.
"Ne...to ne," zavrtěl hlavou Harry, "to Brumbál... když jsem se mu podíval do očí, zaslechl jsem jako by nějaký vnitřní hlas," zamumlal; zatím v tom neměl ještě úplně jasno. "Letos se mi to ještě nestalo, dnes je to poprvé, dokonce ani když jsem ho viděl ve Fénixově řádu," ztišil hlas, aby je náhodou nikdo neslyšel, "ale dnes to bylo poprvé po dlouhé době -."
"Můžeš mi říct, o čem to mluvíš?" přerušil ho netrpělivě Ron, "jaký hlas, co říkal?" vyzvídal. Harry se chvíli zdráhal, nechtěl se chlubit zrovna tím, že ho nějaký vnitřní hlas chtěl donutit, aby Brumbálovi ublížil, aby ho zabil.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář