14.Kapitola-Zvěromágové
10. 8. 2007
"Tak tomu se říká opravdová smůla,"
litoval Ron Harryho, když šli z oběda na školní pozemky, kde měli mít hodinu s
Hagridem. "Sedět s Malfoyem v jedné lavici, to je tedy to nejhorší, co tě mohlo
potkat," ujišťoval ho.
"Díky," ušklíbl se Harry; tak, jak ho nadobro opustila dobrá nálada, Ron ho rozhodně nemohl potěšit víc. "Kde je vůbec Hermiona?" nechtěl se dál o Malfoyovi bavit. "Říkala, že se přeci uvidíme na obědě," připomněl Ronovi, který se tvářil naprosto nechápavě.
"Co já vím, zase se někde zarazila, určitě v knihovně," pokrčil bezvýznamně rameny, "tys mu to ale nandal. A já jsem to neviděl," rozčiloval se Ron. Vypadalo to, že se s ním dnes nebude dát bavit o ničem jiném, než o tom, jak se asi musel Malfoy tvářit, když ho Harry srazil k zemi. Tomu bylo ihned jasné, že pokud se mu co nejdříve nepodaří Rona přimět mluvit o něčem jiném, bude mu muset neustále popisovat jak se Draco tvářil. Něco mu na tom celém připadalo zvláštní. Měl dojem, že by se Malfoy jen tak nenechal vyvést zmíry, ale něco se muselo stát. Připadal mu strašlivě netrpělivý, jako by se na spor s Harrym nemohl dočkat. Harry ale nakonec usoudil, že to mohla být prostě jen jeho domněnka a takový pocit.
"No, a co jste vlastně dělali vy?" vyhrkl na Rona, který chtěl po Harrym, aby mu zopakoval, jak že daleko Draco odletěl.
"Bylo to naprosto super," vyhrkl jeho kamarád a vypadalo to, že se konečně povedlo zavést hovor někam jinam. "Sice je to spousta teorie a teorie," z tónu jeho hlasu šla cítit jisté zklamání, "ale později budeme mít i nějakou tu praxi," dořekl zasněně, ale dál už nepromluvil, protože došli konečně k Hagridově srubu, ze kterého se najednou ozval obrovský hlomoz. Znělo to, jako když Hagrid dělá uvnitř úklid, kdyby však do toho hlomozu ještě nestihl pokřikovat: "POČKEJ! DOST!"
Podle toho, jak se ozývalo padání příborů a všeličeho dalšího, včetně rozbíjení hrnků, zřejmě těch několika, které měl, se mu dovnitř dostali raraši a dělali mu tam podzimní úklid.
Každý však napjatě poslouchal. Harry dokonce jednu chvíli přemýšlel, zda se nemá skrz dveře Hagrida optat, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje s něčím pomoct, ale než vůbec stihl dojít k jeho domku na deset metrů, dveře se prudce otevřeli a ven doslova vyběhl jejich profesor péče o kouzelné tvory, naprosto rudý v obličeji.
Teprve asi po půl minutě napjetí se Hagrid konečně rozešel vpřed a Harry si zároveň v ten okamžik uvědomil, že v ruce třímá vodítko. Nemusel už po Hagridovi pohlédnout tázavým pohledem a netrpělivě natahovat hlavu vpřed, protože stál nejblíže k němu, aby mohl jako první zahlédnout malinkého smrtňoďase, který vycupital pomalinku ven za profesorem.
"Á... už ste tady," předstíral, ne zrovna nejlíp, velké překvapení Hagrid. "No, to aby sme už začnuli, ne?" pokusil se o úsměv, ale jeho obličej, očividně žáky stále ještě příliš děsil, než aby mu úsměv, který však v tuto chvíli stejně spíš připomínal rozzuřeného rudoocasého draka, než-li úsměv učitele, opětovali.
"Vidíš tu někde Hermionu?" vyptával se Harry Rona, když se k nim Hagrid na okamžik otočil zády; zjistil ale, že jeho kamarád má jiné zájmy. Ten se totiž všemi svými smysli věnoval Malfoyovi, který stál na opačné straně a očividně se snažil zachytit jeho pohled, aby mu mohl věnovat nanejvýš přátelský úšklebek. Jeho sok se však díval naprosto otupěle do země. Harry do Rona strčil.
"No jo," zabručel rozmrzele Ron, "víš, že máš ale pravdu? Draco je opravdu nějaký zaražený," oznámil Harrymu po chvilce a pohlížel přitom na Malfoye, jako by byl nějaké výstavní zvíře. "Vůbec je tak nějak stranou," pokýval zamyšleně hlavou, ale to už k se otočil za sebe, protože, stejně jako Harry, zaslechl nějaké hlasité funění. To právě Hermiona doběhla s asi pětiminutovým zpožděním.
"Já opravdu žasnu," snažil se předstírat překvapení a následovně pohoršení; tvářil se tak trochu, jako profesorka McGonagallová, když má urovnat nějaký Harryho nebo Ronův přestupek.
"Vypadá to, že jste si to s Hermionou prohodili," zazubil se Harry, "dřív jsi chodil později ty," oznámil Ronovi, který se nejdřív pokusil o uražený pohled, kterým měl zřejmě napodobit Hermionu, když se tak chtěla distancovat od nějakých narážek; oba dva vyprskli smíchy.
"Tak Harry, dem teda na to?" ozval se Hagridův hluboký hlas a když se Harry otočil zpět k profesorovi, zjistil, že na něj upírá svůj pohled stejně zaujatě, jako všichni zmijozelští i nebelvírští studenti.
"Ehm... s čím?" zeptal se opatrně a snažil se chovat co nejvíc nenuceně, ale stejně jako Hermiona mu nemusela dávat najevo, co se bude dít, hlasitým hluboko opovržujícím povzdechnutím, tak i Harrymu už nikdo jiný nemusel dávat nic najevo. Věděl moc dobře, co ho očekává. V jednu chvíli se dokonce domníval, že to Hagrid nechá být, ale na to, aby se něco takového stalo, už znal bradavického učitele dost dlouho.
"No přec s výchovou toho smrtňodasa," pokýval Hagrid svoji vousatou hlavou a než se Harry zmohl, aby mohl cokoli říct, už v ruce držel vodítko a profesor péče o kouzelné tvory ho táhnul doprostřed kruhu, který mezitím žáci vytvořili. Harry okem zabrouzdal směrem k Hermioně a viděl, jak se přemáhá, aby se přidala k naopak nadšenému Ronovi a spolu s ostatnímu uzavřela kruh.
"Takže," spustil neméně nadšený Hagrid a oči se mu při pohledu na Harryho a jeho nového mazlíčka jen blýskaly štěstím, "začnem."
"A-ale Hagride, co mám dělat?" zakoktal se Harry a bezradně pokrčil rameny.
"Enom se neboj Harry, vo nic nejde, budu ti říkat, co máš dělat," uklidňoval ho profesor s naprosto chorobnou radostí. "No..." spráskl ruce, "von ze začátku bude asi trošičku zlobit, možná, že po tobě aj krapet vyjede, ale nenech se vodradit, to zvládneš," ujistil ho ještě jednou, ale aby Harry řekl pravdu, tak ho tím vůbec neuklidnil.
"Všeci uzavřete kruh, ale pořádně," začal rozdávat příkazy Hagrid, "kdyby Harryho přece jen přemohl, přes vás se nesmí dostat," Harry jen nasucho polkl a jedním okem pohlédl letmo na smrtňoďase, který mu připadal opravdu hodně nevrlý, druhým okem sledoval stále Hagrida, který už tak nějak uspořádal kruh, skládající se ze zmijozelských a nebelvírských studentů � popravdě řečeno, v tento okamžik se netvářili ani oni zrovna dvakrát nadšeně, jak se od profesora dozvěděli, že by měli dělat rozzuřenému tvorečku, který se jistě bude chtít dostat ven, mimo kruh, nějakou clonu, která by mu v tom měla dokonce zabránit. Každý tak nějak mžikal očima po Harrym, jako by ho chtěli pohledy přesvědčit, že by se měl opravdu snažit a dát si záležet na tom, co udělá.
Harry si byl jejich pohledů naprosto vědom. Na krátký okamžik ho jen tak napadlo podívat se, jak reaguje Draco Malfoy, který by ho za normálních okolností nevynechal ze svých posměšných poznámek, tentokrát ale zarytě civěl do země kus před sebou, kde nebyl ani trs trávy nebo cokoliv jiného, co by mohlo při větší nudě zaujmout. V tuto chvíli se však rozhodně nikdo nemohl nudit, dokonce ani Draco ne.
"Tak fajn... ehm... Nellsone... teďkom budeš hodnej smrtňoďas a budeš poslouchat tadyhle Harryho," přikázal tvorečkovi a v tu chvíli si Harry teprve vybavil, že minule smrtňoďas dokonce získal od Hagrida i jméno. Nyní se ale netvářil, že by rozuměl, vypadalo to, že dokonce ani nemá zájem rozumět čemukoli kromě toho, že se Harryho snažil drtit svým nenávistným a hluboce opovržlivým pohledem.
"Tak teďkom ho zkus k sobě přivolat," rozkázal Hagrid, "ale vopatrně," varoval ho, "dyby se mu zrovna dvakrát nechtělo, tak ho můžeš popotáhnout za vodítko," radil, ale to poslední, co by Harry chtěl, by byl naprosto rozčílený Nellsone řítící se na něj v zápalu vzteku. Nedokázal si vybavit, jak by mu pomohlo, že by ho k sobě ještě, pomocí vodítka, tahal. Několik studentů se nervózně pohnulo a celý kruh, jako by se nepatrně zvětšil, když někteří malinko poustoupili vzad jak tak přešlapovali z místa na místo.
Harrymu bylo jasné, že když se něco stane a smrtňoďas bude chtít utéct, nikdo mu v tom nezabrání. Celý kruh mu připadal naprosto zbytečný. Musel si tedy dát velký pozor, nechtěl, aby byl Hagrid nešťastný, že by mu jeho domácí mazlíček, kterého dal Harrymu na převýchovu, uprchl.
"Tak Nellsone," řekl, ale jako by to nebyl ani jeho hlas. Nemusel však říkat už nic dalšího, protože jako by tón v jeho hlase byl nějaký nebezpečný, smrtňoďas se jako na povel vydal vstříc Harrymu. Ten by byl za normálních okolností nanejvýš potěšen, že mu to tak jde a tím by rozhodně potěšil i Hagrida, kdyby se však Nellson na Harryho doslova nevrhl co největší rychlostí s vytaženýma drápkama a chystal se Harryho roztrhat na kousíčky.
Prvnímu útoku se Harry vyhnul jen, protože to tak nějak čekal, že to nepůjde tak rychle, ale měl co dělat � smrtňoďasovy pohyby byly opravdu strašlivě rychlé.
Po druhé to však bylo o něco horší, Harry neměl naprosto žádné tušení, jaké kouzlo, nebo co všechno na Nellsona platí, a tak se snažil jen co nejlépe vyhnout. Smrtňoďas byl však čím dál tím víc vzteklejší. Harry stihl ještě pohlédnout na Hagrida, když uskočil před Nellsonovými už na první pohled ostrými drápy, které po něm vší silou sekly. Profesor však oba zápolící jen zamyšleně sledoval, jako by byl v nějakém snu.
Harry se tedy rozhodnul, že se bude muset spolehnout sám na sebe. Za houfem několika zmijozelských studentů zahlédl nějaký kůl zabodnutý v zemi. Nechtěl používat žádná kouzla protože nevěděl, co by mu mohlo uškodit a co ne. Když se k němu smrtňoďas rozeběhl asi po páté Harry se bleskurychle rozeběhl směrem ke kůlu. Zmijozelští se rozeběhli, přesně, jak čekal, ale naopak nečekal, že bude Nellson tak rychlý. Ten rozhodně nemarnil čas a rozeběhl se za svým pohyblivým cílem.
Naštěstí už Harry stihl přivázat vodítko k dřevěné holi, ale naprosto rozzuřený smrtňoďas se mu stihl zarýt svými drápy hluboko do nohy. Harry zasoptil bolestí a vytáhl hůlku, milovaný Nellson mu totiž nohu začínal bolestně drásat. Harryho zradili nohy a spadl na kolena; v tuto chvíli mu bylo naprosto jedno, co mu provede, chtěl ho jen zastavit. Než-li však stačil cokoli říct, už se objevil záblesk a smrtňoďas odletěl s obrovskou rychlostí zpět, jak mu to jen dovolovala délka vodítka. Zůstal ležet bez hnutí, Harryho ale ani nenapadlo, že by mohl být mrtvý, i když to tak vypadalo, Nellsonovi se ještě pohybovalo bříško nahoru a zase dolů, jak ještě ztěžka oddychoval z velkého souboje.
Harry se snažil zase pevně postavit na nohy, obrovská bolest v jeho levé noze mu to ale nedovolila. Hodnou chvíli klečel a naslouchal, neměl však co slyšet. Nikdo ani nedýchal, snad asi po pěti minutách se mu zdálo, že zaslechl slabounké jakoby přidušené šepotání několika dívek, které stály ve velmi malém hloučku � to byl zbytek co zůstal z původního kruhu.
"Jejda, Harry!" vykřikl najednou Hagridův hluboký hlas a všichni sebou vyděšeně uškubli, jak tak zaduněl to toho mučivého ticha. Harryho až píchlo u srdce až se s velkým vzepjetím sil postavil zpět na nohy.
To už u něho stála Hermiona s Ronem a každý ho podpíral z jedné strany. Harry ještě rychle pohlédl na Hagrida, ten se tvářil, jako by tu po celou dobu ani nebyl nebo jako kdyby byl v jakémsi snu a teprve nyní se z něho probral.
"K-konec hodiny... r-rozchod..." Harry ho v takovém stavu ještě neviděl, vypadalo to, jako kdyby se profesor chystal každým okamžikem zřítit k zemi nebo se naprosto zhroutit. Ostatní se mezitím vytratili pryč s takovou rychlostí, že bylo jen těžko uvěřit, že při tom nepoužili nějaké kouzlo.
"H-harry, j-jak ti j-je?" Harrymu se v tu chvíli dokonce zdálo, že v koutku jeho tmavých očí zahlédl kulaté slzy.
"No, je mi docela fajn," lhal Harry.
"J-já... to sem f-fakt nechtěl," omlouval se Hagrid. Třásl se po celém těle a neustále pozoroval Harryho ránu na noze, jako psík, který něco provedl a teď si prohlíží následky.
"Asi bys ho měl odvést k madam Pomfreyové," radila obrovi Hermiona, ale ten se tvářil, jako když někdo kárá malé dítě, proto se Hermiona rozešla směrem k hradu. Jediné, co Harry ještě zaslechl, když si šla nejdřív sbalit svoje věci do brašny bylo něco jako: "Jako bych to neříkala," a potom se vrátila, aby Harryho podpírala, kdyby mu náhodou nohy selhaly, po celou dobu, co stoupali směrem k hradu, však už nepromluvila.
Harry se snažil opírat se o Rona a Hermionu co nejméně, a když se konečně s větší námahou vyškrábal na největší kopec, odkud byl krásně vidět Hagridův srub, zjistili všichni tři s údivem, že jejich profesor péče o kouzelné tvory stále stojí na svém místě, kde ho původně zanechali. Harrymu ho bylo líto. Na okamžik se zamyslel, jestli by se neměli přece jen vrátit a zeptat se Hagrida, jestli je v pořádku. Rána na noze jej ale bolela stále více.
"Nechápu to," ozval se Ron, když už pomalu stoupali po schodech k madame Pomfreyové. "Co se vůbec Hagridovi stalo? Takového jsem ho ještě neviděl," kýval nevěřícně hlavou.
"Naposledy byl takhle mimo snad, když byla poblíž madame Maxime," ušklíbl se Harry a pokusil se o povzbudivý úsměv.
"Bolí to moc, Harry?" zeptala se místo toho starostlivě Hermiona.
"Vždyť to nic není," zalhal, "zažil jsem přece horší věci," zatvářil se co nejvážněji; i když to Hermionu nerozesmálo, jako obvykle, Ron vyprskl smíchy, takže alespoň ten mu spravil náladu.
"Smrtňoďas má pod svými drápky schované váčky s jedem, Harry," pokračovala však Hermiona a tvářila se naprosto tragicky. "Sice to není velké množství, aby ti mohlo nějak ublížit, ale musí to strašně bolet, četla jsem to," ujišťovala oba svoje kamarády, když se zatvářili naprosto nevěřícně.
"Díky, Hermiono, ale není to nic vážného," ujistil ji ještě než vešli dovnitř. To už madam Pomfreyová stála ve dveřích, jako by tušila, že Harry přijde.
"Co se vám stalo, pane Pottere?" vyhrkla ale, takže si Harry byl jistý, že opravdu nemá ani ponětí o tom, co se přihodilo na hodině.
"No... ehm..."spustil, ale doopravdy nevěděl, jak má začít. Neměl ani tušení, jak madam Pomfreyové vysvětlí, že se mu do nohy zavrtal rozzuřený smrtňoďas potom, co se jejich profesor dostal do nějakého zamyšlení a nechal to všechno na žácích.
"Zabodl se mu do nohy smrtňoďas," vyhrkla Hermiona dřív, než si Harry vůbec stihl pořádně rozmyslet svoji výmluvu.
"Jak se na školní pozemky dostalo takové divoké stvoření?" vyhrkla překvapeně madam Pomfreyová a Harrymu, Ronovi i Hermioně bylo okamžitě jisté, že kromě studentů a Hagrida samotného nemá nejspíš nikdo jiný ani ponětí o tom, že Hagrid chová takového tvora a že jej vůbec ukazuje ve svých hodinách.
"Byli jsme kousíček od zapovězeného lesa, a on... on najednou vyběhl a zaryl se mi do nohy, ještě než ho stihl Hagr... profesor Hagrid chytit," lhal Harry. Madame Pomfreyovou však už na první pohled Harryho příběh nepřesvědčil, bez dalšího vyptávání se však rozešla k malému stolku. Otevřela jej a hodnou chvíli nad něčím přemýšlela, než konečně vytáhla malinkou lahvičku hruškovitého tvaru, která byla až po okraj naplněná nějakou žlutavou tekutinou zbarvenou skoro až do hněda.
"Budete tu muset zůstat, zameškáte tím jednu hodinu, slečna Grangerová s panem Weasleyem vás omluví, teď už ale jděte," vybídla Rona s Hermionou, ti se tvářili spokojeně, ale rozhodně nebyli v tuto chvíli šťastnější, než Harry, který právě zameškal hodinu lektvarů se Snapem.
"Zlatý Nellson," zamumlal si ještě pro sebe, když se spěšně rozloučil se svými kamarády, které madam Pomfreyová okamžitě vyprovázela ven, aby měl pacient klid, a pak do sebe s nechutí obrátil lahvičku s, už na první pohled odpornou, tekutinou.
Přes všechno, co za tento den Harry prožil, měl o dost lepší náladu, než sám očekával. Na ošetřovně strávil celou hodinu lektvarů, což mu samozřejmě spravilo neuvěřitelně náladu, protože od té poslední příhody z Příčné ulice profesora Snapea nemohl ani vystát, ale také, jak se později dozvěděl od Rona, to nepotěšilo ani samotného učitele lektvarů, který měl dnes prý mimořádně špatnou náladu, a chystal se jí co nejlépe vybít na svém nejméně oblíbeném žáku.
Zdálo se, že po dlouhé době zase všechno perfektně vychází. Ron čekal na Harryho dole na schodišti, připravovali se na jednu z posledních nahrazovacích hodin přemisťování.
"Kde je vůbec Hermiona?" napadlo hned Harryho, když se konečně přidal k Ronovi a společně se vydali na školní pozemky. Počasí se už očividně zhoršilo, studený vítr zuřivě bubnoval do oken a odrážel se od studených zdí hradu, takže to vypadalo, jako by i ty chladné kameny bez života prozpěvovaly nějakou smutnou píseň. Venku se schylovalo k průtrži mračen, alespoň dle toho, že celá obloha byla zakryta obrovskými šedivými mraky.
Bylo dokonce i mnohem chladněji. Všichni studenti, kteří se chystali ven, se s jakýmsi odporem balili do těch nejteplejších plášťů, co kde měli. Tentokrát to opravdu vypadalo, že se blíží jedna z těch strašlivých a krutých zim. Jen studenti, kteří se vraceli z venku, na jiné hodiny, se tvářili neobyčejně spokojeně, jak tak přišli z té zimy zpátky do mnohem teplejšího hradu.
"Kde jen tak může být," povzdechl si trochu zklamaně Ron, jako by litoval, že se Harry tak hloupě ptá a nepřišel na to sám. "Už dokonce kvůli té knihovně chodí i pozdě na hodiny, všiml sis, jak se vplížila na Hagridovu hodinu?" ušklíbl se a v jeho očích se povzbudivě zablesklo.
Došli na místo výuky, ale kupodivu, kromě několika zmijozelských studentů, mezi kterými stál i Malfoy, a většiny nebelvírských, profesorka McGonagallová ještě nedorazila. Harry po chvíli usoudil, že se prostě zpozdila, protože se něco přihodilo, a tak to nechal běžet.
Zanedlouho za nimi dorazila i Hermiona, tvářila se opravdu vážně. Harry a očividně jednu chvíli i Ron, přemýšleli, jestli se jí mají zeptat, co se stalo, ale Ron to nakonec přeci jen nechal na Harrym. Ten to však už nestihl, protože dorazila profesorka McGonagallová a začala nahrazovací hodina.
Ta byla opravdu skvělá. Harry cítil, že alespoň něco se mu vydařilo a tím bylo, že alespoň některým svým spolužákům pomohl, aby mohli úspěšně složit zkoušky z přemisťování.
Parvati se už nikomu nepřemístila za krk a nikdo se dnes neobjevil předčasně ve vzduchu, takže nepadal z výšky. Jen Nevillovi se ještě podařilo objevit se ve stojce na rukách, ale to ostatní ohodnotili kladným a upřímným potleskem za bravurní a umělecké provedení už jen proto, že se svojí pravou rukou dotýkal cílové značky. Za normálních okolností by se do toho vložila profesorka McGonagallová, ta se ale viditelně radovala s ostatními tím, že je nechala ještě hodnou chvíli se radovat a výskat.
Nejbouřlivější potlesk však získal Dean, kterému se povedlo přemístit se naprosto skvěle na cílovou značku, až na to, že jeho plášť zůstal na značce původní v poloze, jako kdyby tam Dean ještě pořád stál. To vyvolalo všeobecné veselí a když Harry zavadil koutkem oka na profesorku McGonagallovou, zjistil, že se také srdečně směje. Najednou měl pocit, že možná všechno nebude tak zlé a že pořád ještě se dá z něčeho radovat. Snad poprvé už zapomněl alespoň na krátkou chvíli na svého kmotra a na tu bolest, která mu zůstala v jeho srdci. Byl nyní opravdu šťastný � tentokrát se však nemusel nijak přetvařovat.
Po nahrazovací hodině šli Harry s Ronem dělat domácí úkoly do společenské místnosti. Do hodiny proti černé magii měli napsat esej o vlkodavech a o tom, jak můžou vážně ohrozit kouzelnický svět. Nejdříve si z toho oba dělali legraci, ale když už se asi po půl hodině dosyta vynasmáli, museli se konečně dát do práce. Po pravdě ale ani jeden z nich neměl nejmenší ponětí, jak by mohl takový houf vlkodavů ohrozit kouzelnický svět, protože ani jeden z nich nedával samozřejmě v hodině pozor.
Ron na tom byl ale ještě hůř, protože na rozdíl od Harryho byl na hodině lektvarů, takže neunikl naprostému rozčilení profesora Snapea, který si svůj zuřivý vztek vybil na studentech, takže všichni, až na Harryho, který byl připravený nic Snapeovi nedarovat a tudíž jako by se nikoho nezeptal, co se probíralo, nehodlal udělat si haldu domácích úkolů do lektvarů, i kdyby se za to měl se Snapem střetnout � to mu bylo v tuto chvíli jedno.
Když se asi po osmé přistihl, že zamyšleně pozoruje, jak plameny v krbu olizovali jeho stěny, rozhodl se, že to nemá cenu. Přestal žmoulat pero a zabouchl rozhodně učebnici, sebral poslední kus zmuchlaného pergamenu, další marný pokus něco kloudného ze sebe vyplodit, a vhodil jej do ohně. Netrvalo dlouho a Ron udělal totéž. Oba dva byli ještě příliš rozjevení dnešním dnem, než aby se zase museli vrátit k učení.
Ve společenské místnosti nakonec zůstal jen Dean se Seamusem a zamyšleně něco sepisovali, vypadalo to, jako ten samý domácí úkol do lektvarů, který Ron nechal ležet ladem, protože každým okamžikem jeden z nich rozčileně a naprosto bezradně lomil rukama a tiše klel. Ostatní studenti se pomalu trousili ke spánku, ale většina ještě šla do knihovny nebo se prostě jen tak projít po chodbě.
Ron s Harrym zatím hráli kouzelnické šachy, tentokrát se však ale ani jeden z nich nesoustředil a oba dva rozebírali Hagrida a to všechno, co se dnes stalo.
"Vypadal, jako v nějakém tranzu," kýval zamyšleně hlavou Ron, když Harryho kůň naprosto bezděčně zadupal do šachovnicového pole soupeřovu dámu.
"Nevím, ale asi by jsme se měli podívat, jestli je v pořádku," rozhodl se Harry a rázně se zvedl z křesla, zrovna, když Ronův bílý střelec dal černému králi šach mat. "Jo, to by jsme asi měli," pokýval hlavou Ron a okamžitě se rozešel pro svůj teplý plášť, venku se totiž už rozpršelo a začalo výhružně bouřit.
Nedošli ale ani dolů ze schodů, když směrem z knihovny vyběhla zadýchaná Hermiona. Vypadala strašlivě unavená a tvářila se opravdu naprosto vážně.
"Harry... musíte se mnou... do knihovny... okamžitě," pobídla je, stále ještě zadýchaná, a rozběhla se zpátky do knihovny. Ron s Harrym si ještě stihli prohodit zmatené pohledy, ale hned na to se rozběhli za ní.
"Na co jsi zase přišla," vyhrkl na ni podrážděně Ron, "kde je vůbec Ginny?" zeptal se najednou.
"Není tu, odešla asi před hodinou a půl," mávla bezvýznamně rukou, jako by to byla samozřejmost, kterou Ron opravdu strašlivě zanedbal a opomněl.
"Tak co tu proboha děláš tak dlouho Hermiono?" utrhl se na ni znovu Ron, byl už dostatečně nevrlí, aby z jejich rozhovoru vznikla nějaká hádka, Hermiona ale vypadala, že ho ani nevnímá, rozhodně se tvářila, jako kdyby byla napůl v nějakém snu. Harry usoudil, že musela studovat nějakou knihu až moc podrobně od té doby, co odtud Ginny odešla. Vypadalo to dokonce, že už tu nikdo, kromě těch tří, nezbyl, poslední havraspárský student za sebou zavřel hned, jak Harry s Ronem vešli. Bylo už také dost pozdě a všichni se už určitě schylovali ke spánku.
"Vím, že ti je to asi docela jedno, protože se na Hagrida zlobíš kvůli tomu smrtňoďasovi, kterého přivedl, ale právě jsme se za ním chystali zastavit, víš?" Ron byl naprosto rudý vzteky a Hermionin nezájem ho očividně rozčiloval ještě víc.
"Teď je tu něco důležitějšího," zchladila ho Hermiona rázně a stále ještě listovala v nějaké staré knize, kterou měla předtím položenou na židli.
"Opravdu?" ucedil rozhorleně a doslova ji spaloval pohledem. Harry jen zaraženě stál a mlčky poslouchal podivný rozhovor snažíce se přijít na to, co je v tuto chvíli o tolik důležitější, než to, aby se zašli podívat za Hagridem a optat se ho, jak mu je.
"Tady," vykřikla najednou Hermiona, jako by se právě probrala z nějakého snu, až Harry s Ronem vyděšeně nadskočili. "Podívejte se," ukázala prstem někam do knihy ale hned nato ji zase rychle zaklapla. "Nejdřív se tě ale na něco budu muset zeptat, Harry," pokývala hlavou, tvářila se dost rozpačitě, což bylo dost zvláštní. Harry jen slabě přikývl a Hermiona okamžitě hmátla do hluboké kapsy svého hábitu.
"Pamatuješ si, co jsi kreslil na ten pergamen?" vychrlila na něho otázku.
"Na jaký pergamen, Hermiono?" opakoval překvapeně, byl opravdu dost zmatený z Hermionina chování, takže už si ani neuvědomoval, že mu mezitím podstrčila pod nos zmuchlaný kousek papíru. Všiml si toho teprve, až ho na to upozornil Ron lehkým drbnutím. Na obrázku byly nahrubo načmárané čáry, jakési čmáranice. Harry se ještě jednou pozorně zadíval Hermioně, která z něho doposud nespustila upínavý pohled, do očí, jestli se z něho náhodou nedělá legraci, moc dobře ale věděl, že určitě nedělá. Pořád ale nechápal, co mu tím Hermiona naznačuje, zadíval se na Rona, aby se ho zeptal, jestli neví, co to má být, ten ale upřeně a naprosto zaujatě civěl na ušmolený kus papíru. Harry se tedy zadíval znovu a pečlivěji něž předtím, konečně spatřil víc než jen obyčejné čáry.
"To je ..." chtěl se zeptat, ale Hermiona, jako kdyby se už nemohla dočkat, až na to Harry přijde a zeptá se, mu skočila do řeči.
"Jednorožec," pokývala hlavou a konečně alespoň na okamžik uhnula pohledem, jako by se chtěla ujistit, že na pergamenu je ještě stále to, o čem se nyní baví. "Toho jsi nakreslil a po hodině s Tonksovou jsi mi jej dal do ruky, jak jsi spěchal první obrannářství," vysvětlovala, když nevěřícně kroutil hlavou. Harry se ještě jednou zahleděl na cár papíru, připadalo mu, jako by ho viděl poprvé, ale na něm byl opravdu zakreslen několika čárami tvor, věrně zobrazující Jednorožce. Harry si připadal, jako by mu někdo vymazal z hlavy celý ten den.
"No, to kreslení ti moc nejde, co?" ušklíbl se Ron, ale Hermiona ho okamžitě zpěnila chladným pohledem.
"Ale já si to vůbec nepamatuji," ohrazoval se, jako kdyby byl z něčeho obviněn. "Vůbec...myslel jsem si, že si tam jen tak něco čmárám," obhajoval se. Snažil si matně vzpomenout, nad čím zrovna v tu chvíli, kdy si takto kreslil, přemýšlel.
"Já tuším, co to je," pousmála se vítězoslavně Hermiona, když si všimla Harryho uhnaného a ustaraného pohledu v obličeji a začala znovu listovat v knize. "Myslím tedy, že jsem to našla." Harry s Ronem přistoupili blíž a se zájmem se zahleděli ještě jednou na papír, který Hermiona přistrčila blíž k velké knížce.
"Co tím myslíš?" zeptal se Ron, kterého to tak zaujalo, že se už úplně zapomněl zlobit a naopak se tvářil naprosto zaujatě, dokonce i nerudně krvavá barva z jeho tváře vymizela.
"No, přemýšlela jsem nad tím už dlouho," začala zamyšleně vyprávět, stále ještě si očividně skládala myšlenky, Harry už jen kapitulovaně naslouchal, rozčilovalo ho, že si nevzpomínal, jak tento obrázek kreslil.
"Je možné, že to má něco společného s tím, co se ti zdá?" zeptal se Harryho Ron a tvářil se zadumaně.
"Ty o tom víš?" vyhrkl tak trochu zklamaně Harry. Byl si téměř stoprocentně jistý, že Ron o ničem nevěděl, ale jakmile si všiml, že ani Hermiona se nijak nediví, nesnaží se svým pronikavým pohledem zavrtávat do něho ani do Rona a očividně ví, o čem se její dva kamarádi baví, usnesl, že Ron už nejspíš Hermioně řekl všechno, co slyšel a viděl. Jak moc toho ti dva věděli, však nevěděl ani samotný Harry, protože neměl ani ponětí, co všechno ze spánku křičel. Každopádně si připadal tak nějak podvedený, že mu o tom Ron neřekl.
"To bys mohl vědět ty, když mě ve spánku tak pečlivě hlídáš a pozoruješ," ucedil rozhorleně Harry střelil po překvapeném Ronovi pohledem. Ten se očividně chystal Harrymu klást odpor, vzhledem k tomu, jak mu u koutku úst nebezpečně zacukalo. Vypadalo to, že se docela rozčílil. Hermiona, která je však stále neposlouchala a pořád ještě horečně listovala v obrovské knize, jako kdyby v ní bylo schováno něco, co by každou chvílí mohlo zmizet, je ale přerušila.
"Mám to!" vykřikla, práskla s knihou ještě více doprostřed, až to zadunělo a ukazovala prstem na levou stranu knihy, kde byl obrovský nápis "Sny". Téměř okamžitě ale sjela prstem skoro až úplně dolů. Harry s Ronem se pořádně zahleděli na malinký rámeček s titulkem "Jednorožci" a začetli se.
"Tomu vůbec nerozumím," zavrtěl hlavou Ron a Harry mu musel dát za pravdu. Neměl nejmenší ponětí, o čem se v knize píše. Hermiona si jen ztěžka povzdechla a dala se do čtení, které ještě doplňovala svým výkladem.
"Jednorožec má vliv na spánek kouzelníků, tuto moc nemá každý, jen vůdce," předčítala.
"Já jsem si myslel, že jednorožci žijí jen v malých stádech," přerušil ji Ron, který ale hned na to zmlkl, jak ho Hermiona spařila svým nebezpečným pohledem.
"Ano, většina žije i sama, ale je jeden, který je musí chránit, vlastně chrání celou oblast, kde žijí, stará se o přírodu a o její koloběh i o jiná kouzelnická i nekouzelnická zvířata, která zde žijí, ale ne o všechna," vysvětlovala prostě. "Jde jen o to, že jeho moc je tak obrovská, že dokáže i ovlivnit někoho jiného."
"Já jsem si myslel, že jednorožci k životu kouzelníky nepotřebují," řekl Harry, ale hned na to měl dojem, že na to právě přišel.
"Takže to kvůli němu mám takové sny?" ptal se, "proč ale? Vždyť nikoho nijak neohrožuji," zamyslel se.
"On tě prosí o pomoc, Harry?" přerušila jeho úvahy Hermiona.
"Cože?" vyjekl udiveně, a hned na to ztlumil hlas, aby je někdo nezaslechl. "Ale proč mě?"
"Hermiono o čem to zase mluvíš," rozčiloval se Ron. Harry také neměl rád, když jeho kamarádka mluvila v takových krátkých větách hlavně, když se jednalo o něco důležitého.
"Harry," zpustila tónem, jako by se mu chystala domlouvat, "vybral si tebe," oznámila prostě, jako kdyby to bylo samozřejmostí, že když má někdo potíže, tak jde a řekne Harrymu Potterovi, "teď musíme zjistit, jak mu pomoct," oznámila jednoduše, ale ani Harry ani Ron neměli naprosto žádný nápad, jak by mohli jednorožci pomoct.
"A kde vlastně..." zpustil a ale okamžitě se zarazil Ron. "Kdo že to je?"
"Král jednorožců," oznámila mu důrazně Hermiona.
"No tak jo," kývl rukou Ron, "a kde vlastně ten Král jednorožců žije?"
"No...to nikdo neví," oznámila mu Hermiona, ale očividně jí to nedělalo žádné starosti, "nikdo neví, jak se k němu hlavně dostat, tedy," upřesnila.
"Tak to je skvělí," vyhrkl Ron, "budeme hledat někoho, koho nikdo nemůže najít," ucedil ironicky, "na to jsi přišla sama?"
"Kdyby jste mě nechali domluvit, řekla bych vám ještě něco," osopila se na Rona Hermiona.
"To jsem opravdu zvědavý," ušklíbl se zlomyslně Ron a oplatil Hermioně nebezpečně blýskavý pohled.
"Myslím si, že se to týká i Moudrého klobouku," vysvětlovala, "podle mě ti dal ten večer varování, a vysvětlení..."
"No rozhodně ti to asi tak moc dobře nevysvětlil, když jsme to ani jeden nepochopili," skočil jí do řeči Ron, ale Hermiona mluvila bez přestání dál, jako kdyby nic neřekl.
"...máš hledat pána našich snů," zamyslela se, "Harry, co přesně se ti zdává?" zeptala se a vypadalo to, že na něco opravdu přišla.
"Ehm...no..." Harry nevěděl, jak má začít, "já tam nic nevidím, jen slyším nějakou píseň..."
"Jistě, to jsou zpívající stromy, tam někde žije Král jednorožců, vysvětlovala spíš jako by víc pro sebe.
"A pak, jako když ji něco pohltí, je to strašlivé, všechen dobrý pocit ze mě zmizí, je to, jako bych už nikdy neměl...dál se radovat," pokračoval, ale hlas mu klesl, nebylo třeba už nic říkat, zřejmě se opravdu trefili.
"Já myslím, že je to něco...s...s Voldemortem," špitl Ron, jako kdyby tu Pán zla měl někde být. "A když se něco stane tomu Králi jednorožců, tak bude ještě mocnější, třeba...třeba nám pak poleze i do snů, takže nebude potřebovat špehy a bude nám číst i myšlenky," Ron se téměř třásl. To už dělá, pomyslel si Harry, do snů a myšlenek už mi Voldemort leze. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém si každý z nich představoval, jak by to asi vypadalo, kdyby měl Voldemort takovou výhodu, jako moci číst ostatním myšlenky a ovládat jejich sny.
"Tak tedy budu muset najít Krále jednorožců," přerušil skoro až mučivé ticho rozhodně Harry.
"Ale vždyť ani nevíme, jak ho hledat," v Hermioniným hlasem šla vycítit jakási bezradnost.
Všichni tři se znovu odmlčeli a každý zamyšleně dumal nad tím, jak by mohli Krále jednorožců najít. Najednou, jako by se ozval Harryho vnitřní hlas a Harry měl dojem, že přesně ví, co má dělat.
"Zvíře," vykřikl a oba jeho kamarádi téměř nadskočili na místě, jak je tak prudce vytrhl ze zadumání.
"Zvíře?" opakoval nechápavě Ron.
"Musíme se tam dostat v nějaké podobě zvířete," vysvětlil Harry, ale Ron s Hermionou ho obdařili nanejvýš zmateným pohledem.
"Jak tě to napadlo?" utrousil skoro až lítostivým tónem Ron.
"Možná, že má Harry pravdu," přidala se na Harryho stanu Hermiona, "Moudrý klobouk přece říkal, že ho máš hledat v podobě dokonalé a nevidomé, a to jsou zvířata ne? Jsou nevinná," jako by ještě ujišťovala sama sebe.
"Takže se musíme stát zvěromágy," rozhodl se Harry tak lehce, jako kdyby se právě rozhodl, že půjde na snídani už v šest hodin. Hermiona ho obdařila pohledem, jako kdyby naprosto zešílel, zato Ron nadšeně vykřikl: "Bezva!"
Bylo už docela pozdě, všichni studenti už měli být na svých kolejích a tak se Harry, Ron a Hermiona vydali také spát. Po cestě však ještě vášnivě debatovali o tom, co v knihovně zjistili.
"Takže, kdy začneme trénovat?" vyptával se nadšeně Ron.
"To jako myslíš vážně?" vyjela po něm Hermiona, "víš vůbec, kolik papírů budeme muset podepsat a kolik zkoušek udělat? A vzhledem k tomu, že se teď na Harryho skoro každý lepí a všichni profesoři mají totální přehled o téměř každém jeho kroku; tak bych moc ráda viděla, jak bys ututlal, že se snažíme být zvěromágy," uzemnila ho.
Harryho nadšení také okamžitě zmizelo. Poprvé doopravdy zalitoval, že je primusem a chtě něchtě si musel přiznat, že Hermiona má pravdu; bylo nanejvýš nutné, aby všichni - od prváků po prefekty; věděli, kde ho jako prefekta mají hledat, kdyby něco potřebovali.
"Tak zaprvé," pustil se do ní nanejvýš klidně Ron, "nikdo nemusí vědět co budeme dělat - ani ministerstvo..."
"Ale to je nezákonné Rone!"
"Bože můj, Hermiono," zasténal a rozčíleně si odhodil z čela jeho rezavé vlasy, které mu padaly do obličeje jak vcházeli k obrovité chodbě s přesouvacími schody, kde byl opravdu docela průvan, takže tam fučelo, skoro jako venku až na to, že tento vítr byl o mnoho teplejší než ten venkovní. "Kolikrát už jsme porušili nějaké pravidlo nebo zákon?" Hermiona se zadumala, jako by to opravdu chtěla spočítat, ale Ron bleskurychle odpověděl za ni. "Nejmíň tisíckrát. Tohle tě nemusí zajímat. Když se to podařilo i Náměsíčníkovi, Dvanácteráku, Červíčkovi a Tichošlápkovi tak my to zvládneme taky. A dál - neměla bys to s těmi primusskými povinnostmi tak přehánět, jde přece jen o to, že v nebezpečí odvedeš žáky a že navalíš Malfoyovi školní tresty a posrážíš mu co nejvíc bodů," při této poznámce se Harry zlomyslně uchechtl, ale Hermionu to očividně nanejvýš rozčílilo, Ron však důležitě pokračoval, "zadáš perfektům několik rozkazů a oni to prakticky provedou sami. Primus nemusí přece skoro nic dělat."
"Tak to se teda mýlíš," vyjela na něho zostra, "primus se musí starat o ostatní, kdyby se něco stalo."
"Jo, ale naposledy tu byli studenti v ohrožení před čtyřmi roky a pochybuji, že by se Tajemná komnata znovu otevřela, když je bazilišek mrtví a Harry zničil Raddleyův deník," prohodil naprosto klidným hlasem.
"Dobře, máš pravdu," připustila Hermiona.
"Bezva!" skočil jí do řeči, "tak co Harry, mohli by jsme trénovat třeba v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Myslím, že by to mohlo být nebezpečné, mohl by nás najít někdo z učitelů. Pamatuješ přece, co se stalo v loni, když nás ta Marietta práskla Umbridgeové; tentokrát by nám takový plán neprošel možná ani u samotného Brumbála a taky, teď když tuhle místnost zná většina studentů, protože se tam doučují pod Harryho vedením přemisťování, tak nebudeme asi jediní, kdo tam půjdou i mimo tohle cvičení," řekla Hermiona.
"Máš pravdu, ale kam jít?" Zastavili se teď schodech, které se posouvali směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
"Mohli bychom použít třeba Chroptící chýši," poznamenal Harry po delším zadumáním, které doprovázelo jen vrzání a skřípání posouvajících se schodů nad nimi a několika rozčilenými výkřiky obrazů.
"To je skvělí nápad," vykřikl Ron a dělal, jako by neslyšel nadávky obrazů, které svým hlukem podráždil téměř do nepříčetnosti.
"Nechci vás zklamat," spustila klidně Hermiona, "ale když už si berete příklad ze Síriuse a Harryho otce, mohli by jste si uvědomit, jak dlouho jim trvalo, než se naučili proměnit v nějaké zvíře." Harry se zarazil a téměř ihned mu hlavou proletěl Lupinův silný, snad stokrát zesílený hlas a duněl jako zvon. Trvalo jim téměř tři roky, než se konečně dokázali normálně proměnit.
"Hermiono, ty opravdu dokážeš člověka potěšit," povzdechl si a když se schody konečně zastavili, vyšel krok před nimi.
"Proč jako, co má být?" začal se nechápavě vyptávat Ron, který si zjevně nemohl vybavit, co jim bylo řečeno.
"Prostě nemáš tolik času, aby se ti vůbec podařilo stát se zvěromágem nejenom v tomto, ale ani v příštím roce. To bys byl opravdu výjimečně nadaný, protože se to nepodařilo ani těm třem, kteří patřili mezi nejchytřejší žáky," vysvětlovala mu Hermiona, ale nejspíš neuvedla zrovna nejvhodnější příklad.
"A to já jako nejsem?" vyštěkl podrážděně Ron.
"To jsem neřekla, ale stejně - Tichošlápkovi, Červíčkovi a Dvanácteráku to trvalo asi tři roky, Rone, prostě tudy cesta nevede," vysvětlovala mu celý problém jako malému dítěti. "Kdo ví, kolik máme vůbec času," posteskla si.
"Říkej si, co chceš Hermiono," spustil zase neodbytně Ron, "ale já si myslím, že to bylo hlavně proto, že tehdy nebyl přístup k žádným učebnicím. Zvěromágů bylo totiž málo."
"A co si myslíš, že by se v tuto chvíli vyřešilo tím, kdybychom měli u sebe každý tucet učebnic?" stáli před obrazem Buclaté dámy a ta je ze zájmem pozorovala; začalo se totiž schylovat k hádce.
"No hlavně myslím," Ron začal nebezpečně přidávat na hlase, "že když budeme znát postup, mohli bychom zvládnout nějaký ten základ."
"Rone to není žádná legrace, víš, co by se ti mohlo stát, kdybys něco popletl?"
"To je ono - ty si o mě totiž myslíš, že jsem absolutní nemehlo a nedokázal bych to," Harry se z plných plic nadechl, aby vrcholící roztržku mezi nimi zastavil.
"Ne - jen mám o tebe strach." Harry vyprskl vzduch, který stlačoval v puse a začal kašlat, Ron na Hermionu začal rozpačitě civět a při té příležitosti mu spadla brada a hlavu vysunul mírně dopředu, takže s otevřenými ústy a natvrdlým nepřítomným pohledem krapet připomínal horského trolla.
"Adios," pronesla rychle červenající se Hermiona a když ji Buclatá dáma konečně pustila, okamžitě vtrhla dovnitř a dřív, než jí kdo cokoliv stihl říct, byla už v dívčích pokojích.
"Co to jako mělo znamenat, slyšel jsi to?" Ron se konečně pohnul, ale obličej mu teď zazářil. "Myslíš, že to vypadalo nadějně?"
"Kdo ví?" pronesl pobaveně Harry.
"Ty bys to mohl vědět, když už máš zkušenosti," hlas měl důsledkem Harryho odpovědi trochu rozmrzelý.
"Jo, takové zkušenosti ti teda nepřeji," pronesl zklamaně, "doteď jsem chování holek nepochopil a jak to tak vypadá, oni sami se nechápou."
"Jo," zašklebil se Ron, "stačí se podívat na Ginny."
"Tak půjdete už dovnitř nebo ne?" zavrčela nevrle Buclatá dáma, viditelně zklamaná, že nebyla svědkem ani hádky ani ničeho dalšího; a Harry s Ronem ze smíchem vlezli do společenské místnosti.
Bylo už kolem jedné hodiny ráno, když už Harry ležel v posteli, pozoroval nebesa nad sebou a přemýšlel o tom, co se bude ještě dít. Dnešní den ho totiž přesvědčil o tom, že se toho bude dít ještě hodně. Možná, že to konečně všechno skončí, pomyslel si Harry, ale ani nevěděl proč, nějak tomu sám nevěřil.
"Díky," ušklíbl se Harry; tak, jak ho nadobro opustila dobrá nálada, Ron ho rozhodně nemohl potěšit víc. "Kde je vůbec Hermiona?" nechtěl se dál o Malfoyovi bavit. "Říkala, že se přeci uvidíme na obědě," připomněl Ronovi, který se tvářil naprosto nechápavě.
"Co já vím, zase se někde zarazila, určitě v knihovně," pokrčil bezvýznamně rameny, "tys mu to ale nandal. A já jsem to neviděl," rozčiloval se Ron. Vypadalo to, že se s ním dnes nebude dát bavit o ničem jiném, než o tom, jak se asi musel Malfoy tvářit, když ho Harry srazil k zemi. Tomu bylo ihned jasné, že pokud se mu co nejdříve nepodaří Rona přimět mluvit o něčem jiném, bude mu muset neustále popisovat jak se Draco tvářil. Něco mu na tom celém připadalo zvláštní. Měl dojem, že by se Malfoy jen tak nenechal vyvést zmíry, ale něco se muselo stát. Připadal mu strašlivě netrpělivý, jako by se na spor s Harrym nemohl dočkat. Harry ale nakonec usoudil, že to mohla být prostě jen jeho domněnka a takový pocit.
"No, a co jste vlastně dělali vy?" vyhrkl na Rona, který chtěl po Harrym, aby mu zopakoval, jak že daleko Draco odletěl.
"Bylo to naprosto super," vyhrkl jeho kamarád a vypadalo to, že se konečně povedlo zavést hovor někam jinam. "Sice je to spousta teorie a teorie," z tónu jeho hlasu šla cítit jisté zklamání, "ale později budeme mít i nějakou tu praxi," dořekl zasněně, ale dál už nepromluvil, protože došli konečně k Hagridově srubu, ze kterého se najednou ozval obrovský hlomoz. Znělo to, jako když Hagrid dělá uvnitř úklid, kdyby však do toho hlomozu ještě nestihl pokřikovat: "POČKEJ! DOST!"
Podle toho, jak se ozývalo padání příborů a všeličeho dalšího, včetně rozbíjení hrnků, zřejmě těch několika, které měl, se mu dovnitř dostali raraši a dělali mu tam podzimní úklid.
Každý však napjatě poslouchal. Harry dokonce jednu chvíli přemýšlel, zda se nemá skrz dveře Hagrida optat, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje s něčím pomoct, ale než vůbec stihl dojít k jeho domku na deset metrů, dveře se prudce otevřeli a ven doslova vyběhl jejich profesor péče o kouzelné tvory, naprosto rudý v obličeji.
Teprve asi po půl minutě napjetí se Hagrid konečně rozešel vpřed a Harry si zároveň v ten okamžik uvědomil, že v ruce třímá vodítko. Nemusel už po Hagridovi pohlédnout tázavým pohledem a netrpělivě natahovat hlavu vpřed, protože stál nejblíže k němu, aby mohl jako první zahlédnout malinkého smrtňoďase, který vycupital pomalinku ven za profesorem.
"Á... už ste tady," předstíral, ne zrovna nejlíp, velké překvapení Hagrid. "No, to aby sme už začnuli, ne?" pokusil se o úsměv, ale jeho obličej, očividně žáky stále ještě příliš děsil, než aby mu úsměv, který však v tuto chvíli stejně spíš připomínal rozzuřeného rudoocasého draka, než-li úsměv učitele, opětovali.
"Vidíš tu někde Hermionu?" vyptával se Harry Rona, když se k nim Hagrid na okamžik otočil zády; zjistil ale, že jeho kamarád má jiné zájmy. Ten se totiž všemi svými smysli věnoval Malfoyovi, který stál na opačné straně a očividně se snažil zachytit jeho pohled, aby mu mohl věnovat nanejvýš přátelský úšklebek. Jeho sok se však díval naprosto otupěle do země. Harry do Rona strčil.
"No jo," zabručel rozmrzele Ron, "víš, že máš ale pravdu? Draco je opravdu nějaký zaražený," oznámil Harrymu po chvilce a pohlížel přitom na Malfoye, jako by byl nějaké výstavní zvíře. "Vůbec je tak nějak stranou," pokýval zamyšleně hlavou, ale to už k se otočil za sebe, protože, stejně jako Harry, zaslechl nějaké hlasité funění. To právě Hermiona doběhla s asi pětiminutovým zpožděním.
"Já opravdu žasnu," snažil se předstírat překvapení a následovně pohoršení; tvářil se tak trochu, jako profesorka McGonagallová, když má urovnat nějaký Harryho nebo Ronův přestupek.
"Vypadá to, že jste si to s Hermionou prohodili," zazubil se Harry, "dřív jsi chodil později ty," oznámil Ronovi, který se nejdřív pokusil o uražený pohled, kterým měl zřejmě napodobit Hermionu, když se tak chtěla distancovat od nějakých narážek; oba dva vyprskli smíchy.
"Tak Harry, dem teda na to?" ozval se Hagridův hluboký hlas a když se Harry otočil zpět k profesorovi, zjistil, že na něj upírá svůj pohled stejně zaujatě, jako všichni zmijozelští i nebelvírští studenti.
"Ehm... s čím?" zeptal se opatrně a snažil se chovat co nejvíc nenuceně, ale stejně jako Hermiona mu nemusela dávat najevo, co se bude dít, hlasitým hluboko opovržujícím povzdechnutím, tak i Harrymu už nikdo jiný nemusel dávat nic najevo. Věděl moc dobře, co ho očekává. V jednu chvíli se dokonce domníval, že to Hagrid nechá být, ale na to, aby se něco takového stalo, už znal bradavického učitele dost dlouho.
"No přec s výchovou toho smrtňodasa," pokýval Hagrid svoji vousatou hlavou a než se Harry zmohl, aby mohl cokoli říct, už v ruce držel vodítko a profesor péče o kouzelné tvory ho táhnul doprostřed kruhu, který mezitím žáci vytvořili. Harry okem zabrouzdal směrem k Hermioně a viděl, jak se přemáhá, aby se přidala k naopak nadšenému Ronovi a spolu s ostatnímu uzavřela kruh.
"Takže," spustil neméně nadšený Hagrid a oči se mu při pohledu na Harryho a jeho nového mazlíčka jen blýskaly štěstím, "začnem."
"A-ale Hagride, co mám dělat?" zakoktal se Harry a bezradně pokrčil rameny.
"Enom se neboj Harry, vo nic nejde, budu ti říkat, co máš dělat," uklidňoval ho profesor s naprosto chorobnou radostí. "No..." spráskl ruce, "von ze začátku bude asi trošičku zlobit, možná, že po tobě aj krapet vyjede, ale nenech se vodradit, to zvládneš," ujistil ho ještě jednou, ale aby Harry řekl pravdu, tak ho tím vůbec neuklidnil.
"Všeci uzavřete kruh, ale pořádně," začal rozdávat příkazy Hagrid, "kdyby Harryho přece jen přemohl, přes vás se nesmí dostat," Harry jen nasucho polkl a jedním okem pohlédl letmo na smrtňoďase, který mu připadal opravdu hodně nevrlý, druhým okem sledoval stále Hagrida, který už tak nějak uspořádal kruh, skládající se ze zmijozelských a nebelvírských studentů � popravdě řečeno, v tento okamžik se netvářili ani oni zrovna dvakrát nadšeně, jak se od profesora dozvěděli, že by měli dělat rozzuřenému tvorečku, který se jistě bude chtít dostat ven, mimo kruh, nějakou clonu, která by mu v tom měla dokonce zabránit. Každý tak nějak mžikal očima po Harrym, jako by ho chtěli pohledy přesvědčit, že by se měl opravdu snažit a dát si záležet na tom, co udělá.
Harry si byl jejich pohledů naprosto vědom. Na krátký okamžik ho jen tak napadlo podívat se, jak reaguje Draco Malfoy, který by ho za normálních okolností nevynechal ze svých posměšných poznámek, tentokrát ale zarytě civěl do země kus před sebou, kde nebyl ani trs trávy nebo cokoliv jiného, co by mohlo při větší nudě zaujmout. V tuto chvíli se však rozhodně nikdo nemohl nudit, dokonce ani Draco ne.
"Tak fajn... ehm... Nellsone... teďkom budeš hodnej smrtňoďas a budeš poslouchat tadyhle Harryho," přikázal tvorečkovi a v tu chvíli si Harry teprve vybavil, že minule smrtňoďas dokonce získal od Hagrida i jméno. Nyní se ale netvářil, že by rozuměl, vypadalo to, že dokonce ani nemá zájem rozumět čemukoli kromě toho, že se Harryho snažil drtit svým nenávistným a hluboce opovržlivým pohledem.
"Tak teďkom ho zkus k sobě přivolat," rozkázal Hagrid, "ale vopatrně," varoval ho, "dyby se mu zrovna dvakrát nechtělo, tak ho můžeš popotáhnout za vodítko," radil, ale to poslední, co by Harry chtěl, by byl naprosto rozčílený Nellsone řítící se na něj v zápalu vzteku. Nedokázal si vybavit, jak by mu pomohlo, že by ho k sobě ještě, pomocí vodítka, tahal. Několik studentů se nervózně pohnulo a celý kruh, jako by se nepatrně zvětšil, když někteří malinko poustoupili vzad jak tak přešlapovali z místa na místo.
Harrymu bylo jasné, že když se něco stane a smrtňoďas bude chtít utéct, nikdo mu v tom nezabrání. Celý kruh mu připadal naprosto zbytečný. Musel si tedy dát velký pozor, nechtěl, aby byl Hagrid nešťastný, že by mu jeho domácí mazlíček, kterého dal Harrymu na převýchovu, uprchl.
"Tak Nellsone," řekl, ale jako by to nebyl ani jeho hlas. Nemusel však říkat už nic dalšího, protože jako by tón v jeho hlase byl nějaký nebezpečný, smrtňoďas se jako na povel vydal vstříc Harrymu. Ten by byl za normálních okolností nanejvýš potěšen, že mu to tak jde a tím by rozhodně potěšil i Hagrida, kdyby se však Nellson na Harryho doslova nevrhl co největší rychlostí s vytaženýma drápkama a chystal se Harryho roztrhat na kousíčky.
Prvnímu útoku se Harry vyhnul jen, protože to tak nějak čekal, že to nepůjde tak rychle, ale měl co dělat � smrtňoďasovy pohyby byly opravdu strašlivě rychlé.
Po druhé to však bylo o něco horší, Harry neměl naprosto žádné tušení, jaké kouzlo, nebo co všechno na Nellsona platí, a tak se snažil jen co nejlépe vyhnout. Smrtňoďas byl však čím dál tím víc vzteklejší. Harry stihl ještě pohlédnout na Hagrida, když uskočil před Nellsonovými už na první pohled ostrými drápy, které po něm vší silou sekly. Profesor však oba zápolící jen zamyšleně sledoval, jako by byl v nějakém snu.
Harry se tedy rozhodnul, že se bude muset spolehnout sám na sebe. Za houfem několika zmijozelských studentů zahlédl nějaký kůl zabodnutý v zemi. Nechtěl používat žádná kouzla protože nevěděl, co by mu mohlo uškodit a co ne. Když se k němu smrtňoďas rozeběhl asi po páté Harry se bleskurychle rozeběhl směrem ke kůlu. Zmijozelští se rozeběhli, přesně, jak čekal, ale naopak nečekal, že bude Nellson tak rychlý. Ten rozhodně nemarnil čas a rozeběhl se za svým pohyblivým cílem.
Naštěstí už Harry stihl přivázat vodítko k dřevěné holi, ale naprosto rozzuřený smrtňoďas se mu stihl zarýt svými drápy hluboko do nohy. Harry zasoptil bolestí a vytáhl hůlku, milovaný Nellson mu totiž nohu začínal bolestně drásat. Harryho zradili nohy a spadl na kolena; v tuto chvíli mu bylo naprosto jedno, co mu provede, chtěl ho jen zastavit. Než-li však stačil cokoli říct, už se objevil záblesk a smrtňoďas odletěl s obrovskou rychlostí zpět, jak mu to jen dovolovala délka vodítka. Zůstal ležet bez hnutí, Harryho ale ani nenapadlo, že by mohl být mrtvý, i když to tak vypadalo, Nellsonovi se ještě pohybovalo bříško nahoru a zase dolů, jak ještě ztěžka oddychoval z velkého souboje.
Harry se snažil zase pevně postavit na nohy, obrovská bolest v jeho levé noze mu to ale nedovolila. Hodnou chvíli klečel a naslouchal, neměl však co slyšet. Nikdo ani nedýchal, snad asi po pěti minutách se mu zdálo, že zaslechl slabounké jakoby přidušené šepotání několika dívek, které stály ve velmi malém hloučku � to byl zbytek co zůstal z původního kruhu.
"Jejda, Harry!" vykřikl najednou Hagridův hluboký hlas a všichni sebou vyděšeně uškubli, jak tak zaduněl to toho mučivého ticha. Harryho až píchlo u srdce až se s velkým vzepjetím sil postavil zpět na nohy.
To už u něho stála Hermiona s Ronem a každý ho podpíral z jedné strany. Harry ještě rychle pohlédl na Hagrida, ten se tvářil, jako by tu po celou dobu ani nebyl nebo jako kdyby byl v jakémsi snu a teprve nyní se z něho probral.
"K-konec hodiny... r-rozchod..." Harry ho v takovém stavu ještě neviděl, vypadalo to, jako kdyby se profesor chystal každým okamžikem zřítit k zemi nebo se naprosto zhroutit. Ostatní se mezitím vytratili pryč s takovou rychlostí, že bylo jen těžko uvěřit, že při tom nepoužili nějaké kouzlo.
"H-harry, j-jak ti j-je?" Harrymu se v tu chvíli dokonce zdálo, že v koutku jeho tmavých očí zahlédl kulaté slzy.
"No, je mi docela fajn," lhal Harry.
"J-já... to sem f-fakt nechtěl," omlouval se Hagrid. Třásl se po celém těle a neustále pozoroval Harryho ránu na noze, jako psík, který něco provedl a teď si prohlíží následky.
"Asi bys ho měl odvést k madam Pomfreyové," radila obrovi Hermiona, ale ten se tvářil, jako když někdo kárá malé dítě, proto se Hermiona rozešla směrem k hradu. Jediné, co Harry ještě zaslechl, když si šla nejdřív sbalit svoje věci do brašny bylo něco jako: "Jako bych to neříkala," a potom se vrátila, aby Harryho podpírala, kdyby mu náhodou nohy selhaly, po celou dobu, co stoupali směrem k hradu, však už nepromluvila.
Harry se snažil opírat se o Rona a Hermionu co nejméně, a když se konečně s větší námahou vyškrábal na největší kopec, odkud byl krásně vidět Hagridův srub, zjistili všichni tři s údivem, že jejich profesor péče o kouzelné tvory stále stojí na svém místě, kde ho původně zanechali. Harrymu ho bylo líto. Na okamžik se zamyslel, jestli by se neměli přece jen vrátit a zeptat se Hagrida, jestli je v pořádku. Rána na noze jej ale bolela stále více.
"Nechápu to," ozval se Ron, když už pomalu stoupali po schodech k madame Pomfreyové. "Co se vůbec Hagridovi stalo? Takového jsem ho ještě neviděl," kýval nevěřícně hlavou.
"Naposledy byl takhle mimo snad, když byla poblíž madame Maxime," ušklíbl se Harry a pokusil se o povzbudivý úsměv.
"Bolí to moc, Harry?" zeptala se místo toho starostlivě Hermiona.
"Vždyť to nic není," zalhal, "zažil jsem přece horší věci," zatvářil se co nejvážněji; i když to Hermionu nerozesmálo, jako obvykle, Ron vyprskl smíchy, takže alespoň ten mu spravil náladu.
"Smrtňoďas má pod svými drápky schované váčky s jedem, Harry," pokračovala však Hermiona a tvářila se naprosto tragicky. "Sice to není velké množství, aby ti mohlo nějak ublížit, ale musí to strašně bolet, četla jsem to," ujišťovala oba svoje kamarády, když se zatvářili naprosto nevěřícně.
"Díky, Hermiono, ale není to nic vážného," ujistil ji ještě než vešli dovnitř. To už madam Pomfreyová stála ve dveřích, jako by tušila, že Harry přijde.
"Co se vám stalo, pane Pottere?" vyhrkla ale, takže si Harry byl jistý, že opravdu nemá ani ponětí o tom, co se přihodilo na hodině.
"No... ehm..."spustil, ale doopravdy nevěděl, jak má začít. Neměl ani tušení, jak madam Pomfreyové vysvětlí, že se mu do nohy zavrtal rozzuřený smrtňoďas potom, co se jejich profesor dostal do nějakého zamyšlení a nechal to všechno na žácích.
"Zabodl se mu do nohy smrtňoďas," vyhrkla Hermiona dřív, než si Harry vůbec stihl pořádně rozmyslet svoji výmluvu.
"Jak se na školní pozemky dostalo takové divoké stvoření?" vyhrkla překvapeně madam Pomfreyová a Harrymu, Ronovi i Hermioně bylo okamžitě jisté, že kromě studentů a Hagrida samotného nemá nejspíš nikdo jiný ani ponětí o tom, že Hagrid chová takového tvora a že jej vůbec ukazuje ve svých hodinách.
"Byli jsme kousíček od zapovězeného lesa, a on... on najednou vyběhl a zaryl se mi do nohy, ještě než ho stihl Hagr... profesor Hagrid chytit," lhal Harry. Madame Pomfreyovou však už na první pohled Harryho příběh nepřesvědčil, bez dalšího vyptávání se však rozešla k malému stolku. Otevřela jej a hodnou chvíli nad něčím přemýšlela, než konečně vytáhla malinkou lahvičku hruškovitého tvaru, která byla až po okraj naplněná nějakou žlutavou tekutinou zbarvenou skoro až do hněda.
"Budete tu muset zůstat, zameškáte tím jednu hodinu, slečna Grangerová s panem Weasleyem vás omluví, teď už ale jděte," vybídla Rona s Hermionou, ti se tvářili spokojeně, ale rozhodně nebyli v tuto chvíli šťastnější, než Harry, který právě zameškal hodinu lektvarů se Snapem.
"Zlatý Nellson," zamumlal si ještě pro sebe, když se spěšně rozloučil se svými kamarády, které madam Pomfreyová okamžitě vyprovázela ven, aby měl pacient klid, a pak do sebe s nechutí obrátil lahvičku s, už na první pohled odpornou, tekutinou.
Přes všechno, co za tento den Harry prožil, měl o dost lepší náladu, než sám očekával. Na ošetřovně strávil celou hodinu lektvarů, což mu samozřejmě spravilo neuvěřitelně náladu, protože od té poslední příhody z Příčné ulice profesora Snapea nemohl ani vystát, ale také, jak se později dozvěděl od Rona, to nepotěšilo ani samotného učitele lektvarů, který měl dnes prý mimořádně špatnou náladu, a chystal se jí co nejlépe vybít na svém nejméně oblíbeném žáku.
Zdálo se, že po dlouhé době zase všechno perfektně vychází. Ron čekal na Harryho dole na schodišti, připravovali se na jednu z posledních nahrazovacích hodin přemisťování.
"Kde je vůbec Hermiona?" napadlo hned Harryho, když se konečně přidal k Ronovi a společně se vydali na školní pozemky. Počasí se už očividně zhoršilo, studený vítr zuřivě bubnoval do oken a odrážel se od studených zdí hradu, takže to vypadalo, jako by i ty chladné kameny bez života prozpěvovaly nějakou smutnou píseň. Venku se schylovalo k průtrži mračen, alespoň dle toho, že celá obloha byla zakryta obrovskými šedivými mraky.
Bylo dokonce i mnohem chladněji. Všichni studenti, kteří se chystali ven, se s jakýmsi odporem balili do těch nejteplejších plášťů, co kde měli. Tentokrát to opravdu vypadalo, že se blíží jedna z těch strašlivých a krutých zim. Jen studenti, kteří se vraceli z venku, na jiné hodiny, se tvářili neobyčejně spokojeně, jak tak přišli z té zimy zpátky do mnohem teplejšího hradu.
"Kde jen tak může být," povzdechl si trochu zklamaně Ron, jako by litoval, že se Harry tak hloupě ptá a nepřišel na to sám. "Už dokonce kvůli té knihovně chodí i pozdě na hodiny, všiml sis, jak se vplížila na Hagridovu hodinu?" ušklíbl se a v jeho očích se povzbudivě zablesklo.
Došli na místo výuky, ale kupodivu, kromě několika zmijozelských studentů, mezi kterými stál i Malfoy, a většiny nebelvírských, profesorka McGonagallová ještě nedorazila. Harry po chvíli usoudil, že se prostě zpozdila, protože se něco přihodilo, a tak to nechal běžet.
Zanedlouho za nimi dorazila i Hermiona, tvářila se opravdu vážně. Harry a očividně jednu chvíli i Ron, přemýšleli, jestli se jí mají zeptat, co se stalo, ale Ron to nakonec přeci jen nechal na Harrym. Ten to však už nestihl, protože dorazila profesorka McGonagallová a začala nahrazovací hodina.
Ta byla opravdu skvělá. Harry cítil, že alespoň něco se mu vydařilo a tím bylo, že alespoň některým svým spolužákům pomohl, aby mohli úspěšně složit zkoušky z přemisťování.
Parvati se už nikomu nepřemístila za krk a nikdo se dnes neobjevil předčasně ve vzduchu, takže nepadal z výšky. Jen Nevillovi se ještě podařilo objevit se ve stojce na rukách, ale to ostatní ohodnotili kladným a upřímným potleskem za bravurní a umělecké provedení už jen proto, že se svojí pravou rukou dotýkal cílové značky. Za normálních okolností by se do toho vložila profesorka McGonagallová, ta se ale viditelně radovala s ostatními tím, že je nechala ještě hodnou chvíli se radovat a výskat.
Nejbouřlivější potlesk však získal Dean, kterému se povedlo přemístit se naprosto skvěle na cílovou značku, až na to, že jeho plášť zůstal na značce původní v poloze, jako kdyby tam Dean ještě pořád stál. To vyvolalo všeobecné veselí a když Harry zavadil koutkem oka na profesorku McGonagallovou, zjistil, že se také srdečně směje. Najednou měl pocit, že možná všechno nebude tak zlé a že pořád ještě se dá z něčeho radovat. Snad poprvé už zapomněl alespoň na krátkou chvíli na svého kmotra a na tu bolest, která mu zůstala v jeho srdci. Byl nyní opravdu šťastný � tentokrát se však nemusel nijak přetvařovat.
Po nahrazovací hodině šli Harry s Ronem dělat domácí úkoly do společenské místnosti. Do hodiny proti černé magii měli napsat esej o vlkodavech a o tom, jak můžou vážně ohrozit kouzelnický svět. Nejdříve si z toho oba dělali legraci, ale když už se asi po půl hodině dosyta vynasmáli, museli se konečně dát do práce. Po pravdě ale ani jeden z nich neměl nejmenší ponětí, jak by mohl takový houf vlkodavů ohrozit kouzelnický svět, protože ani jeden z nich nedával samozřejmě v hodině pozor.
Ron na tom byl ale ještě hůř, protože na rozdíl od Harryho byl na hodině lektvarů, takže neunikl naprostému rozčilení profesora Snapea, který si svůj zuřivý vztek vybil na studentech, takže všichni, až na Harryho, který byl připravený nic Snapeovi nedarovat a tudíž jako by se nikoho nezeptal, co se probíralo, nehodlal udělat si haldu domácích úkolů do lektvarů, i kdyby se za to měl se Snapem střetnout � to mu bylo v tuto chvíli jedno.
Když se asi po osmé přistihl, že zamyšleně pozoruje, jak plameny v krbu olizovali jeho stěny, rozhodl se, že to nemá cenu. Přestal žmoulat pero a zabouchl rozhodně učebnici, sebral poslední kus zmuchlaného pergamenu, další marný pokus něco kloudného ze sebe vyplodit, a vhodil jej do ohně. Netrvalo dlouho a Ron udělal totéž. Oba dva byli ještě příliš rozjevení dnešním dnem, než aby se zase museli vrátit k učení.
Ve společenské místnosti nakonec zůstal jen Dean se Seamusem a zamyšleně něco sepisovali, vypadalo to, jako ten samý domácí úkol do lektvarů, který Ron nechal ležet ladem, protože každým okamžikem jeden z nich rozčileně a naprosto bezradně lomil rukama a tiše klel. Ostatní studenti se pomalu trousili ke spánku, ale většina ještě šla do knihovny nebo se prostě jen tak projít po chodbě.
Ron s Harrym zatím hráli kouzelnické šachy, tentokrát se však ale ani jeden z nich nesoustředil a oba dva rozebírali Hagrida a to všechno, co se dnes stalo.
"Vypadal, jako v nějakém tranzu," kýval zamyšleně hlavou Ron, když Harryho kůň naprosto bezděčně zadupal do šachovnicového pole soupeřovu dámu.
"Nevím, ale asi by jsme se měli podívat, jestli je v pořádku," rozhodl se Harry a rázně se zvedl z křesla, zrovna, když Ronův bílý střelec dal černému králi šach mat. "Jo, to by jsme asi měli," pokýval hlavou Ron a okamžitě se rozešel pro svůj teplý plášť, venku se totiž už rozpršelo a začalo výhružně bouřit.
Nedošli ale ani dolů ze schodů, když směrem z knihovny vyběhla zadýchaná Hermiona. Vypadala strašlivě unavená a tvářila se opravdu naprosto vážně.
"Harry... musíte se mnou... do knihovny... okamžitě," pobídla je, stále ještě zadýchaná, a rozběhla se zpátky do knihovny. Ron s Harrym si ještě stihli prohodit zmatené pohledy, ale hned na to se rozběhli za ní.
"Na co jsi zase přišla," vyhrkl na ni podrážděně Ron, "kde je vůbec Ginny?" zeptal se najednou.
"Není tu, odešla asi před hodinou a půl," mávla bezvýznamně rukou, jako by to byla samozřejmost, kterou Ron opravdu strašlivě zanedbal a opomněl.
"Tak co tu proboha děláš tak dlouho Hermiono?" utrhl se na ni znovu Ron, byl už dostatečně nevrlí, aby z jejich rozhovoru vznikla nějaká hádka, Hermiona ale vypadala, že ho ani nevnímá, rozhodně se tvářila, jako kdyby byla napůl v nějakém snu. Harry usoudil, že musela studovat nějakou knihu až moc podrobně od té doby, co odtud Ginny odešla. Vypadalo to dokonce, že už tu nikdo, kromě těch tří, nezbyl, poslední havraspárský student za sebou zavřel hned, jak Harry s Ronem vešli. Bylo už také dost pozdě a všichni se už určitě schylovali ke spánku.
"Vím, že ti je to asi docela jedno, protože se na Hagrida zlobíš kvůli tomu smrtňoďasovi, kterého přivedl, ale právě jsme se za ním chystali zastavit, víš?" Ron byl naprosto rudý vzteky a Hermionin nezájem ho očividně rozčiloval ještě víc.
"Teď je tu něco důležitějšího," zchladila ho Hermiona rázně a stále ještě listovala v nějaké staré knize, kterou měla předtím položenou na židli.
"Opravdu?" ucedil rozhorleně a doslova ji spaloval pohledem. Harry jen zaraženě stál a mlčky poslouchal podivný rozhovor snažíce se přijít na to, co je v tuto chvíli o tolik důležitější, než to, aby se zašli podívat za Hagridem a optat se ho, jak mu je.
"Tady," vykřikla najednou Hermiona, jako by se právě probrala z nějakého snu, až Harry s Ronem vyděšeně nadskočili. "Podívejte se," ukázala prstem někam do knihy ale hned nato ji zase rychle zaklapla. "Nejdřív se tě ale na něco budu muset zeptat, Harry," pokývala hlavou, tvářila se dost rozpačitě, což bylo dost zvláštní. Harry jen slabě přikývl a Hermiona okamžitě hmátla do hluboké kapsy svého hábitu.
"Pamatuješ si, co jsi kreslil na ten pergamen?" vychrlila na něho otázku.
"Na jaký pergamen, Hermiono?" opakoval překvapeně, byl opravdu dost zmatený z Hermionina chování, takže už si ani neuvědomoval, že mu mezitím podstrčila pod nos zmuchlaný kousek papíru. Všiml si toho teprve, až ho na to upozornil Ron lehkým drbnutím. Na obrázku byly nahrubo načmárané čáry, jakési čmáranice. Harry se ještě jednou pozorně zadíval Hermioně, která z něho doposud nespustila upínavý pohled, do očí, jestli se z něho náhodou nedělá legraci, moc dobře ale věděl, že určitě nedělá. Pořád ale nechápal, co mu tím Hermiona naznačuje, zadíval se na Rona, aby se ho zeptal, jestli neví, co to má být, ten ale upřeně a naprosto zaujatě civěl na ušmolený kus papíru. Harry se tedy zadíval znovu a pečlivěji něž předtím, konečně spatřil víc než jen obyčejné čáry.
"To je ..." chtěl se zeptat, ale Hermiona, jako kdyby se už nemohla dočkat, až na to Harry přijde a zeptá se, mu skočila do řeči.
"Jednorožec," pokývala hlavou a konečně alespoň na okamžik uhnula pohledem, jako by se chtěla ujistit, že na pergamenu je ještě stále to, o čem se nyní baví. "Toho jsi nakreslil a po hodině s Tonksovou jsi mi jej dal do ruky, jak jsi spěchal první obrannářství," vysvětlovala, když nevěřícně kroutil hlavou. Harry se ještě jednou zahleděl na cár papíru, připadalo mu, jako by ho viděl poprvé, ale na něm byl opravdu zakreslen několika čárami tvor, věrně zobrazující Jednorožce. Harry si připadal, jako by mu někdo vymazal z hlavy celý ten den.
"No, to kreslení ti moc nejde, co?" ušklíbl se Ron, ale Hermiona ho okamžitě zpěnila chladným pohledem.
"Ale já si to vůbec nepamatuji," ohrazoval se, jako kdyby byl z něčeho obviněn. "Vůbec...myslel jsem si, že si tam jen tak něco čmárám," obhajoval se. Snažil si matně vzpomenout, nad čím zrovna v tu chvíli, kdy si takto kreslil, přemýšlel.
"Já tuším, co to je," pousmála se vítězoslavně Hermiona, když si všimla Harryho uhnaného a ustaraného pohledu v obličeji a začala znovu listovat v knize. "Myslím tedy, že jsem to našla." Harry s Ronem přistoupili blíž a se zájmem se zahleděli ještě jednou na papír, který Hermiona přistrčila blíž k velké knížce.
"Co tím myslíš?" zeptal se Ron, kterého to tak zaujalo, že se už úplně zapomněl zlobit a naopak se tvářil naprosto zaujatě, dokonce i nerudně krvavá barva z jeho tváře vymizela.
"No, přemýšlela jsem nad tím už dlouho," začala zamyšleně vyprávět, stále ještě si očividně skládala myšlenky, Harry už jen kapitulovaně naslouchal, rozčilovalo ho, že si nevzpomínal, jak tento obrázek kreslil.
"Je možné, že to má něco společného s tím, co se ti zdá?" zeptal se Harryho Ron a tvářil se zadumaně.
"Ty o tom víš?" vyhrkl tak trochu zklamaně Harry. Byl si téměř stoprocentně jistý, že Ron o ničem nevěděl, ale jakmile si všiml, že ani Hermiona se nijak nediví, nesnaží se svým pronikavým pohledem zavrtávat do něho ani do Rona a očividně ví, o čem se její dva kamarádi baví, usnesl, že Ron už nejspíš Hermioně řekl všechno, co slyšel a viděl. Jak moc toho ti dva věděli, však nevěděl ani samotný Harry, protože neměl ani ponětí, co všechno ze spánku křičel. Každopádně si připadal tak nějak podvedený, že mu o tom Ron neřekl.
"To bys mohl vědět ty, když mě ve spánku tak pečlivě hlídáš a pozoruješ," ucedil rozhorleně Harry střelil po překvapeném Ronovi pohledem. Ten se očividně chystal Harrymu klást odpor, vzhledem k tomu, jak mu u koutku úst nebezpečně zacukalo. Vypadalo to, že se docela rozčílil. Hermiona, která je však stále neposlouchala a pořád ještě horečně listovala v obrovské knize, jako kdyby v ní bylo schováno něco, co by každou chvílí mohlo zmizet, je ale přerušila.
"Mám to!" vykřikla, práskla s knihou ještě více doprostřed, až to zadunělo a ukazovala prstem na levou stranu knihy, kde byl obrovský nápis "Sny". Téměř okamžitě ale sjela prstem skoro až úplně dolů. Harry s Ronem se pořádně zahleděli na malinký rámeček s titulkem "Jednorožci" a začetli se.
"Tomu vůbec nerozumím," zavrtěl hlavou Ron a Harry mu musel dát za pravdu. Neměl nejmenší ponětí, o čem se v knize píše. Hermiona si jen ztěžka povzdechla a dala se do čtení, které ještě doplňovala svým výkladem.
"Jednorožec má vliv na spánek kouzelníků, tuto moc nemá každý, jen vůdce," předčítala.
"Já jsem si myslel, že jednorožci žijí jen v malých stádech," přerušil ji Ron, který ale hned na to zmlkl, jak ho Hermiona spařila svým nebezpečným pohledem.
"Ano, většina žije i sama, ale je jeden, který je musí chránit, vlastně chrání celou oblast, kde žijí, stará se o přírodu a o její koloběh i o jiná kouzelnická i nekouzelnická zvířata, která zde žijí, ale ne o všechna," vysvětlovala prostě. "Jde jen o to, že jeho moc je tak obrovská, že dokáže i ovlivnit někoho jiného."
"Já jsem si myslel, že jednorožci k životu kouzelníky nepotřebují," řekl Harry, ale hned na to měl dojem, že na to právě přišel.
"Takže to kvůli němu mám takové sny?" ptal se, "proč ale? Vždyť nikoho nijak neohrožuji," zamyslel se.
"On tě prosí o pomoc, Harry?" přerušila jeho úvahy Hermiona.
"Cože?" vyjekl udiveně, a hned na to ztlumil hlas, aby je někdo nezaslechl. "Ale proč mě?"
"Hermiono o čem to zase mluvíš," rozčiloval se Ron. Harry také neměl rád, když jeho kamarádka mluvila v takových krátkých větách hlavně, když se jednalo o něco důležitého.
"Harry," zpustila tónem, jako by se mu chystala domlouvat, "vybral si tebe," oznámila prostě, jako kdyby to bylo samozřejmostí, že když má někdo potíže, tak jde a řekne Harrymu Potterovi, "teď musíme zjistit, jak mu pomoct," oznámila jednoduše, ale ani Harry ani Ron neměli naprosto žádný nápad, jak by mohli jednorožci pomoct.
"A kde vlastně..." zpustil a ale okamžitě se zarazil Ron. "Kdo že to je?"
"Král jednorožců," oznámila mu důrazně Hermiona.
"No tak jo," kývl rukou Ron, "a kde vlastně ten Král jednorožců žije?"
"No...to nikdo neví," oznámila mu Hermiona, ale očividně jí to nedělalo žádné starosti, "nikdo neví, jak se k němu hlavně dostat, tedy," upřesnila.
"Tak to je skvělí," vyhrkl Ron, "budeme hledat někoho, koho nikdo nemůže najít," ucedil ironicky, "na to jsi přišla sama?"
"Kdyby jste mě nechali domluvit, řekla bych vám ještě něco," osopila se na Rona Hermiona.
"To jsem opravdu zvědavý," ušklíbl se zlomyslně Ron a oplatil Hermioně nebezpečně blýskavý pohled.
"Myslím si, že se to týká i Moudrého klobouku," vysvětlovala, "podle mě ti dal ten večer varování, a vysvětlení..."
"No rozhodně ti to asi tak moc dobře nevysvětlil, když jsme to ani jeden nepochopili," skočil jí do řeči Ron, ale Hermiona mluvila bez přestání dál, jako kdyby nic neřekl.
"...máš hledat pána našich snů," zamyslela se, "Harry, co přesně se ti zdává?" zeptala se a vypadalo to, že na něco opravdu přišla.
"Ehm...no..." Harry nevěděl, jak má začít, "já tam nic nevidím, jen slyším nějakou píseň..."
"Jistě, to jsou zpívající stromy, tam někde žije Král jednorožců, vysvětlovala spíš jako by víc pro sebe.
"A pak, jako když ji něco pohltí, je to strašlivé, všechen dobrý pocit ze mě zmizí, je to, jako bych už nikdy neměl...dál se radovat," pokračoval, ale hlas mu klesl, nebylo třeba už nic říkat, zřejmě se opravdu trefili.
"Já myslím, že je to něco...s...s Voldemortem," špitl Ron, jako kdyby tu Pán zla měl někde být. "A když se něco stane tomu Králi jednorožců, tak bude ještě mocnější, třeba...třeba nám pak poleze i do snů, takže nebude potřebovat špehy a bude nám číst i myšlenky," Ron se téměř třásl. To už dělá, pomyslel si Harry, do snů a myšlenek už mi Voldemort leze. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém si každý z nich představoval, jak by to asi vypadalo, kdyby měl Voldemort takovou výhodu, jako moci číst ostatním myšlenky a ovládat jejich sny.
"Tak tedy budu muset najít Krále jednorožců," přerušil skoro až mučivé ticho rozhodně Harry.
"Ale vždyť ani nevíme, jak ho hledat," v Hermioniným hlasem šla vycítit jakási bezradnost.
Všichni tři se znovu odmlčeli a každý zamyšleně dumal nad tím, jak by mohli Krále jednorožců najít. Najednou, jako by se ozval Harryho vnitřní hlas a Harry měl dojem, že přesně ví, co má dělat.
"Zvíře," vykřikl a oba jeho kamarádi téměř nadskočili na místě, jak je tak prudce vytrhl ze zadumání.
"Zvíře?" opakoval nechápavě Ron.
"Musíme se tam dostat v nějaké podobě zvířete," vysvětlil Harry, ale Ron s Hermionou ho obdařili nanejvýš zmateným pohledem.
"Jak tě to napadlo?" utrousil skoro až lítostivým tónem Ron.
"Možná, že má Harry pravdu," přidala se na Harryho stanu Hermiona, "Moudrý klobouk přece říkal, že ho máš hledat v podobě dokonalé a nevidomé, a to jsou zvířata ne? Jsou nevinná," jako by ještě ujišťovala sama sebe.
"Takže se musíme stát zvěromágy," rozhodl se Harry tak lehce, jako kdyby se právě rozhodl, že půjde na snídani už v šest hodin. Hermiona ho obdařila pohledem, jako kdyby naprosto zešílel, zato Ron nadšeně vykřikl: "Bezva!"
Bylo už docela pozdě, všichni studenti už měli být na svých kolejích a tak se Harry, Ron a Hermiona vydali také spát. Po cestě však ještě vášnivě debatovali o tom, co v knihovně zjistili.
"Takže, kdy začneme trénovat?" vyptával se nadšeně Ron.
"To jako myslíš vážně?" vyjela po něm Hermiona, "víš vůbec, kolik papírů budeme muset podepsat a kolik zkoušek udělat? A vzhledem k tomu, že se teď na Harryho skoro každý lepí a všichni profesoři mají totální přehled o téměř každém jeho kroku; tak bych moc ráda viděla, jak bys ututlal, že se snažíme být zvěromágy," uzemnila ho.
Harryho nadšení také okamžitě zmizelo. Poprvé doopravdy zalitoval, že je primusem a chtě něchtě si musel přiznat, že Hermiona má pravdu; bylo nanejvýš nutné, aby všichni - od prváků po prefekty; věděli, kde ho jako prefekta mají hledat, kdyby něco potřebovali.
"Tak zaprvé," pustil se do ní nanejvýš klidně Ron, "nikdo nemusí vědět co budeme dělat - ani ministerstvo..."
"Ale to je nezákonné Rone!"
"Bože můj, Hermiono," zasténal a rozčíleně si odhodil z čela jeho rezavé vlasy, které mu padaly do obličeje jak vcházeli k obrovité chodbě s přesouvacími schody, kde byl opravdu docela průvan, takže tam fučelo, skoro jako venku až na to, že tento vítr byl o mnoho teplejší než ten venkovní. "Kolikrát už jsme porušili nějaké pravidlo nebo zákon?" Hermiona se zadumala, jako by to opravdu chtěla spočítat, ale Ron bleskurychle odpověděl za ni. "Nejmíň tisíckrát. Tohle tě nemusí zajímat. Když se to podařilo i Náměsíčníkovi, Dvanácteráku, Červíčkovi a Tichošlápkovi tak my to zvládneme taky. A dál - neměla bys to s těmi primusskými povinnostmi tak přehánět, jde přece jen o to, že v nebezpečí odvedeš žáky a že navalíš Malfoyovi školní tresty a posrážíš mu co nejvíc bodů," při této poznámce se Harry zlomyslně uchechtl, ale Hermionu to očividně nanejvýš rozčílilo, Ron však důležitě pokračoval, "zadáš perfektům několik rozkazů a oni to prakticky provedou sami. Primus nemusí přece skoro nic dělat."
"Tak to se teda mýlíš," vyjela na něho zostra, "primus se musí starat o ostatní, kdyby se něco stalo."
"Jo, ale naposledy tu byli studenti v ohrožení před čtyřmi roky a pochybuji, že by se Tajemná komnata znovu otevřela, když je bazilišek mrtví a Harry zničil Raddleyův deník," prohodil naprosto klidným hlasem.
"Dobře, máš pravdu," připustila Hermiona.
"Bezva!" skočil jí do řeči, "tak co Harry, mohli by jsme trénovat třeba v Komnatě nejvyšší potřeby."
"Myslím, že by to mohlo být nebezpečné, mohl by nás najít někdo z učitelů. Pamatuješ přece, co se stalo v loni, když nás ta Marietta práskla Umbridgeové; tentokrát by nám takový plán neprošel možná ani u samotného Brumbála a taky, teď když tuhle místnost zná většina studentů, protože se tam doučují pod Harryho vedením přemisťování, tak nebudeme asi jediní, kdo tam půjdou i mimo tohle cvičení," řekla Hermiona.
"Máš pravdu, ale kam jít?" Zastavili se teď schodech, které se posouvali směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
"Mohli bychom použít třeba Chroptící chýši," poznamenal Harry po delším zadumáním, které doprovázelo jen vrzání a skřípání posouvajících se schodů nad nimi a několika rozčilenými výkřiky obrazů.
"To je skvělí nápad," vykřikl Ron a dělal, jako by neslyšel nadávky obrazů, které svým hlukem podráždil téměř do nepříčetnosti.
"Nechci vás zklamat," spustila klidně Hermiona, "ale když už si berete příklad ze Síriuse a Harryho otce, mohli by jste si uvědomit, jak dlouho jim trvalo, než se naučili proměnit v nějaké zvíře." Harry se zarazil a téměř ihned mu hlavou proletěl Lupinův silný, snad stokrát zesílený hlas a duněl jako zvon. Trvalo jim téměř tři roky, než se konečně dokázali normálně proměnit.
"Hermiono, ty opravdu dokážeš člověka potěšit," povzdechl si a když se schody konečně zastavili, vyšel krok před nimi.
"Proč jako, co má být?" začal se nechápavě vyptávat Ron, který si zjevně nemohl vybavit, co jim bylo řečeno.
"Prostě nemáš tolik času, aby se ti vůbec podařilo stát se zvěromágem nejenom v tomto, ale ani v příštím roce. To bys byl opravdu výjimečně nadaný, protože se to nepodařilo ani těm třem, kteří patřili mezi nejchytřejší žáky," vysvětlovala mu Hermiona, ale nejspíš neuvedla zrovna nejvhodnější příklad.
"A to já jako nejsem?" vyštěkl podrážděně Ron.
"To jsem neřekla, ale stejně - Tichošlápkovi, Červíčkovi a Dvanácteráku to trvalo asi tři roky, Rone, prostě tudy cesta nevede," vysvětlovala mu celý problém jako malému dítěti. "Kdo ví, kolik máme vůbec času," posteskla si.
"Říkej si, co chceš Hermiono," spustil zase neodbytně Ron, "ale já si myslím, že to bylo hlavně proto, že tehdy nebyl přístup k žádným učebnicím. Zvěromágů bylo totiž málo."
"A co si myslíš, že by se v tuto chvíli vyřešilo tím, kdybychom měli u sebe každý tucet učebnic?" stáli před obrazem Buclaté dámy a ta je ze zájmem pozorovala; začalo se totiž schylovat k hádce.
"No hlavně myslím," Ron začal nebezpečně přidávat na hlase, "že když budeme znát postup, mohli bychom zvládnout nějaký ten základ."
"Rone to není žádná legrace, víš, co by se ti mohlo stát, kdybys něco popletl?"
"To je ono - ty si o mě totiž myslíš, že jsem absolutní nemehlo a nedokázal bych to," Harry se z plných plic nadechl, aby vrcholící roztržku mezi nimi zastavil.
"Ne - jen mám o tebe strach." Harry vyprskl vzduch, který stlačoval v puse a začal kašlat, Ron na Hermionu začal rozpačitě civět a při té příležitosti mu spadla brada a hlavu vysunul mírně dopředu, takže s otevřenými ústy a natvrdlým nepřítomným pohledem krapet připomínal horského trolla.
"Adios," pronesla rychle červenající se Hermiona a když ji Buclatá dáma konečně pustila, okamžitě vtrhla dovnitř a dřív, než jí kdo cokoliv stihl říct, byla už v dívčích pokojích.
"Co to jako mělo znamenat, slyšel jsi to?" Ron se konečně pohnul, ale obličej mu teď zazářil. "Myslíš, že to vypadalo nadějně?"
"Kdo ví?" pronesl pobaveně Harry.
"Ty bys to mohl vědět, když už máš zkušenosti," hlas měl důsledkem Harryho odpovědi trochu rozmrzelý.
"Jo, takové zkušenosti ti teda nepřeji," pronesl zklamaně, "doteď jsem chování holek nepochopil a jak to tak vypadá, oni sami se nechápou."
"Jo," zašklebil se Ron, "stačí se podívat na Ginny."
"Tak půjdete už dovnitř nebo ne?" zavrčela nevrle Buclatá dáma, viditelně zklamaná, že nebyla svědkem ani hádky ani ničeho dalšího; a Harry s Ronem ze smíchem vlezli do společenské místnosti.
Bylo už kolem jedné hodiny ráno, když už Harry ležel v posteli, pozoroval nebesa nad sebou a přemýšlel o tom, co se bude ještě dít. Dnešní den ho totiž přesvědčil o tom, že se toho bude dít ještě hodně. Možná, že to konečně všechno skončí, pomyslel si Harry, ale ani nevěděl proč, nějak tomu sám nevěřil.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář