17.Kapitola-Nejkrásnější vánoce
11. 8. 2007
"Myslíš si, že to má něco společného s
..."zarazila se Hermiona, "...s Voldemortem?" Harryho napadlo to samé. "Není
přece možné zabít ducha," prohodila ještě a nevěřícně zakroutila hlavou.
"Toho je schopný jenom On," utrousil Ron.
"Na co by ale chtěl zabít duchy?" nechápal Harry, "To prostě nedává smysl," opravdu nechápal, proč by to zrovna Voldemort dělal, měl přeci určitě spoustu důležitějších věcí na práci, než zabít znovu mrtvé.
"Každopádně to musíme prošetřit," namítla Hermiona, "možná, že přijdeme i na řešení, když přijdeme na to, čeho nebo koho se tak duchové bojí," oznámila jim, když po ní Ron střelil vyděšeným pohledem.
"Hermiono, přeci jsi slyšela Skoro bezhlavého Nicka," osopil se na ni, "raději by jsme se do toho neměli plést," radil.
"Co víš Rone," bránila se Hermiona, "třeba nám potom na oplátku duchové pomůžou," vysvětlovala.
"S čím by nám tak mohli pomoci?" ucedil ještě Ron a ironicky se ušklíbl; Harryho napadla podobná otázka.
"Co ty víš," pokrčila bezvýznamně rameny, "třeba s rozluštěním hádanky Moudrého klobouku," pokračovala neodbytně ve výkladu, "co kdyby náhodou někdo z duchů tušil, jaký tvor je v ohrožení?"
Ron se tvářil naprosto pobaveně a očividně s Hermionou nesouhlasil ani v nejmenším, Harry měl však pocit, že by jeho kamarádka mohla mít i pravdu. Od začátku roku se na škole dělo něco zvláštního a už vůbec by se nedivil, kdyby to všechno spolu jakkoliv souviselo. Rozhodně to stálo za zkoušku a i tak, alespoň vyděšeným duchům by mohli pomoci.
"Kde začneme?" zeptal se Harry, když šli zase zpátky do Nebelvírské společenské místnosti. Dělal, že si Ronova zmateného pohledu ani nevšimnul a sledoval Hermionin nadšený výraz. I ten ale nakonec zmizel, Hermiona si očividně uvědomila, jako její dva kamarádi, že nemá nejmenší ponětí, kde by mohli začít.
"Něco budeme muset rozhodně vymyslet," vypadlo z ní nakonec, ale stále ještě se tvářila naprosto zaskočená a zdálo se, že i trochu zklamaná tím, že ji zrovna v tuto chvíli nic nenapadá.
"Jo, možná, že to bude ještě dřív, než se opravdu podaří nějakého toho ducha zamordovat," ušklíbl se ironicky Ron, ale okamžitě zamlkl, když po něm Hermiona střelila nebezpečným pohledem.
Celé dopoledne seděli ve společenské místnosti a snažili se jeden druhého přesvědčit svojí teorií s problémem duchů. Nakonec celý zdlouhavý rozhovor nevedl nikam, jen Ron byl rozmrzelý, že jeho domněnku, o tom, že v tom všem může mít třeba prsty Malfoy, Harry s Hermionou nechtěli ani projednávat.
"Proč ne?" rozčiloval se a byl tak podrážděný, že si ani nevšímal, jak se po něm všichni zvědavě dívají. "Malfoy je schopen všeho," ohrazoval se, "a k tomu, neříkejte, že jste si nevšimli, jak se letos chová, něco s ním je," bránil svoji teorii nanejvýš přesvědčeně.
"Určitě se s ním něco děje, ale nemyslím si, že by dokázal udělat něco takového," ohradila se Hermiona; Harry ale nevěděl, co si má o tom myslet. Ron měl pravdu, s Malfoyem se něco děje, ale neměl nejmenší tušení, proč by zrovna on v tom všem neměl mít prsty, kdyby k tomu měl nějaký pořádný důvod.
"Nezapomeň, že je to Malfoy," osopil se na Hermionu Ron a tvářil se při tom, jako kdyby se mu jeho dva kamarádi chystali odporovat v něčem zásadním a naprosto důležitém a on byl pevně rozhodnutý rvát se pro to až do konce.
"Nejspíš by jsme měli na Malfoye dávat pozor a zjistit, co se děje," rozhodl Harry a v duchu doufal, že s ním budou oba kamarádi souhlasit. Dnešní den se rozhodně nechtěl hádat, byl pevně rozhodnutý perfektně se bavit, hlavně dnes večer s Jeny.
Přestože Hermiona se tvářila trochu zklamaně, možná i protože si nemohla nepovšimnout Ronova vítězoslavného úšklebku, ani jeden z nich už nic dalšího na Malfoye neřekl.
Nakonec celý den uběhl docela rychle; Harry rozhodně čekal, že se potáhne naprosto pomalu, ale když jim zabralo diskutování s Ronem a Hermionou tolik času, že nakonec do Vánoční zábavy zbývaly necelé dvě hodiny, začal být trochu nervózní. Přestože se nemusel navlékat do žádného společenského hábitu, jako na Vánoční ples ve čtvrtém ročníku, už asi hodinu před schůzkou z Jeny se vypravil do ložnice, aby se převlékl a nachystal. Ještě si sbalil do kufru několik věcí, aby byl připravený na zítřejší odjezd do Fénixova řádu a nemusel dál nic chystat.
Když za deset minut osm vycházel ze společenské místnosti, zarazil ho ještě Ron.
"Počkej na mě, já jdu taky," vyhrkl, ale Harry usoudil, že nebyl dvakrát nadšený. Dobře věděl, jak si jeho kamarád připadá; ne, že by se na Jeny netěšil, ale rozhodně se nemusel zapojovat do nějakých tanečních zábav. I když tak nějak tušil, že by to mohlo dnes vypadat naprosto jinak, než na předloňském plese, cítil, jak mu tuhnou nohy při pomyšlení, že by Jeny chtěla jít třeba tancovat. Naposledy totiž jako jeden ze šampiónů musel tancem zahajovat Vánoční ples, a nepřipadal si zrovna dvakrát nejlíp, když na něho každý tak hloupě hleděl.
"Já jsem si myslel, že tam nepůjdeš," zazubil se na Rona povzbudivě, ale v duchu si připadal, jako hlupák.
"Jo," odsekl Ron trochu rozmrzele, "jenomže Hermiona tam chtěla jít, tak jdu taky," opětoval Harrymu svůj chabý úsměv na vysvětlenou. "Jenom doufám, že nebude chtít tancovat," prohodil zděšeně, jako by Harrymu četl myšlenky.
"Třeba to nebude tak hrozné," prohodil ještě nadějně Harry, i když to vůbec nevyznělo tak moc povzbudivě, jako naopak tíživě. Ron už mu na to nic neodpověděl a společně se vydali dolů, ze schodů do Velké místnosti.
"Hermiona s námi nepůjde?" prohodil ještě Harry; najednou nevěděl, o čem si má s Ronem povídat, necítil se dvakrát ve své kůži.
"Ještě se musí připravit, znáš to," usmál se Ron rozhozeně a jakoby z obou hochů na okamžik opadala nervozita. Když vešli do Velkého sálu, v některých částech to vypadalo, jako by se tam shromažďovaly skupinky leprikónů. Harry s Ronem se ještě hodnou chvíli rozkoukávali, než si konečně přivykli na tu oslňující záři. Teprve potom si uvědomili, jak nádherně je dnes vyzdobený strop, který vypadal jako zatemnělá obloha se spoustou obrovitých hvězd překrásně se třpytících. Kolem dokola zdi zdobily rozvěšené pochodně a vypadalo to, že i šest velkých Vánočních stromů jsou letos nazdobeny ještě pestřeji, než předešlé roky. Všechny stoly byly odsunuty ke krajům a společně tvořili kruh uprostřed něhož se mělo nejspíš tancovat.
V celém sále bylo šero, ale pochodně a hvězdy na stropě některé části osvětlovali opravdu hojně.
Harry s Ronem se rozhodli počkat na dívky hned nalevo od vchodu. Harry se mezitím rozhlížel po sále a zjišťoval při tom, že tu musí být nejspíš celý hrad kromě těch studentů, kteří se rozhodli přijít o tuto zábavu a jeli na Vánoce domů.
Velký učitelský stůl stál jako vždy na svém místě a za ním už seděli téměř všichni učitelé, jen Snape, profesorka McGonagallová a Brumbál ještě nebyli na svých místech. Harry měl trochu obavy, zajímalo ho, jak všichni dospěli k závěru, že by měl zrovna Snape Harryho a ostatní dopravit do Síriusova domu. Měl takový nepříjemný pocit, že se něco stane, ale přesto byl rozhodnutý pustit se do čehokoli, co by se událo. Bál se jen o Rona, Hermionu a Ginny. Věděl, co má nejspíš snape v plánu s ním samotným, ale netušil, co by udělal s jeho přáteli. Aniž by si to nějak uvědomoval, v hlavě už si tak nějak vyjasňoval plán, jak svoje přátele osvobodit a sám se klidně vydat Voldemortovi. Bylo mu jasné, že ho Snape bude chtít vydat Voldemortovi, vždyť se k němu přidal právě proto. Co jiného by po něm Voldemort měl chtít? Do Bradavic by se nedostal, rozhodně se bál Brumbála a Snape je perfektní zbraň a to, že se ten zrádný učitel přihlásil, aby Harryho a ostatní dopravil bezpečně do úkrytu, je dokonalý způsob, jak Harryho chytit.
Harry cítil, jak se mu při těch myšlenkách vlévá zlost až do morků kostí. Nechápal, jak se zítra na Snapea bude moci podívat, aniž by se na něho samou zlostí vrhnul. Brumbál mu důvěřoval a poskytl mu před Voldemortem úkryt a Snape se zase přidal ke smrtijedům. Teď Harryho odvede ke svému pánovi a bude ospravedlněný. Copak to pro stranu zla vypadá tak dobře, že se Snape rozhodl právě takto?
Harrymu se hlavou začala honit spousta myšlenek, jako by se opozdily a přepadly ho až teď. Nervozita z čekání na Jeny a diskuze duchů, která před pár hodinami proběhla někde dole, ve spodní části hradu, Harrymu rozhodně ubírali pěkné myšlenky. Začínal se cítit opravdu špatně. Svoji úvahu zakončil pevným rozhodnutím, že Snapea potrestá za to, že tak zneužívá Brumbálovi důvěry.
To už ale do sálu vstoupila Jeny. Harry naprosto zkoprněl a sotva se mohl pohnout z místa. Jeny měla rozpuštěné vlasy, které ji sahaly až po ramena. V záři svíček a pochodní se jí překrásně leskly a opravdu jí to moc slušelo. Harryho okamžitě opustila chmurná nálada a vydal se jí naproti.
"Ahoj," usmála se na něho přívětivě Jeny a Harry jí úsměv opětoval. Když jí však chtěl pozdrav opětovat, z úst se mu vydral jakýsi přidušený zvuk. Jeny se znovu usmála, i ona však vypadala poněkud nervózně.
Harry v hlavě horlivě přemýšlel, jaké téma by měl nahodit. "Máš ráda famfrpál?" vyhrkl rychle.
"Jistě...famfrpál je bezva," přikývla Jeny a přestože Harryho znovu obdařila přívětivým pohledem, ten si připadal hloupě. Ptát se na famfrpál, když tento sport miluje celý kouzelnický svět.
"Ty jsi byl na Mistrovství světa ve famrpálu?" zeptala se Jeny a Harry byl v ten okamžik opravdu rád, že nahodil takové téma, našli alespoň společnou řeč.
"Jasně a ty?" zeptal se Harry a společně vyšli na druhou stranu sálu, aby se tam posadili k jednomu ze stolů. Většina už jich totiž byla zaplněná. Bylo asi pět minut po osmé hodině, když do sálu vešel i profesor Brumbál. Harry si nemohl nepovšimnout Snapea, který kráčel těsně za ním a při pohledu na zrádce se zachvěl. Ne však strachem z toho, co se následující den stane, ale zlostí. Nechápal, jak se Snape může tvářit tak obyčejně a při tom, zradil Brumbálovu důvěru. Harry ho nenáviděl do morku svých kostí. Nikoho v životě tak nesnášel, jako právě tohohle smrtijeda.
"Jsi v pořádku Harry?" ozvala se najednou starostlivě Jeny a tvářila se vyděšeně. "Nějak jsi pobledl," vysvětlovala svoji starost.
"Je mi fajn," uklidnil ji Harry, "jen se mi něco vybavilo," najednou si ale uvědomil, že Jeny chytil za ruku. Nevěděl proč, spíš to byl jakýsi reflex. Na okamžik na ni ještě pohlédl, ale Jeny dělala, jako by se nic nedělo, jako by to byla samozřejmost. Profesor Brumbál se mezitím postavil do čela učitelského stolu jako vždy a spustil očekávaný projev.
"Vánoční doba je ta, kdy trávíte čas se svými blízkými," zaduněl jeho hlas celou síní, "je to doba těch nejzajímavějších a největších kouzel, která nedokáže vyčarovat i ten největší kouzelník na světě," pokračoval dál v hovoru a Harrymu se na okamžik zdálo, že ředitel letmo pohlédl i na něho, "přeji všem kouzelnou zábavu," dořekl a všichni přítomní v síni zakončili jeho proslov obrovitým potleskem. Pak odněkud spustila hudba. Harry se spolu s ostatními ohlížel, odkud vychází, ale marně. Nakonec, stejně jako všichni ve Velkém sále, se přestal zabývat osvětlením a tím, odkud vychází hudba a zapojil se zpátky do hovoru.
Harry s Jeny si povídali téměř do půl desáté. Neustále mluvili a při tom jim připadalo, že si ani za ten dnešní večer nestihnou říct úplně všechno, co by chtěli. Jeny Harrymu vyprávěla o své matce, která pocházela z mudlovské rodiny a o otci, o tom, že má ještě staršího bratra Ricka, ale ten už dávno vyšel z Bradavic a teď pracuje někde v Himalájích a řeší problémy se sněžnými lidmi, a Harry ji uchváceně poslouchal, jako by na něho mluvila víla a naprosto ho omámila. Zaujatě sledoval, jak se jí při jejím líčení vlní vlasy a od nich se odráží pramínky světla.
"A co ty?" zeptala se najednou a jako by Harryho svojí otázkou vytrhla z krásného snu do strašlivé reality, jak sebou škubnul.
"Já?" zeptal se vyděšeně a hodnou chvíli netušil, co se vůbec děje.
"Omlouvám se, nechci vyzvídat," omlouvala se poněkud sklíčeněji Jeny a obličej ji posmutněl. Vypadalo to, že je zklamaná a zlobí ji, že se zeptala.
"Ne," vyhrkl Harry rychle, "já jen...nevím, kde bych začal," zamyslel se.
"Máš pravdu," přikývla Jeny, "asi není zrovna příjemné, když o sobě víš asi tolik, co ostatní kolem tebe, co?" bylo úžasné, jak si s ní Harry rozuměl.
"Půjdem si zatancovat?" navrhl najednou, ale v duchu by nejraději sám sebe praštil. Jak se mohl takhle zeptat, když to byla jediná věc, po které zrovna netoužil. I Jeny se dokonce tvářila poněkud poděšeně.
"Proč ne?" usmála se rozpačitě, "ale, já to zrovna moc neumím," omlouvala se, ale Harry se nenechal jen tak odbít, když už to navrhl. Tak nějak ho ta zpráva potěšila, alespoň nebyl jediný.
"Já také ne," zazubil se, chytil Jeny za ruku a vedl ji téměř ke středu tanečního kruhu. Chvíli se jen tak pohybovali zprava do leva snažíce se držet rychlého rytmu, ale pak hudba skončila a hrála mnohem pomalejší, to už nebyl problém.
Harry se na okamžik zamyšleně rozhlédl na tančící páry kolem sebe a usoudil, že tam snad musí být celá škola. Profesor Brumbál tancoval s profesorkou McGonagallovou, Harrymu se dokonce zdálo, že někde uprostřed parketu zahlédl školníka Filche; prve se mu nechtělo věřit, že by se dal zlákat od dveří, odkud mohl chytat nepozorné studenty a kárat je, ale nakonec zjistil, že Filch opravdu tančí, nebo tak nějak poposkakuje zprava doleva, s profesorkou Prýtovou, která se vesele usmívá.
Hrála pěkná pomalá písnička, za ní u druhá a třetí; Harry už ani nepočítal, kolik písní s Jeny protancovali a naprosto ztratil pojem o čase. Jen se spolu mlčky kolíbali v rytmu hudby a jeden z nich se jen jednou za čas omluvil tomu druhému, když mu zrovna šlápl na nohu. To bylo ale jen zezačátku. Najednou Harry zaslechl hodiny odbíjející jedenáct. Jak bylo možné, že ten čas takhle uběhl? Ještě ráno si myslel, že se dnešního večera ani nedočká a nyní už je skoro konec.
Nechtělo se mu přestat tancovat, nejraději by byl s Jeny až do rána, ale ve dvanáct mělo všechno skončit.
"Začínám být unavená," špitla najednou Jeny a Harry byl rád, že to řekla. Chytil Jeny za ruku a vyšli ven do zahrádky. Harry si okamžitě vybavil, jak se tu s Ronem před dvěma roky nedobrovolně stali svědky Hagridova rozhovoru s madam Maxime. Posadili se s Jeny na volnou lavičku, vypadalo to, že to byla poslední volná, protože ostatní už byly zaplněny ostatními studenty nebo, jak si Harry později uvědomil, spíše páry.
Najednou oběma připadalo, že neví, kde začít. Harrymu došli slova a opravdu netušil, co by měl říct. I Jeny se tvářila zamyšleně, jak usilovně hledala v hlavě nějaké téma. Nakonec se oba střetli pohledy a museli se tomu prostě usmát. Nakonec prostě jen seděli společně se dívali někam do tmy.
"Jsem ráda, že jsem sem s tebou šla," prohodila nakonec Jeny tichým hláskem.
"Já taky, Jeny," ujistil ji honem Harry; chtěl, aby to také věděla. Cítil, jak mu srdce buší samým napětím. V tento moment opravdu netušil, co by měl udělat.
Jeny se tvářila spokojeně a Harry byl také šťastný. Pak se ale rozhodl, ani vlastně nevěděl, jak ho to napadlo, ale podíval se na Jeny. Okamžik pozoroval, jak jí štěstím svítí oči a jak se spokojeně tváří a hned tak nějak odtušil, že právě nyní by mohl být vhodný okamžik. Srdce mu bušilo tak prudce až měl dojem, že mu asi vyskočí z těla. Pak se k ní opatrně naklonil...
Na druhý den si každý chtěl přispat, ale Harry už spát nemohl, tak se vydal do společenské místnosti. Nebyl však očividně jediný, kdo už nevydržel ležet v posteli a zírat na nebe nad sebou. Neville s Ronem už byli i převlečení do hábitů a horlivě mezi sebou rokovali. Když Harry sešel po schodech do společenské místnosti a oba kamarády pozdravil, Ron se na něho pobaveně usmál.
"Tak pojď," vybídl ho vesele, "pěkné Vánoce," ušklíbl se ironicky a Harry v ten moment nevěděl, jestli to přání Ron vlastně oznámil nebo chtěl jen Harryho k něčemu popichovat.
"Tak jaký byl včerejšek?" vyzvídal Neville a Harrymu bylo hned jasné, na co oba jeho kamarádi naráží.
"Dobrý," zazubil se Harry, "a co ty?" podíval se na Rona, který okamžitě začal červenat, "včera jsem si tě vůbec nevšiml," vysvětloval Harry.
"Ani se ti nedivím," řehtal se Neville, "díval jsi se jenom na ni," jakmile se Harrymu vybavil včerejší večer, přestože byl naprosto báječný, začal se červenat a během chvilky se nebezpečně nápadně začal podobat Ronovi. "Ale rozhodně jsi neměl tady na Rona," pokračoval v rýpaní Neville a vypadal opravdu pobaveně.
"Co se stalo?" zeptal se Harry Rona, ten se chvíli cukal, ale nakonec se přeci jen rozpovídal.
"Já... nejdřív na mě Hermiona byla naštvaná," vysvětloval, ale Harry tomu nerozuměl. "Já jsem ji nepoznal, jak prošla dveřmi," objasnil mu to honem Ron a začervenal se tak, že už to víc rozhodně nešlo, ale Harry to prostě nevydržel a začal se smát spolu s Nevillem, který měl očividně co dělat, aby se udržel na nohou.
"To není vůbec k smíchu," zlobil se Ron, "už jsem si myslel, že se mnou nepromluví nejmíň do konce školního roku," rozčiloval se a Harry si nemohl nepovšimnout jeho nanejvýš poděšeného výrazu.
"A jak si ji vlastně přesvědčil, aby se s tebou zase bavila?" zeptal se Neville a jako na povel zpozorněl stejně, jako Harry.
"Požádal jsem ji o tanec," řekl prostě Ron, ale podle toho, jak se tvářil, celá situace nejspíš nebyla tak jednoduchá, jak to vyznělo. "No, pak jsem jí vysvětlil, že jí to tak strašně sluší, až jsem ji prostě nepoznal," zakončil věcně a pohlédl na Harryho s Nevillem, jako by čekal jejich schválení, zda udělal dobře.
"Ani nevím, jak mě to napadlo," utrousil ještě, kdyby se náhodou setkal s nějakým protestem, ale jakkoliv se dál marně pokoušel o co nejvážnější výraz ve tváři, začal se smát. Harry usoudil, že celá událost už je pryč a tak trochu ho zamrzelo, že tomu všemu nemohl být svědkem. Pak si ale vzpomněl na Jeny a žaludek se mu zahoupal štěstím, zároveň ale nevěděl, jestli by nyní bylo nejvhodnější vyjít k Mrzimorké věži, rozhodl za něho Seamus s Deanem, kteří už také vztali a sešli za ostatními do společenské místnosti.
"Páni," zamumlal ještě ospale Dean a z jeho hlasu šlo jen sotva rozpoznat nadšení od polospánku, "vy tu máte dárky skoro až pod nosem a s nikým to ani nehne," stěžoval si; jakmile to však dořekl, ostatní okamžitě ožili a vyběhli každý do své ložnice.
Najednou bylo v celé nebelvírské věži živo. Ve společenské místnosti se hemžilo spoustu žáků, hlavně studentů z prvních ročníků a každou chvílí se ozývali nadšené výkřiky radosti. Harry dostal jako vždy další svetr, který pletla Ronova mamka, tentokrát však nedostal nic od Rona ani Hermiony. I když oběma svým kamarádům nedal nic najevo, mrzelo ho to. Mlčky pozoroval, jak Ron rozbaluje svůj dárek a také Hermiona s nadšením vytahuje knížku, kterou ji Harry koupil. V tuto chvíli by klidně dostal i další deník od Hermiony, který by mu připomínal každou esej do školy, kterou musí napsat i každý domácí úkol.
"Harry, podívej," z jeho zamyšlení ho vyvedl Ronův zběsilý křik a jásot Nevilla a ostatních jeho kamarádů. Harry si ze samého zaražení, jak na něho Hermiona s Ronem zapomněli, ani nevšimnul, že kromě svetru od paní Weasleyové dostal ještě jeden, o mnoho větší dárek.
"Vždyť to je přeci Kulovat," Ron vypadal tak nadšeně, jako kdyby nejnovější model koštěte dostal právě on sám, Harry byl naprosto dokonale zaražený.
"Od koho je?" vyzvídal Dean a oči měl stále ještě upíchlé na novém koštěti. Harry se podíval na lístek � stálo tam jen: Vím, že se bude hodit. Veselé Vánoce.
"Tak tomu se říká stručné přání," prohodil Ron, když mu Harry podal lístek, aby si jej přečetl.
"Já to nechápu," kroutil zaraženě hlavou Dean, "netušíš, od koho by to mohlo být?" vyptával se Harryho, ale ten tušil asi tolik, jako všichni ostatní.
"A já zase nechápu, jak to můžeš vydržet nejít ho hned vyzkoušet," ozval se rozzlobeně Ron, ale to už Harry jako na povel chytil koště a v doprovodu několika svých kamarádů vyběhl ze společenské místnosti, aby se šel proletět.
Koště létalo opravdu skvěle, Harry měl báječný pocit, když se vznášel nad povykujícím davem, dole na zasněžené zemi a dělal nejrůznější přemety. Nakonec, když už se vyřádil, půjčil svůj Kulovat Ronovi, který se nadšeně rozletěl někam nahoru nad skupinku, až téměř nebyl vidět. V ten moment, jakmile všechny pohledy napjatě visely na stále se vzdalujícím puntíku někde na obloze, Harryho někdo prudce strhnul na bok, až měl co dělat, aby se vůbec udržel v hlubokém sněhu na nohách.
"Co se děje Hermiono?" vyhrkl, ale jeho kamarádka ho bez jakéhokoli slova spařila přísným pohledem. Harry nechápal, co má udělat, aby se na něho nedívala tak přísně. V hlavě si horlivě přemítal, co za dnešní ráno mohl provést.
"Nedali jsme ti s Ronem žádný dárek," spustila šeptem Hermiona, že ji skoro nebylo slyšet. Harry na ni nechápavě pohlédl.
"To je v pořádku, nic se neděje," uklidňoval ji a v duchu se mu ulevilo - myslel si, že se s ním jeho kamarádka bude bavit o něčem závaznějším, přesto ho to ale mrzelo. Snažil se však nedát najevo svůj smutek, že od svých dvou nejlepších přátel nedostal žádný dárek.
"Ne, ne... ty to nechápeš," Hermiona byla očividně celá rozrušená, měla co dělat, aby nezačala mluvit tak nahlas, že by jí slyšeli i ostatní, což ale bylo v tuto chvíli naprosto nemožné, protože každý sledoval téměř závistivě Rona a křikem se ho snažil povzbudit, aby Ron dělal ještě větší a lepší manévry. "My pro tebe dárek máme," usmála se na Harryho tajemně.
"Opravdu?" Harry se snažil nasadit překvapený, až skoro zaražený pohled, v duchu ale skákal samou radostí. Cítil, jak mu buší srdce, nějak tušil, že to bude zvláštní dárek, když s ním jsou takové tajnosti. Anebo prostě jen oba jeho kamarádi zapomněli - řekl si.
"Jistě," přikývla spokojeně Hermiona a v její tváři šlo poznat, že se pro něco rozhoduje a neví, co si vybrat. "Jen jsem si všimla, jak jsi byl z toho smutný," prohodila ještě.
"Nebyl jsem z toho smutný," zalhal, "jen mě to zaskočilo," bránil se, když si povšiml Hermionina zkoumavého pohledu.
"Nebude to jednoduché, ale na něco jsem přišla," vysvětlovala Hermiona, "původně jsme ti to nechtěli vůbec říct, ale teď bude lepší, když to budeš vědět," hlesla a odstrčila Harryho ještě víc stranou. "Uvidíš Síriuse," špitla téměř neslyšně a přestože byla k Harrymu nakloněná tak, že to rozhodně musel slyšet, Harry si nebyl jistý, zda se právě nepřeslechl. Hermiona si povšimla jeho zaražení.
"Našla jsem jedno kouzlo... možná... nevím to jistě... ale budeš s ním mluvit," usmála se a Harry měl dojem, že se mu podlamují nohy. Nevěděl co má říct a v duchu doufal, že to není žádná legrace.
"Toho je schopný jenom On," utrousil Ron.
"Na co by ale chtěl zabít duchy?" nechápal Harry, "To prostě nedává smysl," opravdu nechápal, proč by to zrovna Voldemort dělal, měl přeci určitě spoustu důležitějších věcí na práci, než zabít znovu mrtvé.
"Každopádně to musíme prošetřit," namítla Hermiona, "možná, že přijdeme i na řešení, když přijdeme na to, čeho nebo koho se tak duchové bojí," oznámila jim, když po ní Ron střelil vyděšeným pohledem.
"Hermiono, přeci jsi slyšela Skoro bezhlavého Nicka," osopil se na ni, "raději by jsme se do toho neměli plést," radil.
"Co víš Rone," bránila se Hermiona, "třeba nám potom na oplátku duchové pomůžou," vysvětlovala.
"S čím by nám tak mohli pomoci?" ucedil ještě Ron a ironicky se ušklíbl; Harryho napadla podobná otázka.
"Co ty víš," pokrčila bezvýznamně rameny, "třeba s rozluštěním hádanky Moudrého klobouku," pokračovala neodbytně ve výkladu, "co kdyby náhodou někdo z duchů tušil, jaký tvor je v ohrožení?"
Ron se tvářil naprosto pobaveně a očividně s Hermionou nesouhlasil ani v nejmenším, Harry měl však pocit, že by jeho kamarádka mohla mít i pravdu. Od začátku roku se na škole dělo něco zvláštního a už vůbec by se nedivil, kdyby to všechno spolu jakkoliv souviselo. Rozhodně to stálo za zkoušku a i tak, alespoň vyděšeným duchům by mohli pomoci.
"Kde začneme?" zeptal se Harry, když šli zase zpátky do Nebelvírské společenské místnosti. Dělal, že si Ronova zmateného pohledu ani nevšimnul a sledoval Hermionin nadšený výraz. I ten ale nakonec zmizel, Hermiona si očividně uvědomila, jako její dva kamarádi, že nemá nejmenší ponětí, kde by mohli začít.
"Něco budeme muset rozhodně vymyslet," vypadlo z ní nakonec, ale stále ještě se tvářila naprosto zaskočená a zdálo se, že i trochu zklamaná tím, že ji zrovna v tuto chvíli nic nenapadá.
"Jo, možná, že to bude ještě dřív, než se opravdu podaří nějakého toho ducha zamordovat," ušklíbl se ironicky Ron, ale okamžitě zamlkl, když po něm Hermiona střelila nebezpečným pohledem.
Celé dopoledne seděli ve společenské místnosti a snažili se jeden druhého přesvědčit svojí teorií s problémem duchů. Nakonec celý zdlouhavý rozhovor nevedl nikam, jen Ron byl rozmrzelý, že jeho domněnku, o tom, že v tom všem může mít třeba prsty Malfoy, Harry s Hermionou nechtěli ani projednávat.
"Proč ne?" rozčiloval se a byl tak podrážděný, že si ani nevšímal, jak se po něm všichni zvědavě dívají. "Malfoy je schopen všeho," ohrazoval se, "a k tomu, neříkejte, že jste si nevšimli, jak se letos chová, něco s ním je," bránil svoji teorii nanejvýš přesvědčeně.
"Určitě se s ním něco děje, ale nemyslím si, že by dokázal udělat něco takového," ohradila se Hermiona; Harry ale nevěděl, co si má o tom myslet. Ron měl pravdu, s Malfoyem se něco děje, ale neměl nejmenší tušení, proč by zrovna on v tom všem neměl mít prsty, kdyby k tomu měl nějaký pořádný důvod.
"Nezapomeň, že je to Malfoy," osopil se na Hermionu Ron a tvářil se při tom, jako kdyby se mu jeho dva kamarádi chystali odporovat v něčem zásadním a naprosto důležitém a on byl pevně rozhodnutý rvát se pro to až do konce.
"Nejspíš by jsme měli na Malfoye dávat pozor a zjistit, co se děje," rozhodl Harry a v duchu doufal, že s ním budou oba kamarádi souhlasit. Dnešní den se rozhodně nechtěl hádat, byl pevně rozhodnutý perfektně se bavit, hlavně dnes večer s Jeny.
Přestože Hermiona se tvářila trochu zklamaně, možná i protože si nemohla nepovšimnout Ronova vítězoslavného úšklebku, ani jeden z nich už nic dalšího na Malfoye neřekl.
Nakonec celý den uběhl docela rychle; Harry rozhodně čekal, že se potáhne naprosto pomalu, ale když jim zabralo diskutování s Ronem a Hermionou tolik času, že nakonec do Vánoční zábavy zbývaly necelé dvě hodiny, začal být trochu nervózní. Přestože se nemusel navlékat do žádného společenského hábitu, jako na Vánoční ples ve čtvrtém ročníku, už asi hodinu před schůzkou z Jeny se vypravil do ložnice, aby se převlékl a nachystal. Ještě si sbalil do kufru několik věcí, aby byl připravený na zítřejší odjezd do Fénixova řádu a nemusel dál nic chystat.
Když za deset minut osm vycházel ze společenské místnosti, zarazil ho ještě Ron.
"Počkej na mě, já jdu taky," vyhrkl, ale Harry usoudil, že nebyl dvakrát nadšený. Dobře věděl, jak si jeho kamarád připadá; ne, že by se na Jeny netěšil, ale rozhodně se nemusel zapojovat do nějakých tanečních zábav. I když tak nějak tušil, že by to mohlo dnes vypadat naprosto jinak, než na předloňském plese, cítil, jak mu tuhnou nohy při pomyšlení, že by Jeny chtěla jít třeba tancovat. Naposledy totiž jako jeden ze šampiónů musel tancem zahajovat Vánoční ples, a nepřipadal si zrovna dvakrát nejlíp, když na něho každý tak hloupě hleděl.
"Já jsem si myslel, že tam nepůjdeš," zazubil se na Rona povzbudivě, ale v duchu si připadal, jako hlupák.
"Jo," odsekl Ron trochu rozmrzele, "jenomže Hermiona tam chtěla jít, tak jdu taky," opětoval Harrymu svůj chabý úsměv na vysvětlenou. "Jenom doufám, že nebude chtít tancovat," prohodil zděšeně, jako by Harrymu četl myšlenky.
"Třeba to nebude tak hrozné," prohodil ještě nadějně Harry, i když to vůbec nevyznělo tak moc povzbudivě, jako naopak tíživě. Ron už mu na to nic neodpověděl a společně se vydali dolů, ze schodů do Velké místnosti.
"Hermiona s námi nepůjde?" prohodil ještě Harry; najednou nevěděl, o čem si má s Ronem povídat, necítil se dvakrát ve své kůži.
"Ještě se musí připravit, znáš to," usmál se Ron rozhozeně a jakoby z obou hochů na okamžik opadala nervozita. Když vešli do Velkého sálu, v některých částech to vypadalo, jako by se tam shromažďovaly skupinky leprikónů. Harry s Ronem se ještě hodnou chvíli rozkoukávali, než si konečně přivykli na tu oslňující záři. Teprve potom si uvědomili, jak nádherně je dnes vyzdobený strop, který vypadal jako zatemnělá obloha se spoustou obrovitých hvězd překrásně se třpytících. Kolem dokola zdi zdobily rozvěšené pochodně a vypadalo to, že i šest velkých Vánočních stromů jsou letos nazdobeny ještě pestřeji, než předešlé roky. Všechny stoly byly odsunuty ke krajům a společně tvořili kruh uprostřed něhož se mělo nejspíš tancovat.
V celém sále bylo šero, ale pochodně a hvězdy na stropě některé části osvětlovali opravdu hojně.
Harry s Ronem se rozhodli počkat na dívky hned nalevo od vchodu. Harry se mezitím rozhlížel po sále a zjišťoval při tom, že tu musí být nejspíš celý hrad kromě těch studentů, kteří se rozhodli přijít o tuto zábavu a jeli na Vánoce domů.
Velký učitelský stůl stál jako vždy na svém místě a za ním už seděli téměř všichni učitelé, jen Snape, profesorka McGonagallová a Brumbál ještě nebyli na svých místech. Harry měl trochu obavy, zajímalo ho, jak všichni dospěli k závěru, že by měl zrovna Snape Harryho a ostatní dopravit do Síriusova domu. Měl takový nepříjemný pocit, že se něco stane, ale přesto byl rozhodnutý pustit se do čehokoli, co by se událo. Bál se jen o Rona, Hermionu a Ginny. Věděl, co má nejspíš snape v plánu s ním samotným, ale netušil, co by udělal s jeho přáteli. Aniž by si to nějak uvědomoval, v hlavě už si tak nějak vyjasňoval plán, jak svoje přátele osvobodit a sám se klidně vydat Voldemortovi. Bylo mu jasné, že ho Snape bude chtít vydat Voldemortovi, vždyť se k němu přidal právě proto. Co jiného by po něm Voldemort měl chtít? Do Bradavic by se nedostal, rozhodně se bál Brumbála a Snape je perfektní zbraň a to, že se ten zrádný učitel přihlásil, aby Harryho a ostatní dopravil bezpečně do úkrytu, je dokonalý způsob, jak Harryho chytit.
Harry cítil, jak se mu při těch myšlenkách vlévá zlost až do morků kostí. Nechápal, jak se zítra na Snapea bude moci podívat, aniž by se na něho samou zlostí vrhnul. Brumbál mu důvěřoval a poskytl mu před Voldemortem úkryt a Snape se zase přidal ke smrtijedům. Teď Harryho odvede ke svému pánovi a bude ospravedlněný. Copak to pro stranu zla vypadá tak dobře, že se Snape rozhodl právě takto?
Harrymu se hlavou začala honit spousta myšlenek, jako by se opozdily a přepadly ho až teď. Nervozita z čekání na Jeny a diskuze duchů, která před pár hodinami proběhla někde dole, ve spodní části hradu, Harrymu rozhodně ubírali pěkné myšlenky. Začínal se cítit opravdu špatně. Svoji úvahu zakončil pevným rozhodnutím, že Snapea potrestá za to, že tak zneužívá Brumbálovi důvěry.
To už ale do sálu vstoupila Jeny. Harry naprosto zkoprněl a sotva se mohl pohnout z místa. Jeny měla rozpuštěné vlasy, které ji sahaly až po ramena. V záři svíček a pochodní se jí překrásně leskly a opravdu jí to moc slušelo. Harryho okamžitě opustila chmurná nálada a vydal se jí naproti.
"Ahoj," usmála se na něho přívětivě Jeny a Harry jí úsměv opětoval. Když jí však chtěl pozdrav opětovat, z úst se mu vydral jakýsi přidušený zvuk. Jeny se znovu usmála, i ona však vypadala poněkud nervózně.
Harry v hlavě horlivě přemýšlel, jaké téma by měl nahodit. "Máš ráda famfrpál?" vyhrkl rychle.
"Jistě...famfrpál je bezva," přikývla Jeny a přestože Harryho znovu obdařila přívětivým pohledem, ten si připadal hloupě. Ptát se na famfrpál, když tento sport miluje celý kouzelnický svět.
"Ty jsi byl na Mistrovství světa ve famrpálu?" zeptala se Jeny a Harry byl v ten okamžik opravdu rád, že nahodil takové téma, našli alespoň společnou řeč.
"Jasně a ty?" zeptal se Harry a společně vyšli na druhou stranu sálu, aby se tam posadili k jednomu ze stolů. Většina už jich totiž byla zaplněná. Bylo asi pět minut po osmé hodině, když do sálu vešel i profesor Brumbál. Harry si nemohl nepovšimnout Snapea, který kráčel těsně za ním a při pohledu na zrádce se zachvěl. Ne však strachem z toho, co se následující den stane, ale zlostí. Nechápal, jak se Snape může tvářit tak obyčejně a při tom, zradil Brumbálovu důvěru. Harry ho nenáviděl do morku svých kostí. Nikoho v životě tak nesnášel, jako právě tohohle smrtijeda.
"Jsi v pořádku Harry?" ozvala se najednou starostlivě Jeny a tvářila se vyděšeně. "Nějak jsi pobledl," vysvětlovala svoji starost.
"Je mi fajn," uklidnil ji Harry, "jen se mi něco vybavilo," najednou si ale uvědomil, že Jeny chytil za ruku. Nevěděl proč, spíš to byl jakýsi reflex. Na okamžik na ni ještě pohlédl, ale Jeny dělala, jako by se nic nedělo, jako by to byla samozřejmost. Profesor Brumbál se mezitím postavil do čela učitelského stolu jako vždy a spustil očekávaný projev.
"Vánoční doba je ta, kdy trávíte čas se svými blízkými," zaduněl jeho hlas celou síní, "je to doba těch nejzajímavějších a největších kouzel, která nedokáže vyčarovat i ten největší kouzelník na světě," pokračoval dál v hovoru a Harrymu se na okamžik zdálo, že ředitel letmo pohlédl i na něho, "přeji všem kouzelnou zábavu," dořekl a všichni přítomní v síni zakončili jeho proslov obrovitým potleskem. Pak odněkud spustila hudba. Harry se spolu s ostatními ohlížel, odkud vychází, ale marně. Nakonec, stejně jako všichni ve Velkém sále, se přestal zabývat osvětlením a tím, odkud vychází hudba a zapojil se zpátky do hovoru.
Harry s Jeny si povídali téměř do půl desáté. Neustále mluvili a při tom jim připadalo, že si ani za ten dnešní večer nestihnou říct úplně všechno, co by chtěli. Jeny Harrymu vyprávěla o své matce, která pocházela z mudlovské rodiny a o otci, o tom, že má ještě staršího bratra Ricka, ale ten už dávno vyšel z Bradavic a teď pracuje někde v Himalájích a řeší problémy se sněžnými lidmi, a Harry ji uchváceně poslouchal, jako by na něho mluvila víla a naprosto ho omámila. Zaujatě sledoval, jak se jí při jejím líčení vlní vlasy a od nich se odráží pramínky světla.
"A co ty?" zeptala se najednou a jako by Harryho svojí otázkou vytrhla z krásného snu do strašlivé reality, jak sebou škubnul.
"Já?" zeptal se vyděšeně a hodnou chvíli netušil, co se vůbec děje.
"Omlouvám se, nechci vyzvídat," omlouvala se poněkud sklíčeněji Jeny a obličej ji posmutněl. Vypadalo to, že je zklamaná a zlobí ji, že se zeptala.
"Ne," vyhrkl Harry rychle, "já jen...nevím, kde bych začal," zamyslel se.
"Máš pravdu," přikývla Jeny, "asi není zrovna příjemné, když o sobě víš asi tolik, co ostatní kolem tebe, co?" bylo úžasné, jak si s ní Harry rozuměl.
"Půjdem si zatancovat?" navrhl najednou, ale v duchu by nejraději sám sebe praštil. Jak se mohl takhle zeptat, když to byla jediná věc, po které zrovna netoužil. I Jeny se dokonce tvářila poněkud poděšeně.
"Proč ne?" usmála se rozpačitě, "ale, já to zrovna moc neumím," omlouvala se, ale Harry se nenechal jen tak odbít, když už to navrhl. Tak nějak ho ta zpráva potěšila, alespoň nebyl jediný.
"Já také ne," zazubil se, chytil Jeny za ruku a vedl ji téměř ke středu tanečního kruhu. Chvíli se jen tak pohybovali zprava do leva snažíce se držet rychlého rytmu, ale pak hudba skončila a hrála mnohem pomalejší, to už nebyl problém.
Harry se na okamžik zamyšleně rozhlédl na tančící páry kolem sebe a usoudil, že tam snad musí být celá škola. Profesor Brumbál tancoval s profesorkou McGonagallovou, Harrymu se dokonce zdálo, že někde uprostřed parketu zahlédl školníka Filche; prve se mu nechtělo věřit, že by se dal zlákat od dveří, odkud mohl chytat nepozorné studenty a kárat je, ale nakonec zjistil, že Filch opravdu tančí, nebo tak nějak poposkakuje zprava doleva, s profesorkou Prýtovou, která se vesele usmívá.
Hrála pěkná pomalá písnička, za ní u druhá a třetí; Harry už ani nepočítal, kolik písní s Jeny protancovali a naprosto ztratil pojem o čase. Jen se spolu mlčky kolíbali v rytmu hudby a jeden z nich se jen jednou za čas omluvil tomu druhému, když mu zrovna šlápl na nohu. To bylo ale jen zezačátku. Najednou Harry zaslechl hodiny odbíjející jedenáct. Jak bylo možné, že ten čas takhle uběhl? Ještě ráno si myslel, že se dnešního večera ani nedočká a nyní už je skoro konec.
Nechtělo se mu přestat tancovat, nejraději by byl s Jeny až do rána, ale ve dvanáct mělo všechno skončit.
"Začínám být unavená," špitla najednou Jeny a Harry byl rád, že to řekla. Chytil Jeny za ruku a vyšli ven do zahrádky. Harry si okamžitě vybavil, jak se tu s Ronem před dvěma roky nedobrovolně stali svědky Hagridova rozhovoru s madam Maxime. Posadili se s Jeny na volnou lavičku, vypadalo to, že to byla poslední volná, protože ostatní už byly zaplněny ostatními studenty nebo, jak si Harry později uvědomil, spíše páry.
Najednou oběma připadalo, že neví, kde začít. Harrymu došli slova a opravdu netušil, co by měl říct. I Jeny se tvářila zamyšleně, jak usilovně hledala v hlavě nějaké téma. Nakonec se oba střetli pohledy a museli se tomu prostě usmát. Nakonec prostě jen seděli společně se dívali někam do tmy.
"Jsem ráda, že jsem sem s tebou šla," prohodila nakonec Jeny tichým hláskem.
"Já taky, Jeny," ujistil ji honem Harry; chtěl, aby to také věděla. Cítil, jak mu srdce buší samým napětím. V tento moment opravdu netušil, co by měl udělat.
Jeny se tvářila spokojeně a Harry byl také šťastný. Pak se ale rozhodl, ani vlastně nevěděl, jak ho to napadlo, ale podíval se na Jeny. Okamžik pozoroval, jak jí štěstím svítí oči a jak se spokojeně tváří a hned tak nějak odtušil, že právě nyní by mohl být vhodný okamžik. Srdce mu bušilo tak prudce až měl dojem, že mu asi vyskočí z těla. Pak se k ní opatrně naklonil...
Na druhý den si každý chtěl přispat, ale Harry už spát nemohl, tak se vydal do společenské místnosti. Nebyl však očividně jediný, kdo už nevydržel ležet v posteli a zírat na nebe nad sebou. Neville s Ronem už byli i převlečení do hábitů a horlivě mezi sebou rokovali. Když Harry sešel po schodech do společenské místnosti a oba kamarády pozdravil, Ron se na něho pobaveně usmál.
"Tak pojď," vybídl ho vesele, "pěkné Vánoce," ušklíbl se ironicky a Harry v ten moment nevěděl, jestli to přání Ron vlastně oznámil nebo chtěl jen Harryho k něčemu popichovat.
"Tak jaký byl včerejšek?" vyzvídal Neville a Harrymu bylo hned jasné, na co oba jeho kamarádi naráží.
"Dobrý," zazubil se Harry, "a co ty?" podíval se na Rona, který okamžitě začal červenat, "včera jsem si tě vůbec nevšiml," vysvětloval Harry.
"Ani se ti nedivím," řehtal se Neville, "díval jsi se jenom na ni," jakmile se Harrymu vybavil včerejší večer, přestože byl naprosto báječný, začal se červenat a během chvilky se nebezpečně nápadně začal podobat Ronovi. "Ale rozhodně jsi neměl tady na Rona," pokračoval v rýpaní Neville a vypadal opravdu pobaveně.
"Co se stalo?" zeptal se Harry Rona, ten se chvíli cukal, ale nakonec se přeci jen rozpovídal.
"Já... nejdřív na mě Hermiona byla naštvaná," vysvětloval, ale Harry tomu nerozuměl. "Já jsem ji nepoznal, jak prošla dveřmi," objasnil mu to honem Ron a začervenal se tak, že už to víc rozhodně nešlo, ale Harry to prostě nevydržel a začal se smát spolu s Nevillem, který měl očividně co dělat, aby se udržel na nohou.
"To není vůbec k smíchu," zlobil se Ron, "už jsem si myslel, že se mnou nepromluví nejmíň do konce školního roku," rozčiloval se a Harry si nemohl nepovšimnout jeho nanejvýš poděšeného výrazu.
"A jak si ji vlastně přesvědčil, aby se s tebou zase bavila?" zeptal se Neville a jako na povel zpozorněl stejně, jako Harry.
"Požádal jsem ji o tanec," řekl prostě Ron, ale podle toho, jak se tvářil, celá situace nejspíš nebyla tak jednoduchá, jak to vyznělo. "No, pak jsem jí vysvětlil, že jí to tak strašně sluší, až jsem ji prostě nepoznal," zakončil věcně a pohlédl na Harryho s Nevillem, jako by čekal jejich schválení, zda udělal dobře.
"Ani nevím, jak mě to napadlo," utrousil ještě, kdyby se náhodou setkal s nějakým protestem, ale jakkoliv se dál marně pokoušel o co nejvážnější výraz ve tváři, začal se smát. Harry usoudil, že celá událost už je pryč a tak trochu ho zamrzelo, že tomu všemu nemohl být svědkem. Pak si ale vzpomněl na Jeny a žaludek se mu zahoupal štěstím, zároveň ale nevěděl, jestli by nyní bylo nejvhodnější vyjít k Mrzimorké věži, rozhodl za něho Seamus s Deanem, kteří už také vztali a sešli za ostatními do společenské místnosti.
"Páni," zamumlal ještě ospale Dean a z jeho hlasu šlo jen sotva rozpoznat nadšení od polospánku, "vy tu máte dárky skoro až pod nosem a s nikým to ani nehne," stěžoval si; jakmile to však dořekl, ostatní okamžitě ožili a vyběhli každý do své ložnice.
Najednou bylo v celé nebelvírské věži živo. Ve společenské místnosti se hemžilo spoustu žáků, hlavně studentů z prvních ročníků a každou chvílí se ozývali nadšené výkřiky radosti. Harry dostal jako vždy další svetr, který pletla Ronova mamka, tentokrát však nedostal nic od Rona ani Hermiony. I když oběma svým kamarádům nedal nic najevo, mrzelo ho to. Mlčky pozoroval, jak Ron rozbaluje svůj dárek a také Hermiona s nadšením vytahuje knížku, kterou ji Harry koupil. V tuto chvíli by klidně dostal i další deník od Hermiony, který by mu připomínal každou esej do školy, kterou musí napsat i každý domácí úkol.
"Harry, podívej," z jeho zamyšlení ho vyvedl Ronův zběsilý křik a jásot Nevilla a ostatních jeho kamarádů. Harry si ze samého zaražení, jak na něho Hermiona s Ronem zapomněli, ani nevšimnul, že kromě svetru od paní Weasleyové dostal ještě jeden, o mnoho větší dárek.
"Vždyť to je přeci Kulovat," Ron vypadal tak nadšeně, jako kdyby nejnovější model koštěte dostal právě on sám, Harry byl naprosto dokonale zaražený.
"Od koho je?" vyzvídal Dean a oči měl stále ještě upíchlé na novém koštěti. Harry se podíval na lístek � stálo tam jen: Vím, že se bude hodit. Veselé Vánoce.
"Tak tomu se říká stručné přání," prohodil Ron, když mu Harry podal lístek, aby si jej přečetl.
"Já to nechápu," kroutil zaraženě hlavou Dean, "netušíš, od koho by to mohlo být?" vyptával se Harryho, ale ten tušil asi tolik, jako všichni ostatní.
"A já zase nechápu, jak to můžeš vydržet nejít ho hned vyzkoušet," ozval se rozzlobeně Ron, ale to už Harry jako na povel chytil koště a v doprovodu několika svých kamarádů vyběhl ze společenské místnosti, aby se šel proletět.
Koště létalo opravdu skvěle, Harry měl báječný pocit, když se vznášel nad povykujícím davem, dole na zasněžené zemi a dělal nejrůznější přemety. Nakonec, když už se vyřádil, půjčil svůj Kulovat Ronovi, který se nadšeně rozletěl někam nahoru nad skupinku, až téměř nebyl vidět. V ten moment, jakmile všechny pohledy napjatě visely na stále se vzdalujícím puntíku někde na obloze, Harryho někdo prudce strhnul na bok, až měl co dělat, aby se vůbec udržel v hlubokém sněhu na nohách.
"Co se děje Hermiono?" vyhrkl, ale jeho kamarádka ho bez jakéhokoli slova spařila přísným pohledem. Harry nechápal, co má udělat, aby se na něho nedívala tak přísně. V hlavě si horlivě přemítal, co za dnešní ráno mohl provést.
"Nedali jsme ti s Ronem žádný dárek," spustila šeptem Hermiona, že ji skoro nebylo slyšet. Harry na ni nechápavě pohlédl.
"To je v pořádku, nic se neděje," uklidňoval ji a v duchu se mu ulevilo - myslel si, že se s ním jeho kamarádka bude bavit o něčem závaznějším, přesto ho to ale mrzelo. Snažil se však nedát najevo svůj smutek, že od svých dvou nejlepších přátel nedostal žádný dárek.
"Ne, ne... ty to nechápeš," Hermiona byla očividně celá rozrušená, měla co dělat, aby nezačala mluvit tak nahlas, že by jí slyšeli i ostatní, což ale bylo v tuto chvíli naprosto nemožné, protože každý sledoval téměř závistivě Rona a křikem se ho snažil povzbudit, aby Ron dělal ještě větší a lepší manévry. "My pro tebe dárek máme," usmála se na Harryho tajemně.
"Opravdu?" Harry se snažil nasadit překvapený, až skoro zaražený pohled, v duchu ale skákal samou radostí. Cítil, jak mu buší srdce, nějak tušil, že to bude zvláštní dárek, když s ním jsou takové tajnosti. Anebo prostě jen oba jeho kamarádi zapomněli - řekl si.
"Jistě," přikývla spokojeně Hermiona a v její tváři šlo poznat, že se pro něco rozhoduje a neví, co si vybrat. "Jen jsem si všimla, jak jsi byl z toho smutný," prohodila ještě.
"Nebyl jsem z toho smutný," zalhal, "jen mě to zaskočilo," bránil se, když si povšiml Hermionina zkoumavého pohledu.
"Nebude to jednoduché, ale na něco jsem přišla," vysvětlovala Hermiona, "původně jsme ti to nechtěli vůbec říct, ale teď bude lepší, když to budeš vědět," hlesla a odstrčila Harryho ještě víc stranou. "Uvidíš Síriuse," špitla téměř neslyšně a přestože byla k Harrymu nakloněná tak, že to rozhodně musel slyšet, Harry si nebyl jistý, zda se právě nepřeslechl. Hermiona si povšimla jeho zaražení.
"Našla jsem jedno kouzlo... možná... nevím to jistě... ale budeš s ním mluvit," usmála se a Harry měl dojem, že se mu podlamují nohy. Nevěděl co má říct a v duchu doufal, že to není žádná legrace.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář