18.Kapitola-Cesta se zrádcem
11. 8. 2007
Od Vánoční zábavy, až po ten dnešní den
se Harry cítil naprosto skvěle. Nejprve měl z Hermionina nápadu jisté obavy, ale
když stoupali zpátky do hradu, byl strašně rád. Promluvit si se Síriusem, to
bylo to, po čem nejvíce toužil. Skoro se až nemohl dočkat.
"Ahoj Harry," vyrušil ho najednou ze zamyšlení nějaký hlas, byla to Lenka. "Je tu někde Ron," zase nasadila ten svůj nehnutý obličej a tvářila se nanejvýš lhostejně.
"Ahoj Lenko, co se děje?" skočil jim do řeči Ron a přátelsky se usmíval. V ruce ještě svíral Harryho Kulovat a vypadal opravdu nadšeně.
"Chtěla jsem ti jen říct," zpustila Lenka rychle, jako by celý rozhovor chtěla mít co nejrychleji za sebou, "mezi námi to opravdu nepůjde," odsekla rázně, jako kdyby jí Ron ležel u nohou a prosil ji, aby ho neopouštěla. Ron letmo pohlédl na Harryho, ale kupodivu se tvářil pobaveně. Harry dobře věděl, že Lenka k Ronovi vždycky chovala kladný vztah, narozdíl od Rona, který se jí pokaždé snažil jakkoliv zbavit.
"No... já už to nějak vstřebám," usmál se Ron a dokonce i Lenka se pousmála, což u ní bylo neobvyklé. "Takže kamarádi, jo?" utrousil a jakkoli se Harry pokoušel v jeho obličeji najít známku pobavení nebo ironie, jeho kamarád se tvářil naprosto vážně.
"Tak ahoj," zakončila a rychle odběhla, než se s ní Ron s Harry vůbec stihli rozloučit.
"Já holkám fakt nerozumím," pokrčil Ron bezvýznamně rameny, ale když se střetl pohledem s Harrym, musel se začít smát.
"Pottere," nepříjemný hlas Harrymu projel celým tělem a nepříjemně ho píchal v žaludku. Znal moc dobře toho člověka, ani se nepotřeboval otočit.
"Otočte se, když s vámi mluvím," Harry hlas uposlechl, aby se mohl podívat do Snapeova jedovatého obličeje. Ron ho opatrně, ale pevně chytil za hábit, zřejmě tušil, na co Harry myslí; ten měl sto chutí pustit se do smrtijeda, který zneužívá Brumbálovi důvěry. Snape si nemohl nepovšimnout Harryho návalu zlosti v obličeji a v očích se mu smrtelně zablýsklo.
"Máte nějaký problém, Pottere?" ucedil jedovatě skrz zuby, ale očividně ho těšil Harryho vztek. Vypadalo to, jako by usilovně přemýšlel nad tím, jak by mohl svého neoblíbeného žáka vyprovokovat k útoku.
"Harry," špitla mu Hemiona z druhé strany do ucha, ale Harrymu to připadalo, jako by její hlas byl vzdálený. Přesto si dal říct a zaťal zuby. Jeho ruka, která mu mezitím nevědomky sjela až k hůlce, opět poklesla a zatnula se v pěst. Cítil, jak se po celém těle chvěje zlostí. Vztek jím cloumal a cítil ho až na kost. Pohltila ho nenávist ke Snapeovi a jednu chvíli sám sebe nenáviděl, že zaváhal a nedokázal se Snapeovi postavit. Najednou mu připadalo, jako by právě tento profesor za všechno mohl. Měl dojem, že kvůli Snapeovi uprchl Červíček ve třetím ročníku tu noc na konci školního roku a kvůli němu nyní hrozí Harryho přátelům smrtelné nebezpečí, protože jsou v jeho blízkosti.
"Dnes v pět hodin večer mě budete čekat dole, přede dveřmi, je vám to jasné?" ucedil nepříjemně Snape a v očích se mu zlostně zablýsklo, jako by právě Harryho chytil do nějaké pasti. A v jistém smyslu tomu tak bylo. Harry se prostě nemohl vzepřít Brumbálovu přání, a vlastně ani nechtěl. Měl dojem, že se bradavickému řediteli nebude moci podívat s klidem do očí. Ne, že by jím zase projela Voldemortova nenávist, ale protože si nebyl jistý, jestli by mu Brumbál věřil. Od hádky, na konci loňského roku, se Harrymu zdálo, že jeho vztah s ředitelem, ač obvykle velmi kladný, poněkud pookřál. Zřejmě by Harryho považoval jen za rozčíleného a rozvztekaného kluka, který chce to, o co si zrovna dupne.
"Jistěže," přikývl Ron a bolestně Harryho chňapl za ruku, až skoro vyjekl. Harry si v ten moment uvědomil, že ho Snape probodává vražedným pohledem, jako by chtěl vědět, na co myslí.
"Pan Potter snad neumí mluvit?" zabručel kousavě a při tom si vítězoslavně odhodil mastné vlasy na bok, "nebo už je to taková osobnost, že si může dovolit i svého vlastního mluvčího," usmál se škodolibě, ale jeho úsměv se spíš více blížil posmrtným křečím, než opravdovému úšklebku.
"Nenech se vyprovokovat, nenech se vyprovokovat," jakkoliv se Harry v duchu snažil uklidnit, opravdu už se nemohl udržet. Ještě chvíli by se do něho Snape takhle navážel a Harry už by naprosto zapomněl se ovládat a prostě by po něm skočil.
"Serveusi," přímo za Harrym, Ronem a Hermionou stála Tonksová, to byla Harryho spása. "Potřebovala bych s vámi mluvit," pousmála se na něho, ale Snape se netvářil tak nadšeně, jako ona.
"Je to něco důležitého?" vyhrkl na ni, jako by ho neustále obtěžovala s nějakými maličkostmi.
"Jinak bych za vámi nešla," potvrdila mu trochu rázněji a teprve nyní se pořádně podívala na Harryho s Ronem a Hermionou. "Pokud ale nemáte čas,... " pokračovala ještě ale Snape ji nenechal domluvit.
"Ne," vyhrkl poněkud podrážděněji, vždyť mu právě nová učitelka obrany proti černé magii překazila skvělou zábavu, díky které by mohl Harryho vyprovokovat do takové míry, až by ho jeho neoblíbený žák napadl a měl by z toho tudíž veliký problém. "Doufám, že jste to pochopil celé správně," zabodl se nepříjemným pohledem do Harryho, "a budete čekat na místě v čas, který jsme se smluvili, jinak si mě nepřejte Pottere," pohrozil mu, otočil se na podpatku a pak někam odešel s Tonksovou.
"Idiot," ulevil si Ron spokojeně a s pocitem zadostiučinění se zase rozešel ke společenské místnosti, Harry však zůstal stát.
"Co se děje Harry?" zeptala se ho Hermiona, ale tvářila se při tom, že tuší, na co Harry myslí, očividně se jí to však dvakrát nezamlouvalo.
"Chci vědět, o čem se baví," vyhrkl Harry a otočil se na odchod směrem k Tonksové a Snapeovi.
"Harry co blázníš," vyhrkl Ron pohoršeně, "to přeci nejde," odporoval mu. Tvářil se opravdu zaskočeně.
"Rone, tebe to nezajímá, o čem si spolu zrovna ti dva můžou povídat?" podíval se na něho poněkud zklamaně Harry.
"Možná jen plánují, kudy se dnes dostaneme ... ty-víš-kam," vysvětloval ale očividně tomu sám nevěřil.
"A proč zrovna Snape, proč nás nedoprovodí Tonksová nebo McGonagallová?" nechápal Harry, ale očividně nebyl jediný, kdo tomu nerozuměl.
"Ale nemáš právo je špehovat," zarazila ho rázně Hermiona, když už se pomalu chystal vyjít za Snapem.
"Jste v nebezpečí!" vyjel po ní netrpělivě Harry. Všechno to dělal právě pro ni, Rona a Ginny, nechtěl, aby se kvůli němu něco přihodilo jeho nejlepším kamarádům a Hermiona se ještě zastávala toho zrádce Snapea a to Harryho dopálilo nejvíc, měl pocit, že víc rozčílený už být ani nemůže. Hermiona se tvářila zaskočeně a Ron se ohlédl na schodiště směrem nahoru, jako by se chtěl ujistit, že ostatní už šli do společenské místnosti, aby neslyšeli hrůzný výbuch zlosti, který se v Harrym začínal sbírat. Nakonec ani nečekal na odpověď a okamžitě se rozeběhl po schodech.
V uších mu zvonilo zlostí a cítil, jak mu buší jakýsi tíživý tlak do spánků. Byl pevně odhodlaný pořádně se na cestu se Snapem připravit, ať měli jít kamkoliv. Hermionu s Ronem nechal daleko za sebou a ani nepomyslel, jestli se na ně má ještě zlobit - jeho vztek přešel znovu na Snapea. Soustředil se na něho tak upjatě, že si ani nevšiml Ronova tichého příchodu.
"Harry," promluvil na něho najednou Ron a když se k němu Harry prudce otočil, nemohl si nepovšimnout jeho poděšeného výrazu, "nebylo by přece jen lepší, říct to všechno Brumbálovi?" zeptal se nakonec váhavě, jako by tušil, že tím Harryho jen nazlobí a stejně je jeho návrh zbytečný.
"Jsi jako Hermiona," rozkřikl se na něho v mžiku Harry; byl zlostí bez sebe. Nezlobil se ani tak na Rona s Hermionou a na to, že se snaží z celé té situace uniknout, rozuměl tomu, ale měl vztek na Snapea.
Jeho kamarád už na něho víc nepromluvil, jen se zarytě připravoval na cestu. Harry si nemohl nepovšimnout jeho zarytého výrazu a toho, jak každým okamžikem zmateně pobíhal sem a tam a neustále něco hledal. Měl strach a to Harryho dráždilo snad ještě víc. Připadalo mu, jako by od něho samotného všichni chtěli, aby se nebál. Je to přece Harry Potter, který přežil zlost velkého zlého kouzelníka a nemusí se tudíž ničeho bát. To jen ti v jeho blízkosti.
Harry už nemohl vydržet Ronův pochmurný obličej a slavnostní pohyby, jako by se balil naposledy, jako by Snape byl ten nejobávanější kouzelník na světě. Naházel si letmo několik věcí do kufru, měl dojem, že je stejně ani nebude potřebovat, a šel se ještě projít. Byly teprve dvě hodiny.
Cestou si hlavou promítal nejrůznější situace, jak se co odehraje, ale ani jednu si nedokázal představit do konce. Netušil proč, ale to čekání ho neuvěřitelně tížilo. V duchu se snažil uklidnit tím, že už Voldemortovi unikl víckrát a že se stát může cokoliv, ale po chvíli si uvědomil, že jakkoli si přál setkat se s vrahem jeho rodičů co nejdříve, aby už měl všechno za sebou, nebylo to tak jednoduché, jak si původně představoval. Najednou měl dojem, že jde do bitvy naprosto nepřipraven.
Hlavou mu ještě prolétla myšlenka, že by se ještě měl alespoň vidět s Jeny, než odjede. Ani se však nemusel rozhodovat, kudy se vydá, když si uvědomil, že směřuje přímo k Mrzimorské společenské místnosti. Sice naprosto netušil, co udělá, až bude stát v mrzimorské věži, ale přesto už nad tím nepřemýšlel a řítil se vpřed.
Ještě ani nedorazil až na místo a už ho někdo zezadu popadl za hábit. Byla to Jeny. V doprovodu za ní další tři její kamarádky. Harry v duchu zajásal, jak je možné, že se pokaždé tak báječně střetnou.
"A-ahoj," zakoktal se zaraženě; teprve nyní si pořádně uvědomil, že vlastně neví, co má Jeny říct, ta se jen rozpačitě pousmála.
"Ahoj," špitla, "co tu děláš?" zeptala se, ale Harry už nic neříkal, popadl Jeny za ruku a odváděl ji pryč od malé skupinky mrzimorských dívek, které se nepřestávaly chichotat. "Nechceš se jít se mnou projít?" zeptal se a tak nějak doufal, že Jeny řekne ano, protože se tvářila poněkud zaskočeně.
"Jistě," pousmála se Jeny a v očích se jí štěstím zablýsklo. Harrymu připadalo, jako by právě schválila něco nanejvýš důležitého. Začal dýchat o něco klidněji. Když sestupovali po schodech a několik studentů, hlavně ze Zmijozelu, na pár ukazovali prsty a smáli se při tom, Harrymu bylo naprosto skvěle. Po několika tajuplných až skoro zlomyslných úšklebků Crabbeho a Goyla Harry chytil Jeny za ruku a byl strašlivě šťastný. Pansy Patilová se opravdu obludně zakřenila, když si všimla jejich spokojeného výrazu, ale pak se jen ze značnou závistí obrátila zády a odešla s posměšnými poznámkami pryč.
Harry si s Jeny pokaždé připadal strašně dobře. Najednou si uvědomil, že ho dokonce přešel vztek i jakási starost, která ho původně doprovázela všude už od té doby, co se dozvěděl, že ho i jeho přátele bude do Fénixova řádu doprovázet smrtijed. Nejraději by se s Jeny procházel celé dny. Dlouho ani jeden z nich nepromluvil, ani Harry ani Jeny neměla důvod něco říkat.
"Stalo se něco Harry?" zeptala se ho nakonec opatrně, ale v Harrym hrklo, jako by po něm nepříjemně vyjela. Vždyť nic neřekl, jak mohla Jeny vědět, že se něco děje? "Já jen," zpustila znovu, "nevypadáš moc... spokojeně," tvářila se opravdu smutně a Harryho to až zamrzelo. Jeny byla ta poslední osoba, kterou by chtěl trápit svými problémy.
"Já... " spustil Harry, "... chtěl jsem se zeptat, jestli by jsi se mnou šla někdy do Prasinek," snažil se stočit hovor jinam, ale Jeny ho okamžitě zarazila svým přísným pohledem, ten Harrymu připadal opravdu nepřirozený, protože na něj nebyl zvyklý. "Nebudu tě tím trápit," řekl ale pevně a pozoroval, jak Jeny starostlivě pokrčila dolní ret, nic dalšího už neřekla.
"Co budeš dělat zítra?" zeptala se ho váhavě, jako kdyby to byla otázka, která se jí honila hlavou už pěknou dobu a teď se jen musela odvážit ji vyslovit.
"No... já... " zarazil se Harry váhavě, ale nakonec se rozhodnul pokračovat, "... za chvíli odjíždím," vyhrkl rychle, až se sám divil.
"Teď?" divila se Jeny, "já jsem nevěděla, že můžeš odjed během prázdnin," kroutila nechápavě hlavou, "a jak odjedeš? Vlakem?" Harrymu se její zvědavost líbila, ale nevěděl, jak se z tohoto hovoru, který se nenápadně stáčel nedobrým směrem, má vykroutit.
"Ehm... no... " začal, "to je jen taková změna," řekl, ale tentokrát nerozuměl ani sám sobě natož, aby mu rozuměla ještě Jeny. "Prostě musím výjimečně odjet," vysvětloval Harry a v duchu se usmál. Vzpomněl si, kolikrát takhle už musel výjimečně odjet.
"Aha," pokývala chápavě hlavou Jeny, "no, já se alespoň budu připravovat na NKÚ a napíšu si úkoly, které nám dali učitelé," rozhodla se. V ten moment došli zpátky dovnitř, do hradu a Harry si uvědomil, že neví, jak má celý rozhovor zakončit.
"No... takže... "zpustil Harry a horlivě v duchu doufal, že přiběhne Ron, nebo kdokoliv jiný s něčím důležitým. Nějak se mu s Jeny nechtělo loučit, přestože to mělo být jen na chvíli. V hlavě se mu zase začínaly honit nejrůznější myšlenky ohledně toho, co se mělo stát.
Jeny se zpočátku také tvářila zaraženě a napůl i zklamaně, ale nakonec se k Harrymu s úsměvem přiblížila a políbila ho.
"Buď opatrný," varovala ho ještě sladkým hláskem a s tajuplným úsměvem se otočila na podpatku a odešla.
Harry měl v ten moment pocit, že je naprosto připravený a možná měl na chvíli i dojem, že nakonec nebude tak zle. Tento pocit však okamžitě zapudil, když uviděl Ronův a Hermionin bledý výraz v obličeji. Ani se jim nedivil. Kdyby se ještě stále nečervenal od rozloučení s Jeny, vypadal by nejspíš docela podobně, jako jeho kamarádi. Ve skutečnosti čekal ještě nějaké problémy v podobě školního trestu získaného alespoň po cestě ze schodů za pozdní příchod, aby měl Snape radost, že se Harry nestihl připravit do pěti hodin a sejít pár schodů. Rozhodně by mu to spravilo náladu, jako vždycky, když mohl Harryho za něco pokárat nebo nejlépe potrestat.
Proto sešli dolů, ke dveřím, už deset minut před pátou hodinou, kde napjatě stáli. Asi za pět minut samozřejmě přišel Snape, který se netvářil příliš nadšeně, asi opravdu čekal Harryho, Ronův, Hermionin i Ginnyn pozdní příchod.
Harry si nemohl nepovšimnout Snapeova černého pláště, jakoby ošoupaného s obrovskou kápí, velmi nápadně připomínající takovou, jakou měli smrtijedi. I Ron si Snapea prohlížel s vytřeštěnýma očima. Harry musel uznat, že Snape tentokrát naháněl strach, rozhodně, Ginny se tvářila poněkud vyplašeně, ale zlomyslného profesora lektvarů to očividně jen potěšilo. Když pobaveně klouzal slastným pohledem s jednoho nebelvírského žáka na druhého, zarazil se ale na Harryho nenávistném pohledu a škodolibě se usmál. Nejspíš se chystal pronést nějakou poznámku, kterou by se ještě jednou pokusil Harryho vyprovokovat, ale už nestihl nic říct.
"Je důležité, aby vás nikdo neviděl," ozval se naléhavý hlas profesora Brumbála a v Harrym poděšeně trhlo. V okamžik, kdy pohlédl na ředitele, střetli se pohledem a Harry s úžasem zjistil, že už snese Brumbálův pohled. Zdálo se mu, že se na něho bradavický ředitel pousmál, i když se zdálo, že nejistě, ale pak se otočil k tomu, na něhož mluvil.
"Jistěže pane profesore," pokýval hlavou téměř podřaděně Snape a Harry se otřásal vzteky, jak se vůbec mohl podívat Brumbálovi do očí a slíbit mu něco, co neměl v plánu dodržet.
Hermiona do Harryho jemně štouchla, bylo mu jasné, na co myslí, ale nechtěl nic říct. Brumbál stál nyní před ním a mohl se všechno dozvědět - všechno. O Snapeovu rozhovoru s Červíčkem, o vzkazu Voldemortovi i slibu, že vyřídí Harryho Pottera. Harry však nebyl schopen slova.
"Tak, jestli už mi nikdo nemáte co říct," spustil Brumbál a Harrymu se zdálo, že koutkem oka zakroužil právě k němu.
"Pane řediteli," vychrlil ze sebe nakonec a Snape sebou nepříjemně cukl, jako by tušil, co se bude dít.
"Ano," pohlédl na něho přísně Brumbál a zkoumavě se mu zahleděl svýma modrýma očima do tváře. Harry měl dojem, jako by ani nemusel mluvit, jako by byl kniha a ředitel v něm mohl jen prostě číst.
"Chtěl jsem se jen zeptat, proč nás nedoprovodí třeba Tonksová," zalhal a nemohl si nepovšimnout Snapeovi jiskry v očích, která mu zlostně přeskočila, zatvářil se, jako by se Harry opovážil říct něco nanejvýš troufalého a musí být za to důkladně pokárán.
"Slečna Tonksová už má jiný úkol," pronesl tajemně Brumbál, který se tvářil naprosto klidně, "věř mi, Harry, že čím méně vás bude, tím více budete nenápadní," vysvětloval, "mám v profesoru Snapeovi naprostou důvěru," potvrdil a přísně se na Harryho zahleděl, pak však pohledem sklouznul na Snapea, jako by si všimnul profesorova návalu zlosti z Harryho otázek. Brumbál se zatvářil, jakože už se ujistil, že je všechno v pořádku a může tedy jít, když Harry téměř neslyšně, ale přesto tak, aby to zaslechli jak jeho kamarádi, tak i Snape s ředitelem, pronesl.
"Moc bych se na něho nespoléhal," zamumlal, ale nespouštěl oči z Brumbála, který se nejprve zarazil, ale potom se na Harryho vážně zahleděl přes svoje půlměsíčkové brýle.
"Jestli máte nějaké problémy se sebeovládáním, Pottere!" vzkřikl Snape, naprosto rudý zlostí, několik studentů se poděšeně dívalo po zajímavém seskupení u dveří. Rozhodně to mohlo vypadat, jako když Harry zase dostal do průšvihu, Snape ho chytil a Brumbál dorazil na místo, aby je rozsoudil. Tentokrát se však nejspíš nemýlili, podle toho, jak se profesor tvářil, byl Harry opravdu v maléru. Byl si téměř stoprocentně jistý, že kdyby tu nebyl i Brumbál, nejspíš by se na Harryho vrhnul. V tento okamžik však nebyl sto, něco takového si uvědomovat, do rukou mu vjela vlna zlosti, třásl se po celém těle.
"Přidal jste se k smrtijedům!" vykřikl na něho zlostně a nemohl si nepovšimnout, jak Snape pokrčil spodní ret zlobou. Brumbál se tvářil opravdu zarmouceně. "To je velice závažné obvinění, Harry," upozornil ho vážně, ale Harry si trval na svém.
"Já nelžu, pane profesore," ohradil se Harry a pohlédl mu do modrých očí, plných starosti, hledal jakoukoliv známku toho, že mu ředitel věří. "Viděli jsme ho, já i Ron s Hermionou... "
"To je pravda!" vykřikl vzrušeně Ron a Hermiona jen pokyvovala hlavou, jediná Ginny se tvářila, že opravdu netuší, která bije, ale neustále napínala uši, jako by všichni potichounku šeptali, aby slyšela úplně všechno a nic ji neuteklo, přestože Harry i Ron, který ho ve výkladu podporoval ještě hlasitějšími výkřiky stylu, To je pravda a Je to tak, mluvili docela nahlas.
"... v Příčné ulici se bavil s Petrem Petergiwem," vyhrkl Harry a nemohl si nepovšimnout Snapeova strnulého výrazu tak plného zděšení, až to vypadalo, že sebou švihne na zem. Třásl se po celém těle, jako kdyby na něho Harry uvalil strašlivou kletbu. Brumbál se na Snapea v ten moment podíval tak přísně a rozzlobeně, až Ron, stojící po Harryho levici, poděšeně ustoupil dozadu. Dokonce i Harry naprázdno polkl a bál se potrestání, i když by nebylo za co. Koutkem oka si všiml těch několika studentů, kteří zaujatě sledovali hovor a nyní se poděšeně vydali zase svojí cestou, ba dokonce i skupinka prváků se raději vydala do velkého sálu klusem. Harry byl pevně rozhodnutý říct Snapeovi to, co chtěl ještě před tím, než se do něho opře Brumbál.
"Je mi jedno, jestli mě odvedete k Voldemortovi," stoupl si co nejblíže ke Snapeovi, aby profesor alespoň na okamžik odtrhl svůj pohled od Brumbála, "klidně to udělejte, slyšíte? KLIDNĚ!" zařval. "Ale moje přátele z toho vynecháte," rozčiloval se, ale Snape se tvářil naprosto otupěle. Očividně ho Harry zaskočil a to, co pronesl nyní jej zarazilo nadobro, už nemohl ani mluvit.
"Ještě je brzy Harry," ozval se Brumbálův hlas, který byl měkký a přívětivý. Možná ještě nebylo všechno ztraceno. Harrymu v uších zaznívala Brumbálova poslední věta. Brzy - jistěže tím myslel setkání s Voldemortem. Alespoň někdo tedy věděl, kdy je moc brzy, jen aby ředitel včas odhadl, aby nebylo moc pozdě. "Nejprve se musí vyřešit toto, a také mi musíš povyprávět, jak jsi se dostal do Příčné ulice," Harryho zamrazilo v zádech a Ron s Hermionou se tvářili, jako zkamenělí. Nesměli Munga prozradit.
"Nyní ale musíte neprodleně vyjít," oznámil Brumbál klidně a očividně byl pevně odhodlaný nezměnit svoje rozhodnutí a opravdu Harryho, Rona, Hermionu a Ginny vypravit. "Doprovodí vás paní profesorka McGonagallová," oznámil prostě a Harrymu v ten moment okamžitě přišlo na mysl, proč se tak nerozhodl už před tím.
"Rone, Hermiono," otočil se k nim, "byli byste tak laskaví a zašli by jste za ní, určitě bude ve svém kabinetu," dodal ještě, "a možná by vás mohla doprovodit i mladá slečna Ginny," zakončil a Hermiona, Ron i Ginny okamžitě vyrazili vpřed.
Harry se ještě okamžik díval za svými kamarády, nechtěl sledovat Snapeův hrozivý obličej plný nenávisti ani Brumbálův přísný. Jako by za to všechno mohl Harry. V tuto chvíli si opravdu přál, aby vůbec nic neřekl.
"Serverusi," oslovil Snapea přísně Brumbál a profesor sebou nepříjemně škubnul, jako by na něho ředitel vykřikl. Byl ještě naprosto vyvedený z míry, určitě něco takového vůbec nečekal a vypadal opravdu zkroušeně. "Až se vrátíte, prosím, neprodleně se dostavte do mé pracovny," vybídl ho velice naléhavě ředitel a stejně rychle, jako Snape zbledl zlostí, sebou nyní Harry trhnul. Jak to myslel? On ještě Snapea chce někam poslat, když je Voldemortův přívrženec?
Profesorka McGonagallová naštěstí dorazila opravdu rychle. Ronovo hluboké oddechování a Hermionina červená tvář však naznačovala, že odhadli Harryho nepříjemnou situaci a pořádně sebou hodili. Ginny se dopotácela až okamžik za nimi. Brumbála pohled na jejich udýchané obličeje od maratónu, který kvůli svému kamarádovi zahájili, očividně pobavil.
"Minervo," otočil se k profesorce McGonagallové, která se však netvářila nijak překvapeně, že se pro ni najednou přiběhlo několik žáků, aby co nejrychleji seběhla dolů, za ředitelem. "Budete muset tady s profesorem Snapem doprovodit Harryho a jeho přátele do bezpečí," řekl důrazně Brumbál a profesorka jen pokývala hlavou a téměř bodavě se zadívala na Snapea, jako by všechno tušila. Ten se tvářil o moc lépe, rozhodně neměl už takovou sinavou barvu, jako před tím, nejspíš čekal cokoliv, ale tuto Brumbálovu reakci rozhodně ne. Stejně tak i Harry, Hermiona, Ron a dokonce i Ginny, která zachytila z celého rozhovoru jen něco, ale očividně to nejpodstatnější se tvářili zmateně. Harry právě Brumbálovi oznámil, že veškerou důvěru, kterou Snapeovi poskytl, tento smrtijed jen zneužil, ale přesto se ředitel rozhodl nechat Snapea volně pobíhat.
"Tak jdeme pane Pottere," vybídla Harryho, který však stál jako zkamenělý. Nebyl schopný vůbec ze Snapea zpustit oči. Jak ho v tom mohl Brumbál takhle nechat? Pohlédl ještě letmo na Snapea, který sice ještě očividně nebyl úplně v pořádku z toho otřesu, přesto se vzmohl na posměšný úšklebek. Dobře, pomyslel si v duchu Harry, když je to tak a Brumbál podporuje raději Snapea, budu to řešit po svém. Ustoupil na bok.
"Můžete jít Pottere, slyšel jste," zašklebil se Snape vítězoslavně.
"Nepůjdu k vám otočený zády," řekl rozhodně a nanejvýš tvrdě, takže ani profesorka McGonagallová po něm nestřelila nevrlým pohledem za jeho opovážlivost a nikdo mu nic neřekl, jen Snapeovi se zlostně zablýsklo v očích, ale nakonec vyšel vpřed.
"Harry," promluvil klidně Brumbál a přestože Harry okamžik váhal, jestli se má k řediteli otočit za nespravedlnost, kterou právě spáchal, nedalo mu to a přece jen na něj pohlédl. "Nic není tak, jak vypadá," dodal ještě a Harry v jeho obličeji ještě stihl zahlédnout slabounký spokojený úsměv, než se otočil na podpatku a odkráčel pryč.
Harry netušil, co to mělo znamenat, nakonec se přece jen vydal vpřed, připraven na jakýkoliv Snapeův zákeřný útok.
Venku už se pomalu stmívalo, Harrymu se ještě hodnou chvíli honila hlavou Brumbálova věta, kterou však za nedlouho zapudil, jen, co jeho pohled nečekaně střetnul se Snapeovým. Nikdo se neopovážil promluvit. Ať už jej ředitel nezastavil z jakéhokoliv důvodu, třeba že měl dojem, že nyní si smrtijed netroufne Harryho napadnout či vydat Voldemortovi, prolhaný profesor se teď opravdu tvářil tak strašlivě, že si Harry jen ztěží v duchu snažil vybavit klidný průběh cesty. Musel Snapea tak dopálit, že ho jistě nenechá na pokoji, a nezabrání mu v tom a ni profesorka McGonagallová. Netrvalo to dlouho a celou skupinu už nadobro obklopila černá a chladivá tma.
Přicházeli už téměř do Prasinek, když Harry úplně u prvního domu zahlédl nějakou postavu. Okamžitě v hábitu nahmatal svoji hůlku a pevně ji stiskl. Kráčeli pomalu vpřed a nikdo si ničeho nevšiml. Jen Harry si postupně uvědomoval, že se několik lidí krčí k jednomu z těch domů. Bylo naprosté ticho, nikdo ani nešpitl, a každý mohl zaslechnout jen sníh praskající pod nohama šesti lidí a jejich oddechování. Už tak to všechno znělo tak hlasitě, že to musel rozhodně někdo slyšet. Harry usoudil, že ti lidé, kteří na ně očividně číhají, určitě vědí, že jdou.
Harry nyní zalitoval, že si s sebou nevzal neviditelný plášť. S Hermionou a Ronem se domluvili, že ho nebude potřeba vzhledem k tomu, že už je Harry členem Fénixova řádu, takže se všechno dozví.
Zrychlil krok, aby se dostal dopředu vedle profesorky McGonagallové, která šla první, za ní pochodovali Ron, Hermiona a Ginny. Harry do Rona šťouchnul a poklepal si na hábit. Oba jeho kamarádi gesto okamžitě pochopili, vytáhli si z hábitů taktéž hůlky a Ginny si vzali mezi sebe. Ta se okamžitě začala kroutit a očividně začala hůlku také hledat někde po kapsách, takže ji ani Hermiona nezabránila. Snapea výjimečně nechali vzadu za sebou, ale podle Ronova úšklebku si ho jeho kamarád vzal na dohled. Harry se ještě jednou otočil, aby zkontroloval smrtijeda, a potom už jen vyšlápl pevně rozhodnutý vpřed.
"Ta hůlka nebude nutná, pane Pottere," ozvala se McGonagallová, která si očividně všimla, jak Harry svoji hůlku pevně svírá a odhodlaně vykračuje vpřed. Ten se na profesorku nechápavě podíval. Přece nebylo možné, aby i profesorka McGonagallová se přidala na Snapeovu stranu. Raději však nic neříkal a vyčkával, co se stane. Nešel nyní už tak odhodlaně, avšak hůlku svíral pořád stejně křečovitě. Profesorka McGonagallová si toho nejspíš všimla a podle jejího úsměvu Harry usoudil, že ji to rozveselilo. Blížili se čím dál tím víc. Harry už rozpoznal tmavé postavy kousek od nich, u domu. Byli to nějací tři kouzelníci, ale měli dlouhé černé pláště a kápi na hlavě. To přece nebylo možné, aby to byl někdo z řádu,pomyslel si v duchu Harry, ti by neměli kápi na hlavě. Rozhodně usoudil, že vypadají jako Voldemortovi přívrženci.
V momentě, kdy však první kouzelník vyskočil prudce vpřed, Harry v něm poznal spojence. I když popravdě tomuto člověku dvakrát nevěřil, byl si jistý, že smrtijed rozhodně není, protože podle toho jak vypadal a jak se choval by jej ani Voldemort nepřijal.
Harrymu se najednou výrazně ulevilo. Potěšilo ho vědomí, že se jeho setkání s Voldemortem ještě prodlouží. Připadal si naprosto nepřipraveně na nějaký souboj. Najednou si představoval, jak by se asi Pán zla tvářil, kdyby se právě tento nepříliš přesvědčivý spojenec Fénixova řádu dostal do jeho rukou a v ten moment si byl jistý, proč právě takového člověka považují za dobrého a tolik mu důvěřují. Přestože na první pohled by mu Harry nedal za úkol ani zapálení svíček pomocí hůlky, ani kdyby měl jistotu, že se nijak nespálí a nepodpálí celý dům, ba nedal by mu na starost ani ježuru nebo například žahavce s dvakrát klidným svědomím - byl si jistý, že tento člověk by byl schopný udělat přinejmenším jen sobě takové popáleniny, že by to jiný nedokázal, ani kdyby se vykoupal v odvaru z padesáti žahavců. Prostě, kdyby se nejspíš dostal do Voldemortových rukou, byl by s největší pravděpodobností okamžitě ze zajetí propuštěn, protože už jeho nepříliš chytrý výraz by všechny přesvědčil, že má vymytý mozek a byl některým ze smrtijedů mučen tak, že úplně přišel o rozum - tomu nasvědčovalo i to, jak se tento člověk pohyboval.
"Ahoj Harry," vyrušil ho najednou ze zamyšlení nějaký hlas, byla to Lenka. "Je tu někde Ron," zase nasadila ten svůj nehnutý obličej a tvářila se nanejvýš lhostejně.
"Ahoj Lenko, co se děje?" skočil jim do řeči Ron a přátelsky se usmíval. V ruce ještě svíral Harryho Kulovat a vypadal opravdu nadšeně.
"Chtěla jsem ti jen říct," zpustila Lenka rychle, jako by celý rozhovor chtěla mít co nejrychleji za sebou, "mezi námi to opravdu nepůjde," odsekla rázně, jako kdyby jí Ron ležel u nohou a prosil ji, aby ho neopouštěla. Ron letmo pohlédl na Harryho, ale kupodivu se tvářil pobaveně. Harry dobře věděl, že Lenka k Ronovi vždycky chovala kladný vztah, narozdíl od Rona, který se jí pokaždé snažil jakkoliv zbavit.
"No... já už to nějak vstřebám," usmál se Ron a dokonce i Lenka se pousmála, což u ní bylo neobvyklé. "Takže kamarádi, jo?" utrousil a jakkoli se Harry pokoušel v jeho obličeji najít známku pobavení nebo ironie, jeho kamarád se tvářil naprosto vážně.
"Tak ahoj," zakončila a rychle odběhla, než se s ní Ron s Harry vůbec stihli rozloučit.
"Já holkám fakt nerozumím," pokrčil Ron bezvýznamně rameny, ale když se střetl pohledem s Harrym, musel se začít smát.
"Pottere," nepříjemný hlas Harrymu projel celým tělem a nepříjemně ho píchal v žaludku. Znal moc dobře toho člověka, ani se nepotřeboval otočit.
"Otočte se, když s vámi mluvím," Harry hlas uposlechl, aby se mohl podívat do Snapeova jedovatého obličeje. Ron ho opatrně, ale pevně chytil za hábit, zřejmě tušil, na co Harry myslí; ten měl sto chutí pustit se do smrtijeda, který zneužívá Brumbálovi důvěry. Snape si nemohl nepovšimnout Harryho návalu zlosti v obličeji a v očích se mu smrtelně zablýsklo.
"Máte nějaký problém, Pottere?" ucedil jedovatě skrz zuby, ale očividně ho těšil Harryho vztek. Vypadalo to, jako by usilovně přemýšlel nad tím, jak by mohl svého neoblíbeného žáka vyprovokovat k útoku.
"Harry," špitla mu Hemiona z druhé strany do ucha, ale Harrymu to připadalo, jako by její hlas byl vzdálený. Přesto si dal říct a zaťal zuby. Jeho ruka, která mu mezitím nevědomky sjela až k hůlce, opět poklesla a zatnula se v pěst. Cítil, jak se po celém těle chvěje zlostí. Vztek jím cloumal a cítil ho až na kost. Pohltila ho nenávist ke Snapeovi a jednu chvíli sám sebe nenáviděl, že zaváhal a nedokázal se Snapeovi postavit. Najednou mu připadalo, jako by právě tento profesor za všechno mohl. Měl dojem, že kvůli Snapeovi uprchl Červíček ve třetím ročníku tu noc na konci školního roku a kvůli němu nyní hrozí Harryho přátelům smrtelné nebezpečí, protože jsou v jeho blízkosti.
"Dnes v pět hodin večer mě budete čekat dole, přede dveřmi, je vám to jasné?" ucedil nepříjemně Snape a v očích se mu zlostně zablýsklo, jako by právě Harryho chytil do nějaké pasti. A v jistém smyslu tomu tak bylo. Harry se prostě nemohl vzepřít Brumbálovu přání, a vlastně ani nechtěl. Měl dojem, že se bradavickému řediteli nebude moci podívat s klidem do očí. Ne, že by jím zase projela Voldemortova nenávist, ale protože si nebyl jistý, jestli by mu Brumbál věřil. Od hádky, na konci loňského roku, se Harrymu zdálo, že jeho vztah s ředitelem, ač obvykle velmi kladný, poněkud pookřál. Zřejmě by Harryho považoval jen za rozčíleného a rozvztekaného kluka, který chce to, o co si zrovna dupne.
"Jistěže," přikývl Ron a bolestně Harryho chňapl za ruku, až skoro vyjekl. Harry si v ten moment uvědomil, že ho Snape probodává vražedným pohledem, jako by chtěl vědět, na co myslí.
"Pan Potter snad neumí mluvit?" zabručel kousavě a při tom si vítězoslavně odhodil mastné vlasy na bok, "nebo už je to taková osobnost, že si může dovolit i svého vlastního mluvčího," usmál se škodolibě, ale jeho úsměv se spíš více blížil posmrtným křečím, než opravdovému úšklebku.
"Nenech se vyprovokovat, nenech se vyprovokovat," jakkoliv se Harry v duchu snažil uklidnit, opravdu už se nemohl udržet. Ještě chvíli by se do něho Snape takhle navážel a Harry už by naprosto zapomněl se ovládat a prostě by po něm skočil.
"Serveusi," přímo za Harrym, Ronem a Hermionou stála Tonksová, to byla Harryho spása. "Potřebovala bych s vámi mluvit," pousmála se na něho, ale Snape se netvářil tak nadšeně, jako ona.
"Je to něco důležitého?" vyhrkl na ni, jako by ho neustále obtěžovala s nějakými maličkostmi.
"Jinak bych za vámi nešla," potvrdila mu trochu rázněji a teprve nyní se pořádně podívala na Harryho s Ronem a Hermionou. "Pokud ale nemáte čas,... " pokračovala ještě ale Snape ji nenechal domluvit.
"Ne," vyhrkl poněkud podrážděněji, vždyť mu právě nová učitelka obrany proti černé magii překazila skvělou zábavu, díky které by mohl Harryho vyprovokovat do takové míry, až by ho jeho neoblíbený žák napadl a měl by z toho tudíž veliký problém. "Doufám, že jste to pochopil celé správně," zabodl se nepříjemným pohledem do Harryho, "a budete čekat na místě v čas, který jsme se smluvili, jinak si mě nepřejte Pottere," pohrozil mu, otočil se na podpatku a pak někam odešel s Tonksovou.
"Idiot," ulevil si Ron spokojeně a s pocitem zadostiučinění se zase rozešel ke společenské místnosti, Harry však zůstal stát.
"Co se děje Harry?" zeptala se ho Hermiona, ale tvářila se při tom, že tuší, na co Harry myslí, očividně se jí to však dvakrát nezamlouvalo.
"Chci vědět, o čem se baví," vyhrkl Harry a otočil se na odchod směrem k Tonksové a Snapeovi.
"Harry co blázníš," vyhrkl Ron pohoršeně, "to přeci nejde," odporoval mu. Tvářil se opravdu zaskočeně.
"Rone, tebe to nezajímá, o čem si spolu zrovna ti dva můžou povídat?" podíval se na něho poněkud zklamaně Harry.
"Možná jen plánují, kudy se dnes dostaneme ... ty-víš-kam," vysvětloval ale očividně tomu sám nevěřil.
"A proč zrovna Snape, proč nás nedoprovodí Tonksová nebo McGonagallová?" nechápal Harry, ale očividně nebyl jediný, kdo tomu nerozuměl.
"Ale nemáš právo je špehovat," zarazila ho rázně Hermiona, když už se pomalu chystal vyjít za Snapem.
"Jste v nebezpečí!" vyjel po ní netrpělivě Harry. Všechno to dělal právě pro ni, Rona a Ginny, nechtěl, aby se kvůli němu něco přihodilo jeho nejlepším kamarádům a Hermiona se ještě zastávala toho zrádce Snapea a to Harryho dopálilo nejvíc, měl pocit, že víc rozčílený už být ani nemůže. Hermiona se tvářila zaskočeně a Ron se ohlédl na schodiště směrem nahoru, jako by se chtěl ujistit, že ostatní už šli do společenské místnosti, aby neslyšeli hrůzný výbuch zlosti, který se v Harrym začínal sbírat. Nakonec ani nečekal na odpověď a okamžitě se rozeběhl po schodech.
V uších mu zvonilo zlostí a cítil, jak mu buší jakýsi tíživý tlak do spánků. Byl pevně odhodlaný pořádně se na cestu se Snapem připravit, ať měli jít kamkoliv. Hermionu s Ronem nechal daleko za sebou a ani nepomyslel, jestli se na ně má ještě zlobit - jeho vztek přešel znovu na Snapea. Soustředil se na něho tak upjatě, že si ani nevšiml Ronova tichého příchodu.
"Harry," promluvil na něho najednou Ron a když se k němu Harry prudce otočil, nemohl si nepovšimnout jeho poděšeného výrazu, "nebylo by přece jen lepší, říct to všechno Brumbálovi?" zeptal se nakonec váhavě, jako by tušil, že tím Harryho jen nazlobí a stejně je jeho návrh zbytečný.
"Jsi jako Hermiona," rozkřikl se na něho v mžiku Harry; byl zlostí bez sebe. Nezlobil se ani tak na Rona s Hermionou a na to, že se snaží z celé té situace uniknout, rozuměl tomu, ale měl vztek na Snapea.
Jeho kamarád už na něho víc nepromluvil, jen se zarytě připravoval na cestu. Harry si nemohl nepovšimnout jeho zarytého výrazu a toho, jak každým okamžikem zmateně pobíhal sem a tam a neustále něco hledal. Měl strach a to Harryho dráždilo snad ještě víc. Připadalo mu, jako by od něho samotného všichni chtěli, aby se nebál. Je to přece Harry Potter, který přežil zlost velkého zlého kouzelníka a nemusí se tudíž ničeho bát. To jen ti v jeho blízkosti.
Harry už nemohl vydržet Ronův pochmurný obličej a slavnostní pohyby, jako by se balil naposledy, jako by Snape byl ten nejobávanější kouzelník na světě. Naházel si letmo několik věcí do kufru, měl dojem, že je stejně ani nebude potřebovat, a šel se ještě projít. Byly teprve dvě hodiny.
Cestou si hlavou promítal nejrůznější situace, jak se co odehraje, ale ani jednu si nedokázal představit do konce. Netušil proč, ale to čekání ho neuvěřitelně tížilo. V duchu se snažil uklidnit tím, že už Voldemortovi unikl víckrát a že se stát může cokoliv, ale po chvíli si uvědomil, že jakkoli si přál setkat se s vrahem jeho rodičů co nejdříve, aby už měl všechno za sebou, nebylo to tak jednoduché, jak si původně představoval. Najednou měl dojem, že jde do bitvy naprosto nepřipraven.
Hlavou mu ještě prolétla myšlenka, že by se ještě měl alespoň vidět s Jeny, než odjede. Ani se však nemusel rozhodovat, kudy se vydá, když si uvědomil, že směřuje přímo k Mrzimorské společenské místnosti. Sice naprosto netušil, co udělá, až bude stát v mrzimorské věži, ale přesto už nad tím nepřemýšlel a řítil se vpřed.
Ještě ani nedorazil až na místo a už ho někdo zezadu popadl za hábit. Byla to Jeny. V doprovodu za ní další tři její kamarádky. Harry v duchu zajásal, jak je možné, že se pokaždé tak báječně střetnou.
"A-ahoj," zakoktal se zaraženě; teprve nyní si pořádně uvědomil, že vlastně neví, co má Jeny říct, ta se jen rozpačitě pousmála.
"Ahoj," špitla, "co tu děláš?" zeptala se, ale Harry už nic neříkal, popadl Jeny za ruku a odváděl ji pryč od malé skupinky mrzimorských dívek, které se nepřestávaly chichotat. "Nechceš se jít se mnou projít?" zeptal se a tak nějak doufal, že Jeny řekne ano, protože se tvářila poněkud zaskočeně.
"Jistě," pousmála se Jeny a v očích se jí štěstím zablýsklo. Harrymu připadalo, jako by právě schválila něco nanejvýš důležitého. Začal dýchat o něco klidněji. Když sestupovali po schodech a několik studentů, hlavně ze Zmijozelu, na pár ukazovali prsty a smáli se při tom, Harrymu bylo naprosto skvěle. Po několika tajuplných až skoro zlomyslných úšklebků Crabbeho a Goyla Harry chytil Jeny za ruku a byl strašlivě šťastný. Pansy Patilová se opravdu obludně zakřenila, když si všimla jejich spokojeného výrazu, ale pak se jen ze značnou závistí obrátila zády a odešla s posměšnými poznámkami pryč.
Harry si s Jeny pokaždé připadal strašně dobře. Najednou si uvědomil, že ho dokonce přešel vztek i jakási starost, která ho původně doprovázela všude už od té doby, co se dozvěděl, že ho i jeho přátele bude do Fénixova řádu doprovázet smrtijed. Nejraději by se s Jeny procházel celé dny. Dlouho ani jeden z nich nepromluvil, ani Harry ani Jeny neměla důvod něco říkat.
"Stalo se něco Harry?" zeptala se ho nakonec opatrně, ale v Harrym hrklo, jako by po něm nepříjemně vyjela. Vždyť nic neřekl, jak mohla Jeny vědět, že se něco děje? "Já jen," zpustila znovu, "nevypadáš moc... spokojeně," tvářila se opravdu smutně a Harryho to až zamrzelo. Jeny byla ta poslední osoba, kterou by chtěl trápit svými problémy.
"Já... " spustil Harry, "... chtěl jsem se zeptat, jestli by jsi se mnou šla někdy do Prasinek," snažil se stočit hovor jinam, ale Jeny ho okamžitě zarazila svým přísným pohledem, ten Harrymu připadal opravdu nepřirozený, protože na něj nebyl zvyklý. "Nebudu tě tím trápit," řekl ale pevně a pozoroval, jak Jeny starostlivě pokrčila dolní ret, nic dalšího už neřekla.
"Co budeš dělat zítra?" zeptala se ho váhavě, jako kdyby to byla otázka, která se jí honila hlavou už pěknou dobu a teď se jen musela odvážit ji vyslovit.
"No... já... " zarazil se Harry váhavě, ale nakonec se rozhodnul pokračovat, "... za chvíli odjíždím," vyhrkl rychle, až se sám divil.
"Teď?" divila se Jeny, "já jsem nevěděla, že můžeš odjed během prázdnin," kroutila nechápavě hlavou, "a jak odjedeš? Vlakem?" Harrymu se její zvědavost líbila, ale nevěděl, jak se z tohoto hovoru, který se nenápadně stáčel nedobrým směrem, má vykroutit.
"Ehm... no... " začal, "to je jen taková změna," řekl, ale tentokrát nerozuměl ani sám sobě natož, aby mu rozuměla ještě Jeny. "Prostě musím výjimečně odjet," vysvětloval Harry a v duchu se usmál. Vzpomněl si, kolikrát takhle už musel výjimečně odjet.
"Aha," pokývala chápavě hlavou Jeny, "no, já se alespoň budu připravovat na NKÚ a napíšu si úkoly, které nám dali učitelé," rozhodla se. V ten moment došli zpátky dovnitř, do hradu a Harry si uvědomil, že neví, jak má celý rozhovor zakončit.
"No... takže... "zpustil Harry a horlivě v duchu doufal, že přiběhne Ron, nebo kdokoliv jiný s něčím důležitým. Nějak se mu s Jeny nechtělo loučit, přestože to mělo být jen na chvíli. V hlavě se mu zase začínaly honit nejrůznější myšlenky ohledně toho, co se mělo stát.
Jeny se zpočátku také tvářila zaraženě a napůl i zklamaně, ale nakonec se k Harrymu s úsměvem přiblížila a políbila ho.
"Buď opatrný," varovala ho ještě sladkým hláskem a s tajuplným úsměvem se otočila na podpatku a odešla.
Harry měl v ten moment pocit, že je naprosto připravený a možná měl na chvíli i dojem, že nakonec nebude tak zle. Tento pocit však okamžitě zapudil, když uviděl Ronův a Hermionin bledý výraz v obličeji. Ani se jim nedivil. Kdyby se ještě stále nečervenal od rozloučení s Jeny, vypadal by nejspíš docela podobně, jako jeho kamarádi. Ve skutečnosti čekal ještě nějaké problémy v podobě školního trestu získaného alespoň po cestě ze schodů za pozdní příchod, aby měl Snape radost, že se Harry nestihl připravit do pěti hodin a sejít pár schodů. Rozhodně by mu to spravilo náladu, jako vždycky, když mohl Harryho za něco pokárat nebo nejlépe potrestat.
Proto sešli dolů, ke dveřím, už deset minut před pátou hodinou, kde napjatě stáli. Asi za pět minut samozřejmě přišel Snape, který se netvářil příliš nadšeně, asi opravdu čekal Harryho, Ronův, Hermionin i Ginnyn pozdní příchod.
Harry si nemohl nepovšimnout Snapeova černého pláště, jakoby ošoupaného s obrovskou kápí, velmi nápadně připomínající takovou, jakou měli smrtijedi. I Ron si Snapea prohlížel s vytřeštěnýma očima. Harry musel uznat, že Snape tentokrát naháněl strach, rozhodně, Ginny se tvářila poněkud vyplašeně, ale zlomyslného profesora lektvarů to očividně jen potěšilo. Když pobaveně klouzal slastným pohledem s jednoho nebelvírského žáka na druhého, zarazil se ale na Harryho nenávistném pohledu a škodolibě se usmál. Nejspíš se chystal pronést nějakou poznámku, kterou by se ještě jednou pokusil Harryho vyprovokovat, ale už nestihl nic říct.
"Je důležité, aby vás nikdo neviděl," ozval se naléhavý hlas profesora Brumbála a v Harrym poděšeně trhlo. V okamžik, kdy pohlédl na ředitele, střetli se pohledem a Harry s úžasem zjistil, že už snese Brumbálův pohled. Zdálo se mu, že se na něho bradavický ředitel pousmál, i když se zdálo, že nejistě, ale pak se otočil k tomu, na něhož mluvil.
"Jistěže pane profesore," pokýval hlavou téměř podřaděně Snape a Harry se otřásal vzteky, jak se vůbec mohl podívat Brumbálovi do očí a slíbit mu něco, co neměl v plánu dodržet.
Hermiona do Harryho jemně štouchla, bylo mu jasné, na co myslí, ale nechtěl nic říct. Brumbál stál nyní před ním a mohl se všechno dozvědět - všechno. O Snapeovu rozhovoru s Červíčkem, o vzkazu Voldemortovi i slibu, že vyřídí Harryho Pottera. Harry však nebyl schopen slova.
"Tak, jestli už mi nikdo nemáte co říct," spustil Brumbál a Harrymu se zdálo, že koutkem oka zakroužil právě k němu.
"Pane řediteli," vychrlil ze sebe nakonec a Snape sebou nepříjemně cukl, jako by tušil, co se bude dít.
"Ano," pohlédl na něho přísně Brumbál a zkoumavě se mu zahleděl svýma modrýma očima do tváře. Harry měl dojem, jako by ani nemusel mluvit, jako by byl kniha a ředitel v něm mohl jen prostě číst.
"Chtěl jsem se jen zeptat, proč nás nedoprovodí třeba Tonksová," zalhal a nemohl si nepovšimnout Snapeovi jiskry v očích, která mu zlostně přeskočila, zatvářil se, jako by se Harry opovážil říct něco nanejvýš troufalého a musí být za to důkladně pokárán.
"Slečna Tonksová už má jiný úkol," pronesl tajemně Brumbál, který se tvářil naprosto klidně, "věř mi, Harry, že čím méně vás bude, tím více budete nenápadní," vysvětloval, "mám v profesoru Snapeovi naprostou důvěru," potvrdil a přísně se na Harryho zahleděl, pak však pohledem sklouznul na Snapea, jako by si všimnul profesorova návalu zlosti z Harryho otázek. Brumbál se zatvářil, jakože už se ujistil, že je všechno v pořádku a může tedy jít, když Harry téměř neslyšně, ale přesto tak, aby to zaslechli jak jeho kamarádi, tak i Snape s ředitelem, pronesl.
"Moc bych se na něho nespoléhal," zamumlal, ale nespouštěl oči z Brumbála, který se nejprve zarazil, ale potom se na Harryho vážně zahleděl přes svoje půlměsíčkové brýle.
"Jestli máte nějaké problémy se sebeovládáním, Pottere!" vzkřikl Snape, naprosto rudý zlostí, několik studentů se poděšeně dívalo po zajímavém seskupení u dveří. Rozhodně to mohlo vypadat, jako když Harry zase dostal do průšvihu, Snape ho chytil a Brumbál dorazil na místo, aby je rozsoudil. Tentokrát se však nejspíš nemýlili, podle toho, jak se profesor tvářil, byl Harry opravdu v maléru. Byl si téměř stoprocentně jistý, že kdyby tu nebyl i Brumbál, nejspíš by se na Harryho vrhnul. V tento okamžik však nebyl sto, něco takového si uvědomovat, do rukou mu vjela vlna zlosti, třásl se po celém těle.
"Přidal jste se k smrtijedům!" vykřikl na něho zlostně a nemohl si nepovšimnout, jak Snape pokrčil spodní ret zlobou. Brumbál se tvářil opravdu zarmouceně. "To je velice závažné obvinění, Harry," upozornil ho vážně, ale Harry si trval na svém.
"Já nelžu, pane profesore," ohradil se Harry a pohlédl mu do modrých očí, plných starosti, hledal jakoukoliv známku toho, že mu ředitel věří. "Viděli jsme ho, já i Ron s Hermionou... "
"To je pravda!" vykřikl vzrušeně Ron a Hermiona jen pokyvovala hlavou, jediná Ginny se tvářila, že opravdu netuší, která bije, ale neustále napínala uši, jako by všichni potichounku šeptali, aby slyšela úplně všechno a nic ji neuteklo, přestože Harry i Ron, který ho ve výkladu podporoval ještě hlasitějšími výkřiky stylu, To je pravda a Je to tak, mluvili docela nahlas.
"... v Příčné ulici se bavil s Petrem Petergiwem," vyhrkl Harry a nemohl si nepovšimnout Snapeova strnulého výrazu tak plného zděšení, až to vypadalo, že sebou švihne na zem. Třásl se po celém těle, jako kdyby na něho Harry uvalil strašlivou kletbu. Brumbál se na Snapea v ten moment podíval tak přísně a rozzlobeně, až Ron, stojící po Harryho levici, poděšeně ustoupil dozadu. Dokonce i Harry naprázdno polkl a bál se potrestání, i když by nebylo za co. Koutkem oka si všiml těch několika studentů, kteří zaujatě sledovali hovor a nyní se poděšeně vydali zase svojí cestou, ba dokonce i skupinka prváků se raději vydala do velkého sálu klusem. Harry byl pevně rozhodnutý říct Snapeovi to, co chtěl ještě před tím, než se do něho opře Brumbál.
"Je mi jedno, jestli mě odvedete k Voldemortovi," stoupl si co nejblíže ke Snapeovi, aby profesor alespoň na okamžik odtrhl svůj pohled od Brumbála, "klidně to udělejte, slyšíte? KLIDNĚ!" zařval. "Ale moje přátele z toho vynecháte," rozčiloval se, ale Snape se tvářil naprosto otupěle. Očividně ho Harry zaskočil a to, co pronesl nyní jej zarazilo nadobro, už nemohl ani mluvit.
"Ještě je brzy Harry," ozval se Brumbálův hlas, který byl měkký a přívětivý. Možná ještě nebylo všechno ztraceno. Harrymu v uších zaznívala Brumbálova poslední věta. Brzy - jistěže tím myslel setkání s Voldemortem. Alespoň někdo tedy věděl, kdy je moc brzy, jen aby ředitel včas odhadl, aby nebylo moc pozdě. "Nejprve se musí vyřešit toto, a také mi musíš povyprávět, jak jsi se dostal do Příčné ulice," Harryho zamrazilo v zádech a Ron s Hermionou se tvářili, jako zkamenělí. Nesměli Munga prozradit.
"Nyní ale musíte neprodleně vyjít," oznámil Brumbál klidně a očividně byl pevně odhodlaný nezměnit svoje rozhodnutí a opravdu Harryho, Rona, Hermionu a Ginny vypravit. "Doprovodí vás paní profesorka McGonagallová," oznámil prostě a Harrymu v ten moment okamžitě přišlo na mysl, proč se tak nerozhodl už před tím.
"Rone, Hermiono," otočil se k nim, "byli byste tak laskaví a zašli by jste za ní, určitě bude ve svém kabinetu," dodal ještě, "a možná by vás mohla doprovodit i mladá slečna Ginny," zakončil a Hermiona, Ron i Ginny okamžitě vyrazili vpřed.
Harry se ještě okamžik díval za svými kamarády, nechtěl sledovat Snapeův hrozivý obličej plný nenávisti ani Brumbálův přísný. Jako by za to všechno mohl Harry. V tuto chvíli si opravdu přál, aby vůbec nic neřekl.
"Serverusi," oslovil Snapea přísně Brumbál a profesor sebou nepříjemně škubnul, jako by na něho ředitel vykřikl. Byl ještě naprosto vyvedený z míry, určitě něco takového vůbec nečekal a vypadal opravdu zkroušeně. "Až se vrátíte, prosím, neprodleně se dostavte do mé pracovny," vybídl ho velice naléhavě ředitel a stejně rychle, jako Snape zbledl zlostí, sebou nyní Harry trhnul. Jak to myslel? On ještě Snapea chce někam poslat, když je Voldemortův přívrženec?
Profesorka McGonagallová naštěstí dorazila opravdu rychle. Ronovo hluboké oddechování a Hermionina červená tvář však naznačovala, že odhadli Harryho nepříjemnou situaci a pořádně sebou hodili. Ginny se dopotácela až okamžik za nimi. Brumbála pohled na jejich udýchané obličeje od maratónu, který kvůli svému kamarádovi zahájili, očividně pobavil.
"Minervo," otočil se k profesorce McGonagallové, která se však netvářila nijak překvapeně, že se pro ni najednou přiběhlo několik žáků, aby co nejrychleji seběhla dolů, za ředitelem. "Budete muset tady s profesorem Snapem doprovodit Harryho a jeho přátele do bezpečí," řekl důrazně Brumbál a profesorka jen pokývala hlavou a téměř bodavě se zadívala na Snapea, jako by všechno tušila. Ten se tvářil o moc lépe, rozhodně neměl už takovou sinavou barvu, jako před tím, nejspíš čekal cokoliv, ale tuto Brumbálovu reakci rozhodně ne. Stejně tak i Harry, Hermiona, Ron a dokonce i Ginny, která zachytila z celého rozhovoru jen něco, ale očividně to nejpodstatnější se tvářili zmateně. Harry právě Brumbálovi oznámil, že veškerou důvěru, kterou Snapeovi poskytl, tento smrtijed jen zneužil, ale přesto se ředitel rozhodl nechat Snapea volně pobíhat.
"Tak jdeme pane Pottere," vybídla Harryho, který však stál jako zkamenělý. Nebyl schopný vůbec ze Snapea zpustit oči. Jak ho v tom mohl Brumbál takhle nechat? Pohlédl ještě letmo na Snapea, který sice ještě očividně nebyl úplně v pořádku z toho otřesu, přesto se vzmohl na posměšný úšklebek. Dobře, pomyslel si v duchu Harry, když je to tak a Brumbál podporuje raději Snapea, budu to řešit po svém. Ustoupil na bok.
"Můžete jít Pottere, slyšel jste," zašklebil se Snape vítězoslavně.
"Nepůjdu k vám otočený zády," řekl rozhodně a nanejvýš tvrdě, takže ani profesorka McGonagallová po něm nestřelila nevrlým pohledem za jeho opovážlivost a nikdo mu nic neřekl, jen Snapeovi se zlostně zablýsklo v očích, ale nakonec vyšel vpřed.
"Harry," promluvil klidně Brumbál a přestože Harry okamžik váhal, jestli se má k řediteli otočit za nespravedlnost, kterou právě spáchal, nedalo mu to a přece jen na něj pohlédl. "Nic není tak, jak vypadá," dodal ještě a Harry v jeho obličeji ještě stihl zahlédnout slabounký spokojený úsměv, než se otočil na podpatku a odkráčel pryč.
Harry netušil, co to mělo znamenat, nakonec se přece jen vydal vpřed, připraven na jakýkoliv Snapeův zákeřný útok.
Venku už se pomalu stmívalo, Harrymu se ještě hodnou chvíli honila hlavou Brumbálova věta, kterou však za nedlouho zapudil, jen, co jeho pohled nečekaně střetnul se Snapeovým. Nikdo se neopovážil promluvit. Ať už jej ředitel nezastavil z jakéhokoliv důvodu, třeba že měl dojem, že nyní si smrtijed netroufne Harryho napadnout či vydat Voldemortovi, prolhaný profesor se teď opravdu tvářil tak strašlivě, že si Harry jen ztěží v duchu snažil vybavit klidný průběh cesty. Musel Snapea tak dopálit, že ho jistě nenechá na pokoji, a nezabrání mu v tom a ni profesorka McGonagallová. Netrvalo to dlouho a celou skupinu už nadobro obklopila černá a chladivá tma.
Přicházeli už téměř do Prasinek, když Harry úplně u prvního domu zahlédl nějakou postavu. Okamžitě v hábitu nahmatal svoji hůlku a pevně ji stiskl. Kráčeli pomalu vpřed a nikdo si ničeho nevšiml. Jen Harry si postupně uvědomoval, že se několik lidí krčí k jednomu z těch domů. Bylo naprosté ticho, nikdo ani nešpitl, a každý mohl zaslechnout jen sníh praskající pod nohama šesti lidí a jejich oddechování. Už tak to všechno znělo tak hlasitě, že to musel rozhodně někdo slyšet. Harry usoudil, že ti lidé, kteří na ně očividně číhají, určitě vědí, že jdou.
Harry nyní zalitoval, že si s sebou nevzal neviditelný plášť. S Hermionou a Ronem se domluvili, že ho nebude potřeba vzhledem k tomu, že už je Harry členem Fénixova řádu, takže se všechno dozví.
Zrychlil krok, aby se dostal dopředu vedle profesorky McGonagallové, která šla první, za ní pochodovali Ron, Hermiona a Ginny. Harry do Rona šťouchnul a poklepal si na hábit. Oba jeho kamarádi gesto okamžitě pochopili, vytáhli si z hábitů taktéž hůlky a Ginny si vzali mezi sebe. Ta se okamžitě začala kroutit a očividně začala hůlku také hledat někde po kapsách, takže ji ani Hermiona nezabránila. Snapea výjimečně nechali vzadu za sebou, ale podle Ronova úšklebku si ho jeho kamarád vzal na dohled. Harry se ještě jednou otočil, aby zkontroloval smrtijeda, a potom už jen vyšlápl pevně rozhodnutý vpřed.
"Ta hůlka nebude nutná, pane Pottere," ozvala se McGonagallová, která si očividně všimla, jak Harry svoji hůlku pevně svírá a odhodlaně vykračuje vpřed. Ten se na profesorku nechápavě podíval. Přece nebylo možné, aby i profesorka McGonagallová se přidala na Snapeovu stranu. Raději však nic neříkal a vyčkával, co se stane. Nešel nyní už tak odhodlaně, avšak hůlku svíral pořád stejně křečovitě. Profesorka McGonagallová si toho nejspíš všimla a podle jejího úsměvu Harry usoudil, že ji to rozveselilo. Blížili se čím dál tím víc. Harry už rozpoznal tmavé postavy kousek od nich, u domu. Byli to nějací tři kouzelníci, ale měli dlouhé černé pláště a kápi na hlavě. To přece nebylo možné, aby to byl někdo z řádu,pomyslel si v duchu Harry, ti by neměli kápi na hlavě. Rozhodně usoudil, že vypadají jako Voldemortovi přívrženci.
V momentě, kdy však první kouzelník vyskočil prudce vpřed, Harry v něm poznal spojence. I když popravdě tomuto člověku dvakrát nevěřil, byl si jistý, že smrtijed rozhodně není, protože podle toho jak vypadal a jak se choval by jej ani Voldemort nepřijal.
Harrymu se najednou výrazně ulevilo. Potěšilo ho vědomí, že se jeho setkání s Voldemortem ještě prodlouží. Připadal si naprosto nepřipraveně na nějaký souboj. Najednou si představoval, jak by se asi Pán zla tvářil, kdyby se právě tento nepříliš přesvědčivý spojenec Fénixova řádu dostal do jeho rukou a v ten moment si byl jistý, proč právě takového člověka považují za dobrého a tolik mu důvěřují. Přestože na první pohled by mu Harry nedal za úkol ani zapálení svíček pomocí hůlky, ani kdyby měl jistotu, že se nijak nespálí a nepodpálí celý dům, ba nedal by mu na starost ani ježuru nebo například žahavce s dvakrát klidným svědomím - byl si jistý, že tento člověk by byl schopný udělat přinejmenším jen sobě takové popáleniny, že by to jiný nedokázal, ani kdyby se vykoupal v odvaru z padesáti žahavců. Prostě, kdyby se nejspíš dostal do Voldemortových rukou, byl by s největší pravděpodobností okamžitě ze zajetí propuštěn, protože už jeho nepříliš chytrý výraz by všechny přesvědčil, že má vymytý mozek a byl některým ze smrtijedů mučen tak, že úplně přišel o rozum - tomu nasvědčovalo i to, jak se tento člověk pohyboval.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář