21.Kapitola-Nepříjemné překvapení a výzva
Vážená Hermiono,
Nevím sice, k čemu věc, o které jsi
mi psala budete potřebovat, ale máš
pravdu. Jsem povinna vám pomoci.
Přesto jsem přesvědčena, že jestli
potřebujete pomoci a je to pro vás
tolik důležité, budeme se muset
sejít. Navrhuji setkání přesně za
týden u toho bradavického lesa, co
tam máte. Už se na vás moc těším.
Určitě jsem se už zmínila, že Vás
tří mám opravdu ráda? S úctou Vaše
Rita Holoubková
"Co to má jako znamenat?" rozčiloval se znechuceně Ron, "tohle mě opravdu
děsí? A co mělo znamenat, že nás má opravdu ráda?" Ron byl vzteky bez sebe,
dokonce i Harry se už při Hermioniných prvních slovech musel naklonit vpřed, aby
do psaní opravdu viděl a ujistil se, že to tam opravdu takto stojí. Dokonce i
rukopis Rity Holoubkové byl pravý podle toho, jak si ještě pamatoval ze čtvrtého
ročníku.
"Já si myslím, že na nás chystá nějaký podraz," zavrčel podrážděně Ron. "Co
jsi jí to vlastně napsala?" osopil se na Hermionu, která se však tvářila
naprosto klidně.
"Ať do dopisu pro jistotu nepíše nic konkrétního a také... slíbila jsem jí
nějaký trhák... "
"COŽE?!" Zajíkl se Ron, "jaký?"
"Jen klid," snažila se ho uklidnit Hermiona, "víš, po tom, jak jsme s ní
vymetli ve čtvrtém ročníku už raději do bradavických záležitostí nestrká ten
svůj nos, takže jsem jí nabídla informace o naší oblíbené paní profesorce vrchní
vyšetřovatelce Umbridgeové," dořekla naprosto nevzrušeně, ale v ten moment to
všechno Harrymu došlo a Ronovi, podle toho, jak jásavě vykřikl, nejspíš také.
"Hermiono ty jsi naprosto úžasná," vyhrkl Ron nadšeně, "takhle se té staré
žábě pomstíme a Holoubková bude mít svůj strašlivý příběh o tom, jak jsme byli
utlačováni," zazubil se spokojeně. Dokonce i Harry uznal, že to Hermiona
nevymyslela špatně, přesto však neměl z Holoubkové nejlepší pocit.
"A teď ty Harry," vybídl ho Ron, "co jsi nám chtěl říct? Jak bylo na poradě?"
vyzvídal.
"Brumbál se zastal Snapea," utrousil tiše.
"Jak je to možné?" nechápavě kroutila hlavou Hermiona. "Brumbál ti přeci
věří," ujišťovala spíš sebe sama, než Harryho.
"Nejspíš jo," potvrdil jí Harry, "... víš, Hermiono, myslím si, že Snape je
nejspíš opravdu nevinný," zahučel nejistě, takže se na něho jeho dva kamarádi
podívali, jestli mu nic není.
"To nemyslíš vážně Harry," pronesl skoro úzkostně Ron a tvářil se ustaraně.
"Vždyť jsi ho na vlastní oči viděl," připomenul mu.
"Já vím, ale Snape říkal, že to dělal pro dobro řádu," nedal se odbít Harry,
"a podle toho, jak ho Brumbál káral , to udělal za jeho zády," pokračoval ve
vysvětlování, když si všiml Ronova a Hermionina nevěřícného pohledu, "... podle
mě šel prostě na vlastní pěst... a jak říkal Brumbál, chtěl se nějak pomstít."
"Pomstít?" zopakovala Hermiona a tvářila se o něco zaujatěji, "komu a za co?"
"To nevím, víc už neřekl," pokrčil rameny Harry, "nejspíš je něco ve Snapeově
minulosti, o čem nikdo kromě Brumbála neví, a proto to taky udělal," podotkl
ještě.
"Myslím, že to stojí za průzkum," ukončil hovor Ron.
"To je pravda, ale teď už nic nevymyslíme, hlavně se musíme soustředit na
proměňování a také na zkoušky z přeměňování," potvrdila Hermiona a souhlasně
pokývala hlavou.
Až nyní si Harry pořádně uvědomil, že je zanedlouho čekají zkoušky z
přeměňování. Přestože měl dojem, že je zvládne docela dobře, nebyl si zcela
jistý a dopadla na něho trochu tréma měl takový dojem, jako kdyby se něco mělo stát.
Přestože zbývající tři dny prázdnin, které Harry, Ron a Hermiona trávili ve
Fénixově řádu, procvičovali neustále teorii přemisťování, jak je nakonec
Hermiona přinutila; Harry se cítil o něco lépe a pomalu z něho opadával strach z
nadcházejících zkoušek. Snad poprvé po dlouhé době měl pocit, že už je naprosto
dokonale připravený jak prakticky, tak i na písemné testy, které ke zkoušce
patřily také, jak jim kdysi řekla profesorka McGonagallová. Harry měl také
radost, že mohl trávit Vánoce tady. Rodina Weasleyova se totiž rozhodla být na
svátky zde, takže tu přijel i Bill ,Charlie i Fred s Georgem. Percy, jak říkala
paní Weasleyová, se rozhodl, že raději bude pracovat i přes svátky, než aby
trávil volnou chvíli se svojí rodinou a Harry byl tak nějak rád, i když to
očividně Ronovu mamku tížilo. Neměl Percyho moc v oblibě a měl takový dojem, že
by to nebylo dvakrát dobré, kdyby je navštívil. Nakonec se však ukázalo, že se
Bill zdrží v Londýně jen na pár hodin, aby všem popřál krásné svátky (letos
totiž měl být o Vánocích ve Francii s Fleur a její rodinou a tak ještě před
odjezdem musel slíbit rozlítostněné a tak trochu zklamané paní Weasleyové, že
příští rok vezme Fleur sem, do Londýna) a tak se rozdávali první dárky už den
před Štědrým dnem. Ron se poněkud rozčiloval, když mu paní Weasleyová zakázala
rozbalovat dárky dříve, než měl, přestože sama Billa donutila, aby rozbalil na
cestu alespoň její dárek, ze kterého vytáhl nádhernou koženou hnědou bundu,
poněkud ošoupanou na loktech, ale byla opravdu pěkná, takže si ji nejstarší
Weasley vzal rovnou na sebe.
"Tak přeci tě Fleur uhnala," ušklíbl se na oko zlomyslně Charlie, když Billovi
na odchodu podával ruku a všichni se srdečně smáli
� nebyl ale nikdo, kdo by
neměl radost z toho, že je Bill s Fleur.
Všichni se s ním srdečně rozloučili, paní Weasleyová mezi tím se slzami v
očích Billovi nabalila na cestu nějaké jídlo, přestože pomocí přenášedla tam
bude její syn opravdu rychle, takže ani nebude mít čas něco pojíst.
Po celý zbytek dne panovala dobrá nálada, i Harry měl radost, že už Hermiona
konečně nechala učení na pokoji a teď s Harrym hrála kouzelnické šachy, zatímco
Ron se bavil s Moodym tím, že dával minci pod jeden ze tří neprůhledných hrníčků
a Moody měl za úkol bez pomoci svého kouzelnického oka určit, pod kterým z nich
leží. Za nedlouho to ale Rona omrzelo, protože bystrozor se ani jednou nezmýlil
(to si však očividně nevšiml, že Moody stejně minci sleduje zezadu svým
kouzelnickým okem) a tak začal pod hrníčky přihazovat víc mincí, aby Moodyho
zmátl a ten se s ním neustále dohadoval, že podvádí, ale bránící se Ron si
nechtěl dát nic líbit a proto začal Moodymu vysvětlovat, že by měl cvičit,
protože asi tak moc dobře nevidí. Jakmile však bystrozor začal popisovat Ronovo
spodní prádlo, které měl momentálně na sobě, naprosto červený Ron musel uznat,
že Moodyho zrak zase není tak špatný a tato šarvátka vyvolala všeobecné veselí.
Harry s Ronem se tentokrát ujali zdobení vánočního stromečku, přestože se
setkali z jistým nesouhlasem Ginny. Dokonce i paní Weasleyová se tvářila
naprosto nepřesvědčeně, ale nakonec jí nezbylo nic jiného. Po delším zápolení s
hvězdou, kterou se Ronovi nějak nedařilo vymotat s řetězu, se Hermiona ujala
celé organizace a asi za hodinku už stál pěkný stromek ve vstupní síni vedle
Rona, který chtěl původně své kamarády přesvědčit, že by se na větvičkách
výborně vyjímaly i čokoládové žabky a jiné laskominy, a tak ho namísto odpovědi
Harry, Hermiona a Ginny omotali řetězy stejně, jako stromek.
Nakonec všechny paní Weasleyová zavolala k večeři, která byla trochu později,
ale zato o dost větší a slavnostnější, než obvykle a po několika Lupinových
příbězích, které vyprávěl po večeři, si všichni popřáli dobrou noc a šli spát.
Když si Harry večer lehal, uvědomil si, že paní Weasleyová už jim nachystala
věci na zítřejší odpolední odjezd. Ten večer se Harrymu spalo opravdu dobře a
zdálo se mu o Jeny.
"Harry," cloumal s ním Ron, "Harry vstávej," Harry se posadil na postel a
promnul si oči, nejprve neměl ponětí, kde vůbec je, ale Ronův nadšený úsměv a
malý balíček mu okamžitě připomenul, že je Boží hod.
"Veselé Vánoce, Rone," usmál se na kamaráda Harry.
"Veselé Vánoce, Harry," popřál Harrymu Ron a vrazil mu balíček do ruky dřív,
než si Harry stihnul vůbec nasadit brýle. "Čekáme na tebe dole, tak na sebe
nedávej čekat," pobídl ho ještě spěšně Ron a už vyrazil nadšeně dál. Podle toho,
jak si Harry ještě stihl všimnout, držel v ruce další dva balíčky, takže si
kromě něho ještě přispala nejspíš i Ginny s Hermionou. Harry se na okamžik
zarazil a pak, když se oblékal, si pobaveně představoval Rona, jak nadšeně
vtrhnul do Hermioněna nebo Ginněna pokoje a v duchu doufal, že alespoň pro
tentokrát ho dívky nepoženou dolů ze schodů, jako minule, když Ron vběhl rázně k
Hermioně naprosto pevně odhodlaný přesvědčit ji, že už se nemá co učit a raději
by si mohla jít zahrát třeba kouzelnické šachy. Harry ho už dlouho neviděl tak
rychle změnit své odhodlání, jako právě předtím.
Asi pět minut ještě seděl na posteli a snažil se pořádně probudit, přestože
spal docela dlouho a zdál se mu překrásný sen, nějak se nemohl pořádně probrat.
Nakonec se mu však přece jen podařilo obléknout, vzal svůj balíček a vydal se
pomalu dolů, kde už byli všichni kromě Rona, Hermiony a Ginny.
"Ahoj Harry," usmál se na něho povzbudivě Střevlík, jako kdyby něco provedl a
teď potřeboval Harryho, aby ho ospravedlnil.
"Harry, zlatíčko, jak ses vyspal?" vyptávala se starostlivě paní Weasleyová,
jako by měl Harry za sebou nějakou strašlivou cestu. Rozhodně si však nepřipadal
tak utahaně, jako zřejmě vypadal.
"Je mi dobře, Ron je ještě nahoře?" zeptal se, ale spíš chtěl stočit hovor
jiným směrem, aby si ho všichni přestali tak prohlížet.
"Ano," odpověděl Lupin, "byl tady úplně první, nechápu, jak se mu podařilo
takhle brzy vstát, když v ostatní dny obvykle vstává mezi posledními a to ještě
dospává u snídaně," kroutil nechápavě hlavou Lupin a tvářil se pobaveně.
"Opravdu," přisvědčil Střevlík, "muselo být alespoň šest hodin ráno, když jsem
přiběhl a začal tu pobíhat jako zděšený."
"No, to by mu šlo," smála se paní Weasleyová a Harry si uvědomil, že ji
vlastně letos ještě ani neviděl pořádně se smát. Měl dojem, že v tento okamžik
byla za celý rok snad opravdu šťastná a nic ji zrovna netížilo. To Harryho ještě
více potěšilo, protože měl paní Weasleyovou opravdu strašlivě rád a pokaždé ho
tížilo, když se nějak trápila, což bylo docela často vzhledem k tomu, jak si
všechno brala až přespříliš vážně.
Za chvíli se už ale veselý Ron vřítil zpátky a za ním se ještě kodrcala Ginny
v těsném závěsu za Hermionou. Teprve nyní si Harry pořádně uvědomil, proč se
paní Weasleyová tak starostlivě vyptávala, jestli je v pořádku. Při pohledu na
Hermionu by totiž řekl, že celou noc nespala. Kdyby se Hermiona v obličeji
netvářila naprosto spokojeně, Harry by dal i krk za to, že zatímco ostatní
spali, jeho kamarádka se vydala na toulky po Londýně.
Harryho okamžitě napadlo, že to způsobuje jejich nároční trénink na zvěromágy,
ale nebyl si tím stoprocentně jistý, protože Ron rozhodně nevypadal tak
zbědovaně, i když nebyl ani tak vyspalý, než jak se ve skutečnosti choval.
Harry byl v tuto dobu strašlivě šťastný. Všichni se naskládali kolem stromečku
a s nadšením rozbalovali své dárky. Harry dostal od paní Weasleyové nový svetr
� tentokrát překrásně modrý
� paní Weasleyová řekla, že
je to nebeská modř a Harrymu tak opravdu připadala. Svetr byl nádherně modrý,
trochu více do tmava a na prsou měl sitě žlutou vpletené písmenko H. Ron dostal
samozřejmě také svetr, tentokrát zelený a Hermiona s Ginny také
� jeden krásnější než druhý.
Paní Weasleyová dostala od Hermiony nějakou knihu o Zajímavém vaření, což ji
strašlivě potěšilo a od Harryho malou červenou, až skoro oranžovou, pletenou
čepičku na hlavu, ze které měla očividně opravdovou radost, vzhledem k tomu, že
jakmile si ji nasadila na hlavu, šla si k ní vyzkoušet svůj kabát, jak to bude
vypadat, a pak už si ji nesundala, až když byly veškeré dárky rozbaleny.
Sálem zazněl obrovský výbuch smíchu, když Moody také rozbalil svůj dárek od
Rona, v němž bylo ručně vyrobené pouzdro přesně na bystrozorovo kouzelnické oko.
Když si ho Harry pozorněji prohlížel, musel usoudit, že je to opravdu pěkné
pouzdro (když se zavřelo, bylo na něm pestrobarevně nakreslené oko).
"Děkuji vám mnohokrát Rone," smál se ještě chraplavě Moody, "i když si své
kouzelnické oko nevyjímám, leda by mi ho někdo odejmul násilím.,... " Harry si v
ten okamžik vybavil Bartyho Skrka, který tohoto bystrozora chytil a pomocí
mnoholičného lektvaru ze sebe udělal Moodyho musel si však zapůjčit jeho
kouzelnické oko, "... budu ho mít vystaveno," bystrozor se tvářil strašlivě
pobaveně, ale Harry v jeho zjizveném a jakýmsi úsměvem pokrčeném obličeji
zpozoroval radost, jakou by mohl vidět u malého dítěte, jak mu ve zdravém oku
blýskala nadšená a radostná jiskra.
Stejně tak nadšený byl i pan Weasley z nového opasku na hůlku, který dostal od
Ginny a nové kožené bundy od dvojčat.
Lupinovi Harry dal opravdu krásně vyřezávanou novou vycházkovou hůl na jejíž
rukojeti byla vyřezaná hlava vlka. Hůl byla o něco pevnější, než obvyklá. Lupin
Harrymu dal zase dárek, který ho až zaskočil. Když se loni na ministerstvu
snažil v oddělení oboru záhad otevřít nožem, který dostal od Siriuse jakési
dveře, nůž se mu doslova roztavil v rukách. Lupin našel zbytky a podařilo se mu
je dát dohromady, takže památka po Siriusovi vypadala jako nová. Harry měl z
toho neskonalou radost.
Nakonec zavládlo v sále naprosté veselý a Harry v sobě cítil jakýsi vnitřní
klid. Byl by rád, kdyby takhle mohli být všichni šťastní a spolu ještě déle, ale
už se schylovalo k odpoledni a proto se odebrali do kuchyně na lehký oběd,
protože paní Weasleyová nestihla nic pořádně uvařit. Nikomu to ale nevadilo a
všichni se příjemně bavili a hned po obědě se pomalu schylovali k odchodu.
Paní Weasleyová se tentokrát oblékla, aby je mohla vyprovodit. Tvrdila, že
nemá nic na práci, ale podle Harryho spíš chtěla odzkoušet svoji novou čepici,
jak si totiž všiml, v kuchyni byla hromada nádobí.
Zpátky se vraceli vlakem, protože se vraceli spolu s ostatními spolužáky,
kteří se vraceli z krátkých Vánočních prázdnin. Ještě, než však vlak odjel, je
čekalo ještě další překvapení. Střevlík měl jet také do Bradavic.
"Vždyť to nemůže," bránil se Ron a očividně byl tímto naprosto rozčílený.
Nebyl však jediný. Dokonce i Hermioně se příčila myšlenka, že by je právě
Střevlík měl nějak hlídat.
"Bradavice jsou přeci nejbezpečnější místo na světě," snažila se odvrátit
katastrofu.
"Jistě," přisvědčil naprosto klidně pan Weasley, "ale pamatujete si ještě, co
se stalo před dvěma lety, kdy Vy-víte-kdo povstal?" zahleděl se přímo na
Harryho, jako by právě on měl nejvíce námitek. "Do Bradavic se může dostat
nějaký Jeho pomocník a to by nemuselo skončit tak, jak to dopadlo minule," pan
Weasley mluvil tak přesvědčivě a pevně, jak ho Harry ještě mluvit ani neslyšel.
"Harry, nesmí se ti nic stát," teď, jakoby promluvil až prosebně, přesto všechno
však Harry tušil, že i kdyby odmítl, nic nezmůže.
"Brumbál ale... " začal.
"Právě, protože profesor Brumbál nyní nebývá tak často ve škole, mohlo by se
něco ošklivého přihodit," vysvětlovala paní Weasleyová, ale Harry tomu
nerozuměl. Její rozhodný pohled Harryho jen usvědčil, že nemá žádnou cenu klást
další odpor.
"Nebudu vás nijak rušit," vysvětloval Střevlík a v očích mu hrály veselé
jiskřičky, očividně byl naprosto nadšený, že může Harrymu dělat společnost.
"Prostě na vás budu jen dohlížet, když někam půjdete, aby se něco nepřihodilo,"
přestože se tvářil, že to myslí vážně, už jeho vlezlý pohled Harrymu
nasvědčoval, že tomu tak nebude. Vzpomínal si moc dobře, jak ho pan Weasley
připravoval na to, že taková situace může nastat, ale tak nějak doufal v to, že
se to nestane, protože se zatím vůbec nic závažného nedělo.
"Ale ostatní spolužáci... a hlavně zmijozelští... proč nás nemůže hlídat někdo
ze školy... " Ron se zarazil, očividně nechápal, jak to má všechno zformulovat.
"To není problém a nikdo ze školy nebude mít tolik času," usmál se spokojeně
Střevlík, "budu tam vystupovat jako takový inspektor, a doopravdy budu
detektiv," Harry, Ron, Hermiona ani Ginny mu však nerozuměli ani slovo. "Abych
nějak nevytvořil podezření, budu každý týden v jiné koleji a budu zároveň
zkoumat žáky, ale ven budu vycházet s vámi, jakožto s primusy, kteří mě pokaždé
provedou," usmál se nadšeně a Harry měl dojem, že mu to celé právě došlo.
"Takže jsem primus jen, aby jste mě mohli hlídat?" vyštěkl nevěřícně, ale ani
ho nezajímala odpověď. To bylo zbytečné, protože mu nikdo nic neřekl. Připadal
si strašlivě podvedený. Celou dobu se domníval, že se mu podařilo, stejně, jako
předtím jeho otci, získat primusský odznak a přitom v tom měl prsty zase někdo
jiný. Rozhodl se však, že se nebude z nikým dohadovat, nemělo smysl kazit si
náladu víc, než už měl z jeho nového doprovodu. Přeletěl pohledem pana Weasleye,
paní Weasleyovou Střevlíka i Lupina, a zjistil, že si ho Lupin zkoumavě a
zamyšleně prohlíží.
"Alespoň ho nebudeme mít na krku celý školní rok," špitla mu do ucha Hermiona
a Harry musel uznat, že má pravdu. Stejně si ale uvědomoval moc dobře, jak to
bude všechno komplikované.
Spěšně se tedy rozloučili a šli si najít nějaké volné kupé. Jen Harry se ještě
zarazil, protože mu to nedalo. Potřeboval se na něco pana Weasleyho zeptat.
"To s tím hlídáním, to vymyslel Brumbál?" vypadlo z něho rychle a ostře.
"Ne," odpověděl rázně pan Weasley, "měli jsme co dělat, abychom ho přesvědčili
a abych pravdu řekl, ani nyní z toho není nadšený. Tvrdil, že nepotřebuješ
takové hlídání, že nejsi malý," prohodil, jako by nevěřícně. "Má sice pravdu,
ale podle ostatních členů je moc důležité se pojistit, aby se ti nic nestalo,"
zakončil a Harry si připadal ještě hůř. Bylo jasné, že pan Weasley si nic
nevymýšlí a tak zjevně Brumbál do Harryho opravdu vkládá tolik důvěry a to ho
potěšilo, ale ten zbytek mu jen ubral veselosti. Připadal si, jako nějaká
důležitá součástka, kterou musí každý ochraňovat, připadal si, jako ve vězení.
Otočil se mlčky na odchod, ale Lupin ho ještě stihl chytit za rameno.
"Poslyš, Harry," oslovil ho tak tiše, aby ostatní nemohli slyšet, o čem si
povídají. "Já, nejsem si jistý... jen doufám, že neplánujete něco šíleného... "
Harry naprosto nerozuměl jedinému slovu, co Lupin řekl. "Nechci, aby se tobě a
nikomu dalšímu něco stalo, když se tvůj otec učil proměňovat v jelena, nebyl
ještě Voldemort u moci a i tak to bylo nebezpečné a hloupé... " Harry nevěřil
svým uším. Jak mohl Lupin vědět, o co se s Ronem a Hermionou snaží? Neměl ani
ponětí, co má na to odpovědět, ale raději mlčel.
"Nevím, zda se nemýlím, snad ano... jen mi to tak připadá, když vidím, jak
zbědovaně se každé ráno tváříte. Je to únavné... znám to... prožívám to každý
úplněk," zakončil ještě a Harrymu bylo jasné, že jsou to všechno jen jeho
předsudky a domněnky. Mile rád by se Lupinovi svěřil, ale věděl, že pro jejich
dobro by byla jejich snaha zmařena a to si nemohl dovolit. A už vůbec ne nyní,
kdy se věci daly do pohybu a mohlo se cokoliv stát. harry prostě cítil, že se
musí co nejvíce snažit naučit se proměňovat ve zvíře, jako kdyby to někdy v
blízkém budoucnu prostě potřeboval.
"Neměj strach Lupine," uklidnil ho, ale očividně to nezabralo. Harry však už
nevěděl, co dalšího by měl říct. Mlčky se otočil a nastoupil do vlaku.
Cesta se Střevlíkem byla horší, než se Harry vůbec domníval. Mladý otravný
kouzelník neustále vyprávěl něco o své rodině otci mudlovi, který však
náhle zemřel; a matce, která ze svého syna chtěla mít lékaře v nemocnici U
Svatého Munga. Harry ještě v životě neslyšel tak strašlivě nudný životopis a
hodiny dějepisu s profesorem Binnsem mu najednou připadali náramně zajímavé. Ron
to už nakonec nevydržel a oznámil přímo vypravěči, že ho to nezajímá a nemá
zájem poslouchat další nudný příběh o tom, jak se Střevlík seznámil s
Korneliusem Popletalem, Střevlík si však jeho poznámku vyjevil, jako vtip a tak
po naprostém návalu smíchu pokračoval ve svém vyprávění.
Harry zatím přemýšlel nad Lupinem a nad několika málo věcmi, které zatím vyšly
najevo a snažil si to všechno nějak dát dohromady, byl by ale raději, kdyby mu s
tím pomohli i jeho přátelé, třeba by ho ještě něco napadlo. Po chvíli naznačil
Hermioně, aby vyšla spolu s Ronem ven z kupé, až Harry odejde, že si toho
Střevlík, naprosto zabraný do každičké drobnosti svého životního příběhu, aby
nic neopomněl, nevšimne. Byl však na omylu. První problém nastal jakmile se
Harry postavil na nohy. Střevlík okamžitě vyskočil a čekal, co Harry udělá.
"Jdu jen na záchod," vysvětlil Harry a jako by nic vyšel směrem k toaletám,
Střevlík se však držel v těsné blízkosti za ním. "Máte mě hlídat až v
Bradavicích!" vyjel na něho zostra Harry, Střevlík se však tvářil naprosto
otupěle a zíral na něho jako pes, který neustále nechápe, co po něm Harry chce.
"Já nepotřebuji žádný doprovod na záchod!" jeho rozčilování však bylo naprosto
zbytečné, takže se šel jen vztekle posadit, pevně odhodlaný se Střevlíkem
nepromluvit do konce svého života. Tomu však víc tížilo hlavou líčení toho, jak
se prvně postavil matce, že nechce být lékařem.
"Harry, všiml sis, že Tonksová někam zmizela?" zeptala se ho najednou Hermiona
a v Harrym až skoro hrklo, když si uvědomil, že má pravdu.
"Kde myslíš, že by mohla být?" vyptával se.
"Podle mě jí Brumbál dal nějaké úkoly, stejně, jako je dal i Hybridovi,"
vysvětlil prostě svůj názor Ron a Harry s Hermionou, kteří mu dali za pravdu, se
dále nebáli, za to si ale začali povídat o tom, jak skvěle Tonksová učí.
Střevlík, který si povšimnul, že ho už nikdo neposlouchá se marně snažil
připojit k hovoru dalšími svými průpovídkami, jakmile však i poté zůstal
nepovšimnut, uraženě se odsadil bokem. To Harryho, Hermionu, Rona i Ginny
nevýslovně potěšilo a hned byli o dost veselejší.
"Co to máš?" zeptal se Ron Harryho, když se převlékli do hábitů a Harry v ruce
dřímal nějaký balíček.
"To je pro Jeny," zazubil se Harry a téměř okamžitě pocítil, jak se červená.
Všichni se k němu zaujatě podívali a bylo jasné, kam celý rozhovor začne
směřovat.
"Kdo je Jeny?" vyzvídal úlisně Střevlík a tvářil se přitom nanejvýš tajemně,
jako by se mu Harry chystal sdělit nějaké tajemství a on byl připraven nechat si
ho pro sebe. To Harryho strašlivě rozzlobilo.
"Do toho vám nic není," vyjel po něm zostra. Vůbec se o Jeny nemínil bavit se
Střevlíkem a nejraději by ho v ten moment vyrazil z kupé. Střevlík už
nepromluvil a po zbytek cesty se konečně tvářil dostatečně nasupeně, takže bylo
pravděpodobné, že i kdyby mluvili o čemkoliv, už se do hovoru nezapojí.
"Tak co tam je?" vyzvídala napjatá Ginny, která vypadala, že každým okamžikem
po Harrym skočí a vytrhne mu balíček z ruky.
"Jen taková hloupost," začervenal se Harry ještě víc. "Já... našel jsem to v
jednom obchůdku v Prasinkách, ani jsem si nevšiml, že tam dřív byl," usmál se
tajemně. "Já vám to zatím neřekl," zazubil se na Rona zlomyslně, když si
všimnul, jak napjatý výraz jeho kamarád má. "Řetízek na krk," utrousil ještě,
když mu to přeci jen nedalo. "Já jsem opravu nevěděl, co jiného jí koupit,"
pokýval Harry hlavou, ale podle toho, jak se Ronovi zablýsklo v očích a Hermiona
s Ginny skoro až zasněně povzdechly. Střevlík nepřítomně mlčel.
Když konečně dorazili do Bradavic, čekalo je však překvapení. Harry původně
plánoval, že okamžitě najde Jeny a dá ji svůj dárek, ale hned u vchodu je čekal
Seamus, který se tvářil opravdu strašlivě unaveně a dokonce i vyděšeně.
"Slyšeli jste to?" vyhrkl na Hermonu, Rona a Harryho místo pozdravu. "Už za
tři dny nás čekají zkoušky a vy si odjedete," huboval Harrymu, který nejprve
neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, došlo mu to až později, ale necítil
žádnou vinu a v nejmenším nechápal, proč se Seamus tak rozčiluje.
"Prosím tě," vložila se do toho rázně Hermiona, která, stejně jako Harry,
očividně také měla až moc dobrou náladu, než aby se s někým hned zkraje
dohadovala. "Vždyť ty zkoušky každý zvládne bez problémů," ujišťovala ho a
Seamus se zatvářil zaraženě. Zřejmě nečekal takový klid právě z Hermioniny
strany očividně to na něho
zapůsobilo, takže jen zamumlal něco ve smyslu, že člověk není nikdy připraven a
raději se jde učit a pak se otočil na podpatku a rychle odchvátal.
Harry se za sebe otočil a zjistil, že Střevlík za ním stojí jako solný sloup.
Bylo mu už jasné, proč se Seamus prvně nezarazil a nezačal si nový obličej
prohlížet. Harry by v ten moment vsadil krk za to, že Střevlík je jen dobře
vytesaná socha.
"Kam teď chcete jít?" zeptala se Střevlíka Hermiona.
"J-já, nevím," povzdechl si Střevlík ztěžka a tvářil se naprosto bezmocně.
Harrymu v ten moment došlo, že má zakázáno vejít do kolejních místností určitě se o to postaral
Brumbál a Harry mu za to byl neskonale vděčný. Přestože Střevlík nyní dělal
nenapodobitelné grimasy, které by možná až Harryho, Rona nebo Hermionu přiměli
něco vymyslet, všichni tři si byli naprosto jistí, že to je jen šikovný a
nanejvýš přesvědčivý výraz, který nebyl opravdový, jen naučený. Proto mlčky
pokračovali dále a ani jeden z nich si Střevlíka nevšímal. Ten zůstal stát u
nehelvítské společenské místnosti.
"S tím Střevlem musíme něco udělat," poznamenal rozhořčeně Ron, ale ani
nemusel otvírat pusu, bylo jasné, že ho tu nechce nikdo.
"Takový podraz," ztěžoval si Harry, "je vidět, jak mi důvěřují," ucedil
nanejvýš zklamaně.
"Má tu být pro tvoji ochranu," zastala se Střevlíka Hermiona, ale očividně
sama nevěřila, že by Harryho Střevlík nějak mohl ochránit, kdyby se něco
semlelo, spíš naopak, vypadalo to, že na sebe maléry jen přitahuje.
"Spíš to má být špicl pro řád, jestli se Harry nevydává na vlastní pěst, jako
to třeba dělal Snape," ušklíbl se hořce Ron. "Taky si to mohli odpustit, mohlo
je napadnout, že Harry to vždycky bere do svých rukou," zakřenil se škodolibě.
"Zatím ho budeme muset obcházet nějak jinak," prohodila ještě Hermiona, "teď
se soustřeďte na zkoušky z přemisťování a... " ohlédla se, jestli je místnost
prázdná, "... na proměnu na zvěromágy, Rita Holoubková tu bude ještě ten večer
po zkouškách," oznámila jim prostě a Harry si nemohl nepovšimnout nadšeného
záblesku v jejích očích.
"Já myslel, že přijede až... " zpustil ještě Ron, ale ten se rozhodně netvářil
tak nadšeně, jako jeho kamarádka.
"Týden od dopisu vychází na ty zkoušky," ujistila ho Hermiona, "a teď, jestli
mě omluvíte, už je docela pozdě," otočila se a vydala se k dívčím ložnicím.
Teprve nyní si Harry uvědomil, že už je opravdu docela pozdě a všichni se pomalu
schylují k spánku. Odložil tedy svoje setkání s Jeny, i když velice nerad, na
zítřek a rozhodl se, že se s Ronem půjdou poohlédnout do Velkého sálu, kde ještě
byla zcela určitě večeře pro opozdilce, kteří dnes pozdě dorazili. Možná, že
Jeny ještě potká. To se ale nestalo ve Velkém sále bylo totiž sotva pět lidí a mrzimorský stůl byl naprosto
prázdný. Harry zamyšleně usrkával čaj a zadumaně hleděl na Rona, který do sebe
právě cpal jakýsi pšeničný chléb.
"Tak co Harry, jak si myslíš, že to přemisťování zvládneme?" zeptal se Ron s
plnou pusou pšeničného chleba, očividně se mu dnes nechtělo mlčet a raději by si
povídal, Harryho pozornost však přilákal Malfoy, který se právě doslova vsypal
do místnosti a okamžitě na sebe strhl veškerou pozornost. Byl totiž celý
zmáčený, jako by promokl skrz - přestože venku bylo chladné a mrazivé počasí rozhodně nepršelo ani
nepadal sníh. Harry si všiml, že se Draco opřel o roh zmijozelského stolu a
podivně schoulený jakoby rukama kryl něco pod svým pláštěm, aby to také
nepromoklo.
Harryho nejprve napadlo, že by se o Draca raději neměl zajímat, Malfoy se ale
choval strašlivě podivně. Neustále, jako by s někým mluvil nejprve šeptal a místy se
začal zběsile, skoro až šíleně smát. U stolu nebyl už žádný učitel a několik
žáků se bázlivě dívali na Malfoye, jako by věděli, co mu je, ale příliš se ho
báli, aby něco podnikli nebo se vůbec odvážili odejít. Harry za sebou dokonce
zaslechl jakýsi přidušený až skoro bolestný výkřik havraspárského studenta asi
tak z druhého ročníku, který se krčil na svém místě a vypadal, že naprosto
zdřevěněl. Harry letmo pohlédl na Rona, ten však už odložil svoji pozdní večeři
a Harry si všimnul, že se kdesi hluboko v hábitu roztržitě snaží nahmatat hůlku.
"R-rone, co to děláš?" Harry byl naprosto zaražený, ale jeho kamarád nic
neřekl. Připadal si, jako by jako jediný netušil, co se právě odehrává a jako
jediný také nevěděl, co má dělat. Zatímco Ron zatím lovil po kapsách hůlku,
zbylý studenti se zděšeně srazili do hloučku, jako by se chtěli bránit před
útokem, a naprosto zkoprnělí vyčkávali. Ani jeden nemohl chodit do vyššího
ročníku, než do třetího a každý z nich alespoň jednou lítostně pohlédl ke dveřím
z Velkého sálu a v očích se mu nadějně a toužebně zajiskřilo.
Nato Malfoy zvedl prudce hlavu, až mu sjela kápě a zahleděl se přímo na
Harryho. Ten měl dojem, že v jeho očích ještě nikdy nespatřil tolik nenávisti,
jako právě nyní. Jakoby se veškerá zloba v jeho pohledu zabodávala do Harryho a
snažila se ho roztrhnout a zničit.
Harry byl nyní stoprocentně přesvědčený, že Malfoy přišel za ním. Draco se
škodolibě a téměř vítězoslavně usmál a opravdu se vydal směrem k Harrymu, který
za sebou zaslechl jen slabounký vzdychot jakési dívky. Neměl však čas už se
ohlížet, postavil se na nohy a čekal, až se k němu Malfoy ztěžka dopotácí. Ten
chodil ztěžka, jakoby za sebou ještě něco táhnul, ale odhodlanost v jeho očích
jen jiskřila a vypadal přímo nadšený. Harry musel uznat, že jeho šílený pohled v
naprosto bledém obličeji však budil obrovskou bázeň a respekt, přestože se Draco
smál.
"Malfoyi já tě varuji!" vzkřikl na něho varovně Ron tak hlasitě, až Harry
nadskočil. Nechápal však, co se děje a Malfoy už se blížil. Najednou konečně
promluvil a jeho hlas zněl ještě děsivěji než jak vypadal.
"Budeš se pořád za někoho schovávat Pottere?" sykl zlostně a Harry si
uvědomil, že se teď nebezpečně podobá svému otci.
"Co ode mě chceš?" vyjel po něm zostra, ale Draco se nezarazil ani se netvářil
dotčeně, že Harryho nijak nezastrašil.
"Mě se ale schovávat nebudeš!" osopil se na něho a závistně se mu zablýsklo v
očích.
"Jak tě napadlo, že se ti schovávám?" vyhrkl Harry podrážděně a nahmatal si v
kapse hábitu svoji hůlku.
"H-harry, nech toho," špitl za ním Ron a Harry se k němu užasle otočil,
nezmohl se však na žádný odpor, když jeho kamarád pokračoval, "nevíš všechno,"
zakončil prostě, ale to Harrymu nijak nevadilo. Byla to přeci sebeobrana, kdyby
Draca napadlo zaútočit. Na to byl však příliš zbabělý.
Ani si nestihl uspořádat myšlenky v hlavě, když na něho Draco ukázal svojí
hůlkou. "Zemřeš!" vzkřikl z takovou nenávistí v hlase, až Harryho opravdu
přesvědčil, že má v plánu ho zabít. Ten neváhal a okamžitě reagoval stejně vytáhl si hůlku. Hlouček
žáků krčící se v rohu vykřikl a Dracův výkřik přivolal i několik studentů, kteří
zřejmě byli někde na chodbě a chtěli se podívat, co se děje. Náhlý křik za
dveřmi se začal rozléhat podél stěn a některý ze studentů zřejmě spěchal pro
nějakého učitele.
Harry se zahleděl na Malfoyovu druhou ruku, ve které dřímal nějaký kámen Harry znal ten kámen. Moc
dobře si na něj pamatoval. Voldemort, zřejmě zaskočený tím, že se Harry dokáže
ubránit kletbě Imperialismus, pověřil jednoho ze smrtijedů na konci prázdnin,
aby tiridem Harryho oslabil. A opravdu se mu to dařilo.
"Draco, není to dobrý nápad," začal mu to rozmlouvat Ron a Malfoy, jako by se
dostal ze svého poblouznění, podle Harryho to způsobil křik na chodbě a dusot
kroků, blížících se učitelů, rozhlédl se poprvé kolem sebe, jako by se chystal
uprchnout.
"Čekej mě Pottere," sykl zlostně, "já přijdu, vyzívám tě k souboji a pokud jsi
tak dokonalí a odvážný, za jakého tě všichni považují, tak přijmeš," podíval se
pohrdavě na Harryho.
"Kde jsi vzal ten kámen?" vyhrkl Harry, rozhodl se nevšímat si jej, dokud mu
to neřekne.
"Zničím tě, jako jsi ty zničil mého otce," prskl Draco, který zřejmě jeho
otázku bral jako souhlas k výzvě. "Za měsíc venku, před hájenkou toho obra, ať
se ještě můžeš rozloučit s tvýma přátelíčkama," utrousil škodolibě, otočil se a
zmizel.
Zanedlouho přiběhla profesorka McGonagallová celá uřícená v doprovodu několika
k smrti vyděšených žáků.
"Pottere," vyhrkla užasle, "co se tu stalo? Prý jste se tu měl s někým bít,"
oznámila mu a rozhlížela se kolem, jako by opravdu hledala nějaké stopy po
zápase.
"Ne profesorko," špitl Harry zaraženě, ještě stále si nemohl vybavit, co to
všechno mělo znamenat, "k ničemu nedošlo," ujistil ji a všiml si, jak si
spokojeně oddechla, že nepřišla pozdě, ale podle toho, jak pořád ještě očima
klouzala po místnosti a sem tam se zahleděla na stále ještě vyděšené studenty,
si byl Harry jistý, že tušila, o co šlo. Zjevně to tušil i Ron, který nyní se
zájem zkoumal podlahu a věděli to i všichni ostatní, kteří se tvářili vyděšeně
už když Malfoy vstoupil. Nevěděl to zas jen Harry. Do Velkého sálu ještě vběhl
Střevlík.
"N-nic se nestalo," Harry netušil, jestli utěšuje profesorku McGonagallovou
nebo spíš sám sebe a bylo mu to jedno.
"A to není vaším přičiněním," sjela ho rázně profesorka. "Na to, jak jste o
toto místo usiloval, se zatím nijak nečiníte a jak tak pozoruji, vůbec neděláte
to, co je ve vašich povinnostech," Střevlík se ani nepohnul a tvářil se jako
opařený. Několik studentů zvědavě nakukovalo do Velkého sálu, komu tam ředitelka
nebelvírské koleje tak nadává. Střevlík se snažil jen něco zamumlat na svoji
obhajobu, dál však mlčel. Alespoň něco pozitivního pro Harryho. Ten však nyní
přemýšlel o Malfoyovi.
blbost
(ashley, 2. 11. 2007 19:39)