23.Kapitola-Podivný sen
11. 8. 2007
"Počkat,"
zarazil se Ron, když mu Hermiona podala lektvar, který dostali od
Holoubkové, "co když je to nějaký..." snažil se bránit.
"Ne," odsekla mu rozhodně Hermiona, "Rita nám určitě chce pomoci, jen aby z toho také něco měla."
"Snad jí nechcete říct, na co se potřebujeme stát zvěromágy," vyhrkl zběsile Ron a sledoval užasle culící se Hermionu a Harryho, jako by zešíleli.
"Neměj strach, Rone," uklidňovala ho Hermiona, "jen jsme ji předhodili takovou hloupost. Než si uvědomí, že jsme ji natáhli, bude už po všem."
"Po všem?" vyhrkli Harry s Ronem zároveň a Harry tomu teď opravdu nerozuměl a tvářil se stejně zmateně jako Ron.
"Myslím, že Ritu jen tak něco nezastaví před pořádným článkem, a to by ten náš rozhodně byl," dala se do vysvětlování Hermiona, "když jí slíbíme něco víc, zatím nám dá pokoj a my získáme potřebný čas. A potom, ať si klidně napíše článek o tom, jak jsme se učili být zvěromágy, to už může být všechno jinak."
"Jak myslíš?" zeptal se Harry a nepříjemně mu zamrazilo v zádech, jako by se obával toho, co Hermiona řekne, podle toho, jak se jeho kamarádka zatvářila vážně.
"Harry nevím," pokrčila rameny, "víš, důvod proč to děláme... myslím, že to je něco společného s ..." nemusela větu dokončit, "a teď, když konečně všichni vědí, že znovu povstal a teď už je natolik silný, že se nemusí schovávat, rozhodně to nikomu neuteče... když je na nás navěšený i ten Střevlík."
"Ten je ale z Řádu, takže nic neprozradí, co by ti mohlo ublížit," vložil se do toho Ron, když si všimnul Harryho pohledu.
"Nevíme, co se stane, ale jisté je, že prostě Ritu musíme takhle podvést, protože je to moc důležité," zakončila prostě Hermiona. "A taky si to zaslouží, za to, co všechno o Harrym psala, ještě by se měla sama nabízet pro pomoc," dodal ostře Ron.
"Takže," ozvala se Hermiona, "dobrou noc," nato vypila část nafialovělého lektvaru a s očividným donucením a nechutí jej polkla a podala jej zpátky Ronovi, který s velikou nelibostí provedl totéž.
Harry dopil zbytek lektvaru a okamžitě pocítil, jak ostrá příchuť pronikla téměř až do paty a začínal se cítit ospalý. Když se rozloučili s Hermionou a popřáli si dobrou noc a hodně štěstí, Ron s Harrym okamžitě ulehli, jako by se báli, že usnou někde ve stoje a skácí se na podlahu. Téměř okamžitě, jakmile ulehl, se mu začaly klížit oči a zanedlouho se mu zamlžil i pohled na nebesa nad sebou a usnul.
K jeho velkému překvapení se objevil v Zapovězeném lese a kolem bylo takové šero, že téměř neviděl kolem sebe, ale jako by to ani nebyl on. Byl to podivný sen, Harry měl dojem, jako by se v něm mohl pohybovat kamkoliv chtěl, ale nebylo tomu tak. Nejprve se chtěl podívat na svoje ruce, protože cítil, že něco není v pořádku, nemohl ale, stejně, jako se nemohl zastavit, když se dal do rychlého běhu. Sen byl příliš živý, ale přesto ne tak moc, aby to byla skutečnost, ve které by si Harry mohl dělat, co by se mu zachtělo.
Najednou začínal nabírat na rychlosti. Cítil, jak musí hluboce oddechovat a jak se mu napínají námahou všechny svaly, ale přesto měl takový dojem, jako by něco nebylo v pořádku, jako by to nebyl úplně on, jako by nebyl ve svém těle. Snažil se promluvit a místo toho ze sebe vydal jakýsi podivný skřek, který mu však byl nějak povědomý. Cítil, jak se zběsile řítí mezi stromy, ale neměl nejmenší ponětí, kam míří. Vypadalo to, že stezka, po které běžel, je nekonečná. Harry si uvědomil, že má jen tuto noc, aby odhalil, v jaké zvíře by se mohl proměnit, které je mu nejbližší, začal si proto v duchu přemítat, který tvor by mohl v takových místech, jako je Zapovězený les, žít. Co jeho paměť však sahala, vzpomněl si pokaždé na nějaké kouzelnické zvíře, kromě veverek, ptáků a nějaké havěti. Rozhodně tu však musely žít i jiné šelmy nebo jiní tvorové.
Mezitím si však Harry uvědomil, že na konci dlouhé stezky spatřil něco jako záblesk a zanedlouho se světýlko v dálce roztahovalo a bojovně rozpínalo mezi stromy. Volné prostranství bylo už na dosah. Harry s naprostou ohebností a mrštností prokličkoval mezi zbylými stromy a vyběhl z lesa. Ještě nikdy v životě tu nebyl, ale na okamžik se konečně zastavil, jako by i jeho tělo chtělo zhlédnout tu překrásnou chvíli, která nastala. Harry si uvědomil, že stojí jen asi padesát metrů od nějakého srázu a kolem dokola jsou husté stromy a křoví, přes které jen těžko někdo projde, ať by byl sebemenší. Naproti a všude v dály se však vynořilo z mlhy ještě něco úžasnějšího � obrovské hory a skály se tyčily přímo naproti Harrymu a snažili se zabránit slunci, aby svítalo. To se však prodíralo ven a tak všude kolem prosvitlo překrásné naoranžovělé světlo západu slunce.
Harry byl naprosto oslněný tou krásou a cítil se neuvěřitelně šťastný. Chtěl se otočit, aby se podíval, kudy přišel, kdyby se náhodou předčasně probudil ze svého snu, neměl totiž nejmenší ponětí, jak dlouho lesem běžel - naprosto ztratil pojem o čase; k jeho velkému překvapení však otočil hlavu na svém krku více, než obvykle a spatřil za sebou jen jakousi část velikého těla jako by posetého šedobílým peřím. Harry sebou trhnul, ale to už se zase nechtěně rozeběhnul vpřed a bezhlavě se řítil k okraji spádu. Než se Harry jakkoliv snažil zabrzdit nebo se ovládnout, skočil ze skály. Místo, aby se však řítil dolů, klouzal vzduchem, jako by to bylo naprosto v pořádku. Najednou mu hlavou projela zvláštní myšlenka, ještě jednou se pokusil něco vzkřiknout, ale místo toho ze sebe vydral jakýsi skřek, který ale už skoro bezpečně poznával. Štěstím se mu rozbušilo srdce, chvíli ještě kroužil nad tmavou vodou mezi skálami, než se rozletěl k zapadajícímu slunci. Harry byl štěstím bez sebe. V duchu doufal, že se nestane nějakou veverkou nebo něčím podobným, ale teď už byl naprosto spokojený, miloval létání a byl zvířetem, nad kterým ani nepomýšlel. Jak letěl dál, pomalu jej obklopovala oranžová záře, která se postupně barvila do zlata, než Harry naprosto ztratil orientaci.
Když se Harry probral, zjistil, že v pokoji už nikdo není, kromě Rona, který sebou rozrušeně házel na posteli a něco vykřikoval. Harry rychle nahmátl brýle na nočním stolku a přiskočil k němu. Nejprve ho chtěl probudit, nakonec ale usoudil, že by bylo lepší, kdyby ho nechal. Pokud se ještě Ronovi nepodařilo zjistit, které zvíře se mu podobá a ve které se tedy může proměnit, už by na to nikdy nemusel přijít, kdyby ho Harry probudil. Proto se opatrně a co nejvíc potichu posadil na protější Seamusovu postel a zamyšleně čekal, až se jeho kamarád probudí.
Mezi tím přemýšlel, jestli se Ronovi zdá podobný sen, jako se zdál Harrymu, jestli byl také v Zapovězeném lese a s čím teď tolik zápolí nebo, jestli se on, Harry, také tolik zmítal na posteli, když se mu zdál jeho sen. Nejspíš ne, a ani Ron sebou tolik neházel předtím, jinak by je oba určitě vzbudili jejich spolužáci, kteří by si nejspíš mysleli, že se jim jen něco ošklivého zdálo. Harry byl za to vděčný, protože se opravdu cítil naprosto skvěle a odpočinutě. Navíc zjistil, v jaké zvíře se může proměnit a to ho strašlivě potěšilo. Představoval si, jak se asi nyní zlepší, když už to ví a jak dlouho bude trvat, než se bude moci prolétnout po obloze. Uvědomoval si, že sám sebe ve snu neovládal a možná bude mít nějaké problémy s pohybem v jiném těle, ale to ho rozhodně teď netrápilo tak moc, jako obava, jak dlouho ještě bude trvat, než se konečně promění.
Ron sebou začal házet a cukat tak usilovně, že ho Harry musel chytit pevně za zápěstí, jeho kamarád s ní však neustále cloumal a vykřikoval nějaká nesrozumitelná slova. Harry začal silně pochybovat, že je všechno v pořádku. Byl připravený a pevně rozhodnutý Rona probudit, když se jeho kamarád však probral sám. Okamžitě se prudce posadil a hleděl nepřítomně před sebe � to Harryho vyděsilo.
"No to je paráda!" vykřikl tak prudce, až sebou Harry ucukl, nadšeně vyskočil s postele a začal se narychlo oblékat.
"C-Co se stalo?" chtěl vědět Harry. Nerozuměl tomu, ještě před chvílí měl dojem, že má Ron nějaké problémy a on je přitom naprosto spokojený.
"U tebe... u tebe není tak velká možnost, že se budeš proměňovat v myš nebo něco podobného," začal Ron a pořád ještě se, poskakujíc na jedné noze, snažil navléct druhou nohu do správné díry svých kalhot. "Ani nevíš, jak jsem se bál, že se proměním... třeba... v..." zarazil se a pohlédl na Harryho s téměř smrtelným strachem, "...pavouka," polkl na sucho Ron a Harry se snažil ani neusmát. Věděl, že Ron se strašlivě bojí pavouků a toto téma bere tedy až moc vážně.
"A v co se tedy můžeš proměnit?" zeptal se rychle Harry, který se snažil jakkoliv potlačit smích a taky chtěl konečně zjistit, proč Ron tolik křičel a mlátil sebou.
"Tak na to se posaď," pronesl slavnostně a nanejvýš spokojeně Ron, "ve lva," vyhrkl prudce a pohlédl na Harryho nadšeně, jako dítě, kterému se právě něco úžasného podařilo a čeká na odměnu.
"To ale ještě neznamená, že se v něj dokážeš proměnit," ozvala se za ním Hermiona. Harry si všiml, jak ospale se tváří, nejspíš také vstávala teprve před chvílí.
"Já si právě myslím, že teď mi to půjde skoro samo," podotkl Ron a vypadalo to, že dnes ho z dobré nálady nevyvede naprosto nic. Za to jeho kamarádka se tvářila poněkud zklamaně a zdálo se, že i zaskočeně.
"V co se proměníš ty, Hermiono?" zeptal se jí Harry.
"Není jisté, že se v tohle zvíře proměním," vyjela po Harrym nevrle, jako by se jí snažil přesvědčovat, "jen je to jednodušší, proměnit se v to, co je nám bližší."
"Já bych odhadl sovu nebo něco podobného," začal hádat Ron a v ten okamžik se na chvíli Hermionina trpkost vytratila.
"No vidíš," usmála se na něho, "to bych taky brala," prohodila smutně.
"Nejsi?" Harry se snažil tvářit co nejpřekvapeněji, aby Hermionu nijak nerozčílil, ve skutečnosti ho to ale také zaskočilo. "Tak jaké zvíře je ti tedy nejbližší?" Zdálo se, že Hermiona váhá, ale pravděpodobně si uvědomila, že je to zbytečné, protože postupem času se to Harry s Ronem stejně dozví.
"Vydra," utrousila tak tiše, že se Harry s Ronem museli naklonit vpřed, aby jí vůbec rozuměli, protože téměř nepohybovala ústy. "No jen se klidně smějte," vyhrkla Hermiona vztekle, očividně se domnívala, že si z ní budou dělat legraci, když se takto naklonili nechápavě vpřed a ani jeden z nich ještě přesně nepochopil, co říkala. "JSEM VYDRA ŘÍČNÍ!" vykřikla nevrle. "Vy jste samý tvorové, co se dokáží bránit, a jsou silní a já jsem malá a zakrslá myš ve vodě," vychrlila ze sebe hořce a otočila se k Harrymu a Ronovi zády. Oba dva zůstali jako zaražení stát. Ještě nikdy neviděli Hermionu tak rozzuřenou jako právě nyní. Dokonce ani, když Rita Holoubková psala svoje nepravdivé články o ní a o Harrym, tak nevybuchla do takové míry. Harry se jí však nedivil. On sám se totiž obával toho, že by byl nějakým malým zvířetem a ani se neubrání tomu, co jej čeká.
"Co je na tom špatné?" nechápal Ron, ale když na něho Harry pohlédl, poznal, že se snaží naleznout správná slova, aby Hermionu přesvědčil o tom, že to opravdu nevadí.
"Ron má pravdu," pokýval hlavou Harry a jeho kamarádka se otočila zpátky a pohlédla na něho zmateným pohledem, v očích ji ještě stále plály vzteklé ohýnky. "Ron je sice zvíře, které se ubrání, ale k čemu mu to bude, když například neprojde škvírou nebo něčím podobným. Je to dobře, že někdo z nás bude také přemýšlet." Hermiona se zatvářila o dost spokojeněji.
"Asi máte pravdu, že by se toho dalo užít i nějak jinak," usmála se nakonec po dlouhé době mlčení a přemýšlení. Vypadala už však naprosto spokojeně.
"Stejně, jako kdysi Červíček byl prospěšný, aby se dostal do vrby Mlátičky, a rovnou ho můžeš sežrat, až ho potkáš," prohodil ještě Ron.
"Vydry se jinak živí rybami, Rone," smála se Hermiona a Ron s Harrym se k ní přidali.
"A my s Ronem tě alespoň budeme brát na hřbet, až budeš unavená," zazubil se Harry a jeho kamarád nadšeně pokyvoval.
"Tak moment," zarazila ho Hermiona, "čím jsi vlastně ty?" zeptala se a tvář ji zvážněla, jako by byla sama na sebe rozčilená, že se Harryho ani nezeptala. Ten byl ale rád, Hermiona by byla ještě rozčilenější, kdyby se ještě do svého původního rozčilení a zklamání dozvěděla, v jaké zvíře se Harry může proměnit.
"V hypogrifa," prohodil Harry, jako by se nic nedělo a Ron se začal smát.
"Jo jasně Harry, no tak, řekni nám to už," vybídl ho. Naproti Ronovi, který se očividně domníval, že si z něj jeho kamarád utahuje, Hermiona stála zaskočená a zkoumavě Harryho probodávala pohledem, zda to myslí opravdu vážně. Harry si rozhodně myslel, že jeho kamarádi budou o dost nadšenější a nebudou to brát jako vtip.
"Opravdu," přisvědčil Harry, "zdál se mi sen, kde jsem běžel lesem, jako bych to ani nebyl já. Byl jsem v tom těle, ale nemohl se hýbat," vysvětloval.
"To samé se zdálo mě," podotkl Ron, "akorát jsem neběžel lesem, ale stál jsem uprostřed nějaké mýtiny a taky jako bych to byl já, ale ovládal mě někdo jiný," Ron sebou nepříjemně zavrtěl, jako by ze sebe chtěl setřást ten pocit, kdy někde stojí a nemůže nic dělat, opravdu to nebyl dvakrát příjemný pocit.
"Ano, to je účel," prohodila ledabyle Hermiona, "dostanete se do těla toho zvířete, ve snu, ale jinak se nemůžete ovládat, protože ještě nejste zvěromágové," vysvětlovala, "co se ale stalo dál?" okamžitě zase zabodla svůj pohled na Harryho. Opravdu jí to asi zaskočilo víc, než co dřív u Harryho bylo neobvyklé nebo jiné.
"No, zastavil jsem se na vrcholu nějaké sráze a kolem dokola byly překrásné skály a dole v roklině voda," popisoval stručně Harry, jako by to mohlo vysvětlit, proč právě jemu se nejspíš podaří jako jedinému kouzelníkovi proměnit v kouzelnické zvíře, "a pak... chtěl jsem se ohlédnout a všiml jsem si... šedého peří, ale než jsem si to stihl uvědomit, skočil jsem dolů ze skály, ale místo, abych padal, jsem letěl a když jsem se snesl nad vodu, uviděl jsem v ní svůj odraz," zakončil prostě Harry a čekal, jako by mu to Hermiona měla nyní vysvětlit. Ve skutečnosti mu to ale bylo jedno, raději se promění v hypogrifa, než v nějakou veverku a opravdu teď netoužil po tom, aby mu jeho kamarádka řekla, že to celé byl jeden velký omyl.
"Harry, to je prostě úžasné," vydechla Hermiona a zaskočení a napětí v její tváři konečně ochablo. Ron Harrymu podával co nejdůležitěji ruku a všichni tři si teď začali vzrušeně vyprávět své sny.
"Jak jsem tak stál na té mýtině, kolem se objevili nějací lvi," vyprávěl napjatě Ron, "a v ten moment jsem si byl jistý, že jsem nějaká srnka nebo něco podobného a oni mě sežerou," prohodil Ron a všemožně mával rukama, aby jeho vyprávění nabralo ještě většího napjetí a důležitosti, "a pak jsem po jednom sekl tlapou a bylo mi jasné, kdo jsem," usmál se a spokojeně sebou sekl do křesla.
"U svatého Munga!" vykřikla Hermiona a Ron zase vyděšeně vyskočil z křesla, "přijdeme pozdě na hodinu," zhrozila se ještě Hermiona a měla pravdu. Hodina obrannářství se Seněgevem začínala asi za pět minut, ani jeden z nich si předtím neuvědomoval, kolik vůbec je a tak se okamžitě rozeběhli na ze schodů. Na rozdíl od Hermiony, která se tvářila, jako kdyby ji šlo o život, to bylo ale Harrymu a Ronovi naprosto jedno. Oba dva se strašlivě obávali toho, v co by se mohli proměnit a teď, když to tak dobře dopadlo, neměli nejmenší důvod nechat se rozhodit, a už vůbec ne někým, kdo se snaží je přesvědčit, že před nebezpečím se má utéct. Harry tohoto učitele opravdu neměl moc v lásce, ale přece jen ještě ne natolik, jako Snapea.
Na hodinu přiběhli jen o asi o dvě minuty později, přesto už Seněgev stál u dveří a kysele se na ně usmíval. Harrymu bylo jasné, co nastane.
"To čekat se dalo. Vy, Potter, problémy s disciplínou máte, ale vím já, jak na vás," ušklíbl se spokojeně, "třicet bodů dolů, pro každý a školní trest též," zakončil slavnostně, jako by právě pronesl něco nanejvýš moudrého, "posadit, hned," rozkázal a Harry sebou vztekle hodil na své místo.
"To přeci nemůže, nemůže strhávat body," ozval se vzpurně Neville ze zadní lavice, ale zrovna ustal nesouhlasný šumot ve třídě, takže jeho hlas zazněl třídou, jako by svoji poznámku vykřikl z plných plic. Seněgev na to okamžitě reagoval, otočil se na podpatku a rázoval si to k ubohému Nevillovi, který se teď krčil v lavici a čekal na následky.
"Ale já můžu klidně," pronesl naprosto klidně Seněgev, když se k Nevillovi naklonil tak blízko, že to sotva kdo mohl zaslechnout, ale v celé třídě zavládlo tak děsivé ticho, že by každý slyšel bez problému spadnout i špendlík. Seněgev nasadil svůj tvrdý nepřístupný pohled, který by opravdu vyděsil kde koho. "Padesát bodů srážím já vám, Longbotom, a hodný jste, že trest jste vy si řekl s vašimi přáteli," ušklíbl se a opět se s naprosto ledovým klidem, který Harryho doslova vytáčel, vracel ke katedře.
Harry byl zvyklý, že v těchto hodinách kromě hodiny lektvarů, ztrácí vždy hodně bodů hlavně protože odpoví pokaždé jinak, než jak by podle Seněgeva měl, ale tentokrát ho tento učitel opravdu rozčílil.
"Dnes opakování čeká nás," začal svůj výklad profesor, "ve městě jste vy a tlupa smrtijedů objeví se, co vy udělat?" všichni se začali všelijak kroutit v lavici, protože pokaždé, když Seněgev někoho vyvolal, nikdo prostě nedokázal říct to, co chtěl slyšet už jen proto, jak vítězoslavně se tvářil, za to pak ale bylo posráženo mnoho bodů - a to hlavně Nebelvíru, protože si každý bral příklad ze vzdorovitého Harryho, Rona a Hermiony. "Patilova slečna," vyhrkl prudce, jako by toto jméno nemohl zadržet a Parvati sebou nepříjemně uškubla a naprázdno polkla.
"Povolí," ozval se rozmrzele Dean, který seděl napravo od Harryho lavice. Bylo to zvláštní, že právě v takové věci se všichni shodly a i na úkor ztráty bodů se ještě z Nebelvíru nenašel nikdo, kdo by povolil. Každý tak strašlivě nenáviděl Seněgeva, že ho prostě museli provokovat. Na rozdíl od Snapea si totiž liboval v provokaci nejen Harryho, ale i celého zbytku třídy a vlastně všech, kteří se mu chtěli postavit.
"Nejprve zjistím, jestli jsou tam lidé, které by mohli ohrozit," spustila najednou Parvati a její napjatý a vyděšený pohled byl ten tam.
"NE!" vzkřikl Seněgev, jako by na něho namířila svoji hůlku.
"...potom zkontroluji, jestli mají dobrý úkryt, aby se jim nic nestalo..." pokračovala skoro vítězoslavně..."
"NE! NE! NE!" profesor byl naprosto mimo sebe. Jako by viděl nějakého ducha, kterého ostatní nevidí.
"...a pak se jim postavím, když nedorazí bystrozorové ovšem," zakončila provokativně, ale to už Seněgev ztěžka supěl samou zlostí a vztekle Parvati spaloval pohledem, až to člověka vyděsilo. Harry instinktivně sáhl po hůlce. Profesor se tvářil, jako smyslů zbavený a Harry si byl téměř jistý, že tentokrát to už nezvládne. Vždyť polovina roku byla už dávno za nimi a ještě nikdo jej nebral natolik vážně, aby bral jeho "rady" navědomí.
"Chudák," procedil nenávistně Dean mezi zuby, "co jsem slyšel, tak ani zmijozelští, až na výjimky, ho neberou - a to už je co říct," poznamenal ještě významně.
"To je spíš proto, aby ho taky vyprovokovali, ale to, že většina by se přidala k smrtijedům už se neřeší," dodala rozhodně Levandule a povzbudivě přitom mrkla na svojí kamarádku Parvati, která už se vracela zpět do lavice.
"STOP!!!" řval Seněgev a pohlédl přitom na Harryho jako na nejhorší havěť, kterou kdy v životě viděl. A možná měl i důvod � byl to totiž Harry, který se mu jako první odhodlal postavit.
Mezi hlubokými a hlasitými nádechy profesora někdo hlasitě zabouchal na dveře tak silně, že by se Harry normálně lekl, ale tentokrát byl zrovna zvyklý ze Seněgevova křiku, takže tlukot mu připadal, jako by někdo lehce zaklepal. Zjevně se dotyčný snažil doklepat už dávno předtím, ale přes Seněgevův hlas to nebylo slyšet. To už stál ve dveřích Střevlík a Harry se vyděšeně rozhlédl k Ronovi a následně k Hermioně, ale oba jeho přátelé byli očividně stejně vyvedení z míry, jako on. Co mu bylo známo, neměl Střevlík dovoleno takto zasahovat do hodin. Harry byl popravdě rád, že nemohl zasahovat prakticky do ničeho a celkově Harryho musel hlídat odkudkoliv, ale nikdo nesměl vědět, že mu dělá osobní stráž � a za to byl Harry úplně nejvíc šťastný, protože si už dokázal představit ty obličeje a výsměch zmijozelských.
"Co chcete vy tu," utrhl se na Střevlíka Seněgev zostra, což ale Střevlíka vůbec nevyvedlo z míry. To Harryho uvedlo do pochyb � kdykoliv se jeho hlídač zatvářil takto klidně a naprosto spořádaně, měl něco v plánu a většinou mu nepřilepšil.
"Jdu pozdě na hodinu, ale už se to nestane," prohodil klidně Střevlík a všichni si ho zvědavě prohlíželi. Opravdu vypadal dost staře na to, aby ještě navštěvoval bradavickou školu z pohledu žáka.
"A vy kdo jste?" zeptal se ještě nevrleji a nepřístupněji Seněgev.
"Chcete-li to nazvat takhle, tak osobní strážce Harryho Pottera," v Harryho žaludku to v momentě zadunělo, jako by se okamžitě vyprázdnil a všechno se v něm proházelo. Harry nevěděl, jestli se má chytit za břicho, které se mu až skoro úzkostně svíralo, nebo se má bránit zvědavým pohledům svých spolužáků. "Od nynějška už s tebe nesmím spustit oči, Harry, a musím tě hlídat opravdu všude," pronesl ledabyle Střevlík a křečovitě se zazubil, mezitím se přesunul přímo k němu a sedl si za něj a za Rona na prázdné místo vedle Nevilla.
"To ale zajímavé je," pokyvoval hlavou Seněgev a nával téměř šílené zlosti jej očividně naprosto opustil. Místo něj se začal Rus spokojeně usmívat a v očích mu vítězoslavně jiskřilo. "Takže Potter i vlastní stráž má," ušklíbl se posměšně, "no tedy více známý jste, než mi známo bylo... nějaké zacházení zvláštní mít musíte, abych neurazil vás něčím nehorázným mým chováním," Seněgev se očividně poprvé po dlouhé době perfektně bavil a podle toho, jak se tvářil a neustále sjížděl pohledem střídavě Harryho, Střevlíka a zbytek třídy, jak kdo reaguje, nemínil s trefováním se do Harryho přestat.
Harry jen mlčky zarputile seděl. Nejprve přemýšlel, jak se má bránit proti Seněgevovu škodolibému výrazu. Nejraději by se do něj pustil, ale v tento moment ještě více nenáviděl Střevlíka, který to všechno způsobil a nyní jen spokojeně přihlížel, jako by udělal něco dobrého. Ron do Harryho však výhružně šťouchl a Harry si uvědomil, že bude nejlepší, když toto všechno nějak přetrpí. Nemělo cenu dělat si zbytečné problémy a podle jeho hodinek se už konec hodiny blížil. Přesto všechno to byla jedna z nejdelších hodin, které letos prožil. Kdyby tak alespoň věděl, že na něho bude někde u schodů čekat Jeny.
"Na záchod se mnou snad nemusíš," vykřikl vztekle Harry na Střevlíka; po dnešku už byl opravdu naprosto dokonale rozčílený a tak nějak doufal, že to dá své ochrance dostatečně najevo, aby mu už konečně dal pokoj. Střevlík byl však neodbytný.
"Nedá se nic dělat, Harry," pokrčil rameny, jako by byl bezradný, Harry si byl však stoprocentně jistý, že mu nebylo nařízeno, aby Harryho sledoval i na záchod. Harry ještě chvíli stál s Ronem před toaletami a odmítal vejít dovnitř ve Střevlíkově přítomnosti, Hermiona zatím běžela na hodinu kouzelných formulí a Harry měl mít hodinu věštění s Firenzem, na kterou se docela těšil vzhledem k tomu, že další týden byla hodina věštění s profesorkou Trelawneyovou; když si však všiml kolemjdoucích studentů, kteří si jej zkoumavě prohlíželi a několika zmijozelských, kteří se na něj posměšně šklebili a několik z nich kolem Harryho chodilo co nejopatrněji a po špičkách a tvářilo se, jako by se snažili Harrymu nedostat do cesty, aby se mu něco nestalo, Harrymu bylo naprosto jasné, že nejméně polovina školy už slyšela o jeho novém strážci. Harry se opravdu zlobil a nechápal, jak Brumbál mohl dovolit, aby ho hlídal takový kouzelník, jako je Střevlík. Přestože nebyl nijak nadšený, že musí mít stráž, kdyby si už mohl vybrat, tak by to byl někdo, koho už zná a ví, že mu dá trochu volnosti, jenomže Střevlík se staral očividně spíš o sebe.
"Stejně si myslím," špitla Hermiona, když seděli u oběda a Střevlík se zrovna skládal vedle Harryho, "že to dělá jen pro svoji slávu," jako by Harrymu četla myšlenky.
"Vstaň," utrhl se Harry prudce na svého strážce, jako by si právě sedl na něco moc křehkého a vzácného.
"Proč," zeptal s ospalým výrazem Střevlík.
"Protože vedle Harryho sedí Neville a ten už přichází," prohodila o něco klidněji Hermiona, poněvadž Harry už neměl slov, přesto však i v jejím hlase zněla jakási výhrůžka.
"Neville si jistě rád sedne někam jinam, že?" pohlédl svýma psíma očima na příchozího, který jen zmateně pokýval hlavou.
"TAK TO NE!" rozkřikl se Harry a cítil, jak mu samým vztekem hoří tváře a začíná ho podivně chytat křeč do prstů. Nejméně polovina sálu na něj nyní vysela pohledy, Harrymu to však bylo jedno. Už toho všeho měl plné zuby. Nejenže se mu zdají podivné sny, Jeny ho už nechce vidět, neví skoro nic o tom, co Voldemort chystá, i když je v řádu a už se ani nemůže svěřit s ničím Síriusovi, a ještě k tomu všemu ho hlídá neuvěřitelně hloupý, nebo neuvěřitelně zlomyslný kolohnát, který se do řádu musel dostat opravdu jen stěží stejně, jako se takto stal Harryho stráží. "Neville je můj přítel a má větší právo sedět vedle mě, než ty!" vztekle odhodil talíř s bramborovou kaší, až se převrhl na stůl, vyskočil ze svého místa a okamžitě se vydal až skoro k učitelskému stolu, aby celý dlouhý nebelvírský stůl obešel a mohl si sednout mezi Deana a Rona. I Střevlík se nejprve zvednul, aby obešel stůl, když ale došel až za Harryho a snažil se Deana s Ronem přimět, aby se poodsadili kousek vedle, dočkal se jen posměšných úsměvů. Marně vysvětloval pak důležitost své práce.
"Varuji vás, jsem oprávněn použít kouzla," zvýšil už poněkud nedočkavě Střevlík a Harrymu se zdálo, jako by v jeho primitivním obličeji zahlédl záblesk hněvu.
"Jen to tady v Bradavicích zkuste," vybídl ho provokativně Dean.
"Neříkej mu to, ještě by si ublížil," prohodil jakoby jen pro Deana Ron, ale mluvil tak hlasitě, že jej musel rozhodně slyšet nejméně celý nebelvírský stůl. Všichni se dali do smíchu.
"Já vás varoval!" vzkřikl Střevlík a hmátl někam hluboko do svého dlouhého úzkého kabátu.
"Já tebe taky!" Harry se prudce otočil, aby nepříjemnému ochránci viděl do obličeje a zjistil, že se nyní opravdu zlobí ne však tolik, jako samotný Harry. "Když na mé přátele vytáhnete hůlku, budu je bránit," upozornil ho a Střevlík zaváhal. Nakonec rozmrzele zastrčil hůlku zpět.
"Už jsem myslel, že vytáhne lízátko," ucedil vztekle Dean a Ron se začal pobaveně smát. Zajímavé bylo, že přestože se Střevlík tvářil jako dítě, kterému bylo ublíženo, nebylo mu ho líto. Už zjistil, kdo je zač a čeho všeho je schopen. Dokonce byl rozhodnut vytáhnout hůlku na jeho přátele.
"Máte Harryho hlídat a to znamená být ve střehu, proto by jste měl stát, aby jste měl jakýsi rozhled," rýpl si ještě Ron pobaveně a Harry se musel začít smát. Byl si jistý, že si právě začal se Střevlíkem válku, ale nemínil s tím nic nedělat on ji přece nezačal.
"Ne," odsekla mu rozhodně Hermiona, "Rita nám určitě chce pomoci, jen aby z toho také něco měla."
"Snad jí nechcete říct, na co se potřebujeme stát zvěromágy," vyhrkl zběsile Ron a sledoval užasle culící se Hermionu a Harryho, jako by zešíleli.
"Neměj strach, Rone," uklidňovala ho Hermiona, "jen jsme ji předhodili takovou hloupost. Než si uvědomí, že jsme ji natáhli, bude už po všem."
"Po všem?" vyhrkli Harry s Ronem zároveň a Harry tomu teď opravdu nerozuměl a tvářil se stejně zmateně jako Ron.
"Myslím, že Ritu jen tak něco nezastaví před pořádným článkem, a to by ten náš rozhodně byl," dala se do vysvětlování Hermiona, "když jí slíbíme něco víc, zatím nám dá pokoj a my získáme potřebný čas. A potom, ať si klidně napíše článek o tom, jak jsme se učili být zvěromágy, to už může být všechno jinak."
"Jak myslíš?" zeptal se Harry a nepříjemně mu zamrazilo v zádech, jako by se obával toho, co Hermiona řekne, podle toho, jak se jeho kamarádka zatvářila vážně.
"Harry nevím," pokrčila rameny, "víš, důvod proč to děláme... myslím, že to je něco společného s ..." nemusela větu dokončit, "a teď, když konečně všichni vědí, že znovu povstal a teď už je natolik silný, že se nemusí schovávat, rozhodně to nikomu neuteče... když je na nás navěšený i ten Střevlík."
"Ten je ale z Řádu, takže nic neprozradí, co by ti mohlo ublížit," vložil se do toho Ron, když si všimnul Harryho pohledu.
"Nevíme, co se stane, ale jisté je, že prostě Ritu musíme takhle podvést, protože je to moc důležité," zakončila prostě Hermiona. "A taky si to zaslouží, za to, co všechno o Harrym psala, ještě by se měla sama nabízet pro pomoc," dodal ostře Ron.
"Takže," ozvala se Hermiona, "dobrou noc," nato vypila část nafialovělého lektvaru a s očividným donucením a nechutí jej polkla a podala jej zpátky Ronovi, který s velikou nelibostí provedl totéž.
Harry dopil zbytek lektvaru a okamžitě pocítil, jak ostrá příchuť pronikla téměř až do paty a začínal se cítit ospalý. Když se rozloučili s Hermionou a popřáli si dobrou noc a hodně štěstí, Ron s Harrym okamžitě ulehli, jako by se báli, že usnou někde ve stoje a skácí se na podlahu. Téměř okamžitě, jakmile ulehl, se mu začaly klížit oči a zanedlouho se mu zamlžil i pohled na nebesa nad sebou a usnul.
K jeho velkému překvapení se objevil v Zapovězeném lese a kolem bylo takové šero, že téměř neviděl kolem sebe, ale jako by to ani nebyl on. Byl to podivný sen, Harry měl dojem, jako by se v něm mohl pohybovat kamkoliv chtěl, ale nebylo tomu tak. Nejprve se chtěl podívat na svoje ruce, protože cítil, že něco není v pořádku, nemohl ale, stejně, jako se nemohl zastavit, když se dal do rychlého běhu. Sen byl příliš živý, ale přesto ne tak moc, aby to byla skutečnost, ve které by si Harry mohl dělat, co by se mu zachtělo.
Najednou začínal nabírat na rychlosti. Cítil, jak musí hluboce oddechovat a jak se mu napínají námahou všechny svaly, ale přesto měl takový dojem, jako by něco nebylo v pořádku, jako by to nebyl úplně on, jako by nebyl ve svém těle. Snažil se promluvit a místo toho ze sebe vydal jakýsi podivný skřek, který mu však byl nějak povědomý. Cítil, jak se zběsile řítí mezi stromy, ale neměl nejmenší ponětí, kam míří. Vypadalo to, že stezka, po které běžel, je nekonečná. Harry si uvědomil, že má jen tuto noc, aby odhalil, v jaké zvíře by se mohl proměnit, které je mu nejbližší, začal si proto v duchu přemítat, který tvor by mohl v takových místech, jako je Zapovězený les, žít. Co jeho paměť však sahala, vzpomněl si pokaždé na nějaké kouzelnické zvíře, kromě veverek, ptáků a nějaké havěti. Rozhodně tu však musely žít i jiné šelmy nebo jiní tvorové.
Mezitím si však Harry uvědomil, že na konci dlouhé stezky spatřil něco jako záblesk a zanedlouho se světýlko v dálce roztahovalo a bojovně rozpínalo mezi stromy. Volné prostranství bylo už na dosah. Harry s naprostou ohebností a mrštností prokličkoval mezi zbylými stromy a vyběhl z lesa. Ještě nikdy v životě tu nebyl, ale na okamžik se konečně zastavil, jako by i jeho tělo chtělo zhlédnout tu překrásnou chvíli, která nastala. Harry si uvědomil, že stojí jen asi padesát metrů od nějakého srázu a kolem dokola jsou husté stromy a křoví, přes které jen těžko někdo projde, ať by byl sebemenší. Naproti a všude v dály se však vynořilo z mlhy ještě něco úžasnějšího � obrovské hory a skály se tyčily přímo naproti Harrymu a snažili se zabránit slunci, aby svítalo. To se však prodíralo ven a tak všude kolem prosvitlo překrásné naoranžovělé světlo západu slunce.
Harry byl naprosto oslněný tou krásou a cítil se neuvěřitelně šťastný. Chtěl se otočit, aby se podíval, kudy přišel, kdyby se náhodou předčasně probudil ze svého snu, neměl totiž nejmenší ponětí, jak dlouho lesem běžel - naprosto ztratil pojem o čase; k jeho velkému překvapení však otočil hlavu na svém krku více, než obvykle a spatřil za sebou jen jakousi část velikého těla jako by posetého šedobílým peřím. Harry sebou trhnul, ale to už se zase nechtěně rozeběhnul vpřed a bezhlavě se řítil k okraji spádu. Než se Harry jakkoliv snažil zabrzdit nebo se ovládnout, skočil ze skály. Místo, aby se však řítil dolů, klouzal vzduchem, jako by to bylo naprosto v pořádku. Najednou mu hlavou projela zvláštní myšlenka, ještě jednou se pokusil něco vzkřiknout, ale místo toho ze sebe vydral jakýsi skřek, který ale už skoro bezpečně poznával. Štěstím se mu rozbušilo srdce, chvíli ještě kroužil nad tmavou vodou mezi skálami, než se rozletěl k zapadajícímu slunci. Harry byl štěstím bez sebe. V duchu doufal, že se nestane nějakou veverkou nebo něčím podobným, ale teď už byl naprosto spokojený, miloval létání a byl zvířetem, nad kterým ani nepomýšlel. Jak letěl dál, pomalu jej obklopovala oranžová záře, která se postupně barvila do zlata, než Harry naprosto ztratil orientaci.
Když se Harry probral, zjistil, že v pokoji už nikdo není, kromě Rona, který sebou rozrušeně házel na posteli a něco vykřikoval. Harry rychle nahmátl brýle na nočním stolku a přiskočil k němu. Nejprve ho chtěl probudit, nakonec ale usoudil, že by bylo lepší, kdyby ho nechal. Pokud se ještě Ronovi nepodařilo zjistit, které zvíře se mu podobá a ve které se tedy může proměnit, už by na to nikdy nemusel přijít, kdyby ho Harry probudil. Proto se opatrně a co nejvíc potichu posadil na protější Seamusovu postel a zamyšleně čekal, až se jeho kamarád probudí.
Mezi tím přemýšlel, jestli se Ronovi zdá podobný sen, jako se zdál Harrymu, jestli byl také v Zapovězeném lese a s čím teď tolik zápolí nebo, jestli se on, Harry, také tolik zmítal na posteli, když se mu zdál jeho sen. Nejspíš ne, a ani Ron sebou tolik neházel předtím, jinak by je oba určitě vzbudili jejich spolužáci, kteří by si nejspíš mysleli, že se jim jen něco ošklivého zdálo. Harry byl za to vděčný, protože se opravdu cítil naprosto skvěle a odpočinutě. Navíc zjistil, v jaké zvíře se může proměnit a to ho strašlivě potěšilo. Představoval si, jak se asi nyní zlepší, když už to ví a jak dlouho bude trvat, než se bude moci prolétnout po obloze. Uvědomoval si, že sám sebe ve snu neovládal a možná bude mít nějaké problémy s pohybem v jiném těle, ale to ho rozhodně teď netrápilo tak moc, jako obava, jak dlouho ještě bude trvat, než se konečně promění.
Ron sebou začal házet a cukat tak usilovně, že ho Harry musel chytit pevně za zápěstí, jeho kamarád s ní však neustále cloumal a vykřikoval nějaká nesrozumitelná slova. Harry začal silně pochybovat, že je všechno v pořádku. Byl připravený a pevně rozhodnutý Rona probudit, když se jeho kamarád však probral sám. Okamžitě se prudce posadil a hleděl nepřítomně před sebe � to Harryho vyděsilo.
"No to je paráda!" vykřikl tak prudce, až sebou Harry ucukl, nadšeně vyskočil s postele a začal se narychlo oblékat.
"C-Co se stalo?" chtěl vědět Harry. Nerozuměl tomu, ještě před chvílí měl dojem, že má Ron nějaké problémy a on je přitom naprosto spokojený.
"U tebe... u tebe není tak velká možnost, že se budeš proměňovat v myš nebo něco podobného," začal Ron a pořád ještě se, poskakujíc na jedné noze, snažil navléct druhou nohu do správné díry svých kalhot. "Ani nevíš, jak jsem se bál, že se proměním... třeba... v..." zarazil se a pohlédl na Harryho s téměř smrtelným strachem, "...pavouka," polkl na sucho Ron a Harry se snažil ani neusmát. Věděl, že Ron se strašlivě bojí pavouků a toto téma bere tedy až moc vážně.
"A v co se tedy můžeš proměnit?" zeptal se rychle Harry, který se snažil jakkoliv potlačit smích a taky chtěl konečně zjistit, proč Ron tolik křičel a mlátil sebou.
"Tak na to se posaď," pronesl slavnostně a nanejvýš spokojeně Ron, "ve lva," vyhrkl prudce a pohlédl na Harryho nadšeně, jako dítě, kterému se právě něco úžasného podařilo a čeká na odměnu.
"To ale ještě neznamená, že se v něj dokážeš proměnit," ozvala se za ním Hermiona. Harry si všiml, jak ospale se tváří, nejspíš také vstávala teprve před chvílí.
"Já si právě myslím, že teď mi to půjde skoro samo," podotkl Ron a vypadalo to, že dnes ho z dobré nálady nevyvede naprosto nic. Za to jeho kamarádka se tvářila poněkud zklamaně a zdálo se, že i zaskočeně.
"V co se proměníš ty, Hermiono?" zeptal se jí Harry.
"Není jisté, že se v tohle zvíře proměním," vyjela po Harrym nevrle, jako by se jí snažil přesvědčovat, "jen je to jednodušší, proměnit se v to, co je nám bližší."
"Já bych odhadl sovu nebo něco podobného," začal hádat Ron a v ten okamžik se na chvíli Hermionina trpkost vytratila.
"No vidíš," usmála se na něho, "to bych taky brala," prohodila smutně.
"Nejsi?" Harry se snažil tvářit co nejpřekvapeněji, aby Hermionu nijak nerozčílil, ve skutečnosti ho to ale také zaskočilo. "Tak jaké zvíře je ti tedy nejbližší?" Zdálo se, že Hermiona váhá, ale pravděpodobně si uvědomila, že je to zbytečné, protože postupem času se to Harry s Ronem stejně dozví.
"Vydra," utrousila tak tiše, že se Harry s Ronem museli naklonit vpřed, aby jí vůbec rozuměli, protože téměř nepohybovala ústy. "No jen se klidně smějte," vyhrkla Hermiona vztekle, očividně se domnívala, že si z ní budou dělat legraci, když se takto naklonili nechápavě vpřed a ani jeden z nich ještě přesně nepochopil, co říkala. "JSEM VYDRA ŘÍČNÍ!" vykřikla nevrle. "Vy jste samý tvorové, co se dokáží bránit, a jsou silní a já jsem malá a zakrslá myš ve vodě," vychrlila ze sebe hořce a otočila se k Harrymu a Ronovi zády. Oba dva zůstali jako zaražení stát. Ještě nikdy neviděli Hermionu tak rozzuřenou jako právě nyní. Dokonce ani, když Rita Holoubková psala svoje nepravdivé články o ní a o Harrym, tak nevybuchla do takové míry. Harry se jí však nedivil. On sám se totiž obával toho, že by byl nějakým malým zvířetem a ani se neubrání tomu, co jej čeká.
"Co je na tom špatné?" nechápal Ron, ale když na něho Harry pohlédl, poznal, že se snaží naleznout správná slova, aby Hermionu přesvědčil o tom, že to opravdu nevadí.
"Ron má pravdu," pokýval hlavou Harry a jeho kamarádka se otočila zpátky a pohlédla na něho zmateným pohledem, v očích ji ještě stále plály vzteklé ohýnky. "Ron je sice zvíře, které se ubrání, ale k čemu mu to bude, když například neprojde škvírou nebo něčím podobným. Je to dobře, že někdo z nás bude také přemýšlet." Hermiona se zatvářila o dost spokojeněji.
"Asi máte pravdu, že by se toho dalo užít i nějak jinak," usmála se nakonec po dlouhé době mlčení a přemýšlení. Vypadala už však naprosto spokojeně.
"Stejně, jako kdysi Červíček byl prospěšný, aby se dostal do vrby Mlátičky, a rovnou ho můžeš sežrat, až ho potkáš," prohodil ještě Ron.
"Vydry se jinak živí rybami, Rone," smála se Hermiona a Ron s Harrym se k ní přidali.
"A my s Ronem tě alespoň budeme brát na hřbet, až budeš unavená," zazubil se Harry a jeho kamarád nadšeně pokyvoval.
"Tak moment," zarazila ho Hermiona, "čím jsi vlastně ty?" zeptala se a tvář ji zvážněla, jako by byla sama na sebe rozčilená, že se Harryho ani nezeptala. Ten byl ale rád, Hermiona by byla ještě rozčilenější, kdyby se ještě do svého původního rozčilení a zklamání dozvěděla, v jaké zvíře se Harry může proměnit.
"V hypogrifa," prohodil Harry, jako by se nic nedělo a Ron se začal smát.
"Jo jasně Harry, no tak, řekni nám to už," vybídl ho. Naproti Ronovi, který se očividně domníval, že si z něj jeho kamarád utahuje, Hermiona stála zaskočená a zkoumavě Harryho probodávala pohledem, zda to myslí opravdu vážně. Harry si rozhodně myslel, že jeho kamarádi budou o dost nadšenější a nebudou to brát jako vtip.
"Opravdu," přisvědčil Harry, "zdál se mi sen, kde jsem běžel lesem, jako bych to ani nebyl já. Byl jsem v tom těle, ale nemohl se hýbat," vysvětloval.
"To samé se zdálo mě," podotkl Ron, "akorát jsem neběžel lesem, ale stál jsem uprostřed nějaké mýtiny a taky jako bych to byl já, ale ovládal mě někdo jiný," Ron sebou nepříjemně zavrtěl, jako by ze sebe chtěl setřást ten pocit, kdy někde stojí a nemůže nic dělat, opravdu to nebyl dvakrát příjemný pocit.
"Ano, to je účel," prohodila ledabyle Hermiona, "dostanete se do těla toho zvířete, ve snu, ale jinak se nemůžete ovládat, protože ještě nejste zvěromágové," vysvětlovala, "co se ale stalo dál?" okamžitě zase zabodla svůj pohled na Harryho. Opravdu jí to asi zaskočilo víc, než co dřív u Harryho bylo neobvyklé nebo jiné.
"No, zastavil jsem se na vrcholu nějaké sráze a kolem dokola byly překrásné skály a dole v roklině voda," popisoval stručně Harry, jako by to mohlo vysvětlit, proč právě jemu se nejspíš podaří jako jedinému kouzelníkovi proměnit v kouzelnické zvíře, "a pak... chtěl jsem se ohlédnout a všiml jsem si... šedého peří, ale než jsem si to stihl uvědomit, skočil jsem dolů ze skály, ale místo, abych padal, jsem letěl a když jsem se snesl nad vodu, uviděl jsem v ní svůj odraz," zakončil prostě Harry a čekal, jako by mu to Hermiona měla nyní vysvětlit. Ve skutečnosti mu to ale bylo jedno, raději se promění v hypogrifa, než v nějakou veverku a opravdu teď netoužil po tom, aby mu jeho kamarádka řekla, že to celé byl jeden velký omyl.
"Harry, to je prostě úžasné," vydechla Hermiona a zaskočení a napětí v její tváři konečně ochablo. Ron Harrymu podával co nejdůležitěji ruku a všichni tři si teď začali vzrušeně vyprávět své sny.
"Jak jsem tak stál na té mýtině, kolem se objevili nějací lvi," vyprávěl napjatě Ron, "a v ten moment jsem si byl jistý, že jsem nějaká srnka nebo něco podobného a oni mě sežerou," prohodil Ron a všemožně mával rukama, aby jeho vyprávění nabralo ještě většího napjetí a důležitosti, "a pak jsem po jednom sekl tlapou a bylo mi jasné, kdo jsem," usmál se a spokojeně sebou sekl do křesla.
"U svatého Munga!" vykřikla Hermiona a Ron zase vyděšeně vyskočil z křesla, "přijdeme pozdě na hodinu," zhrozila se ještě Hermiona a měla pravdu. Hodina obrannářství se Seněgevem začínala asi za pět minut, ani jeden z nich si předtím neuvědomoval, kolik vůbec je a tak se okamžitě rozeběhli na ze schodů. Na rozdíl od Hermiony, která se tvářila, jako kdyby ji šlo o život, to bylo ale Harrymu a Ronovi naprosto jedno. Oba dva se strašlivě obávali toho, v co by se mohli proměnit a teď, když to tak dobře dopadlo, neměli nejmenší důvod nechat se rozhodit, a už vůbec ne někým, kdo se snaží je přesvědčit, že před nebezpečím se má utéct. Harry tohoto učitele opravdu neměl moc v lásce, ale přece jen ještě ne natolik, jako Snapea.
Na hodinu přiběhli jen o asi o dvě minuty později, přesto už Seněgev stál u dveří a kysele se na ně usmíval. Harrymu bylo jasné, co nastane.
"To čekat se dalo. Vy, Potter, problémy s disciplínou máte, ale vím já, jak na vás," ušklíbl se spokojeně, "třicet bodů dolů, pro každý a školní trest též," zakončil slavnostně, jako by právě pronesl něco nanejvýš moudrého, "posadit, hned," rozkázal a Harry sebou vztekle hodil na své místo.
"To přeci nemůže, nemůže strhávat body," ozval se vzpurně Neville ze zadní lavice, ale zrovna ustal nesouhlasný šumot ve třídě, takže jeho hlas zazněl třídou, jako by svoji poznámku vykřikl z plných plic. Seněgev na to okamžitě reagoval, otočil se na podpatku a rázoval si to k ubohému Nevillovi, který se teď krčil v lavici a čekal na následky.
"Ale já můžu klidně," pronesl naprosto klidně Seněgev, když se k Nevillovi naklonil tak blízko, že to sotva kdo mohl zaslechnout, ale v celé třídě zavládlo tak děsivé ticho, že by každý slyšel bez problému spadnout i špendlík. Seněgev nasadil svůj tvrdý nepřístupný pohled, který by opravdu vyděsil kde koho. "Padesát bodů srážím já vám, Longbotom, a hodný jste, že trest jste vy si řekl s vašimi přáteli," ušklíbl se a opět se s naprosto ledovým klidem, který Harryho doslova vytáčel, vracel ke katedře.
Harry byl zvyklý, že v těchto hodinách kromě hodiny lektvarů, ztrácí vždy hodně bodů hlavně protože odpoví pokaždé jinak, než jak by podle Seněgeva měl, ale tentokrát ho tento učitel opravdu rozčílil.
"Dnes opakování čeká nás," začal svůj výklad profesor, "ve městě jste vy a tlupa smrtijedů objeví se, co vy udělat?" všichni se začali všelijak kroutit v lavici, protože pokaždé, když Seněgev někoho vyvolal, nikdo prostě nedokázal říct to, co chtěl slyšet už jen proto, jak vítězoslavně se tvářil, za to pak ale bylo posráženo mnoho bodů - a to hlavně Nebelvíru, protože si každý bral příklad ze vzdorovitého Harryho, Rona a Hermiony. "Patilova slečna," vyhrkl prudce, jako by toto jméno nemohl zadržet a Parvati sebou nepříjemně uškubla a naprázdno polkla.
"Povolí," ozval se rozmrzele Dean, který seděl napravo od Harryho lavice. Bylo to zvláštní, že právě v takové věci se všichni shodly a i na úkor ztráty bodů se ještě z Nebelvíru nenašel nikdo, kdo by povolil. Každý tak strašlivě nenáviděl Seněgeva, že ho prostě museli provokovat. Na rozdíl od Snapea si totiž liboval v provokaci nejen Harryho, ale i celého zbytku třídy a vlastně všech, kteří se mu chtěli postavit.
"Nejprve zjistím, jestli jsou tam lidé, které by mohli ohrozit," spustila najednou Parvati a její napjatý a vyděšený pohled byl ten tam.
"NE!" vzkřikl Seněgev, jako by na něho namířila svoji hůlku.
"...potom zkontroluji, jestli mají dobrý úkryt, aby se jim nic nestalo..." pokračovala skoro vítězoslavně..."
"NE! NE! NE!" profesor byl naprosto mimo sebe. Jako by viděl nějakého ducha, kterého ostatní nevidí.
"...a pak se jim postavím, když nedorazí bystrozorové ovšem," zakončila provokativně, ale to už Seněgev ztěžka supěl samou zlostí a vztekle Parvati spaloval pohledem, až to člověka vyděsilo. Harry instinktivně sáhl po hůlce. Profesor se tvářil, jako smyslů zbavený a Harry si byl téměř jistý, že tentokrát to už nezvládne. Vždyť polovina roku byla už dávno za nimi a ještě nikdo jej nebral natolik vážně, aby bral jeho "rady" navědomí.
"Chudák," procedil nenávistně Dean mezi zuby, "co jsem slyšel, tak ani zmijozelští, až na výjimky, ho neberou - a to už je co říct," poznamenal ještě významně.
"To je spíš proto, aby ho taky vyprovokovali, ale to, že většina by se přidala k smrtijedům už se neřeší," dodala rozhodně Levandule a povzbudivě přitom mrkla na svojí kamarádku Parvati, která už se vracela zpět do lavice.
"STOP!!!" řval Seněgev a pohlédl přitom na Harryho jako na nejhorší havěť, kterou kdy v životě viděl. A možná měl i důvod � byl to totiž Harry, který se mu jako první odhodlal postavit.
Mezi hlubokými a hlasitými nádechy profesora někdo hlasitě zabouchal na dveře tak silně, že by se Harry normálně lekl, ale tentokrát byl zrovna zvyklý ze Seněgevova křiku, takže tlukot mu připadal, jako by někdo lehce zaklepal. Zjevně se dotyčný snažil doklepat už dávno předtím, ale přes Seněgevův hlas to nebylo slyšet. To už stál ve dveřích Střevlík a Harry se vyděšeně rozhlédl k Ronovi a následně k Hermioně, ale oba jeho přátelé byli očividně stejně vyvedení z míry, jako on. Co mu bylo známo, neměl Střevlík dovoleno takto zasahovat do hodin. Harry byl popravdě rád, že nemohl zasahovat prakticky do ničeho a celkově Harryho musel hlídat odkudkoliv, ale nikdo nesměl vědět, že mu dělá osobní stráž � a za to byl Harry úplně nejvíc šťastný, protože si už dokázal představit ty obličeje a výsměch zmijozelských.
"Co chcete vy tu," utrhl se na Střevlíka Seněgev zostra, což ale Střevlíka vůbec nevyvedlo z míry. To Harryho uvedlo do pochyb � kdykoliv se jeho hlídač zatvářil takto klidně a naprosto spořádaně, měl něco v plánu a většinou mu nepřilepšil.
"Jdu pozdě na hodinu, ale už se to nestane," prohodil klidně Střevlík a všichni si ho zvědavě prohlíželi. Opravdu vypadal dost staře na to, aby ještě navštěvoval bradavickou školu z pohledu žáka.
"A vy kdo jste?" zeptal se ještě nevrleji a nepřístupněji Seněgev.
"Chcete-li to nazvat takhle, tak osobní strážce Harryho Pottera," v Harryho žaludku to v momentě zadunělo, jako by se okamžitě vyprázdnil a všechno se v něm proházelo. Harry nevěděl, jestli se má chytit za břicho, které se mu až skoro úzkostně svíralo, nebo se má bránit zvědavým pohledům svých spolužáků. "Od nynějška už s tebe nesmím spustit oči, Harry, a musím tě hlídat opravdu všude," pronesl ledabyle Střevlík a křečovitě se zazubil, mezitím se přesunul přímo k němu a sedl si za něj a za Rona na prázdné místo vedle Nevilla.
"To ale zajímavé je," pokyvoval hlavou Seněgev a nával téměř šílené zlosti jej očividně naprosto opustil. Místo něj se začal Rus spokojeně usmívat a v očích mu vítězoslavně jiskřilo. "Takže Potter i vlastní stráž má," ušklíbl se posměšně, "no tedy více známý jste, než mi známo bylo... nějaké zacházení zvláštní mít musíte, abych neurazil vás něčím nehorázným mým chováním," Seněgev se očividně poprvé po dlouhé době perfektně bavil a podle toho, jak se tvářil a neustále sjížděl pohledem střídavě Harryho, Střevlíka a zbytek třídy, jak kdo reaguje, nemínil s trefováním se do Harryho přestat.
Harry jen mlčky zarputile seděl. Nejprve přemýšlel, jak se má bránit proti Seněgevovu škodolibému výrazu. Nejraději by se do něj pustil, ale v tento moment ještě více nenáviděl Střevlíka, který to všechno způsobil a nyní jen spokojeně přihlížel, jako by udělal něco dobrého. Ron do Harryho však výhružně šťouchl a Harry si uvědomil, že bude nejlepší, když toto všechno nějak přetrpí. Nemělo cenu dělat si zbytečné problémy a podle jeho hodinek se už konec hodiny blížil. Přesto všechno to byla jedna z nejdelších hodin, které letos prožil. Kdyby tak alespoň věděl, že na něho bude někde u schodů čekat Jeny.
"Na záchod se mnou snad nemusíš," vykřikl vztekle Harry na Střevlíka; po dnešku už byl opravdu naprosto dokonale rozčílený a tak nějak doufal, že to dá své ochrance dostatečně najevo, aby mu už konečně dal pokoj. Střevlík byl však neodbytný.
"Nedá se nic dělat, Harry," pokrčil rameny, jako by byl bezradný, Harry si byl však stoprocentně jistý, že mu nebylo nařízeno, aby Harryho sledoval i na záchod. Harry ještě chvíli stál s Ronem před toaletami a odmítal vejít dovnitř ve Střevlíkově přítomnosti, Hermiona zatím běžela na hodinu kouzelných formulí a Harry měl mít hodinu věštění s Firenzem, na kterou se docela těšil vzhledem k tomu, že další týden byla hodina věštění s profesorkou Trelawneyovou; když si však všiml kolemjdoucích studentů, kteří si jej zkoumavě prohlíželi a několika zmijozelských, kteří se na něj posměšně šklebili a několik z nich kolem Harryho chodilo co nejopatrněji a po špičkách a tvářilo se, jako by se snažili Harrymu nedostat do cesty, aby se mu něco nestalo, Harrymu bylo naprosto jasné, že nejméně polovina školy už slyšela o jeho novém strážci. Harry se opravdu zlobil a nechápal, jak Brumbál mohl dovolit, aby ho hlídal takový kouzelník, jako je Střevlík. Přestože nebyl nijak nadšený, že musí mít stráž, kdyby si už mohl vybrat, tak by to byl někdo, koho už zná a ví, že mu dá trochu volnosti, jenomže Střevlík se staral očividně spíš o sebe.
"Stejně si myslím," špitla Hermiona, když seděli u oběda a Střevlík se zrovna skládal vedle Harryho, "že to dělá jen pro svoji slávu," jako by Harrymu četla myšlenky.
"Vstaň," utrhl se Harry prudce na svého strážce, jako by si právě sedl na něco moc křehkého a vzácného.
"Proč," zeptal s ospalým výrazem Střevlík.
"Protože vedle Harryho sedí Neville a ten už přichází," prohodila o něco klidněji Hermiona, poněvadž Harry už neměl slov, přesto však i v jejím hlase zněla jakási výhrůžka.
"Neville si jistě rád sedne někam jinam, že?" pohlédl svýma psíma očima na příchozího, který jen zmateně pokýval hlavou.
"TAK TO NE!" rozkřikl se Harry a cítil, jak mu samým vztekem hoří tváře a začíná ho podivně chytat křeč do prstů. Nejméně polovina sálu na něj nyní vysela pohledy, Harrymu to však bylo jedno. Už toho všeho měl plné zuby. Nejenže se mu zdají podivné sny, Jeny ho už nechce vidět, neví skoro nic o tom, co Voldemort chystá, i když je v řádu a už se ani nemůže svěřit s ničím Síriusovi, a ještě k tomu všemu ho hlídá neuvěřitelně hloupý, nebo neuvěřitelně zlomyslný kolohnát, který se do řádu musel dostat opravdu jen stěží stejně, jako se takto stal Harryho stráží. "Neville je můj přítel a má větší právo sedět vedle mě, než ty!" vztekle odhodil talíř s bramborovou kaší, až se převrhl na stůl, vyskočil ze svého místa a okamžitě se vydal až skoro k učitelskému stolu, aby celý dlouhý nebelvírský stůl obešel a mohl si sednout mezi Deana a Rona. I Střevlík se nejprve zvednul, aby obešel stůl, když ale došel až za Harryho a snažil se Deana s Ronem přimět, aby se poodsadili kousek vedle, dočkal se jen posměšných úsměvů. Marně vysvětloval pak důležitost své práce.
"Varuji vás, jsem oprávněn použít kouzla," zvýšil už poněkud nedočkavě Střevlík a Harrymu se zdálo, jako by v jeho primitivním obličeji zahlédl záblesk hněvu.
"Jen to tady v Bradavicích zkuste," vybídl ho provokativně Dean.
"Neříkej mu to, ještě by si ublížil," prohodil jakoby jen pro Deana Ron, ale mluvil tak hlasitě, že jej musel rozhodně slyšet nejméně celý nebelvírský stůl. Všichni se dali do smíchu.
"Já vás varoval!" vzkřikl Střevlík a hmátl někam hluboko do svého dlouhého úzkého kabátu.
"Já tebe taky!" Harry se prudce otočil, aby nepříjemnému ochránci viděl do obličeje a zjistil, že se nyní opravdu zlobí ne však tolik, jako samotný Harry. "Když na mé přátele vytáhnete hůlku, budu je bránit," upozornil ho a Střevlík zaváhal. Nakonec rozmrzele zastrčil hůlku zpět.
"Už jsem myslel, že vytáhne lízátko," ucedil vztekle Dean a Ron se začal pobaveně smát. Zajímavé bylo, že přestože se Střevlík tvářil jako dítě, kterému bylo ublíženo, nebylo mu ho líto. Už zjistil, kdo je zač a čeho všeho je schopen. Dokonce byl rozhodnut vytáhnout hůlku na jeho přátele.
"Máte Harryho hlídat a to znamená být ve střehu, proto by jste měl stát, aby jste měl jakýsi rozhled," rýpl si ještě Ron pobaveně a Harry se musel začít smát. Byl si jistý, že si právě začal se Střevlíkem válku, ale nemínil s tím nic nedělat on ji přece nezačal.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, hele tohle neber jako spam, ale mrkni na http://www.tvujtest.cz muzes si tam vytvorit test a dat si ho na blog. :-)
tvujtest.cz
(lenka, 9. 7. 2008 11:11)