25.Kapilota-Rozloučení
11. 8. 2007
Mezitím
už dorazila McGonagallová. Vypadala opravdu strašlivě bledě na to, že
očividně celou cestu zpět běžela, jako by tu už na ni Harry neměl čekat. Ten
byl rád, že konečně může odrhnout zmatený pohled od Snapea. Konečně se cítil
o dost lépe. Bylo mu strašlivě úzko a v žaludku se mu začínal ozývat jakýsi
podivný svíravý pocit, rozhodně se ale už cítil, jako by byl sám sebou a
jakoby jej nikdo neovládal. Podivný chlad v jizvě už se nevrátil a Harry byl
za to rád - děsilo ho to stejně jako hlas, který mu před chvílí probíhal
hlavou. Hermiona s Ronem na něj vzhlíželi zděšeně, jakoby provedl něco
strašlivě hrozného, nejhorší bylo, že si to myslel i samotný Harry.
Tentokrát však čekal na verdikt jeho třídní profesorky. Ta si jej chvíli
zkoumavě prohlížela - vypadalo to, jako by se chtěla přesvědčit o
pravdivosti Hermionina výkladu a správnou odpověď měla najít v Harryho očích. Ten však silně
pochyboval o tom, že by i tato profesorka měla ovládat myslozpyt.
"Pane Pottere...," oslovila ho s naprostou vážností a Harry by se byl vsadil, že po celou dobu přemýšlela spíš o tom, jak má začít, než že by si ho vysloveně prohlížela, aby zjistila něco víc. "...vy znáte tento...kámen?" zeptala se opatrně, jako by to Harrymu mělo ublížit a pomalinku pozvedla zelenavý kámen.
"Tirid," vydechl Harry a tentokrát pocítil, jak mu prudce začalo bušit srdce a pálit ho už dávno zahojená rána na ruce. Harry se pevně chytil za pravé rameno, aby utlumil palčivou bolest, byl si však jistý, že je to jen ozvěna toho, co bylo. Kdyby profesorka McGonagallová chtěla kámen opravdu použít - bolest by se ozývala určitě mnohem intenzivněji a byla by mnohokrát silnější. I tak by byl Harry rád, kdyby kámen odnesla někam pryč. Kde k němu mohla jen přijít? Nechápal.
"Jistě ho už viděl," pokýval znalecky hlavou Snape a spokojeně se usmál. Střevlík nervózně přešlapoval z nohy na nohu - nerozuměl ani slovu a to jej znepokojovalo. Nejraději by byl nad věcí. Ani Ron zjevně nic nechápal. Kromě McGonagallové, která kámen zastrčila do jedné jediné kapsy svého nočního pláště a Snapea byla v obraze už jedině Hermiona, ale i ta se tvářila nespokojeně. Stejně jako Harry, by raději vynechala tento rozhovor, o kterém bylo jasné, kam povede.
"Tento kámen měl Draco Malfoy v kapse," poznamenala McGonagallová, jako by se tím všechno vyřešilo. Harry okamžitě kmitl jedním okem na Snapea, ten se však tvářil, jako by čekal na dovyprávění celé věci, jako by mu uniklo všechno to, co tu dnes o Malfoyovi padlo.
"Grázl," zaduněl Střevlík, který se očividně snažil dát najevo, že to právě všechno pochopil.
"Grázl, kterému někdo tento kámen podstrčil a on sám možná neví kdo," dokončil za něj větu Snape a Střevlík zamlkl. Harry si všiml, jak po něm učitel lektvarů hodil nebezpečným pohledem.
"Ano, ale to rozhodně pan Potter nemůže vědět, a silně pochybuji, že by si chtěl vrátit některé nanejvýš nepříjemné vzpomínky, proto tedy vypadává ze seznamu podezřelých," poznamenala McGonagallová. "Můžete tedy jít rovnou do svého pokoje," vybídla rázně Harryho a Ron s Hermionou se k němu jako na povel přidali. Harry byl opravdu rád, že nechal McGonagallovou a Snapea s tím hrozným kamenem za sebou. Měl opravdu o čem přemýšlet. Musel však ještě přidat do kroku, protože dotěrný Střevlík jim byl už v patách a snažil se kamarádsky vydolovat z Hermiony něco víc o tom, co se stalo. Harryho teď trochu mrzelo, že se nemohl vydat na druhou stranu a pokusit se setkat se Síriusem tak, jak mu Hermiona s Ronem slíbili. Rovnou by měli o čem mluvit, když by Harryho nic jiného nenapadlo.
"Tady s námi nemůžete!" vyprskl na Ron ostře a Harry se ani nemusel otáčet, aby zjistil, co ho tak rozčílilo. Střevlík se samozřejmě snažil dostat i do společenské místnosti. To by ovšem znamenalo, že by Harry kvůli němu probděl celou noc.
"Můžu jít, kam chci," snažil se udělat krok vpřed Střevlík a tvářil se co nejpřesvědčivěji.
"Ne, to nemůžete," opravila ho Hermiona. "Zjistila jsem si to a máte zakázáno dostávat se do jakékoliv ze čtyř bradavických kolejí," poznamenala, Střevlík však zůstal stát, jako zkamenělý.
"Nejspíš chce, abychom se vrátili k Snapeovi a McGonagallové," pokrčil co nejlhostejněji Ron rameny, to však byl pro Harryho ochránce povel k odchodu. Přestože se netvářil dvakrát potěšeně, nespokojeně si odfrkl a vydal se zpátky.
"Já bych ho..." dupl si vztekle Ron, Harry ho však téměř neposlouchal, myšlenkami byl úplně někde jinde. Snažil si v hlavě uspořádat vše, co se dnes stalo. Najednou měl podivné obavy - ani ne z Malfoye jako spíš z jeho jizvy, která dnes nějak prazvláštně zareagovala, když se Harry utkal s Dracem. Doufal jen, že to bylo opravdu Voldemortovým přičiněním.
"Leonus kaputo," pronesla Hermiona a když jim Buclatá dáma ustoupila, aby mohli projít, mlčky vstoupila. Očividně měla také nad čím přemýšlet. Za to Ron by si dnešní večer povídal klidně až do rána. Teprve nyní si Harry uvědomil, že zítra je zápas ve famfrpálu a začínal si připadat opravdu unaveně.
"Kde myslíte, že Malfoy přišel k tomu kameni?" kroutil zamyšleně hlavou Ron a plácl sebou do rozviklaného křesla nejblíže postavenému ke krbu. Touto otázkou však upoutal i Hermionu, která se očividně také rozhodla, že se přeci jen na okamžik posadí do vedlejšího křesla. Harry ještě chvíli zůstal stát u schodů vedoucím k ložnicím a nakonec se šel postavit alespoň za sedící Hermionu a skoro až nepřítomně naslouchal. Byl si téměř jistý, že kdyby se posadil, už by se nepřiměl se zase postavit na nohy. Pomyšlení na zítřejší den jej naprosto vyčerpávalo.
"Kdo ví... třeba od nějakého... smrtijeda," špitla nakonec Hermiona, ale viditelně tomu sama nevěřila.
"Na to je moc velký zbabělec," poznamenal nepřítomně Harry.
"Ale jeho otec byl taky takový," dodal na vyvrácení Ron a Harry se na něho ostře podíval.
"Jak dlouho jste to věděli? Jak dlouho jste věděli, že Lucius Malfoy zemřel?" zeptal se, když se jeho kamarádi tvářili nanejvýš nechápavě.
"On není... nebo donedávna nebyl mrtvý," snažila se mu oponovat Hermiona. "Víš, bylo to teď nedávno v Denním Věštci. Teď, když Popletal konečně uvěřil tobě i Brumbálovi a celý kouzelnický svět ví, že se Ty-víš-kdo vrátil, několik - a to ne zrovna málo - hlasů se ozývalo, že by jeho funkci měl převzít Brumbál a tak se samozřejmě bojí o svoji funkci," řekla Hermiona. "No a snaží se tedy zaměřit na veřejně známé smrtijedy, hodně prověřují ty, které jsi vyjmenoval, jak už doporučil Brumbál," zakončila.
"Fajn, další věc, co se vám vypařila z hlavy co?" odfrkl si nazlobeně, ale Hermiona pokračovala, nejspíš, aby se s Harrym nemusela dohadovat a chtěla to všechno napravit tím, že bude mluvit co nejrychleji.
"Luciuse Malfoye našli teď nedávno, jak s dalšími třemi smrtijedy útočil na mudly a tak se jej pokusili chytit, nikdo neví, jestli po té potyčce unikl, nebo zemřel. Některému ze smrtijedů se nevydařilo jakési destrukční kouzlo a celé to tam vyletělo do vzduchu. Umřelo tam spousta nevinných lidí a mezi nimi i ti smrtijedi a hodně pravděpodobně i Lucius, protože už o něm nikdo neslyšel."
"A kdy se to stalo?" zajímal se Harry, chtěl vědět naprosto všechno. Zajímalo ho, jestli to nemohl být ten strašlivý výbuch, který slyšeli se Snapeem, když cestovali do Londýna na vánoční svátky tam, kde je zatáhl splašený Pergot.
"Bylo to někdy uprostřed prázdnin," vyvrátila mu okamžitě jeho myšlenku Hermiona a Harry si uvědomil, jak byla jeho teorie nemožná, vždyť Draco Malfoy se choval takhle už od začátku roku a bylo jasné, že mu to klade za vinu.
Na druhý den vstal Harry brzy. Nemohl spát. Celou noc mu hlavou probíhala spousta otázek. Zdálo se mu o Síriusovi - o tom, jak padal za clonu. Slyšel smích Belatrix Lestragenové a najednou už zase stál na oné louce u skály, ze které crčela voda a nádhernou melodickou hudbu stromů nahradila neprůhledná kouřová clona plná beznaděje.
V pokoji bylo ještě šero, když se Harry oblékl a vydal se ven ze společenské místnosti dolů k Velkému sálu. Tak nějak tušil, že bude prázdný, neměl sice nejmenší ponětí, kolik hodin mohlo být, ale tak nějak si vyvodil, že sluníčko ještě nevysvitlo a tak i ti největší fanoušci ještě spí.
Harry měl dojem, že tento zápas Nebelvíru proti Havraspáru je snad jediný, u kterého nemá trému. Bylo mu to jaksi jedno. Měl pocit, jako by se připravoval na obyčejný trénink. Před dveřmi vedoucími z hradu se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl zkontrolovat, jestli jej někdo nepozoruje, jako včerejšího večera Malfoy a napadlo ho, kde asi tak může Draco zrovna teď být. Poslala ho snad McGonagallová zpátky do zmijozelské věže? Proč se o něj Snape v nejmenším nezajímal? Opět mu vyskakovaly myšlenky. Když zjistil, že dokonce ani Střevlík se neschoval nikde poblíž nebelvírské věže, aby se mohl na Harryho okamžitě přilepit, zamotal se více do svého pláště a vyšel ven.
Přestože dny začaly být o něco teplejší, rána byla ještě dost chladná a Harryho napadlo, že celkově dnešní den budou na koštěti všichni docela mrznout. Nakonec usoudil, že vůbec budou rádi, když nebude pršet. Oblohu zastínily obrovské černé mraky, které hrozily občasným zaduněním a to byl důvod, proč si Harry nevšiml vycházet slunce, které už dávno vylezlo, jen bylo schováno za obrovitá bouřková mračna.
Harry se vydal nahoru od hradu. Chtěl se někam projít, aby si mohl pročistit hlavu. Měl dojem, jako by se mu za chvíli měla, pod tou tíhou informací, rozskočit napůl. Vycházel zrovna na jeden z větších kopců poblíž hradu, odkud bylo krásně celé spící Prasinky, když na vrcholu kopce zahlédl jakousi osobu. Ta stála zahalena v plášti a jako zkamenělá se dívala směrem ke kouzelnickému městečku. Harryho zarazilo, že se tu najde ještě někdo jiný, kromě něho, kdo vstává tak časně ráno, aby mohl přemýšlet. Nejprve chtěl popojít trochu bokem, aby nerušil ze zadumání, nakonec jej ale přeci jen přemohla zvědavost a popošel potichu o něco blíže. Chtěl vědět, který student (vzhledem k nevelké výšce) to mohl být.
Harry se zarazil. Nebyl si jistý, zda dobře vidí a pro jistotu popošel ještě blíže. Samozřejmě - nemohl se splést. Dlouhé hnědé vlasy, se kterými si hrál vítr. Byla to Jeny.
Harry pocítil, jak mu srdce začalo bušit, jako by chtělo vyskočit ven. Snažil se uklidnit, ale najednou se mu začaly třást i ruce a v kolenou cítil zvláštní pocit slabosti. Naposledy Jeny viděl u té hádky a od té doby se mu vyhýbala. Bál se k ní přiblížit, aby se na něho nerozzlobila anebo aby nezačala znova plakat. Byl rád, že se na ní může vůbec dívat, ale strašně moc si s ní chtěl promluvit. Jeny, jako by tušila, že ji někdo pozoruje, se otočila.
"Ahoj Harry," špitla a vůbec se netvářila překvapeně.
"Ehm... ahoj Jeny," pozdravil ji Harry a měl dojem, jako by se mu hlava naprosto vyprázdnila. Najednou neměl co říct. "Jak jsi poznala, že to jsem já?" zeptal se a snažil se překonat to prázdno. Potěšilo ho, když se Jeny pousmála. Najednou už se cítil o dost lépe, jako by se nic nestalo.
"Nevěděla jsem to," odpověděla Jeny, "jen jsem viděla někoho vycházet z hradu, ale myslím, že nikdo jiný by se tu takhle neprocházel," dodala na vysvětlenou a Harry žasl nad jejím důvtipem. Konečně mu kolena povolila a on se mohl jít postavit vedle Jeny. Chvíli se mlčky dívali na Prasinky. Sem tam už se v některých oknech rozsvítilo a Harry si řekl, že zanedlouho bude celé městečko, stejně jako hrad, na nohách.
"A... jak se jinak máš?" zeptal se letmo Harry a prohlížel si ze zaujetím oblohu, jako by se chtěl přesvědčit, že mraky ještě neustoupily.
"No... já... ujde to. Máme hodně učení kvůli NKÚ," postěžovala si Jeny.
"Ty to určitě zvládneš," povzbudil ji Harry a konečně se odvážil podívat Jeny do očí. "Já... chtěl jsem ti něco říct," začal Harry a všiml si, jak Jeny zavrtěla hlavou a smutně se zadívala na špičky bot.
"Nechci to už řešit," špitla.
"Prosím Jeny," Harry chytil ji opatrně za ruku a doufal, že Jeny konečně povolí. Teprve, když se na něho podívala tázavým pohledem, odvážil se mluvit dál. "Nenapadlo tě, že by si to Cho mohla vymyslet?" zeptal se a Jeny mu odpověděla jen slabým pokýváním hlavy. "Ona, nevím proč to udělala, ale prostě to řekla jen tak. My spolu vážně nechodíme Jeny," prosebně se na ni zahleděl. Věděl, že řečnictví mu dvakrát nejde, ale pevně doufal, že Jeny to pochopí. Ta se jen pousmála.
"Já vím, Robert slyšel zbytek toho vašeho rozhovoru," vysvětlila prostě. "Já... vyhýbala jsem se ti, protože jsem se bála, že se na mě zlobíš a tak jsem tě raději nechtěla ani vidět," dodala ještě provinile a Harry byl naprosto překvapený. Po celou tu dobu, co si myslel, že se na něho Jeny zlobí si ona myslela totéž. Chtěl jí na to něco odpovědět, ale už nevěděl, co říct. V takových situacích opravdu nevěděl, co má říct a už jen to, co řekl právě teď bylo dostačující.
"Kdo je Robert?" zeptal se, aby konečně otočil rozhovor.
"To je můj kamarád, který za tebou byl... jak jsme se..." zamlkla a Harrymu došlo, že to byl nejspíš ten samý kluk, který po něm začal tak řvát, když Jeny s brekem utekla. "Teď nedávno se dostal do našeho famrpálového družstva jako nový odrážeč místo Malkinse," dodala ještě, jako by se tím vše vysvětlilo.
"Aha," pokýval hlavou Harry. "Jeny, víš..." zarazil se, nebyl si jistý, jak to říct. "Já, měl jsem pro tebe takový dárek... k Vánocům..." dodal a Jeny se usmála. "Já také," dodala.
Potom už ani jeden z nich nepromluvil. Oba se dívali ještě dlouho chvíli mlčky před sebe, jak všichni obyvatelé Prasinek vycházejí ze svých domů a většina obchodů se otevírá. Město se konečně probudilo a zanedlouho po něm ožil naplno i Bradavický hrad.
"Kde jsi byl?" vyptávala se Hermiona, když si k ní Harry na snídani přisedal.
"Nemohl jsem spát, tak jsem se šel trochu projít," vysvětloval a snažil se soustředit na topinku, kterou si právě namazal marmeládou, aby se tak vyhnul Hermioninu starostlivému výrazu.
"Jistě," zaslechl za sebou Ronův pobavený hlas. "Ale taky jsi nám, jako náš kamarád, mohl říct, že už jste se s Jeny zase dali dohromady ne?" mrknul na něho a posadil se naproti k Nevillovi, který se snažil vymotat ze svojí šály. "Co se děje Neville?" zeptal se místo pozdravu.
"Já..." mlátil sebou Neville, ...nechtěně jsem si přirazil šálu, co jsem letos na vánoce dostal od babičky, do dveří a přetrhl ji," odpověděl a přitom na sebe převrhl dýňovou šťávu, jak se snažil rozvázat suk kolem krku.
"A proto se jí snažil trochu prodloužit," dovysvětlovala za něho Hermiona, když si všimla, že Neville má zrovna plné ruce práce.
"Jak tak koukám, tak teď by se do ní mohl obléct přinejmenším celý nebelvírský stůl," utrousil pobaveně Ron a Harry se zazubil.
"No... je trochu delší," poznamenal Neville, kterému se očividně podařilo rozvázat ten největší suk a pomalu se dostával k osvobozování nohou.
"Ale co to Ron říkal o Jeny," obrátila Hermiona hovor zpět k tématu a ptala se rovnou Harryho, když viděla, že Ron, kterému se za těch pár sekund už podařily do pusy nacpat už dvě celé topinky, rozhodně nebyl schopný odpovědět.
"Jak jsi na to přišel?" podíval se ale Harry nechápavě na Rona, který už velkou část stihl polknout.
"No... dneska jsem nějak nemohl dospat a tak jsem se chtěl jít projít a viděl jsem vás nahoře na kopci," poznamenal na vysvětlenou Ron a s chutí se pustil do další topinky.
"Tak jste se zase dali dohromady?" zeptala se vesele Hermiona.
"No... my jsme ani pohromadě nebyli," opravil ji se zklamáním Harry, "ale už se se mnou baví a ví, jak to bylo," dodal povzbudivě Harry. Opravdu ho to těšilo.
"Ák byš jhí to mněl čo nejchrchleji říčth," polkl Ron, "aby tě někdo nepředběhl, je fakt moc fajn," dodal ještě a podle toho, co řekl si Harry domyslel slova, která jeho kamarád řekl před polknutím. Musel usoudit, že měl Ron pravdu a řekl si, že to takto udělá. Přestože pomyšlení na to, jak se mu zase vytratí slova z pusy a nebude vědět, co říct, ho svíralo, tak nějak se uklidňoval, že když to dokázal i Ron, proč by to nemohl zvládnout on - Harry.
"Tak alespoň něco sněz, ať máš na dnešní zápas sílu," poznamenala Hermiona. "Vážně Harry, škoda, že nemáš takový žaludek, jako Ron," zasteskla si.
"Můj žaludek je naprosto normální," bránil se Ron. "Já jenom vím, že mi to pomůže," dodal ještě na vysvětlenou a Harry mu musel dát za pravdu. Pamatoval si moc dobře jeho první zápas, kdy Ron, snad poprvé v životě, nejedl, tentokrát už to však bylo jiné a Harry nechápal, proč on jediný si s tím vším dělal takovou hlavu. Snad protože byl chytač a Angelina na něho dorážela více než na všechny ostatní. Každopádně tak, jak se ráno cítil v pohodě, teď cítil, jak pomalinku nastupuje do jeho žaludku tréma. S obrovskou nevolí pohlédl na topinku a nakonec se přeci jen donutil a alespoň kousek snědl. Pak se šli s Ronem nachystat na dnešní zápas.
Po cestě do šatny se k nim však přidal i Střevlík, což Harrymu rozhodně na náladě nepřidalo a jakkoliv se mu snažila Angelina zabránit, aby jim dělal špeha i tady, kde Harrymu určitě nehrozí žádné nebezpečí, Střevlík byl neodbytný. Dokonce ani prosby na něho neplatili, když se ho Angelina snažila přesvědčit, že v žádném případě kvůli němu nechce prozradit taktiku Nebelvírského družstva.
"Je to marné Angelino," zatřásl hlavou Ron, "tady nepomůžou ani výhružky," řekl tak hlasitě, aby to zaslechl jen Harry, kapitánka družstva a dva noví roztřesení odrážeči, kterým Ronova poznámka: "Už to máme ověřené," alespoň pomohla k lepší náladě. Harry moc dobře věděl, jak se cítí. On sám byl při svých prvních zápasech strašlivě nervózní a i nyní ještě mívá takový pocit.
"Fajn," vyštěkla rozmrzele Angelina, "tak to uděláme jinak. Hráči ke mně," zavelela všichni se okamžitě semkli do jednoho kruhu tak pevně, že ani dotěrný Střevlík navzdory svým snahám, nezaslechl očividně podle svého rozčílení jediného slova. Harry si tedy vyslechl nějaké plány, které Angelina měla a důvody jejich změn a potom už se jen zvedl a spolu s Ronem, jakožto brankářem, si stoupli ke dveřím. Za ně se postavili ostatní. Harryho tak trochu uklidnilo, když si všiml Ronova bledého výrazu ve tváři, už se bál, že Ronovi něco je, když si s tímto zápasem neláme hlavu. Očividně byl ale stejně nervózní jako Harry a všichni ostatní.
Konečně se ozvali famfáry, které přerušil už jen následný tleskot a dusot z tribun. Harry s Ronem se letmo srazili pohledem a odhodlaně na sebe pohlédli, pak vyšli ven. Jako by počasí čekalo, až zápas začne, okamžitě se rozpršelo. Naštěstí Harry s tím počítal a předem si začaroval brýle proti dešti, ten ale zatím nebyl tak silný, spíše mrholivý.
Za to se však zvedl obrovský vítr. Harry ani nezaslechl, kdy madame Hoochová zahájila hru, poznal to až podle ostatních, kteří se rozletěli na svá místa. Harry vyletěl, jako vždy, co nejvýše nahoru, aby měl přehled nad celou hrou. Skrz vítr však neslyšel ani hlas Leeho, který měl celou hru komentovat. Očima našel havraspárského chytače - Cho a když zjistil, že i ta marně hledá zlatonku a krouží kolem havraspárské brány, podíval se na Rona, který měl zrovna plno práce s havraspárským útočníkem. Ten se obrovskou rychlostí řítil přímo na Rona, rozpřáhl se a hodil camrál, který se prudkou rychlostí řítil přímo na nejvrchnější obruč. Ron však udělal perfektní obrat kolem své osy a odpálil tak camrál skoro až do poloviny hřiště, přímo do rukou Angeliny. Jeden z mladých odrážečů poslal skvělý zásah na havraspárského útočníka, Harry si všiml, že to však byla Cho Changová, která se pod ránou potlouku jaksi na koštěti prohnula a obrovskou rychlostí padala k zemi. Nic tedy nebránilo Angelině dát gól.
"GÓL!!!" zadunělo na nebelvírských tribunách a to bylo zase jen to jediné, co prořídlo burácivým vichrem. Pak všechny zvuky přehlušilo zase jen šustění. Harry se ještě jednou podíval na Rona, který se očividně smál. A pak se podíval směrem dolů, kde se Cho snažili dát zase dohromady. Ta se zanedlouho postavila znovu na nohy nastoupila na koště a s odhodlaností vyrazila nahoru. Mladý nebelvírský odrážeč si s tím očividně lámal hlavu, ale potlouk, který se zrovna nebezpečně rychle řítil na Rona soustředícího se na právě letící camrál, jej vytrhl z přemýšlení a donutil jej zase hrát. Harry uznal, že je opravdu moc dobrý.
Hrálo se ještě asi dalších třicet minut a Harry už začínal být promrzlý. Marně mžikal očima po zlatonce. Malinké kapičky deště jej mátly už několikrát se zbytečně rozletěl za nějakým zábleskem nebo Cho, která se rozletěla prudce ze stejného důvodu zmatení a klamu. Havraspárští pomalu začínali dohánět náskok, jak se Harrymu zdálo, i když Ron propustil jen minimálně gólů, bylo stále těžší dostat se k soupeřovým obručím. Konečně Harry zahlédl, jak se cosi zablýsklo těsně vedle Ronovy hlavy. Naproti malinkým kapičkám byl záblesk větší a Harry si byl téměř jistý, že je to zlatonka. Rozletěl se tedy prudce vpřed, očividně stejně, jako Cho, která to raději nechala rovnou na Harrym a čekala jen na to, co udělá on.
Harry viděl, jak s Cho koště cloumá jemně zprava doleva a očividně musela koště držet co nejkřečovitěji, aby se prudkému větru ubránila. Harryho Kulovat však klouzal vichrem jako by nic. O to horší však bylo udržet rychlost. Harry se pokusil přidat protože zlatonka se pomalu ztrácela, když se mu však povedlo přiblížit se k ní dostatečně na takovou vzdálenost, aby už ji jen tak neztratil, dával si záležet na tom, aby se opatrně přibližoval a zároveň do něj nevrazil někdo z havraspárských, okamžitě by ztratil rovnováhu.
Najednou do něho však někdo jemně šťouchl. Byla to Cho, ale to už Harry měl co dělat, aby zase srovnal svoje koště. Když se však řítil k jedné z věží, strhnul zase Kulovat směrem k zemi a řítil se kolmo dolů. Chvíli se snažil marně ovládnout koště ale nakonec usoudil, že se mu to nepodaří. Mezitím se zlatonka otočila jeho směrem i s Cho, takže letěly kousek nad zemí. Harry se odhodlal a posunul se trochu více vzad. Tak nějak tušil, že by se zlatonka mohla stočit nahoru, místo toho, aby odbočila doleva a pokračovala po krajích tribuny, zatím se totiž blížila k jejímu konci. Harry si řekl, že se alespoň pokusí koště nějak otočit, alespoň na okamžik, s větrem a hned nato jej otočí zpět nahoru a měl by se tedy dostat na kurs zlatonky a pokud ne, vývrtkou se stočí zpět k zemi.
Jak se blížil dolů, začínal nabírat závratnou rychlost. Najednou nevnímal nic jiného kromě zlatonky řítící se zleva a vichru, který mu hučel v uších. Cítil, jak Kulovat pod jeho rukama začíná nezvladatelně vibrovat, přesto se však ještě přidal. Čím větší rychlost nabere, tím lepší smyk se mu při obratu podaří, pomyslel si. Už byl téměř sto metrů od země a zaslechl jakýsi hlomoz, když se blížil více a více k tribunám, snažil se však co nejvíce soustředit. Pomalu ztrácel dech a jako by se nemohl nadechnout jak sílil víc a víc odpor větru. Konečně nastala ta chvíle. Harry s obrovskou námahou a co největší prudkostí trhnul koštětem k sobě a podařilo se mu letmo stočit koště nad zem, zabral však ještě jednou, aby jej síla větru nevymrštila bokem a nevyhodila ho tak mimo. Než si to Harry všechno uvědomil, co se opravdu děje, všiml si, že se řítí, tak jak chtěl, směrem zpět - nahoru, a zlatonka je kousíček před ním. Na Cho neměl čas se ohlédnout, nejspíš byla někde za ním. Nyní se však Harry soustředil na zlatonku, která letěla výš a výš. Natáhl k ní ruku a pomalinku cítil, jak se přibližuje. Jednou rukou držet Kulovat ve své dráze mu najednou připadalo strašlivě obtížné. Najednou koště nadskočilo a Harry se jej musel chytit oběma rukama, aby se za zlatonkou udržel. Pomalu už opouštěl celé famrfpálové hřiště a tak co nejrychleji natáhl ještě jednou ruku vpřed a zmáčkl. Držel ji. Harry chytil zlatonku. Okamžitě otočil koště zpět a řítil se, aby mohl ukončit hru. Když se řítil k zemi zběsile mával rukama a skrz dunivý vítr zaslechl hřmění nebelvírských.
"H.... P...er!!! H..ry Po...r má zlat...!!!" snažil se Lee marně překřičet vítr a dav zároveň. Harry se až nyní podíval po Cho. Chvíli mu trvalo, než ji našel, ale nakonec si nemohl nevšimnout, jak ji vynášejí z hříště na nosítkách. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo. Cho se řítila za zlatonkou a vsadila na tu druhou možnost, že se vydá doleva po okraji mantinelů, když se však zlatonka stočila nahoru k obloze a Cho ji ztratila, nezvládla prudký manévr a nejspíš vrazila do jedné z věží, stojících po okraji. Musel to být opravdu ošklivý pád a dokonce to vypadalo, že je v bezvědomí.
"Úžasný zápas!" volaly na něho Neville s bratry Creeveyovými, Denis v ruce držel kousek pergamu a brk, nejspíš chtěl po Harrym podpis. Ten se raději rozhodl odbočit k Hermioně, která na něj čekala u vstupu do šaten a netvářila se příliš šťastně. Hned za ní stál Střevlík a Harry měl na malý okamžik dojem, jako by se ti dva tvářili naprosto stejně rozčíleně.
"Co to bylo?" vyhrkla Hermiona ostře, ale Harryho ochránce zůstal nepohnutě stát. Hermiona si nyní přešlápla a nebezpečně moc připomínala tetu Petunii, která se právě chystá Harryho za něco seřvat.
"No to bylo skvělé Harry, prostě super!" pověsila se na něho Katie Bellová. "Být tam ještě o kousek déle, tak nevím, jak by jsme to vydrželi.
"Jo, ten vítr byl opravdu hrozný, ozval se Ron co nejvážnějším tónem, ale pak se usmál.
"No tak," vpustila se do hovoru Angelina, "bylo to náročné, ale zvládli jsme to opravdu moc dobře," dodala pochvalně a společně všichni vešli do šaten. Harry se opatrně otočil vzad, aby zahlédl ještě Rona, jak mu Hermiona něco vytýká a Střevlíka, který se mlčky a zachmuřeně pustil za nimi. Harry si ztěžka povzdychl. Koště bylo to jediné, kam ho očividně Střevlík nenásledoval - i když, kdo ví, jestli by nebyl schopný kroužit i nad Harrym, kdyby to neměl zakázáno.
"Byl jsi opravdu moc dobrý," podal Harry ruku mladému odrážeči, který tak trochu zkroušeně seděl na lavičce a prohlížel si zamyšleně ruce. Nejspíš toho litoval, že jeho potlouk vrazil přímo do Cho a srazil ji k zemi.
"Mě... mě to moc mrzí," zakoktal se a začal nervózně těkat očima všude možně, jen na Harryho se bál podívat.
"Hele, famfrpál je tvrdej sport," pokýval rozhodně hlavou Ron, "tohle se stane a je to podle pravidel, tak to má prostě být." Mladý odrážeč se ale netvářil dvakrát přesvědčeně.
"Ron má pravdu," dal se do přesvědčování i Harry, "navíc, tohle je tvůj úkol," připomenul mu.
"Co tě tak žere? Vždyť si jí ani nic nezlomil, když si zase sedla na koště," zazubil se povzbudivě Ron a odrážeč se vyděšeně podíval na Harryho.
"No... já vím, ale... nezlobíš se Harry?" zeptal se a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tato otázka opravdu byla určena jemu.
"Proč bych se měl zlobit?" nechápal.
"No, protože s Cho chodíte," dodal odrážeč opatrně a čekal, jako by si Harry měl právě teď vzpomenout. Ten se začal smát.
"Ne, my spolu vůbec nechodíme, to Cho jen tak povídala," opravil ho Harry a byl najednou rád, že k tomuto rozhovoru došlo, protože díky tomuto klukovi se roznese dál, že Harry s Cho vůbec nechodí. Konečně na jeho obličeji zahlédl, jak povolil od napětí.
"Tak to je super," vydechl si a podal s úsměvem Harrymu ruku, "díky za pochvalu."
"Je oprávněná," dodal povzbudivě Harry.
Na večeři šel Harry s takovou náladou, jakou už dlouho neměl. Dnes se mu podařilo udobřit se s Jeny, vyhrát zápas a ještě navíc se mu podařilo částečně zrušit ty fámy, které kolovaly o něm a o Cho. Když procházel mezi stoly, nemohl si nepovšimnout, jak si na něj všichni poukazovali. Byl zvyklý na to, že od nástupu Voldemorta na něj hleděli častěji, než kdykoli předtím, alespoň se mohl uklidnit tím, že většina je na jeho straně a věří mu na rozdíl od loňského roku, kdy ještě většina věřila tomu, co se psalo v Denním Věštci a on spolu s Brumbálem byli podle jejich názorů blázni. Dnes však na něj většina přátelsky pomrkávala a horlivě kývala na pozdrav. Harry byl nadšený bohužel však ne, jako Hermiona, kterou ještě očividně její podivná nálada neopustila.
"Skvělý zápas," pochválil Harryho ještě Neville.
"Tedy," Brumbál muset udělat ochrannou clonu, když ta vichřice odfoukla pár prváků," poznamenal pobaveně Dean, "a jak jsme viděli, jak to s váma sem tam hází, mysleli jsme, že to bude zápas, který se asi nedohraje, ale zvládl jsi to," usmál se.
"Díky," utrousil Harry a popošel ještě kousek dál doprostřed stolu.
Když Harry dosedl vedle Rona (který se také raději posadil pro jistotu naproti Hermioně, aby se mu nic nestalo), několik nebelvírských žáků za ním přišlo pozdravit a pochválit mu jeho skvělý manévr, který by, podle Rona, nezvládl ani samotný Krum.
"Tak to máš naprostou pravdu," chytla se toho hned Hermiona, "Krum by něco takového neudělal, protože by ho nic tak šíleného ani nenapadlo," poznamenala ostře.
"Harry musel něco riskovat, jinak by jsme tam hráli ještě teď, Hermiono," snažil se marně protestovat Ron, než ho Hermiona zase zchladila.
"Jistě, a proto má na krku ochránce," vyhrkla.
"Jak to myslíš?" chtěl vědět Harry. Jeho kamarádka se na chvíli odmlčela a dávala si načas tím, že si pořádně usrkla dýňové šťávy.
"Myslím to tak, že strašně rád riskuješ a proto ti pověsili na krk Střevlíka," vysvětlila prostě a ukázala směrem za Harryho, kde stál Střevlík skoro v pozoru a nespouštěl jej z očí. "Kdyby ses dostal do nějakého maléru, tak on ti z něho má pomoci."
"Jako bych se do toho maléru chtěl dostat," osopil se na ni podrážděně Harry, "jen abys věděla, tak Střevlíka na mě pověsili spíš proto, že mi nevěří, že něco nezkazím," utrhl se ještě otráveněji Harry a Ron něco souhlasně zabrblal.
"Ale to není pravda...," bránila ho Hermiona.
"Ale je!" vyhrkl Harry prudce. "Vzpomeň si, kolik jsme toho už udělali a dokázali a nikdy jsem nepotřeboval někoho věšet na krk," rozčiloval se Harry a cítil, jak jej pomalu dobrá nálada opouští a naplňuje jej pomalu naprostý vztek.
"Proč toho Střevla tak najednou bráníš?" utrhl se na ni i Ron.
"Já ho vůbec nebráním, Rone, jen jsem chtěla říct, že se Harrymu mohlo něco stát a to už by se Střevlíka nemusel zbavit. Když vydržíme déle bez nějakých potíží, možná se Brumbálovi podaří přesvědčit ostatní, aby ho odvolali," vysvětlovala.
"Kdyby Brumbál chtěl, už by tu Střevlík nebyl," poznamenal zahořkle Ron.
"Ty víš, Rone, že to není tak lehké, být Brumbálem, taky bych se moc nestavěla proti Ministerstvu..."
"Proti Ministerstvu?" vyhrkl Harry. "Já jsem si myslel, že ho na mě nasadili..." podíval se kolem sebe, aby zjistil, že jsou všichni příliš zabraní do jídla nebo rozhovoru o dnešním zápase, "...z Řádu," dodal nechápavě.
"Ne," odporovala mu Hermiona, "on je členem, ale přesto dělá i na Ministerstvu a ti ho nasadili, prý pro lepší pocit. Popletal se cítil prý strašně provinile, že tě nechal loni rovnou na Ministerstvu v takovém ohrožení," podotkla ještě.
"Kdyby nebylo Brumbála..." pokýval hlavou Ron a Harry raději mlčel. Pamatoval si moc dobře, jak toužil po tom, aby to všechno skončil, ale opravdu byl natolik utahaný, že nevěděl, jak by to bylo skončilo.
"No tak se neloudejte a pojďte už," dodala Hermiona, která celý rozhovor považovala za ukončený.
"Kam tak spěcháš Hermiono?" vyptával se zklamaně Ron. "Já jsem ještě nedojedl."
"Musíme něco udělat přece. To, co jsme měli udělat včera večer," poznamenala, když zahlédla nechápavé obličeje Harryho i Rona. Jistě, pomyslel si Harry, dnes večer musí uprchnout Střevlíkovi a půjdou za Síriusem.
"Ten Střevlík se za nás zavěsil jak smrtnoďas na zlato," ztěžoval si rozzlobeně Ron, když se neustále otáčel dozadu a zjišťoval, jak daleko od nich Harryho ochránce je, kdyby se náhodnou našla možnost, jak by mu mohli co nejrychleji uhnout do nějaké boční chodby a někde se v ní ztratit.
"Stejně nejdřív musíme do společenské místnosti," uklidňovala ho Hermiona, "aby si vůbec nikdo nevšiml, že jsme venku."
Ve společenské místnosti se ještě Hermiona s Ronem posadili do křesel a čekali na Harryho, který si musel zaběhnout pro plášť.
"Ten tvůj hlídač tady dneska bude asi spát," poznamenal Dean otráveně k Harrymu a Seamus ještě dodal: "Jen musíme doufat, že ho Buclatá dáma nepřesvědčí, aby si s ní zazpíval, to už by bylo o dost horší," smál se.
"Já to říkal," ucedil vztekle Ron, "ten hroznej hlídač se zbláznil, to přece ani nesmí," podíval se na Hermionu, ta jako jediná však zůstávala v klidu. I Harry začínal vážně pochybovat o tom, že se dnes večer jejich plán vydaří.
"Harry má přeci plášť," poznamenala Hermiona vesele, když si šli Dean se Seamusem konečně lehnout. Očividně dnes měla výbornou náladu, která Harryho i Rona zaskočila vzhledem k tomu, jak byla rozmrzelá z dnešního zápasu. Harry však začínal nabývat čím dál většího dojmu, že Hermiona měla strach hlavně o Rona, a proto jí tak rozčílili jeho dnešní piruety ve vzduchu - Rona to strašlivě potěšilo a tak nějak povzbuzovalo takže, i když jej nestihl Harry pozorovat, nejspíš také něco před bránou vyváděl.
"To je fakt," uklidnil se Ron a škodolibě se mu zablýsklo v očích. Nejspíš si, stejně jako Harry, představil Střevlíka, jak zmateně stojí před vchodem do nebelvírské věže a marně hledá mezi Hermionou a Ronem i Harryho. "Tak jdeme," vybídl je.
"Ještě něco," zarazila Hermiona Harryho, když se otočil, aby si zaběhl pro plášť. "Harry, potřebovala bych nějakou věc, kterou ti Sírius dal anebo jeho dobrý přítel," vysvětlila a Harry si okamžitě vzpomněl na nůž, který mu Sírius dal.
"Nevadí, že by to byl jen takový zbytek? Sírius mi dal nůž," objasnil svoji otázku.
"Bezva, ale bylo by potřeba, abys z toho nože donesl čepel, protože by bylo lepší, abys to bylo něco, co se leskne jako zrcadlo."
"Čepel se mi roztavila," posteskl si Harry a byl si téměř jistý, že žádnou jinou věc s lesknoucím se povrchem od něj nedostal. Neustále si opakoval Hermionina slova, jestli ho ještě něco nenapadne. Najednou si na něco vzpomněl.
"Ještě jsem dostal zrcátko, ale je rozbité," vyhrkl prudce až sebou Ron trhul.
"No to je úplně perfektní," pokývala Hermiona hlavou. "Tak ho vezmi s sebou," vybídla jej. Jakmile si Harry zaběhl pro plášť (ve společenské místnosti totiž momentálně nikdo nebyl a byla to skvělá příležitost vydat se konečně na cestu), vytáhnul z pod postele svůj kufr a okamžitě z něj vyházel několik málo věcí, které obsahoval, aby na jeho dně našel kousíčky zrcátka, které tam leželo už od konce loňského roku, kdy jej tam Harry rozmrzele vhodil. Tehdy se chystal nazpět do Zobí ulice a zrcátko mělo být spojení mezi ním a Síriusem, který byl však už mrtev a zrcátko tedy ani nefungovalo. Harry sebral největší kousek, který našel, co nejrychleji se vrátil k Hermioně a Ronovi, přikryl se pláštěm a společně se okamžitě vydali ven.
"K-kam jdete?" vyhrkl Střevlík, který očividně pospával, což znamenalo, že Buclatá dáma konečně vzdala přemlouvání jejího dnešního společníka a raději tlachala s ženou na vedlejším obraze.
"Asi jsme ho mohli nechat usnout a pak mu třeba domalovat knír," dodal Harry polohlasem svoji poznámku tak, že ji mohli zaslechnout jen oba jeho přátelé, kteří šli jen kousíček před ním a Ron měl opravdu co dělat, aby nevyprskl smíchy.
"No kam, chceme být také sami," usmála se co nejpříjemněji Hermiona, alespoň zakryla svůj pobavený chichot, Ron už to však nevydržel a musel sklopit hlavu. Nejspíš se nemohl zbavit myšlenky, ve které měl Střevlík perfektní podlouhlý knírek a například dokreslené i pěkné brýle.
"Harry s vámi nejde?" zeptal se Střevlík, jako by ho byl viděl a Hermiona zvážněla. Dokonce i Harry s Ronem se přestali tiše smát a zpozorněli. Ron si stoupnul blíž k Hermioně a chytil ji za ruku tak, aby si toho i Harryho ochranka všimla a přestala se tak vyptávat. Harry toho využil a postavil se těsně za Rona, kdyby měl Střevlík přeci jen nějaký způsob, jak by mohl prokouknout, že Harry stojí jen kousek od něj zakrytý neviditelným pláštěm. Tato myšlenka však nebyla nijak reálná, leda-že by měl například kouzelnické oko jako Pošuk Moody nebo jinou pomůcku, ale to by znamenalo, že Harryho v neviditelném plášti čekal a věděl, že jej má. Ron držící Hermionu za ruku mu však očividně stačil jako důkaz toho, že Harry opravdu šel spát a tito dva chtějí být spolu.
"No... skvělý zápas, Rone," poznamenal ještě na pozdrav, "a nebuďte dlouho venku, je tam docela zima," rozloučil se a očividně se ani nechystal je doprovodit, což Harryho uklidnilo a mohl si tedy v klidu oddechnout.
"Díky," zazubil se Ron a pomalu se rozešli dolů po schodech. Jakmile však byli dostatečně daleko a bylo jisté, že Střevlík se k nim přeci jen nepřidal, přeci jen vyšlápli o něco rychleji. Harry si pro jistotu plášť nechával na sobě a celou dobu se držel za Hermionou a Ronem, kteří se ještě stále drželi za ruku a opravdu měl dojem, jako by se nechtěně připletl do nějaké schůzky a ne do noční vycházky za svým kmotrem. Vzpomněl si však na Jeny a na to, jak se spolu zítra uvidí a cítil, jak ho po celém těle zaplňuje teplo, které mu stoupá až do tváří, přestože už vstoupili do opravdu chladné noci.
"Raději si ten plášť ještě nechej a rovnou nás přiber," radila mu Hermiona, "půjdeme do Chroptící chýše," poznamenala. Harry tam nebyl od konce třetího ročníku, kdy se poprvé setkal se Síriusem. Teplo v tvářích vystřídal mrazivý pocit toho, že se za malý okamžik možná setká se svým mrtvým kmotrem. Nejvíce se bál toho, že nebude vědět, co mu říct. Nevěděl, jestli mu má říct vše, co se mezitím událo, nebo s ním mluvit jen tak o čemkoliv. Netušil ani, jestli s ním Sírius bude moci mluvit normálně, jako by byl živý, jestli ho Harry uvidí nebo jestli na celý rozhovor nebude mít jen určitou dobu. Harry roztáhl ruce, aby zakryl svým pláštěm oba kamarády a pomalinku a co nejtišeji se proplížili pod Vrbou Mlátičkou.
Chroptící chýše vypadala tak, jak jí zde zanechali ve třetím ročníku. Nahoře byla trocha zaschlé krve - z Ronovy nohy, jak jej Sírius táhnul po podlaze. A některé místa, kde někdo stál nebo prošel byla o něco méně zaprášená naproti zbytku místnosti. Harry se zhluboka nadechl, aby pocítil hnilobný puch dřeva. Hermiona, která je dole pod schody opustila, aby si něco vyzvedla, se pomalu vydala za nimi po schodech. Harry mezi tím vzpomínal, co se tu před třemi lety odehrálo. Všechno mohlo být jinak, kdyby Síriusovi hned napoprvé uvěřil, Červíček mohl být dávno někde v Azkabanu nebo kdekoliv, kam by ho po odsouzení vydalo Ministerstvo a jeho kmotr by byl konečně volný.
"Tak už mám všechno," utěšovala je Hermiona, Harry však i přesto cítil, jak mu prudce buší srdce. Měl se konečně setkat se Síriusem, přesto však cítil v hlavě duto a prázdno, jako by ani neuměl mluvit a chodit, nohy mu naprosto zkameněly. Hermiona mezitím postavila velikou láhev naplněnou jakousi zlatavou tekutinou, nad kterou se kroutil stříbrno-zlatavý dým doprostřed místnosti a ztěžka si oddechla.
"Co to je?" zeptal se okamžitě Harry a se zájmem si láhev s podivnou kapalinou prohlížel.
"To je Hledající lektvar," vysvětlila prostě Hermiona. "Je strašlivě těžký a přiznávám se, že i když má barvu i vůni takovou, jakou by opravdu měl mít, nejsem si jím stoprocentně jistá, protože jeho příprava je strašlivě složitá a komplikovaná a člověk i přestože se drží návodu nikdy neví, co se může přihodit a stát," prohlížela si svůj výtvor, jako by každou chvílí měl vyletět do vzduchu.
"Na co je dobrý?" zeptal se Harry, přestože věděl, k čemu jej dnes budou potřebovat. Chtěl vědět, co přesně se bude dít.
"Když jím polijeme nějaký ten předmět od toho, kdo nedávno zemřel, mohlo by se povést, aby se nám na chvíli ukázal a mohl nám i něco říct," vysvětlovala Hermiona, "prostě když jím polijeme zrcátko od Síriuse, mohlo by se vydařit, aby se objevil a ty sis s ním mohl naposledy promluvit," zakončila prostě a i když to znělo skvěle, Harrymu se její slovo naposledy opravdu nezamlouvalo.
"Trvalo nám strašně dlouho, než jsme nasbírali potřebný suroviny," prohodil Ron a vypadal, jako by právě vzpomínal na něco strašlivě nepříjemného. "Dokonce jsem se musel nabídnou taťkovi, že mu pomůžu v práci, abych se potom mohl ztratit v oddělení málo přístupných surovin pro lektvary a různá kouzla," prohodil trpce.
"Horší pak bylo uchovávat lektvar v potřebné teplotě tak, jak měl být udržován po celých sedm měsíců," vzpomínala hořce Hermiona, "a jestli nevyšlo něco s teplotou před tím, než jsem přišla na to teplotní zaříkávadlo, tak to za chvilku poznáme," utrousila trochu vyděšeně.
"Co by se stalo?" vyhrkl Ron, ale Hermiona jen zavrtěla hlavou, což znamenalo, že to sice neví, přesto však by to nebylo nic příjemného.
"Toto kouzlo se raději nedělá ani u OVCE, protože je zaprvé moc dlouhá jeho příprava a zadruhé je dost složité a nebezpečné, proto se vykládá jen jeho teorie," poznamenala a i Harry začínal mít obavy, když viděl, jak je Hermiona nejistá, což se stávalo opravdu jen zřídka.
"Tak... jdeme na to, nebo tu budeme jen tak stát a bavit se o všem možném?" přerušil chvilkové ticho Ron a kdyby nepromluvil, nejspíš by tu opravdu ještě tak stály a pozorovali ze zájmem a jakousi obavou lektvar. Harry vytáhl z kapsy zrcátko a při tom mu z kapsy vypadl jakýsi bonbón, uvědomil si, že je to zvířecí měnička, kterou dostal zdarma od Freda a George.
"Harry!" vyhrkla Hermiona, až sebou s Ronem uškubli, jako by na ně vykřikla kdo ví co. "Tohle všechno ulehčí," poznamenala nadšeně.
"Co všechno to ulehčí?" nechápal Harry, "jako setkání se Síriusem?" zeptal se.
"Ale ne," odbila ho a hodnou chvíli si bonbón prohlížela, jako by na něm bylo něco zvláštního kromě toho, že byl od dvojčat a člověku po něm mohl narůst třeba ocas. "To vyřešíme potom," dodala ještě a honem si zastrčila měničku do kapsy svého hábitu.
"Nejspíš má chuť na bonbóny, ať to stojí cokoliv," poznamenal na vysvětlenou Ron tak tiše, že ho mohl zaslechnout jen Harry. Mezitím mu Hermiona vytrhla zrcátko z rukou a opatrně se přiblížila k lektvaru, jako by měl každou chvílí vybuchnout. Položila jej doprostřed a lektvar na něj vylila co nejopatrněji, aby ani kapka neukápla vedle. Bylo to zvláštní, jako by zrcátko nasávalo veškerý lektvar, nebo jako by se v něm něco otevřelo a lektvar se opravdu vléval dovnitř. Když Hermiona vyprázdnila celý kotlík, postavila se zpátky k Harrymu a Ronovi a čekala. Najednou se ze zrcátka vydralo obrovité světlo, které zaplnilo celou místnost, jako by někdo zapnul jeden veliký reflektor. Harry si oddechl, že jsou tady, v chroptící chýši pod zemí, jinak by rozhodně byli vidět nejméně na desítky kilometrů. Hermiona to naštěstí měla všechno zvládnuté, podle toho, jak překvapeně se však tvářila, si očividně nebyla stoprocentně jistá.
"Vytáhněte si hůlky," pobídla je odkudsi ze světla Hermiona. Harry cítil, jak mu prudce buší srdce a klepou se mu ruce, když si z hábitu vytahoval hůlku. "Teď zamiřte na to zrcátko a opakujte po mě, "Exorior, snažte se při tom myslet na Síriuse, vybavit si jeho obličej," vysvětlovala Hermiona. Přestože to byla naprosto jednoduchá věc, Harry si najednou uvědomil, že si nemůže vybavit už ani obličej svého kmotra a zmocnila se ho panika. Jak je možné, že nemůže, když se mu o něm tolikrát zdávalo? Byl naprosto zoufalý. Ať se snažil jak se snažil, vždy si představil třeba i celou situaci, ale obličej jako by se vypařil. Harry zavřel oči a pevně stiskl pěst. Zlobil se sám na sebe. Jak mohl zapomenout?
"Není to nic těžkého Harry," ozvala se odněkud Hermiona a opatrně mu položila ruku na rameno. "Jen se tak nesnaž, zkus se trochu uvolnit," vybídla ho. Harry si konečně vybavil jejich první setkání právě tady, v Chroptící chýši, kdy jej pokládal ještě za vraha a zrádce svých rodičů, přestože jím byl někdo jiný.
"EXORIOR SÍRIUS!" zařval z plna hrdla Harry, "EXORIOR, EXORIOR!!!" mířil hůlkou neustále někam na zrcátko a měl pevně zavřené oči, jako by se bál toho, co uvidí. Hermiona vedle něj zpustila ruku z jeho ramene a Ron jakoby udělal krok vzad.
"Harry," ozval se jakoby z daleké jeskyně známý hlas. Harry už nemohl. Do očí mu vytryskly slzy. Už ani nečekal, že někdy tento hlas plný starostí a smutku uslyší.
"Síriusi," polkl knedlík, který mu uvízl v krku a otevřel oči, nikoho však neviděl. Otočil se kolem sebe a když si všiml, jak Ron s Hermionou napjatě sledují zrcátko, podíval se pečlivěji, aby v něm shlédl bledou tvář svého kmotra.
"Jsi opravdu velmi nadaná a chytrá čarodějka," promluvil Sírius k Hermioně, "vím, že už jsem ti to několikrát říkal, ale opakuji to znova a nejspíš i naposledy. Tušil jsem, že tě to napadne," usmál se. Harry sledoval Síriusův obličej. Mluvil tu s Hermionou, jako by se nic nedělo, jako by byl živý a dokonce i jeho tvář už nevypadala tak zbědovaná a uštvaná, jako bývala.
"Díky," špitla Hermiona. "Ráda tě vidím," dodala, zatímco Sírius pohlédl na Rona.
"Co Papušík?" zeptal se zaujatě.
"Má se skvěle, už se i trochu uklidnil," zalhal Ron a pokusil se o úšklebek.
"Tomu se mi ani nechce věřit," zazubil se Sírius, "byla to ta nejživější sova, kterou tam měli, ale za to nejsnaživější," vysvětlil a konečně se podíval na Harryho. Ten cítil, že mu srdce spadlo někam k nohám a ty povolily. Harry poklekl k zrcátku a upřeně se díval svému kmotrovi do očí. Jako by zapomněl mluvit, nemohl nic říct, jak předpokládal, Sírius se však sám postaral o hovor.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Sírius, "vidím, že Brumbál dorazil včas a zvládli jste to," toho se však Harry obával. Nechtěl se bavit o tom, co se stalo na Ministerstvu ke konci loňského roku. Sírius si toho však očividně nevšiml.
"Harry, já..." zadrhl se, jako by nevěděl, jak to má Harrymu říct, "...musel jsem prostě jít za tebou a ujistit se, že ti nikdo neublíží, tomu rozumíš, ne?" Harry slabě a nepřesvědčivě kývl a Sírius si ztěžka povzdechl.
"Za chvíli už zmizím nadobro, Harry," vysvětloval, "to světlo z lektvaru, které zaplnilo místnost zanedlouho zmizí a já s ním," Harry se rozhlédl a z úžasem zjistil, že oslňující záře opravdu mizí, už jí zde byla téměř polovina. Harryho napadlo, jestli Hermiona udělala takových lektvarů více.
"Více, než jednou, nelze mého ducha vyvolat," podotkl zklamaně Sírius, jako by Harrymu četl myšlenky. Ten se nyní hněval sám na sebe, že se konečně nemůže přimět k pořádným slovům.
"Já..." vypadlo z něj konečně a jako by se klapka v krku povolila, "...Brumbál říkal něco o tom..."
"Ne Harry," skočil mu do řeči Sírius, jako by i on chtěl ušetřit čas zbytečně dlouhými větami, "když bych se stal duchem, už bych tu byl nadobro, mezi životem a smrtí, ani nevíš, jak to všechno začne být unavující," vysvětloval a tvářil se opravdu vážně, "myslím, že duchové ve škole jsou toho důkazem, nedokázal bych tu být věčně," Harry mu musel dát za pravdu.
"Ale i duchové se začínají bát," podotkla najednou Hermiona a Harry se začal zlobit, že jim kazí už beztak krátký rozhovor takovou maličkostí, Síriuse to však očividně zaujalo.
"To je zvláštní, co o tom víte?" zeptal se zaujatě.
"Nic moc," podotkl Ron, "jsou všichni strašně divní a k smrti vyděšení, pokud to tedy vůbec jde - k smrti vyděsit ducha" poznamenal.
"Rozhodně to má společné něco s Voldemortem," podotkl Harry a nevšímal si Hermionina a Ronova vyděšeného ucuknutí.
"Co si myslíš, že má v plánu?" zeptal se ho Sírius a zaujatě ho sledoval, jako by to Harry měl vědět. Toho však potěšilo, že s ním jeho kmotr jedná, jako by byl opravdovým členem Řádu a opravdu by záleželo i na jeho úvahách, které nemuseli být nejhorší, protože jak bylo známo, Harry byl s Voldemortem tak nějak spjat a očividně si to uvědomoval jen Sírius.
"Něco hrozivého, když se jej bojí i duchové," poznamenal Harry zamyšleně a na okamžik se zasekl, přemýšlel, jestli má Síriusovi říct o svých snech. "Zdává se mi...někdy se mi vrací do snu to, co se stalo, když tě... když jsi zemřel," všiml si Síriusova žalostného pohledu a znovu se pořádně nadechl, potřeboval více vzduchu, který se mu najednou nedostával, "najednou se objevím na nějaké louce, jakoby byla jediná ve svém okolí, kolem dokola jsou stromy," vyprávěl a zamyšleně si prohlížel svoji hůlku, "je tam i jeskyně... a vedle vchodu ze skalky tryská čistá voda. Celé to místo je, jako v pohádce, jako nejdokonalejší místo na světě, bez zla a všeho..." na chvíli se odmlčel, vlastně ani sám nevěděl, proč to kmotrovi říká, ten se však tvářil vážně a zaujatě, "...stromy... krásně tam zní... zpívají nějakou melodii, moc pěknou..."
"O tom mluvil Moudrý klobouk," vyprskl podiveně Ron, ale Hermiona jej okamžitě zmrazila přísným pohledem, aby zase zmlkl a Harry pokračoval.
"...pak se tam objeví nějaký dým a všechno se začne měnit, jako by tam přišli mozkomorové, ale ještě horší... není to, jako bych už nikdy neměl být šťastný, ale jakoby se celý svět měl změnit... jako by ten dým měl zaplavit úplně všechno..." Harryho hlas zazněl do ztracena, ani nevěděl proč.
"Harry," ozval se po malé chvíli Sírius, "toto jsi, doufám, řekl Brumbálovi," zeptal se vážně, ale Harry mu neodpověděl. "Ty víš, že tvoje sny jsou jiné, ty víš, že se třeba jedná o něco moc důležitého a v tom ti pomůže jediný člověk..."
"Stejný, který nechal rozhodnout Ministerstvo, aby na mě nasadili ochranku, toho nemožného Střevlíka!" osopil se na něho Harry. Sírius se tvářil překvapeně, ale světlo téměř vymizelo z místnosti a proto nebyl čas nad něčím takovým dál přemýšlet.
"Harry ty víš, že Brumbál někdy dělá zvláštní věci, které se pak ale vyplatí," poznamenal Sírius.
"Opravdu? Proč mi tedy neřekl, jak to všechno ve skutečnosti bylo?" zuřil Harry a pokračoval, když si všiml Síriusova nechápavého pohledu, "jedna vědma předpověděla narození dítěte, které mělo zastavit Voldemorta. Jak mohl Brumbál vědět, že jsem to já, mohl to být klidně Neville, kdyby poradil to staré ochranné kouzlo mu, on je z čistokrevné kouzelnické rodiny," Sírius na něj upřeně zíral, jakoby ani nemohl pochytit to, co říkal, Harry cítil, jak na něj Hermiona s Ronem zmateně hledí, snažil se však dívat přímo do Síriusových očí.
"To jsem nevěděl," utrousil jeho kmotr, "věř mi Harry, že Brumbál měl důvod zachránit hlavně tebe, jako bych to udělal já a kdokoliv jiný, kdo by byl spjatý s vašimi rodiči," vysvětloval Sírius.
"Jak to myslíš, spjatý?" Chytila se jeho slova okamžitě Hermiona a Sírius se zatvářil, jako by ho něco píchlo, nejspíš řekl něco, co neměl.
"Albus Brumbál je do rodiny s Harrym?" vyhrkl svoji myšlenku okamžitě Ron, ale Harry s Hermionou se zatvářili skepticky.
"To není možné," podotkla Hermiona a Harry si myslel v duchu to samé, podle toho, jak se však tvářil Sírius, bylo jasné, že se Ron svojí nemožnou otázkou trefil.
"Jak... jak to, že mi to nikdy..." zakoktal se Harry, byl naprosto zmatený.
"Je to tvůj prastrýc," vypadlo ze Síriuse, "víš, vlastně... každý se stará o tebe a tvé rodiče a hlavně ho zajímá tvůj život, nikoho zatím ale nenapadlo podívat se i do tvého rodokmenu, který je mimochodem rozepsán, jako u většiny, v nejrůznějších, dobře dostupných, spisech... a řeknu ti, že tohle by byla pro daného novináře opravdová výhra," poznamenal. Harry se cítil strašlivě. Znovu zjistil, jak málo o lidech kolem sebe, a o sobě samém, ví. Tentokrát však jeho hrozný pocit nahrazoval i jakýsi pocit bezpečí, který cítil pokaždé v Brumbálově blízkosti a možná toto právě bylo i důvodem.
"Nezapomeň ale, že jsi mocný kouzelník proto, jaký jsi... není to ani tvým původem, ani tím, jaký dar ti Voldemort nechal," poznamenal Sírius, který se pomalu začínal vytrácet ze zrcátka a jeho hlas začínal znít do ztracena, "ty musíš být sám sebou."
"Sirius!" vykřikl Harry a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy, "víš, jak jsi se ptal, jestli bych s tebou bydlel?" vyhrkl Harry a ani nečekal, až jeho kmotr mlčky přikývne, "byl jsem strašně rád, celou dobu jsem na to myslel, až se konečně přestěhuji k tobě," jeho kmotr se spokojeně usmál a i na jeho tváři, jako by se třpytily kapičky slz. "Já tě mám moc rád Siriusi, a pomstím tě, to ti slibuji!" přísahal Harry s rukama zaťatýma v pěst.
"Sbohem navždy, Harry," ozval se docela tichounce Sirius, "konečně se můžu rozloučit," a nadobro zmizel v zrcátku.
"Pane Pottere...," oslovila ho s naprostou vážností a Harry by se byl vsadil, že po celou dobu přemýšlela spíš o tom, jak má začít, než že by si ho vysloveně prohlížela, aby zjistila něco víc. "...vy znáte tento...kámen?" zeptala se opatrně, jako by to Harrymu mělo ublížit a pomalinku pozvedla zelenavý kámen.
"Tirid," vydechl Harry a tentokrát pocítil, jak mu prudce začalo bušit srdce a pálit ho už dávno zahojená rána na ruce. Harry se pevně chytil za pravé rameno, aby utlumil palčivou bolest, byl si však jistý, že je to jen ozvěna toho, co bylo. Kdyby profesorka McGonagallová chtěla kámen opravdu použít - bolest by se ozývala určitě mnohem intenzivněji a byla by mnohokrát silnější. I tak by byl Harry rád, kdyby kámen odnesla někam pryč. Kde k němu mohla jen přijít? Nechápal.
"Jistě ho už viděl," pokýval znalecky hlavou Snape a spokojeně se usmál. Střevlík nervózně přešlapoval z nohy na nohu - nerozuměl ani slovu a to jej znepokojovalo. Nejraději by byl nad věcí. Ani Ron zjevně nic nechápal. Kromě McGonagallové, která kámen zastrčila do jedné jediné kapsy svého nočního pláště a Snapea byla v obraze už jedině Hermiona, ale i ta se tvářila nespokojeně. Stejně jako Harry, by raději vynechala tento rozhovor, o kterém bylo jasné, kam povede.
"Tento kámen měl Draco Malfoy v kapse," poznamenala McGonagallová, jako by se tím všechno vyřešilo. Harry okamžitě kmitl jedním okem na Snapea, ten se však tvářil, jako by čekal na dovyprávění celé věci, jako by mu uniklo všechno to, co tu dnes o Malfoyovi padlo.
"Grázl," zaduněl Střevlík, který se očividně snažil dát najevo, že to právě všechno pochopil.
"Grázl, kterému někdo tento kámen podstrčil a on sám možná neví kdo," dokončil za něj větu Snape a Střevlík zamlkl. Harry si všiml, jak po něm učitel lektvarů hodil nebezpečným pohledem.
"Ano, ale to rozhodně pan Potter nemůže vědět, a silně pochybuji, že by si chtěl vrátit některé nanejvýš nepříjemné vzpomínky, proto tedy vypadává ze seznamu podezřelých," poznamenala McGonagallová. "Můžete tedy jít rovnou do svého pokoje," vybídla rázně Harryho a Ron s Hermionou se k němu jako na povel přidali. Harry byl opravdu rád, že nechal McGonagallovou a Snapea s tím hrozným kamenem za sebou. Měl opravdu o čem přemýšlet. Musel však ještě přidat do kroku, protože dotěrný Střevlík jim byl už v patách a snažil se kamarádsky vydolovat z Hermiony něco víc o tom, co se stalo. Harryho teď trochu mrzelo, že se nemohl vydat na druhou stranu a pokusit se setkat se Síriusem tak, jak mu Hermiona s Ronem slíbili. Rovnou by měli o čem mluvit, když by Harryho nic jiného nenapadlo.
"Tady s námi nemůžete!" vyprskl na Ron ostře a Harry se ani nemusel otáčet, aby zjistil, co ho tak rozčílilo. Střevlík se samozřejmě snažil dostat i do společenské místnosti. To by ovšem znamenalo, že by Harry kvůli němu probděl celou noc.
"Můžu jít, kam chci," snažil se udělat krok vpřed Střevlík a tvářil se co nejpřesvědčivěji.
"Ne, to nemůžete," opravila ho Hermiona. "Zjistila jsem si to a máte zakázáno dostávat se do jakékoliv ze čtyř bradavických kolejí," poznamenala, Střevlík však zůstal stát, jako zkamenělý.
"Nejspíš chce, abychom se vrátili k Snapeovi a McGonagallové," pokrčil co nejlhostejněji Ron rameny, to však byl pro Harryho ochránce povel k odchodu. Přestože se netvářil dvakrát potěšeně, nespokojeně si odfrkl a vydal se zpátky.
"Já bych ho..." dupl si vztekle Ron, Harry ho však téměř neposlouchal, myšlenkami byl úplně někde jinde. Snažil si v hlavě uspořádat vše, co se dnes stalo. Najednou měl podivné obavy - ani ne z Malfoye jako spíš z jeho jizvy, která dnes nějak prazvláštně zareagovala, když se Harry utkal s Dracem. Doufal jen, že to bylo opravdu Voldemortovým přičiněním.
"Leonus kaputo," pronesla Hermiona a když jim Buclatá dáma ustoupila, aby mohli projít, mlčky vstoupila. Očividně měla také nad čím přemýšlet. Za to Ron by si dnešní večer povídal klidně až do rána. Teprve nyní si Harry uvědomil, že zítra je zápas ve famfrpálu a začínal si připadat opravdu unaveně.
"Kde myslíte, že Malfoy přišel k tomu kameni?" kroutil zamyšleně hlavou Ron a plácl sebou do rozviklaného křesla nejblíže postavenému ke krbu. Touto otázkou však upoutal i Hermionu, která se očividně také rozhodla, že se přeci jen na okamžik posadí do vedlejšího křesla. Harry ještě chvíli zůstal stát u schodů vedoucím k ložnicím a nakonec se šel postavit alespoň za sedící Hermionu a skoro až nepřítomně naslouchal. Byl si téměř jistý, že kdyby se posadil, už by se nepřiměl se zase postavit na nohy. Pomyšlení na zítřejší den jej naprosto vyčerpávalo.
"Kdo ví... třeba od nějakého... smrtijeda," špitla nakonec Hermiona, ale viditelně tomu sama nevěřila.
"Na to je moc velký zbabělec," poznamenal nepřítomně Harry.
"Ale jeho otec byl taky takový," dodal na vyvrácení Ron a Harry se na něho ostře podíval.
"Jak dlouho jste to věděli? Jak dlouho jste věděli, že Lucius Malfoy zemřel?" zeptal se, když se jeho kamarádi tvářili nanejvýš nechápavě.
"On není... nebo donedávna nebyl mrtvý," snažila se mu oponovat Hermiona. "Víš, bylo to teď nedávno v Denním Věštci. Teď, když Popletal konečně uvěřil tobě i Brumbálovi a celý kouzelnický svět ví, že se Ty-víš-kdo vrátil, několik - a to ne zrovna málo - hlasů se ozývalo, že by jeho funkci měl převzít Brumbál a tak se samozřejmě bojí o svoji funkci," řekla Hermiona. "No a snaží se tedy zaměřit na veřejně známé smrtijedy, hodně prověřují ty, které jsi vyjmenoval, jak už doporučil Brumbál," zakončila.
"Fajn, další věc, co se vám vypařila z hlavy co?" odfrkl si nazlobeně, ale Hermiona pokračovala, nejspíš, aby se s Harrym nemusela dohadovat a chtěla to všechno napravit tím, že bude mluvit co nejrychleji.
"Luciuse Malfoye našli teď nedávno, jak s dalšími třemi smrtijedy útočil na mudly a tak se jej pokusili chytit, nikdo neví, jestli po té potyčce unikl, nebo zemřel. Některému ze smrtijedů se nevydařilo jakési destrukční kouzlo a celé to tam vyletělo do vzduchu. Umřelo tam spousta nevinných lidí a mezi nimi i ti smrtijedi a hodně pravděpodobně i Lucius, protože už o něm nikdo neslyšel."
"A kdy se to stalo?" zajímal se Harry, chtěl vědět naprosto všechno. Zajímalo ho, jestli to nemohl být ten strašlivý výbuch, který slyšeli se Snapeem, když cestovali do Londýna na vánoční svátky tam, kde je zatáhl splašený Pergot.
"Bylo to někdy uprostřed prázdnin," vyvrátila mu okamžitě jeho myšlenku Hermiona a Harry si uvědomil, jak byla jeho teorie nemožná, vždyť Draco Malfoy se choval takhle už od začátku roku a bylo jasné, že mu to klade za vinu.
Na druhý den vstal Harry brzy. Nemohl spát. Celou noc mu hlavou probíhala spousta otázek. Zdálo se mu o Síriusovi - o tom, jak padal za clonu. Slyšel smích Belatrix Lestragenové a najednou už zase stál na oné louce u skály, ze které crčela voda a nádhernou melodickou hudbu stromů nahradila neprůhledná kouřová clona plná beznaděje.
V pokoji bylo ještě šero, když se Harry oblékl a vydal se ven ze společenské místnosti dolů k Velkému sálu. Tak nějak tušil, že bude prázdný, neměl sice nejmenší ponětí, kolik hodin mohlo být, ale tak nějak si vyvodil, že sluníčko ještě nevysvitlo a tak i ti největší fanoušci ještě spí.
Harry měl dojem, že tento zápas Nebelvíru proti Havraspáru je snad jediný, u kterého nemá trému. Bylo mu to jaksi jedno. Měl pocit, jako by se připravoval na obyčejný trénink. Před dveřmi vedoucími z hradu se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl zkontrolovat, jestli jej někdo nepozoruje, jako včerejšího večera Malfoy a napadlo ho, kde asi tak může Draco zrovna teď být. Poslala ho snad McGonagallová zpátky do zmijozelské věže? Proč se o něj Snape v nejmenším nezajímal? Opět mu vyskakovaly myšlenky. Když zjistil, že dokonce ani Střevlík se neschoval nikde poblíž nebelvírské věže, aby se mohl na Harryho okamžitě přilepit, zamotal se více do svého pláště a vyšel ven.
Přestože dny začaly být o něco teplejší, rána byla ještě dost chladná a Harryho napadlo, že celkově dnešní den budou na koštěti všichni docela mrznout. Nakonec usoudil, že vůbec budou rádi, když nebude pršet. Oblohu zastínily obrovské černé mraky, které hrozily občasným zaduněním a to byl důvod, proč si Harry nevšiml vycházet slunce, které už dávno vylezlo, jen bylo schováno za obrovitá bouřková mračna.
Harry se vydal nahoru od hradu. Chtěl se někam projít, aby si mohl pročistit hlavu. Měl dojem, jako by se mu za chvíli měla, pod tou tíhou informací, rozskočit napůl. Vycházel zrovna na jeden z větších kopců poblíž hradu, odkud bylo krásně celé spící Prasinky, když na vrcholu kopce zahlédl jakousi osobu. Ta stála zahalena v plášti a jako zkamenělá se dívala směrem ke kouzelnickému městečku. Harryho zarazilo, že se tu najde ještě někdo jiný, kromě něho, kdo vstává tak časně ráno, aby mohl přemýšlet. Nejprve chtěl popojít trochu bokem, aby nerušil ze zadumání, nakonec jej ale přeci jen přemohla zvědavost a popošel potichu o něco blíže. Chtěl vědět, který student (vzhledem k nevelké výšce) to mohl být.
Harry se zarazil. Nebyl si jistý, zda dobře vidí a pro jistotu popošel ještě blíže. Samozřejmě - nemohl se splést. Dlouhé hnědé vlasy, se kterými si hrál vítr. Byla to Jeny.
Harry pocítil, jak mu srdce začalo bušit, jako by chtělo vyskočit ven. Snažil se uklidnit, ale najednou se mu začaly třást i ruce a v kolenou cítil zvláštní pocit slabosti. Naposledy Jeny viděl u té hádky a od té doby se mu vyhýbala. Bál se k ní přiblížit, aby se na něho nerozzlobila anebo aby nezačala znova plakat. Byl rád, že se na ní může vůbec dívat, ale strašně moc si s ní chtěl promluvit. Jeny, jako by tušila, že ji někdo pozoruje, se otočila.
"Ahoj Harry," špitla a vůbec se netvářila překvapeně.
"Ehm... ahoj Jeny," pozdravil ji Harry a měl dojem, jako by se mu hlava naprosto vyprázdnila. Najednou neměl co říct. "Jak jsi poznala, že to jsem já?" zeptal se a snažil se překonat to prázdno. Potěšilo ho, když se Jeny pousmála. Najednou už se cítil o dost lépe, jako by se nic nestalo.
"Nevěděla jsem to," odpověděla Jeny, "jen jsem viděla někoho vycházet z hradu, ale myslím, že nikdo jiný by se tu takhle neprocházel," dodala na vysvětlenou a Harry žasl nad jejím důvtipem. Konečně mu kolena povolila a on se mohl jít postavit vedle Jeny. Chvíli se mlčky dívali na Prasinky. Sem tam už se v některých oknech rozsvítilo a Harry si řekl, že zanedlouho bude celé městečko, stejně jako hrad, na nohách.
"A... jak se jinak máš?" zeptal se letmo Harry a prohlížel si ze zaujetím oblohu, jako by se chtěl přesvědčit, že mraky ještě neustoupily.
"No... já... ujde to. Máme hodně učení kvůli NKÚ," postěžovala si Jeny.
"Ty to určitě zvládneš," povzbudil ji Harry a konečně se odvážil podívat Jeny do očí. "Já... chtěl jsem ti něco říct," začal Harry a všiml si, jak Jeny zavrtěla hlavou a smutně se zadívala na špičky bot.
"Nechci to už řešit," špitla.
"Prosím Jeny," Harry chytil ji opatrně za ruku a doufal, že Jeny konečně povolí. Teprve, když se na něho podívala tázavým pohledem, odvážil se mluvit dál. "Nenapadlo tě, že by si to Cho mohla vymyslet?" zeptal se a Jeny mu odpověděla jen slabým pokýváním hlavy. "Ona, nevím proč to udělala, ale prostě to řekla jen tak. My spolu vážně nechodíme Jeny," prosebně se na ni zahleděl. Věděl, že řečnictví mu dvakrát nejde, ale pevně doufal, že Jeny to pochopí. Ta se jen pousmála.
"Já vím, Robert slyšel zbytek toho vašeho rozhovoru," vysvětlila prostě. "Já... vyhýbala jsem se ti, protože jsem se bála, že se na mě zlobíš a tak jsem tě raději nechtěla ani vidět," dodala ještě provinile a Harry byl naprosto překvapený. Po celou tu dobu, co si myslel, že se na něho Jeny zlobí si ona myslela totéž. Chtěl jí na to něco odpovědět, ale už nevěděl, co říct. V takových situacích opravdu nevěděl, co má říct a už jen to, co řekl právě teď bylo dostačující.
"Kdo je Robert?" zeptal se, aby konečně otočil rozhovor.
"To je můj kamarád, který za tebou byl... jak jsme se..." zamlkla a Harrymu došlo, že to byl nejspíš ten samý kluk, který po něm začal tak řvát, když Jeny s brekem utekla. "Teď nedávno se dostal do našeho famrpálového družstva jako nový odrážeč místo Malkinse," dodala ještě, jako by se tím vše vysvětlilo.
"Aha," pokýval hlavou Harry. "Jeny, víš..." zarazil se, nebyl si jistý, jak to říct. "Já, měl jsem pro tebe takový dárek... k Vánocům..." dodal a Jeny se usmála. "Já také," dodala.
Potom už ani jeden z nich nepromluvil. Oba se dívali ještě dlouho chvíli mlčky před sebe, jak všichni obyvatelé Prasinek vycházejí ze svých domů a většina obchodů se otevírá. Město se konečně probudilo a zanedlouho po něm ožil naplno i Bradavický hrad.
"Kde jsi byl?" vyptávala se Hermiona, když si k ní Harry na snídani přisedal.
"Nemohl jsem spát, tak jsem se šel trochu projít," vysvětloval a snažil se soustředit na topinku, kterou si právě namazal marmeládou, aby se tak vyhnul Hermioninu starostlivému výrazu.
"Jistě," zaslechl za sebou Ronův pobavený hlas. "Ale taky jsi nám, jako náš kamarád, mohl říct, že už jste se s Jeny zase dali dohromady ne?" mrknul na něho a posadil se naproti k Nevillovi, který se snažil vymotat ze svojí šály. "Co se děje Neville?" zeptal se místo pozdravu.
"Já..." mlátil sebou Neville, ...nechtěně jsem si přirazil šálu, co jsem letos na vánoce dostal od babičky, do dveří a přetrhl ji," odpověděl a přitom na sebe převrhl dýňovou šťávu, jak se snažil rozvázat suk kolem krku.
"A proto se jí snažil trochu prodloužit," dovysvětlovala za něho Hermiona, když si všimla, že Neville má zrovna plné ruce práce.
"Jak tak koukám, tak teď by se do ní mohl obléct přinejmenším celý nebelvírský stůl," utrousil pobaveně Ron a Harry se zazubil.
"No... je trochu delší," poznamenal Neville, kterému se očividně podařilo rozvázat ten největší suk a pomalu se dostával k osvobozování nohou.
"Ale co to Ron říkal o Jeny," obrátila Hermiona hovor zpět k tématu a ptala se rovnou Harryho, když viděla, že Ron, kterému se za těch pár sekund už podařily do pusy nacpat už dvě celé topinky, rozhodně nebyl schopný odpovědět.
"Jak jsi na to přišel?" podíval se ale Harry nechápavě na Rona, který už velkou část stihl polknout.
"No... dneska jsem nějak nemohl dospat a tak jsem se chtěl jít projít a viděl jsem vás nahoře na kopci," poznamenal na vysvětlenou Ron a s chutí se pustil do další topinky.
"Tak jste se zase dali dohromady?" zeptala se vesele Hermiona.
"No... my jsme ani pohromadě nebyli," opravil ji se zklamáním Harry, "ale už se se mnou baví a ví, jak to bylo," dodal povzbudivě Harry. Opravdu ho to těšilo.
"Ák byš jhí to mněl čo nejchrchleji říčth," polkl Ron, "aby tě někdo nepředběhl, je fakt moc fajn," dodal ještě a podle toho, co řekl si Harry domyslel slova, která jeho kamarád řekl před polknutím. Musel usoudit, že měl Ron pravdu a řekl si, že to takto udělá. Přestože pomyšlení na to, jak se mu zase vytratí slova z pusy a nebude vědět, co říct, ho svíralo, tak nějak se uklidňoval, že když to dokázal i Ron, proč by to nemohl zvládnout on - Harry.
"Tak alespoň něco sněz, ať máš na dnešní zápas sílu," poznamenala Hermiona. "Vážně Harry, škoda, že nemáš takový žaludek, jako Ron," zasteskla si.
"Můj žaludek je naprosto normální," bránil se Ron. "Já jenom vím, že mi to pomůže," dodal ještě na vysvětlenou a Harry mu musel dát za pravdu. Pamatoval si moc dobře jeho první zápas, kdy Ron, snad poprvé v životě, nejedl, tentokrát už to však bylo jiné a Harry nechápal, proč on jediný si s tím vším dělal takovou hlavu. Snad protože byl chytač a Angelina na něho dorážela více než na všechny ostatní. Každopádně tak, jak se ráno cítil v pohodě, teď cítil, jak pomalinku nastupuje do jeho žaludku tréma. S obrovskou nevolí pohlédl na topinku a nakonec se přeci jen donutil a alespoň kousek snědl. Pak se šli s Ronem nachystat na dnešní zápas.
Po cestě do šatny se k nim však přidal i Střevlík, což Harrymu rozhodně na náladě nepřidalo a jakkoliv se mu snažila Angelina zabránit, aby jim dělal špeha i tady, kde Harrymu určitě nehrozí žádné nebezpečí, Střevlík byl neodbytný. Dokonce ani prosby na něho neplatili, když se ho Angelina snažila přesvědčit, že v žádném případě kvůli němu nechce prozradit taktiku Nebelvírského družstva.
"Je to marné Angelino," zatřásl hlavou Ron, "tady nepomůžou ani výhružky," řekl tak hlasitě, aby to zaslechl jen Harry, kapitánka družstva a dva noví roztřesení odrážeči, kterým Ronova poznámka: "Už to máme ověřené," alespoň pomohla k lepší náladě. Harry moc dobře věděl, jak se cítí. On sám byl při svých prvních zápasech strašlivě nervózní a i nyní ještě mívá takový pocit.
"Fajn," vyštěkla rozmrzele Angelina, "tak to uděláme jinak. Hráči ke mně," zavelela všichni se okamžitě semkli do jednoho kruhu tak pevně, že ani dotěrný Střevlík navzdory svým snahám, nezaslechl očividně podle svého rozčílení jediného slova. Harry si tedy vyslechl nějaké plány, které Angelina měla a důvody jejich změn a potom už se jen zvedl a spolu s Ronem, jakožto brankářem, si stoupli ke dveřím. Za ně se postavili ostatní. Harryho tak trochu uklidnilo, když si všiml Ronova bledého výrazu ve tváři, už se bál, že Ronovi něco je, když si s tímto zápasem neláme hlavu. Očividně byl ale stejně nervózní jako Harry a všichni ostatní.
Konečně se ozvali famfáry, které přerušil už jen následný tleskot a dusot z tribun. Harry s Ronem se letmo srazili pohledem a odhodlaně na sebe pohlédli, pak vyšli ven. Jako by počasí čekalo, až zápas začne, okamžitě se rozpršelo. Naštěstí Harry s tím počítal a předem si začaroval brýle proti dešti, ten ale zatím nebyl tak silný, spíše mrholivý.
Za to se však zvedl obrovský vítr. Harry ani nezaslechl, kdy madame Hoochová zahájila hru, poznal to až podle ostatních, kteří se rozletěli na svá místa. Harry vyletěl, jako vždy, co nejvýše nahoru, aby měl přehled nad celou hrou. Skrz vítr však neslyšel ani hlas Leeho, který měl celou hru komentovat. Očima našel havraspárského chytače - Cho a když zjistil, že i ta marně hledá zlatonku a krouží kolem havraspárské brány, podíval se na Rona, který měl zrovna plno práce s havraspárským útočníkem. Ten se obrovskou rychlostí řítil přímo na Rona, rozpřáhl se a hodil camrál, který se prudkou rychlostí řítil přímo na nejvrchnější obruč. Ron však udělal perfektní obrat kolem své osy a odpálil tak camrál skoro až do poloviny hřiště, přímo do rukou Angeliny. Jeden z mladých odrážečů poslal skvělý zásah na havraspárského útočníka, Harry si všiml, že to však byla Cho Changová, která se pod ránou potlouku jaksi na koštěti prohnula a obrovskou rychlostí padala k zemi. Nic tedy nebránilo Angelině dát gól.
"GÓL!!!" zadunělo na nebelvírských tribunách a to bylo zase jen to jediné, co prořídlo burácivým vichrem. Pak všechny zvuky přehlušilo zase jen šustění. Harry se ještě jednou podíval na Rona, který se očividně smál. A pak se podíval směrem dolů, kde se Cho snažili dát zase dohromady. Ta se zanedlouho postavila znovu na nohy nastoupila na koště a s odhodlaností vyrazila nahoru. Mladý nebelvírský odrážeč si s tím očividně lámal hlavu, ale potlouk, který se zrovna nebezpečně rychle řítil na Rona soustředícího se na právě letící camrál, jej vytrhl z přemýšlení a donutil jej zase hrát. Harry uznal, že je opravdu moc dobrý.
Hrálo se ještě asi dalších třicet minut a Harry už začínal být promrzlý. Marně mžikal očima po zlatonce. Malinké kapičky deště jej mátly už několikrát se zbytečně rozletěl za nějakým zábleskem nebo Cho, která se rozletěla prudce ze stejného důvodu zmatení a klamu. Havraspárští pomalu začínali dohánět náskok, jak se Harrymu zdálo, i když Ron propustil jen minimálně gólů, bylo stále těžší dostat se k soupeřovým obručím. Konečně Harry zahlédl, jak se cosi zablýsklo těsně vedle Ronovy hlavy. Naproti malinkým kapičkám byl záblesk větší a Harry si byl téměř jistý, že je to zlatonka. Rozletěl se tedy prudce vpřed, očividně stejně, jako Cho, která to raději nechala rovnou na Harrym a čekala jen na to, co udělá on.
Harry viděl, jak s Cho koště cloumá jemně zprava doleva a očividně musela koště držet co nejkřečovitěji, aby se prudkému větru ubránila. Harryho Kulovat však klouzal vichrem jako by nic. O to horší však bylo udržet rychlost. Harry se pokusil přidat protože zlatonka se pomalu ztrácela, když se mu však povedlo přiblížit se k ní dostatečně na takovou vzdálenost, aby už ji jen tak neztratil, dával si záležet na tom, aby se opatrně přibližoval a zároveň do něj nevrazil někdo z havraspárských, okamžitě by ztratil rovnováhu.
Najednou do něho však někdo jemně šťouchl. Byla to Cho, ale to už Harry měl co dělat, aby zase srovnal svoje koště. Když se však řítil k jedné z věží, strhnul zase Kulovat směrem k zemi a řítil se kolmo dolů. Chvíli se snažil marně ovládnout koště ale nakonec usoudil, že se mu to nepodaří. Mezitím se zlatonka otočila jeho směrem i s Cho, takže letěly kousek nad zemí. Harry se odhodlal a posunul se trochu více vzad. Tak nějak tušil, že by se zlatonka mohla stočit nahoru, místo toho, aby odbočila doleva a pokračovala po krajích tribuny, zatím se totiž blížila k jejímu konci. Harry si řekl, že se alespoň pokusí koště nějak otočit, alespoň na okamžik, s větrem a hned nato jej otočí zpět nahoru a měl by se tedy dostat na kurs zlatonky a pokud ne, vývrtkou se stočí zpět k zemi.
Jak se blížil dolů, začínal nabírat závratnou rychlost. Najednou nevnímal nic jiného kromě zlatonky řítící se zleva a vichru, který mu hučel v uších. Cítil, jak Kulovat pod jeho rukama začíná nezvladatelně vibrovat, přesto se však ještě přidal. Čím větší rychlost nabere, tím lepší smyk se mu při obratu podaří, pomyslel si. Už byl téměř sto metrů od země a zaslechl jakýsi hlomoz, když se blížil více a více k tribunám, snažil se však co nejvíce soustředit. Pomalu ztrácel dech a jako by se nemohl nadechnout jak sílil víc a víc odpor větru. Konečně nastala ta chvíle. Harry s obrovskou námahou a co největší prudkostí trhnul koštětem k sobě a podařilo se mu letmo stočit koště nad zem, zabral však ještě jednou, aby jej síla větru nevymrštila bokem a nevyhodila ho tak mimo. Než si to Harry všechno uvědomil, co se opravdu děje, všiml si, že se řítí, tak jak chtěl, směrem zpět - nahoru, a zlatonka je kousíček před ním. Na Cho neměl čas se ohlédnout, nejspíš byla někde za ním. Nyní se však Harry soustředil na zlatonku, která letěla výš a výš. Natáhl k ní ruku a pomalinku cítil, jak se přibližuje. Jednou rukou držet Kulovat ve své dráze mu najednou připadalo strašlivě obtížné. Najednou koště nadskočilo a Harry se jej musel chytit oběma rukama, aby se za zlatonkou udržel. Pomalu už opouštěl celé famrfpálové hřiště a tak co nejrychleji natáhl ještě jednou ruku vpřed a zmáčkl. Držel ji. Harry chytil zlatonku. Okamžitě otočil koště zpět a řítil se, aby mohl ukončit hru. Když se řítil k zemi zběsile mával rukama a skrz dunivý vítr zaslechl hřmění nebelvírských.
"H.... P...er!!! H..ry Po...r má zlat...!!!" snažil se Lee marně překřičet vítr a dav zároveň. Harry se až nyní podíval po Cho. Chvíli mu trvalo, než ji našel, ale nakonec si nemohl nevšimnout, jak ji vynášejí z hříště na nosítkách. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo. Cho se řítila za zlatonkou a vsadila na tu druhou možnost, že se vydá doleva po okraji mantinelů, když se však zlatonka stočila nahoru k obloze a Cho ji ztratila, nezvládla prudký manévr a nejspíš vrazila do jedné z věží, stojících po okraji. Musel to být opravdu ošklivý pád a dokonce to vypadalo, že je v bezvědomí.
"Úžasný zápas!" volaly na něho Neville s bratry Creeveyovými, Denis v ruce držel kousek pergamu a brk, nejspíš chtěl po Harrym podpis. Ten se raději rozhodl odbočit k Hermioně, která na něj čekala u vstupu do šaten a netvářila se příliš šťastně. Hned za ní stál Střevlík a Harry měl na malý okamžik dojem, jako by se ti dva tvářili naprosto stejně rozčíleně.
"Co to bylo?" vyhrkla Hermiona ostře, ale Harryho ochránce zůstal nepohnutě stát. Hermiona si nyní přešlápla a nebezpečně moc připomínala tetu Petunii, která se právě chystá Harryho za něco seřvat.
"No to bylo skvělé Harry, prostě super!" pověsila se na něho Katie Bellová. "Být tam ještě o kousek déle, tak nevím, jak by jsme to vydrželi.
"Jo, ten vítr byl opravdu hrozný, ozval se Ron co nejvážnějším tónem, ale pak se usmál.
"No tak," vpustila se do hovoru Angelina, "bylo to náročné, ale zvládli jsme to opravdu moc dobře," dodala pochvalně a společně všichni vešli do šaten. Harry se opatrně otočil vzad, aby zahlédl ještě Rona, jak mu Hermiona něco vytýká a Střevlíka, který se mlčky a zachmuřeně pustil za nimi. Harry si ztěžka povzdychl. Koště bylo to jediné, kam ho očividně Střevlík nenásledoval - i když, kdo ví, jestli by nebyl schopný kroužit i nad Harrym, kdyby to neměl zakázáno.
"Byl jsi opravdu moc dobrý," podal Harry ruku mladému odrážeči, který tak trochu zkroušeně seděl na lavičce a prohlížel si zamyšleně ruce. Nejspíš toho litoval, že jeho potlouk vrazil přímo do Cho a srazil ji k zemi.
"Mě... mě to moc mrzí," zakoktal se a začal nervózně těkat očima všude možně, jen na Harryho se bál podívat.
"Hele, famfrpál je tvrdej sport," pokýval rozhodně hlavou Ron, "tohle se stane a je to podle pravidel, tak to má prostě být." Mladý odrážeč se ale netvářil dvakrát přesvědčeně.
"Ron má pravdu," dal se do přesvědčování i Harry, "navíc, tohle je tvůj úkol," připomenul mu.
"Co tě tak žere? Vždyť si jí ani nic nezlomil, když si zase sedla na koště," zazubil se povzbudivě Ron a odrážeč se vyděšeně podíval na Harryho.
"No... já vím, ale... nezlobíš se Harry?" zeptal se a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tato otázka opravdu byla určena jemu.
"Proč bych se měl zlobit?" nechápal.
"No, protože s Cho chodíte," dodal odrážeč opatrně a čekal, jako by si Harry měl právě teď vzpomenout. Ten se začal smát.
"Ne, my spolu vůbec nechodíme, to Cho jen tak povídala," opravil ho Harry a byl najednou rád, že k tomuto rozhovoru došlo, protože díky tomuto klukovi se roznese dál, že Harry s Cho vůbec nechodí. Konečně na jeho obličeji zahlédl, jak povolil od napětí.
"Tak to je super," vydechl si a podal s úsměvem Harrymu ruku, "díky za pochvalu."
"Je oprávněná," dodal povzbudivě Harry.
Na večeři šel Harry s takovou náladou, jakou už dlouho neměl. Dnes se mu podařilo udobřit se s Jeny, vyhrát zápas a ještě navíc se mu podařilo částečně zrušit ty fámy, které kolovaly o něm a o Cho. Když procházel mezi stoly, nemohl si nepovšimnout, jak si na něj všichni poukazovali. Byl zvyklý na to, že od nástupu Voldemorta na něj hleděli častěji, než kdykoli předtím, alespoň se mohl uklidnit tím, že většina je na jeho straně a věří mu na rozdíl od loňského roku, kdy ještě většina věřila tomu, co se psalo v Denním Věštci a on spolu s Brumbálem byli podle jejich názorů blázni. Dnes však na něj většina přátelsky pomrkávala a horlivě kývala na pozdrav. Harry byl nadšený bohužel však ne, jako Hermiona, kterou ještě očividně její podivná nálada neopustila.
"Skvělý zápas," pochválil Harryho ještě Neville.
"Tedy," Brumbál muset udělat ochrannou clonu, když ta vichřice odfoukla pár prváků," poznamenal pobaveně Dean, "a jak jsme viděli, jak to s váma sem tam hází, mysleli jsme, že to bude zápas, který se asi nedohraje, ale zvládl jsi to," usmál se.
"Díky," utrousil Harry a popošel ještě kousek dál doprostřed stolu.
Když Harry dosedl vedle Rona (který se také raději posadil pro jistotu naproti Hermioně, aby se mu nic nestalo), několik nebelvírských žáků za ním přišlo pozdravit a pochválit mu jeho skvělý manévr, který by, podle Rona, nezvládl ani samotný Krum.
"Tak to máš naprostou pravdu," chytla se toho hned Hermiona, "Krum by něco takového neudělal, protože by ho nic tak šíleného ani nenapadlo," poznamenala ostře.
"Harry musel něco riskovat, jinak by jsme tam hráli ještě teď, Hermiono," snažil se marně protestovat Ron, než ho Hermiona zase zchladila.
"Jistě, a proto má na krku ochránce," vyhrkla.
"Jak to myslíš?" chtěl vědět Harry. Jeho kamarádka se na chvíli odmlčela a dávala si načas tím, že si pořádně usrkla dýňové šťávy.
"Myslím to tak, že strašně rád riskuješ a proto ti pověsili na krk Střevlíka," vysvětlila prostě a ukázala směrem za Harryho, kde stál Střevlík skoro v pozoru a nespouštěl jej z očí. "Kdyby ses dostal do nějakého maléru, tak on ti z něho má pomoci."
"Jako bych se do toho maléru chtěl dostat," osopil se na ni podrážděně Harry, "jen abys věděla, tak Střevlíka na mě pověsili spíš proto, že mi nevěří, že něco nezkazím," utrhl se ještě otráveněji Harry a Ron něco souhlasně zabrblal.
"Ale to není pravda...," bránila ho Hermiona.
"Ale je!" vyhrkl Harry prudce. "Vzpomeň si, kolik jsme toho už udělali a dokázali a nikdy jsem nepotřeboval někoho věšet na krk," rozčiloval se Harry a cítil, jak jej pomalu dobrá nálada opouští a naplňuje jej pomalu naprostý vztek.
"Proč toho Střevla tak najednou bráníš?" utrhl se na ni i Ron.
"Já ho vůbec nebráním, Rone, jen jsem chtěla říct, že se Harrymu mohlo něco stát a to už by se Střevlíka nemusel zbavit. Když vydržíme déle bez nějakých potíží, možná se Brumbálovi podaří přesvědčit ostatní, aby ho odvolali," vysvětlovala.
"Kdyby Brumbál chtěl, už by tu Střevlík nebyl," poznamenal zahořkle Ron.
"Ty víš, Rone, že to není tak lehké, být Brumbálem, taky bych se moc nestavěla proti Ministerstvu..."
"Proti Ministerstvu?" vyhrkl Harry. "Já jsem si myslel, že ho na mě nasadili..." podíval se kolem sebe, aby zjistil, že jsou všichni příliš zabraní do jídla nebo rozhovoru o dnešním zápase, "...z Řádu," dodal nechápavě.
"Ne," odporovala mu Hermiona, "on je členem, ale přesto dělá i na Ministerstvu a ti ho nasadili, prý pro lepší pocit. Popletal se cítil prý strašně provinile, že tě nechal loni rovnou na Ministerstvu v takovém ohrožení," podotkla ještě.
"Kdyby nebylo Brumbála..." pokýval hlavou Ron a Harry raději mlčel. Pamatoval si moc dobře, jak toužil po tom, aby to všechno skončil, ale opravdu byl natolik utahaný, že nevěděl, jak by to bylo skončilo.
"No tak se neloudejte a pojďte už," dodala Hermiona, která celý rozhovor považovala za ukončený.
"Kam tak spěcháš Hermiono?" vyptával se zklamaně Ron. "Já jsem ještě nedojedl."
"Musíme něco udělat přece. To, co jsme měli udělat včera večer," poznamenala, když zahlédla nechápavé obličeje Harryho i Rona. Jistě, pomyslel si Harry, dnes večer musí uprchnout Střevlíkovi a půjdou za Síriusem.
"Ten Střevlík se za nás zavěsil jak smrtnoďas na zlato," ztěžoval si rozzlobeně Ron, když se neustále otáčel dozadu a zjišťoval, jak daleko od nich Harryho ochránce je, kdyby se náhodnou našla možnost, jak by mu mohli co nejrychleji uhnout do nějaké boční chodby a někde se v ní ztratit.
"Stejně nejdřív musíme do společenské místnosti," uklidňovala ho Hermiona, "aby si vůbec nikdo nevšiml, že jsme venku."
Ve společenské místnosti se ještě Hermiona s Ronem posadili do křesel a čekali na Harryho, který si musel zaběhnout pro plášť.
"Ten tvůj hlídač tady dneska bude asi spát," poznamenal Dean otráveně k Harrymu a Seamus ještě dodal: "Jen musíme doufat, že ho Buclatá dáma nepřesvědčí, aby si s ní zazpíval, to už by bylo o dost horší," smál se.
"Já to říkal," ucedil vztekle Ron, "ten hroznej hlídač se zbláznil, to přece ani nesmí," podíval se na Hermionu, ta jako jediná však zůstávala v klidu. I Harry začínal vážně pochybovat o tom, že se dnes večer jejich plán vydaří.
"Harry má přeci plášť," poznamenala Hermiona vesele, když si šli Dean se Seamusem konečně lehnout. Očividně dnes měla výbornou náladu, která Harryho i Rona zaskočila vzhledem k tomu, jak byla rozmrzelá z dnešního zápasu. Harry však začínal nabývat čím dál většího dojmu, že Hermiona měla strach hlavně o Rona, a proto jí tak rozčílili jeho dnešní piruety ve vzduchu - Rona to strašlivě potěšilo a tak nějak povzbuzovalo takže, i když jej nestihl Harry pozorovat, nejspíš také něco před bránou vyváděl.
"To je fakt," uklidnil se Ron a škodolibě se mu zablýsklo v očích. Nejspíš si, stejně jako Harry, představil Střevlíka, jak zmateně stojí před vchodem do nebelvírské věže a marně hledá mezi Hermionou a Ronem i Harryho. "Tak jdeme," vybídl je.
"Ještě něco," zarazila Hermiona Harryho, když se otočil, aby si zaběhl pro plášť. "Harry, potřebovala bych nějakou věc, kterou ti Sírius dal anebo jeho dobrý přítel," vysvětlila a Harry si okamžitě vzpomněl na nůž, který mu Sírius dal.
"Nevadí, že by to byl jen takový zbytek? Sírius mi dal nůž," objasnil svoji otázku.
"Bezva, ale bylo by potřeba, abys z toho nože donesl čepel, protože by bylo lepší, abys to bylo něco, co se leskne jako zrcadlo."
"Čepel se mi roztavila," posteskl si Harry a byl si téměř jistý, že žádnou jinou věc s lesknoucím se povrchem od něj nedostal. Neustále si opakoval Hermionina slova, jestli ho ještě něco nenapadne. Najednou si na něco vzpomněl.
"Ještě jsem dostal zrcátko, ale je rozbité," vyhrkl prudce až sebou Ron trhul.
"No to je úplně perfektní," pokývala Hermiona hlavou. "Tak ho vezmi s sebou," vybídla jej. Jakmile si Harry zaběhl pro plášť (ve společenské místnosti totiž momentálně nikdo nebyl a byla to skvělá příležitost vydat se konečně na cestu), vytáhnul z pod postele svůj kufr a okamžitě z něj vyházel několik málo věcí, které obsahoval, aby na jeho dně našel kousíčky zrcátka, které tam leželo už od konce loňského roku, kdy jej tam Harry rozmrzele vhodil. Tehdy se chystal nazpět do Zobí ulice a zrcátko mělo být spojení mezi ním a Síriusem, který byl však už mrtev a zrcátko tedy ani nefungovalo. Harry sebral největší kousek, který našel, co nejrychleji se vrátil k Hermioně a Ronovi, přikryl se pláštěm a společně se okamžitě vydali ven.
"K-kam jdete?" vyhrkl Střevlík, který očividně pospával, což znamenalo, že Buclatá dáma konečně vzdala přemlouvání jejího dnešního společníka a raději tlachala s ženou na vedlejším obraze.
"Asi jsme ho mohli nechat usnout a pak mu třeba domalovat knír," dodal Harry polohlasem svoji poznámku tak, že ji mohli zaslechnout jen oba jeho přátelé, kteří šli jen kousíček před ním a Ron měl opravdu co dělat, aby nevyprskl smíchy.
"No kam, chceme být také sami," usmála se co nejpříjemněji Hermiona, alespoň zakryla svůj pobavený chichot, Ron už to však nevydržel a musel sklopit hlavu. Nejspíš se nemohl zbavit myšlenky, ve které měl Střevlík perfektní podlouhlý knírek a například dokreslené i pěkné brýle.
"Harry s vámi nejde?" zeptal se Střevlík, jako by ho byl viděl a Hermiona zvážněla. Dokonce i Harry s Ronem se přestali tiše smát a zpozorněli. Ron si stoupnul blíž k Hermioně a chytil ji za ruku tak, aby si toho i Harryho ochranka všimla a přestala se tak vyptávat. Harry toho využil a postavil se těsně za Rona, kdyby měl Střevlík přeci jen nějaký způsob, jak by mohl prokouknout, že Harry stojí jen kousek od něj zakrytý neviditelným pláštěm. Tato myšlenka však nebyla nijak reálná, leda-že by měl například kouzelnické oko jako Pošuk Moody nebo jinou pomůcku, ale to by znamenalo, že Harryho v neviditelném plášti čekal a věděl, že jej má. Ron držící Hermionu za ruku mu však očividně stačil jako důkaz toho, že Harry opravdu šel spát a tito dva chtějí být spolu.
"No... skvělý zápas, Rone," poznamenal ještě na pozdrav, "a nebuďte dlouho venku, je tam docela zima," rozloučil se a očividně se ani nechystal je doprovodit, což Harryho uklidnilo a mohl si tedy v klidu oddechnout.
"Díky," zazubil se Ron a pomalu se rozešli dolů po schodech. Jakmile však byli dostatečně daleko a bylo jisté, že Střevlík se k nim přeci jen nepřidal, přeci jen vyšlápli o něco rychleji. Harry si pro jistotu plášť nechával na sobě a celou dobu se držel za Hermionou a Ronem, kteří se ještě stále drželi za ruku a opravdu měl dojem, jako by se nechtěně připletl do nějaké schůzky a ne do noční vycházky za svým kmotrem. Vzpomněl si však na Jeny a na to, jak se spolu zítra uvidí a cítil, jak ho po celém těle zaplňuje teplo, které mu stoupá až do tváří, přestože už vstoupili do opravdu chladné noci.
"Raději si ten plášť ještě nechej a rovnou nás přiber," radila mu Hermiona, "půjdeme do Chroptící chýše," poznamenala. Harry tam nebyl od konce třetího ročníku, kdy se poprvé setkal se Síriusem. Teplo v tvářích vystřídal mrazivý pocit toho, že se za malý okamžik možná setká se svým mrtvým kmotrem. Nejvíce se bál toho, že nebude vědět, co mu říct. Nevěděl, jestli mu má říct vše, co se mezitím událo, nebo s ním mluvit jen tak o čemkoliv. Netušil ani, jestli s ním Sírius bude moci mluvit normálně, jako by byl živý, jestli ho Harry uvidí nebo jestli na celý rozhovor nebude mít jen určitou dobu. Harry roztáhl ruce, aby zakryl svým pláštěm oba kamarády a pomalinku a co nejtišeji se proplížili pod Vrbou Mlátičkou.
Chroptící chýše vypadala tak, jak jí zde zanechali ve třetím ročníku. Nahoře byla trocha zaschlé krve - z Ronovy nohy, jak jej Sírius táhnul po podlaze. A některé místa, kde někdo stál nebo prošel byla o něco méně zaprášená naproti zbytku místnosti. Harry se zhluboka nadechl, aby pocítil hnilobný puch dřeva. Hermiona, která je dole pod schody opustila, aby si něco vyzvedla, se pomalu vydala za nimi po schodech. Harry mezi tím vzpomínal, co se tu před třemi lety odehrálo. Všechno mohlo být jinak, kdyby Síriusovi hned napoprvé uvěřil, Červíček mohl být dávno někde v Azkabanu nebo kdekoliv, kam by ho po odsouzení vydalo Ministerstvo a jeho kmotr by byl konečně volný.
"Tak už mám všechno," utěšovala je Hermiona, Harry však i přesto cítil, jak mu prudce buší srdce. Měl se konečně setkat se Síriusem, přesto však cítil v hlavě duto a prázdno, jako by ani neuměl mluvit a chodit, nohy mu naprosto zkameněly. Hermiona mezitím postavila velikou láhev naplněnou jakousi zlatavou tekutinou, nad kterou se kroutil stříbrno-zlatavý dým doprostřed místnosti a ztěžka si oddechla.
"Co to je?" zeptal se okamžitě Harry a se zájmem si láhev s podivnou kapalinou prohlížel.
"To je Hledající lektvar," vysvětlila prostě Hermiona. "Je strašlivě těžký a přiznávám se, že i když má barvu i vůni takovou, jakou by opravdu měl mít, nejsem si jím stoprocentně jistá, protože jeho příprava je strašlivě složitá a komplikovaná a člověk i přestože se drží návodu nikdy neví, co se může přihodit a stát," prohlížela si svůj výtvor, jako by každou chvílí měl vyletět do vzduchu.
"Na co je dobrý?" zeptal se Harry, přestože věděl, k čemu jej dnes budou potřebovat. Chtěl vědět, co přesně se bude dít.
"Když jím polijeme nějaký ten předmět od toho, kdo nedávno zemřel, mohlo by se povést, aby se nám na chvíli ukázal a mohl nám i něco říct," vysvětlovala Hermiona, "prostě když jím polijeme zrcátko od Síriuse, mohlo by se vydařit, aby se objevil a ty sis s ním mohl naposledy promluvit," zakončila prostě a i když to znělo skvěle, Harrymu se její slovo naposledy opravdu nezamlouvalo.
"Trvalo nám strašně dlouho, než jsme nasbírali potřebný suroviny," prohodil Ron a vypadal, jako by právě vzpomínal na něco strašlivě nepříjemného. "Dokonce jsem se musel nabídnou taťkovi, že mu pomůžu v práci, abych se potom mohl ztratit v oddělení málo přístupných surovin pro lektvary a různá kouzla," prohodil trpce.
"Horší pak bylo uchovávat lektvar v potřebné teplotě tak, jak měl být udržován po celých sedm měsíců," vzpomínala hořce Hermiona, "a jestli nevyšlo něco s teplotou před tím, než jsem přišla na to teplotní zaříkávadlo, tak to za chvilku poznáme," utrousila trochu vyděšeně.
"Co by se stalo?" vyhrkl Ron, ale Hermiona jen zavrtěla hlavou, což znamenalo, že to sice neví, přesto však by to nebylo nic příjemného.
"Toto kouzlo se raději nedělá ani u OVCE, protože je zaprvé moc dlouhá jeho příprava a zadruhé je dost složité a nebezpečné, proto se vykládá jen jeho teorie," poznamenala a i Harry začínal mít obavy, když viděl, jak je Hermiona nejistá, což se stávalo opravdu jen zřídka.
"Tak... jdeme na to, nebo tu budeme jen tak stát a bavit se o všem možném?" přerušil chvilkové ticho Ron a kdyby nepromluvil, nejspíš by tu opravdu ještě tak stály a pozorovali ze zájmem a jakousi obavou lektvar. Harry vytáhl z kapsy zrcátko a při tom mu z kapsy vypadl jakýsi bonbón, uvědomil si, že je to zvířecí měnička, kterou dostal zdarma od Freda a George.
"Harry!" vyhrkla Hermiona, až sebou s Ronem uškubli, jako by na ně vykřikla kdo ví co. "Tohle všechno ulehčí," poznamenala nadšeně.
"Co všechno to ulehčí?" nechápal Harry, "jako setkání se Síriusem?" zeptal se.
"Ale ne," odbila ho a hodnou chvíli si bonbón prohlížela, jako by na něm bylo něco zvláštního kromě toho, že byl od dvojčat a člověku po něm mohl narůst třeba ocas. "To vyřešíme potom," dodala ještě a honem si zastrčila měničku do kapsy svého hábitu.
"Nejspíš má chuť na bonbóny, ať to stojí cokoliv," poznamenal na vysvětlenou Ron tak tiše, že ho mohl zaslechnout jen Harry. Mezitím mu Hermiona vytrhla zrcátko z rukou a opatrně se přiblížila k lektvaru, jako by měl každou chvílí vybuchnout. Položila jej doprostřed a lektvar na něj vylila co nejopatrněji, aby ani kapka neukápla vedle. Bylo to zvláštní, jako by zrcátko nasávalo veškerý lektvar, nebo jako by se v něm něco otevřelo a lektvar se opravdu vléval dovnitř. Když Hermiona vyprázdnila celý kotlík, postavila se zpátky k Harrymu a Ronovi a čekala. Najednou se ze zrcátka vydralo obrovité světlo, které zaplnilo celou místnost, jako by někdo zapnul jeden veliký reflektor. Harry si oddechl, že jsou tady, v chroptící chýši pod zemí, jinak by rozhodně byli vidět nejméně na desítky kilometrů. Hermiona to naštěstí měla všechno zvládnuté, podle toho, jak překvapeně se však tvářila, si očividně nebyla stoprocentně jistá.
"Vytáhněte si hůlky," pobídla je odkudsi ze světla Hermiona. Harry cítil, jak mu prudce buší srdce a klepou se mu ruce, když si z hábitu vytahoval hůlku. "Teď zamiřte na to zrcátko a opakujte po mě, "Exorior, snažte se při tom myslet na Síriuse, vybavit si jeho obličej," vysvětlovala Hermiona. Přestože to byla naprosto jednoduchá věc, Harry si najednou uvědomil, že si nemůže vybavit už ani obličej svého kmotra a zmocnila se ho panika. Jak je možné, že nemůže, když se mu o něm tolikrát zdávalo? Byl naprosto zoufalý. Ať se snažil jak se snažil, vždy si představil třeba i celou situaci, ale obličej jako by se vypařil. Harry zavřel oči a pevně stiskl pěst. Zlobil se sám na sebe. Jak mohl zapomenout?
"Není to nic těžkého Harry," ozvala se odněkud Hermiona a opatrně mu položila ruku na rameno. "Jen se tak nesnaž, zkus se trochu uvolnit," vybídla ho. Harry si konečně vybavil jejich první setkání právě tady, v Chroptící chýši, kdy jej pokládal ještě za vraha a zrádce svých rodičů, přestože jím byl někdo jiný.
"EXORIOR SÍRIUS!" zařval z plna hrdla Harry, "EXORIOR, EXORIOR!!!" mířil hůlkou neustále někam na zrcátko a měl pevně zavřené oči, jako by se bál toho, co uvidí. Hermiona vedle něj zpustila ruku z jeho ramene a Ron jakoby udělal krok vzad.
"Harry," ozval se jakoby z daleké jeskyně známý hlas. Harry už nemohl. Do očí mu vytryskly slzy. Už ani nečekal, že někdy tento hlas plný starostí a smutku uslyší.
"Síriusi," polkl knedlík, který mu uvízl v krku a otevřel oči, nikoho však neviděl. Otočil se kolem sebe a když si všiml, jak Ron s Hermionou napjatě sledují zrcátko, podíval se pečlivěji, aby v něm shlédl bledou tvář svého kmotra.
"Jsi opravdu velmi nadaná a chytrá čarodějka," promluvil Sírius k Hermioně, "vím, že už jsem ti to několikrát říkal, ale opakuji to znova a nejspíš i naposledy. Tušil jsem, že tě to napadne," usmál se. Harry sledoval Síriusův obličej. Mluvil tu s Hermionou, jako by se nic nedělo, jako by byl živý a dokonce i jeho tvář už nevypadala tak zbědovaná a uštvaná, jako bývala.
"Díky," špitla Hermiona. "Ráda tě vidím," dodala, zatímco Sírius pohlédl na Rona.
"Co Papušík?" zeptal se zaujatě.
"Má se skvěle, už se i trochu uklidnil," zalhal Ron a pokusil se o úšklebek.
"Tomu se mi ani nechce věřit," zazubil se Sírius, "byla to ta nejživější sova, kterou tam měli, ale za to nejsnaživější," vysvětlil a konečně se podíval na Harryho. Ten cítil, že mu srdce spadlo někam k nohám a ty povolily. Harry poklekl k zrcátku a upřeně se díval svému kmotrovi do očí. Jako by zapomněl mluvit, nemohl nic říct, jak předpokládal, Sírius se však sám postaral o hovor.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Sírius, "vidím, že Brumbál dorazil včas a zvládli jste to," toho se však Harry obával. Nechtěl se bavit o tom, co se stalo na Ministerstvu ke konci loňského roku. Sírius si toho však očividně nevšiml.
"Harry, já..." zadrhl se, jako by nevěděl, jak to má Harrymu říct, "...musel jsem prostě jít za tebou a ujistit se, že ti nikdo neublíží, tomu rozumíš, ne?" Harry slabě a nepřesvědčivě kývl a Sírius si ztěžka povzdechl.
"Za chvíli už zmizím nadobro, Harry," vysvětloval, "to světlo z lektvaru, které zaplnilo místnost zanedlouho zmizí a já s ním," Harry se rozhlédl a z úžasem zjistil, že oslňující záře opravdu mizí, už jí zde byla téměř polovina. Harryho napadlo, jestli Hermiona udělala takových lektvarů více.
"Více, než jednou, nelze mého ducha vyvolat," podotkl zklamaně Sírius, jako by Harrymu četl myšlenky. Ten se nyní hněval sám na sebe, že se konečně nemůže přimět k pořádným slovům.
"Já..." vypadlo z něj konečně a jako by se klapka v krku povolila, "...Brumbál říkal něco o tom..."
"Ne Harry," skočil mu do řeči Sírius, jako by i on chtěl ušetřit čas zbytečně dlouhými větami, "když bych se stal duchem, už bych tu byl nadobro, mezi životem a smrtí, ani nevíš, jak to všechno začne být unavující," vysvětloval a tvářil se opravdu vážně, "myslím, že duchové ve škole jsou toho důkazem, nedokázal bych tu být věčně," Harry mu musel dát za pravdu.
"Ale i duchové se začínají bát," podotkla najednou Hermiona a Harry se začal zlobit, že jim kazí už beztak krátký rozhovor takovou maličkostí, Síriuse to však očividně zaujalo.
"To je zvláštní, co o tom víte?" zeptal se zaujatě.
"Nic moc," podotkl Ron, "jsou všichni strašně divní a k smrti vyděšení, pokud to tedy vůbec jde - k smrti vyděsit ducha" poznamenal.
"Rozhodně to má společné něco s Voldemortem," podotkl Harry a nevšímal si Hermionina a Ronova vyděšeného ucuknutí.
"Co si myslíš, že má v plánu?" zeptal se ho Sírius a zaujatě ho sledoval, jako by to Harry měl vědět. Toho však potěšilo, že s ním jeho kmotr jedná, jako by byl opravdovým členem Řádu a opravdu by záleželo i na jeho úvahách, které nemuseli být nejhorší, protože jak bylo známo, Harry byl s Voldemortem tak nějak spjat a očividně si to uvědomoval jen Sírius.
"Něco hrozivého, když se jej bojí i duchové," poznamenal Harry zamyšleně a na okamžik se zasekl, přemýšlel, jestli má Síriusovi říct o svých snech. "Zdává se mi...někdy se mi vrací do snu to, co se stalo, když tě... když jsi zemřel," všiml si Síriusova žalostného pohledu a znovu se pořádně nadechl, potřeboval více vzduchu, který se mu najednou nedostával, "najednou se objevím na nějaké louce, jakoby byla jediná ve svém okolí, kolem dokola jsou stromy," vyprávěl a zamyšleně si prohlížel svoji hůlku, "je tam i jeskyně... a vedle vchodu ze skalky tryská čistá voda. Celé to místo je, jako v pohádce, jako nejdokonalejší místo na světě, bez zla a všeho..." na chvíli se odmlčel, vlastně ani sám nevěděl, proč to kmotrovi říká, ten se však tvářil vážně a zaujatě, "...stromy... krásně tam zní... zpívají nějakou melodii, moc pěknou..."
"O tom mluvil Moudrý klobouk," vyprskl podiveně Ron, ale Hermiona jej okamžitě zmrazila přísným pohledem, aby zase zmlkl a Harry pokračoval.
"...pak se tam objeví nějaký dým a všechno se začne měnit, jako by tam přišli mozkomorové, ale ještě horší... není to, jako bych už nikdy neměl být šťastný, ale jakoby se celý svět měl změnit... jako by ten dým měl zaplavit úplně všechno..." Harryho hlas zazněl do ztracena, ani nevěděl proč.
"Harry," ozval se po malé chvíli Sírius, "toto jsi, doufám, řekl Brumbálovi," zeptal se vážně, ale Harry mu neodpověděl. "Ty víš, že tvoje sny jsou jiné, ty víš, že se třeba jedná o něco moc důležitého a v tom ti pomůže jediný člověk..."
"Stejný, který nechal rozhodnout Ministerstvo, aby na mě nasadili ochranku, toho nemožného Střevlíka!" osopil se na něho Harry. Sírius se tvářil překvapeně, ale světlo téměř vymizelo z místnosti a proto nebyl čas nad něčím takovým dál přemýšlet.
"Harry ty víš, že Brumbál někdy dělá zvláštní věci, které se pak ale vyplatí," poznamenal Sírius.
"Opravdu? Proč mi tedy neřekl, jak to všechno ve skutečnosti bylo?" zuřil Harry a pokračoval, když si všiml Síriusova nechápavého pohledu, "jedna vědma předpověděla narození dítěte, které mělo zastavit Voldemorta. Jak mohl Brumbál vědět, že jsem to já, mohl to být klidně Neville, kdyby poradil to staré ochranné kouzlo mu, on je z čistokrevné kouzelnické rodiny," Sírius na něj upřeně zíral, jakoby ani nemohl pochytit to, co říkal, Harry cítil, jak na něj Hermiona s Ronem zmateně hledí, snažil se však dívat přímo do Síriusových očí.
"To jsem nevěděl," utrousil jeho kmotr, "věř mi Harry, že Brumbál měl důvod zachránit hlavně tebe, jako bych to udělal já a kdokoliv jiný, kdo by byl spjatý s vašimi rodiči," vysvětloval Sírius.
"Jak to myslíš, spjatý?" Chytila se jeho slova okamžitě Hermiona a Sírius se zatvářil, jako by ho něco píchlo, nejspíš řekl něco, co neměl.
"Albus Brumbál je do rodiny s Harrym?" vyhrkl svoji myšlenku okamžitě Ron, ale Harry s Hermionou se zatvářili skepticky.
"To není možné," podotkla Hermiona a Harry si myslel v duchu to samé, podle toho, jak se však tvářil Sírius, bylo jasné, že se Ron svojí nemožnou otázkou trefil.
"Jak... jak to, že mi to nikdy..." zakoktal se Harry, byl naprosto zmatený.
"Je to tvůj prastrýc," vypadlo ze Síriuse, "víš, vlastně... každý se stará o tebe a tvé rodiče a hlavně ho zajímá tvůj život, nikoho zatím ale nenapadlo podívat se i do tvého rodokmenu, který je mimochodem rozepsán, jako u většiny, v nejrůznějších, dobře dostupných, spisech... a řeknu ti, že tohle by byla pro daného novináře opravdová výhra," poznamenal. Harry se cítil strašlivě. Znovu zjistil, jak málo o lidech kolem sebe, a o sobě samém, ví. Tentokrát však jeho hrozný pocit nahrazoval i jakýsi pocit bezpečí, který cítil pokaždé v Brumbálově blízkosti a možná toto právě bylo i důvodem.
"Nezapomeň ale, že jsi mocný kouzelník proto, jaký jsi... není to ani tvým původem, ani tím, jaký dar ti Voldemort nechal," poznamenal Sírius, který se pomalu začínal vytrácet ze zrcátka a jeho hlas začínal znít do ztracena, "ty musíš být sám sebou."
"Sirius!" vykřikl Harry a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy, "víš, jak jsi se ptal, jestli bych s tebou bydlel?" vyhrkl Harry a ani nečekal, až jeho kmotr mlčky přikývne, "byl jsem strašně rád, celou dobu jsem na to myslel, až se konečně přestěhuji k tobě," jeho kmotr se spokojeně usmál a i na jeho tváři, jako by se třpytily kapičky slz. "Já tě mám moc rád Siriusi, a pomstím tě, to ti slibuji!" přísahal Harry s rukama zaťatýma v pěst.
"Sbohem navždy, Harry," ozval se docela tichounce Sirius, "konečně se můžu rozloučit," a nadobro zmizel v zrcátku.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář