33.Kapitola-Mongus Plasma
11. 8. 2007
„Myslím, že tu není o čem
protestovat,“ snažila se svého kolegu zchladit McGonagallová, ale ani na
okamžik se nezatvářila, že by zapochybovala o tom, jestli Harryho pustí na
výstavu Mogus Plasma.
„Ale podílet se na hlasování všichni musí ne?“ sjel ji kyselým úšklebkem Seněgev.
„Je to snad pan Potter samotný, kdo se rozmyslí, jestli pojede,“ přiostřila poněkud Harryho třídní profesorka a pevně pohlédla na Harryho.
„Já tam chci jet,“ vyhrkl Harry, který pochopil, že to je jeho možnost se vyjádřit. Přesto netušil, co jiného by měl říct, aby věděli, že opravdu chce jet na výstavu. Rozhodně nevěděl, jak by je měl přesvědčovat jinak.
„To ale ohrozí i ostatní žáky, přeci to tak nemůžete nechat,“ přidal se i Střevlík a Harrymu bylo opravdu líto, že střevlíkovi nezalepili pusu nějakým kouzlem, když se spousty večerů vraceli kolem tohoto spícího strážce.
„Myslím, že vy jste tu hlavně pro Harryho ochranu, ale zatím jste nás o tom nepřesvědčil, takže vás musím požádat, abyste se do toho nepletl,“ sjela ho okamžitě McGonagallová svým přísným pohledem. Začínala být opravdu nepříjemně naladěná. Harry měl ohromnou radost, že jeho třídní profesorka sdílí na Střevlíka naprosto stejný názor. „Co se týče vás, pane profesore, myslím, že toto téma už jsme diskutovali v ředitelně s profesorem Brumbálem a ten nevidí jediný důvod, proč by se pan Potter neměl zúčastnit této důležité a nezapomenutelné výstavy, která se koná jednou za deset let,“ zakončila vítězoslavně McGonagallová a Seněgev, naprosto rozčílený, ale zároveň perfektně odrovnaný touto odměřeností, jen pokýval hlavou, otočil se na podpatku a šel se okamžitě přesunout ke dveřím vedle Střevlíka. Při tom pohlédl na Harryho jako na něco, co mu zavazí a už brzy by se toho zbaví. Harryho to ovšem spíš pobavilo. Byl rád, že ho konečně uzemnil někdo z profesorů a on samotný Seněgevovi nedal příležitost strhávat Nebelvíru další body pro nic. I když mu bylo jasné, že tento profesor si to vynahradí hned další hodinu na Harrym.
„Takže bychom mohli konečně začít,“ poznamenala McGonagallová a vytáhla odněkud ze svého hábitu dlouhý kus pergamenu. „Následující výstavu Mogus Plasma jsme pro šesté ročníky naplánovali takto,…“ začala předčítat, „půjdou pokaždé dvě koleje s třemi nebo čtyřmi profesory, tedy Nebelvír se Zmijozelem budou doprovázet profesorka Tonksová, profesor Hagrid, já a profesor Snape…“ po přečtení prvních dvou jmen se Harry usmál směrem k Tonksové i Hagridovi, ale jakmile McGonagallová vyslovila i Snapeovo jméno, Harryho nadšení trochu pohaslo, „…z bezpečnostních důvodů, o kterých nejspíš každý z vás ví, se k nám přidá i pan Střevlík, který má…určitý úkol,…“ Harry cítil, jak na něj každý pohlédl, ale snažil se tvářit, jako by nic, což bylo docela snadné, protože McGonagallová četla dále rozpis, …Mrzimor a Havraspár bude doprovázet profesor Seněgev, profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka Hoochová, zbylí učitelé zůstanou na škole a pro ostatní žáky bude nachystán výjimečně náhradní program, páté a sedmé ročníky dostanou volno, ve kterém se budou moci připravovat na nadcházejí zkoušky. Samozřejmě by jim tato výstava také velmi prospěla, ale dostat na toto místo všechny žáky je téměř nemožné a studentům po čtvrté ročníky by spousta věcí ještě nic neříkala, proto by nemělo smysl zbytečně si všechno komplikovat,“ zakončila McGonagallová a významně pohlédla na Hagrida, který měl mít očividně ještě nějaký proslov, protože si zhluboka odkašlal, při čemž několik zamyšlených studentů v prvních řadách polekaně nadskočilo, a promnul si ruce, jako by to měl být strašlivě
dlouhý hovor.
„Takže, asi bych vám měl nejdřív říct něco vo té výstavě,“ zabručel Hagrid nervózně. „Jako abyste všemu rozuměli a tak, abyste prostě věděli, vo čem to bude a na co se to máte vlastně zaměřit,“ Hagrid se do toho celého začal očividně dost zamotávat, Harry s Ronem a Hermionou se ho však snažili podpořit alespoň úsměvy a souhlasným přikyvováním. „No…ehm…jo, tak jsem chtěl jenom říct, že tam nebudou jenom samý rostliny, ale taky zvířata, takže to máte spojený s dvouma předmětama. Dávejte si pozor na ty cedule, co tam budou, některý zvířata budou dost nebezpečný, tak aby vás nepopálily nebo nesežraly,“ Harry měl dojem, že několik studentů ze Zmijozelu sebou tak uškubli, že si tento výlet ještě rozmyslí.
„Myslím si, že většina vás umí číst,“ dodala rychle Tonksová, která si všimla výrazu žáků a rovnou pokračovala v Hagridově výkladu. „Každopádně si s sebou vezměte papír a brky na poznámky a zapisujte si každou rostlinu a zvíře, které budete považovat něčím zajímavé, ale bylo by dobré, kdybyste si také napsali alespoň název zvířete a rostliny, které potkáte,“ zakončila svůj výklad.
„Jo jen si nemyslete, že to bude jen taková vycházka, půjdeme tam za účelem vzdělávacím, takže to budete mít místo normální hodiny,“ upozornil je ještě Hagrid a tak nějak při tom mžikal pohledem po McGonagallové.
„Odjezd bude zítra v sedm hodin, téměř všichni jste už složili zkoušky z přenášení, kromě pana Crabba a Goyla, kteří, pokud ještě dnes neudělají opravné zkoušky, zůstanou tady ve škole,“ zakončila profesorka a Harry si rozhodně nemohl nechat ujít výraz obou zmijozelských. Při tom se však střetl pohledem s Malfoyem, který si ho zkoumavě prohlížel. Harrymu se vybavil pohled na Luciuse, který právě v tento okamžik ležel někde uprostřed bažiny, když utíkal před Voldemortem. Už z Dracova pohledu mu bylo jasné, že Voldemortovi nikdo nemůže uniknout, ale přesto vypadal, jako by se nic nezměnilo a jeho otec byl živý a v pořádku. Harry měl však takové tušení, že Voldemort má teď jiné starosti, než chytat zrádce. Cítil každým dnem silněji a silněji Voldemortovo napětí a rostoucí sílu, kterou si připravoval a šetřil na něco velkého, co způsobovalo i Harryho neklid. Ten byl ale těmito pocity tak vyčerpaný, že už mu to přišlo normální.
„Musím si promluvit s Malfoyem,“ vyhrkl Harry na Hermionu a Rona, když se chystali vyrazit do Tajné komnaty, aby si zopakovali zbytek obranných a útočných kouzel.
„To myslíš vážně?“ nechápal Ron a tvářil se naprosto zmateně, „tak on je teď tvůj spojenec?“
„Není, Rone,“ odpověděl Harry nevzrušeně, „ale může mít informace, co nám pomůžou,“ podotkl.
„Něco za to bude chtít,“ prohodila Hermiona a Harry přesně věděl, kam směřuje. Bylo mu jasné, že Draco bude chtít zachránit svého otce. Nevěděl, jestli dokáže zachránit smrtijeda, ale pokud by to bylo nezbytně nutné, udělal by to. Třeba se teď přidá na stranu proti Voldemortovi, když před ním musí utíkat.
„Možná,“ potvrdil Harry a už odcházel zpátky ke třídě přímo naproti Malfoyovi. Hermiona s Ronem ho těsně následovali, očividně ty dva nechtěli nechat spolu samotné. Střevlík stál uražený v dost velké vzdálenosti, což bylo pro ostatní svátkem, protože nemuseli mluvit tak potichu. „Potřebuji s tebou mluvit,“ vychrlil na Draca Harry okamžitě.
„Ale něco nezvládáš Pottere?“ ušklíbl se Draco, který byl očividně už zase ve své kůži.
„Chceš svého otce zachránit nebo ne?“ sjel ho rychle Harry přímou otázkou, která Malfoye naprosto zarazila. Očividně nevěděl, jestli slyšel správně nebo si z něho Harry chce dělat legraci.
„Vždyť si říkal, že nevíš, kde přesně je,“ podotkl ještě trochu nevěřícně.
„Vím dost na to, abych ho našel dřív, než si Voldemort uskuteční svoje vlastní věci a plány a pak bude mít dost času tvého otce zabít,“ Harry mluvil, jako by popisoval každodenní rutinu od snídaně po poslední hodinu Jasnovidectví. Draca jeho naprostý klid naprosto vynášel z rovnováhy.
„Já…dobře…ale jestli je to podraz Pottere,…“ začal hrozit pěstí.
„Není, chci vědět všechno, co věděl tvůj otec o Voldemortovi,“ vyhrkl hned Harry neohlížeje se na ostatní, kteří ještě vycházeli z učebny a udiveně je pozorovali.
„Můj otec mi toho moc neříkal…,“ začal Malfoy.
„Pak nemáme co řešit, jestli mi neřekneš všechno, co víš,“ zakončil Harry a otočil se.
„Počkej Pottere,“ zarazil ho Draco. Harry si při otočení se k Malfoyovi zády všiml, jak ho od rohu pozorují nechápavě Dean, Seamus a Neville. „Jak můžu vědět, že mi pomůžeš najít mého otce?“
„Tvůj otec teď bude muset být proti Voldemortovi, nic jiného mu nezbývá,“ odpověděla místo Harryho Hermiona. Ron se jen mračil a nespouštěl z Malfoye očí.
„Loni zemřel Sírius Black, je to tak?,“ pronesl Malfoy ledabyle s výrazem nevinného dítěte, ale v zápětí vrátil svůj nepřátelský pohled Ronovi.
„Do toho ti nic není Malfoy,“ vyjel po něm Harry. Rozhodně nechápal, co by s tím měl mít jeho mrtvý kmotr společného.
„Co s tím má mít Sírius společného?“ zeptala se ale Hermiona, která se jako jediná snažila tvářit, jako by se bavili o cizím člověku.
„Moc dobře vím, co byl ten chlap zač,“ ušklíbl se Draco, tím ale Harryho s Ronem popudil ještě víc. Harry měl sto chutí se na Malfoye vrhnout. „A vím, jak mu ještě pomoci,“ zchladil oba Malfoy svojí nabídkou.
„O čem to zase mluví?“ vyjekl vztekle Ron.
„Nevíš nic o smrti, Weasley,“ vyprskl na něho Draco. „Sám bys měl dobře vědět, že pokud nějaký kouzelník zemře takovým způsobem, jakým zabili Blacka, je tu možnost jej zachránit.“ Ron s Hermionou pohlédli tázavě na Harryho, který byl však myšlenkami někde jinde. Vzpomínal na loučení se Síriusem a připadalo mu zvláštní, že se tu nabízí taková možnost zachránit jej.
„Jestli…jestli je to jen tvůj hloupý výmysl, nechám nejdřív Voldemorta, ať se vypořádá s tebou, i s tvým otcem,“ procedil skrz zuby Harry.
„Nabízím ti život za život, Pottere,“ sykl na něj Draco, „nenabízím, co nemám.“
Příprava na výstavu Harrymu připadala, jako jeho poslední balení. Ještě jednou si všechno prošel a zkontroloval, jestli má všechno. Knihy od Nevilla a z knihovny nechal Harry na nočním stolku, jinak si všechno pečlivě zabalil, jako by se už neměl vrátit. Měl podivný tíživý pocit, ale přesto tušil, že žádný jiný pocit mít ani v daný moment nemůže. Připadal si nabalený k prasknutí – od nového pouzdra na hůlku, po čistý nový hábit se spoustou bylinek, který mu na cestu pro jistotu nachystal Neville. Fred s Georgem navíc poslaly Ronovi nějaké nové bomby podobné hnojůvkám, ale údajně měly mít větší a o něco nebezpečnější účinek. Vypadalo to, že všichni tak nějak připravovali Harryho, všichni věděli, co nastane a čekali možná i konec celé té války, která trvala, ale Harry začínal mít obavy. Vypadalo to, že se zbrojí sám s pomocí ostatních a ti se tváří, jako by stále na něco čekali. Nedalo se couvnout. Harry byl pevně rozhodnutý sejít na snídani a následně jít před školu, kde se seskupovali všichni studenti na výstavu Mogus Plasma. Když se ale Harry blížil ven z Velké síně, zarazil ho pevný hlas profesorky McGonagallové.
„Pottere, běžte prosím okamžitě k profesoru Brumbálovi, najdete ho ve své pracovně. To vás omlouvá na patnáct minut ze začátku shromáždění na výstavu Mogus Plasma,“ přestože se McGonagallová očividně snažila mluvit co nejodměřeněji a co možná nejvíc
ormálně, její hlas poskakoval, jako by pro ní bylo nesmírně těžké celou tu větu jen vyslovit. Než ale Harry stihl zaprotestovat, že přeci nezná heslo od profesorova kabinetu, jeho třídní učitelka zmizela za dveřmi a s ní i hlouček studentů. Také Ron s Hermionou se spěšně rozloučili s Harrym kývnutí hlavou a odešli s tím, že se přeci brzy uvidí. Harry netušil, co by mu mohl chtít Brumbál říct, ale vydal se okamžitě za ním. Docela se za ním i těšil, ale když došel ke kamennému chrliči, zjistil, že opravdu nezná heslo. Ani Střevlík, bavící se tiše v povzdálí, očividně netušil správné heslo. Harry proto zkoušel štěstí. „Čokoládové žabky,“ vyhrkl, ale chrlič se ani nehnul, „bertíkovy lentilky, Fénix, Citrónová šťáva…“ Harry už měl dojem, že využil všechno. Dokonce na chrlič i tiše šeptl Fénixův řád, ale očividně to nezabíralo. Stál tedy nějakou chvíli nepohnutě, až se mu najednou na rty vydralo: „Dech jednorožce.“ A opravdu to bylo to správné heslo. Střevlík se hnul vpřed, ale Harry si pospíšil, aby to nestihl, a to se mu opravdu povedlo.
Když Harry vstoupil do pracovny, seděl Albus Brumbál za psacím stolem a s hlavou skloněnou si něco brblal. Harry si nejdřív myslel, že něco píše nebo čte, ale teprve při bližším pozorování si uvědomil, že nad něčím usilovně přemýšlí a jakoby přemítal sám se sebou, aby se ve svých myšlenkách lépe vyznal.
„Áááá, tak tady jsi Harry,“ pozdravil ho usměvavým, ale přesto očividně unaveným a velice zmoženým obličejem bradavický ředitel. „Vím, že bych tě neměl zdržovat, když je tak důležité, aby s bezpečností seznámili hlavně tebe – podle Seněgeva a Střevlíka samozřejmě,“ mrkl na něj Brumbál zvesela a Harry se zazubil. „Chci jen, abys věděl, že i když to tak nevypadá, stojí za tebou spousta lidí, Harry,“ dostal se ředitel konečně k věci. „I když se ostatní tváří, jako by chtěli být mimo celé dění, nebo by chtěli pomoci jen z dálky, není to tak,“ uklidňoval ho. „Kromě několika bezpečnostních provedení tě budou hlídat i z Fénixova řádu,“ podotkl spěšně, ale když si všiml Harryho zamyšleného nepřítomného pohledu do stolu, na chvíli se odmlčel. „Je tu něco, co bys mi ještě rád řekl?“ zeptal se strýc trochu napjatě a nespouštěl při tom z Harryho oči.
„Ne,“ prohodil zatvrzele Harry. „Vy víte, co se tam odehraje,“ oznámil jistě Harry.
„Jen to tuším, jako my všichni,“ pokýval souhlasně hlavou, „ale jak to dopadne, to je jen na nás,“ zakončil celý hovor Brumbál a vytáhl jednu ze svých myšlenek do myslánky. „I v té nejhustší tmě lze najít světlo. Nesmíme jej ale hledat v těch místech, ve kterých je lze očekávat,“ slyšel ještě Harry, než za sebou zabouchnul dveře.
Venku to vypadalo, že se schyluje k pořádné bouřce. Ve vzduchu viselo přesně takové napětí, jaké cítil Harry uvnitř sebe. To, co mu před chvílí řekl jeho strýc, Harryho tak nijak neuklidnilo, právě naopak. Měl strach o všechny své přátele, kteří se jej budou snažit ochránit nebo se nějak připletou do potyčky.
„Takže nezapomeňte, že se máte držet neustále pohromadě,“ slyšel už hlas Tonksové a zanedlouho zahlédl i její červené střapaté vlasy.
Jsem jako nějaká návnada, prohodil si pro sebe Harry. Všichni tušili, že na výstavě Mogus Plasma si pro něj přijde houf smrtijedů nebo ještě něco daleko horšího, ale přesto mnozí dále dávají v sázku životy studentů, kteří sami nejspíš netuší, do čeho se pouští. Malý hlouček zmijozelských se tvářil vyděšeně a při pohledu na Harryho pokaždé někdo z nich něco zadrmolil.
„Ti zbabělci,“ zaskřípal zubama Malfoy. Harry se otočil právě, aby viděl přicházejícího Draca a Rona s Hermionou, kteří se očividně vydali směrem k Harrymu hned, jakmile si zmijozelského žáka všimli.
„Co tu děláš?“ vyjel po něm zostra Ron, jako kdyby pro něj Malfoyovo rozhodnutí jít také na výstavu bylo překvapením.
„Pořád ještě jsou menší zbabělci, než ten zbytek, co se ani nepřihlásil,“ bránila je Hermiona, aby odvedla rozčíleného Rona myšlenkami od Malfoye. Ten si toho ale očividně nevážil a setrvával na svém místě dál.
„Beztak jsou jenom zvědaví, jestli to projede Potter nebo Pán zla,“ ušklíbl se Malfoy svým obvyklým výrazem v obličeji.
Teprve nyní, když Harry přejížděl pohledem všechny hloučky studentů, které se postupně utvořily, aby je mohla Tonksová lépe přepočítat a vyslat po skupinách k profesorce McGonagallové, a ta je naprosto zahltila dalšími informacemi, uvědomil si, že Draco není zase tak daleko od pravdy. Kromě několika málo Harryho spolužáků a ještě méně početných skupin žáků z jiných kolejí se tvářilo opravdu bojově naladěno, ale zbytek tu byl z čisté zvědavosti a určitě toho většina z nich začínala litovat.
„A kam jdete vy, Malfoyi?“ vyjel po Dracovi Střevlík, když společně s Harrym odcházeli k Tonksové.
„Jen se nebojte,“ řekl Malfoy svým povýšeným tónem, „zatím Potterovi neublížím,“ tak, jak Harry neměl Draca rád a těšil se na to, až ukončí tuto dohodu s ním, další rána proti Střevlíkovi jej potěšila.
„Jak já toho Malfoye nenávidím, tak bych mu za toto nejraději potřásl rukou,“ zašklebil se Ron a Harry se začal usmívat, přestože někteří zmijozelští chápali jeho smích spíš jako první známky návalu šílenství podle jejich obličejů.
„Jenom doufám, že nás nezradí,“ ozvala se Hermiona trochu opatrně, jakoby nechtěla, aby ji Malfoy slyšel a něco takového ho pak opravdu napadlo. „Sami jste viděli, co dokázal provést letos, během školního roku, myslím, že za lepší nabídku by udělal cokoliv,“ dala se do přesvědčování Hermiona, přestože Harry ani Ron neprotestovali.
„Takže utvořte skupiny nejméně po pěti a nejvíce po osmi a postupně přistupujte k profesorce McGonagallové,“ ozvala se odněkud Tonksová.
„Bezpečnostní pravidla jsou jasné,“ pokračovala okamžitě McGonagallová, jakmile se všichni přesunuli směrem k ní a Hagrid dopočítal zbytek studentů. „Nikdo se neoddělí a bude se držet výhradně své skupiny. Každá skupina se bude držet svých kantorů. Buďte opatrní a dbejte na všechno, ať se nikomu nic nemusí stát…“ Harry se snažil soustředit co nejvíce na to, co jeho třídní profesorka říká, přestože bylo velice obtížné přehlídnout všechny ty pohledy, které na něj sklouzly, „…jinak přeji krásnou prohlídku,“ zakončila konečně McGonagallová a všichni se vydali postupně zpět k Hagridovi, který jako jediný musel použít přenášedlo, protože nesměl čarovat.
„No já tu mám trochu místa, ale jinak budete muset velkej kus cesty šlapat, protože to přenášedlo tam nevede přímo,“ zaburácel Hagrid. „Takže kdo chce jít se mnou?“ zeptal se ještě, ale i přes jeho oblíbenost se nikomu nechtělo zbytečně chodit, když navíc každý mohl konečně použít své umění přemisťování. Harry by se i přidal k Hagridovi, ale tušil, že to nebude mít cenu, protože musí zůstat na očích svým ochráncům. Hagrid se ještě jednou pokusil s tím, že to ušetří mnoho síly navíc místo přemisťování, ale nikdo se neozval a studenti, jakoby dostali strach, že je začne vybírat jen tak na doplnění své posádky, se začali tlačit na McGonagallovou, jako kdyby se čas rozběhl neskutečnou rychlostí.
„Ty se mnou nechceš jít Harry?“ zeptal se Hagrid a Harry se rychle podíval směrem k Tonksové, která kývla hlavou. Jediný Střevlík očividně netušil, že se Harry nebude přemisťovat, ale přenášet, protože se natlačil mezi první vlnu studentů a teď se nemohl dostat zpátky. Proto taky Harry co nejrychleji přiskočil k přenášedlu (Hermiona s Ronem a Dracem ho popadli za ruku jen tak tak) a už se chytal Hagrida. Přenášedlo je okamžitě vytáhlo z Bradavic a táhlo je pryč.
Dopad nebyl dvakrát příjemný, protože Harry doskočil levou nohou na pevnou zem a pravá se mu propadla do jakési díry. Ostatní na tom nebyli o mnoho lépe, jen Hagrid se tvářil naprosto spokojeně a podle toho, jak se tvářil, to i vypadalo, že to bylo jeho první nejhladší přistání. Harry měl z Přenášedla ještě stále divný pocit. Neměl na něj dvakrát dobré vzpomínky.
Stáli uprostřed jakéhosi lesa, vypadal skoro stejně, jako ten na okraji Kvikálkova, ale stromy tu byli o něco vyšší a řidší. Zanedlouho se tu objevila i Tonksová a McGonagallová a všichni se mlčky vydali směrem, který ukázal Hagrid. Harrymu bušilo srdce prudce, jakoby se chystalo každým okamžikem vyletět z těla. Hermiona s Ronem šli mlčky. Harry si všiml, jak se drží za ruce a vzpomněl si na Jeny. Mrzelo ho, že s ní nestrávil ještě více času. Hagrid jen tiše něco drmolil pod vousem, Tonksová přejížděla pohledem po celém okolí a McGonagallová šla tiše jako kočka, byla úplně vzadu a popoháněla Harryho, Rona, Hermionu a Draca občasným popíchnutím hůlky. Draco byl v obličeji naprosto bledý, ale neřekl zatím ani slovo. Malá lesní pěšinka se zdála nekonečná. Harrymu připadalo, jakoby šli celé hodiny, protože se neustále zastavovali a McGonagallová, jakoby někoho vyhlížela. Najednou všichni zaslechli nějaký hluk. Harry se zastavil a okamžitě hmátl po hůlce, mezitím ale McGonagallová, Hagrid a Tonksová utvořili kruh kolem něj a napjatě naslouchali, takže Harry neviděl naprosto nic. Chvíli se ozývalo jen praskání větviček, jak se někdo blížil, ale zanedlouho už šlo slyšet i hlasy.
„Kdo je tam?“ zaburácel Hagrid tak silně, že v ten moment musel vyděsit vše živé v okolí nejméně deseti kilometrů. McGonagallová mu oplatila jeho otázku trochu přísným výrazem do té doby, než si Tonksová přešlápla a nechtěně přišlápla Ronovi nohu. Ten zavřískl snad hlasitěji, než původně chtěl.
„No vy byste se tedy ukryli před kýmkoliv,“ ozval se známý hlas, který donutil Harryho i ostatní sklopit hůlky. Zanedlouho se vynořil i samotný Moody, očividně dostatečně pobavený vyděšenou skupinkou, a s ním menší skupina členů Fénixova řádu.
„Neměli jste nás čekat už na místě?“ vyjela po něm Tonksová, která se ještě ani nestihla omluvit Ronovi, jak byla rozčílená.
„Trochu jsme se opozdili,“ zabručel Moody zase tím svým lhostejným hlasem, „dalo by se říct, že ve městě bylo trochu…přeplněno,“ zašklebil se a Harry se nemohl vyhnout jeho vystouplému oku, které ho neúnavně pozorovalo.
„Nějaké problémy?“ zeptala se McGonagallová.
„Jen tak trochu, paní profesorko,“ zamumlal, jako by nic. „Ale Lupin a dva další členové se nabídli, že to vyřeší.“
„Smrtijedi?“ vyhkrl Harry.
„No…ti by pro Lupina nebyli takový problém,“ ozval se mladý kouzelník v černém hábitu, „kdyby nedělali garde jednomu Wultorfovi,“ hlesl.
Nastalo ticho ve kterém si Harry snažil vybavit Lupina, jak se snaží odrazit útok Wultorfa. I Hermiona s Ronem očividně pobledli, jen Draco se tvářil, jakoby ho velice mrzelo, že nemůže vidět tohoto tvora v akci.
„Tak pojďme, ať nepřijdeme pozdě,“ vybídla je trochu netrpělivě McGonagallová a všichni jako na povel vyšli. Harry si nemohl nepovšimnout, jaká formace se při chůzí lesem okolo něho vytvořila. Začal doufat, že útok nastane až v tu dobu, kdy mezi ním a útočníkem nebude nikdo další. Mezitím si nikdo z nich ani nevšiml, jak se mezi stromy začaly rýsovat ohromné
vrcholky jedné velké celtoviny.
„Jsme tu,“ ozval se nadšeně Hagrid, který očividně jako jediný přišel na výstavu Mogus Plasma, aby obdivoval zajímavé tvory a rostliny. McGonagallová mu za to věnovala nanejvýš pohoršený pohled, ale Hagrid byl příliš rozvášněný dojít ke svému cíli, než aby ji stačil sledovat.
Ušli už jen pár metrů a jakmile zmizel poslední strom, Harry měl možnost shlédnout obrovskou stavbu v celé své velikosti.
„Ale mudlové…“ začal, ale Moody ho zarazil, jakoby jeho oko umělo číst i myšlenky.
„…mudlové samozřejmě nevědí nic, toto místo je pro ně neznámé a jsou tak nechápaví, že ho neobjevili,“ dokončil větu za Harryho.
„No tak už dorazili,“ ozval se Dean nadšeně a Harry se připojil k ostatním spolužákům, kteří už netrpělivě čekali před obrovskou bránou s blýskavým nápisem:
„Vítejte na Mogus Plasma.“
„Ale podílet se na hlasování všichni musí ne?“ sjel ji kyselým úšklebkem Seněgev.
„Je to snad pan Potter samotný, kdo se rozmyslí, jestli pojede,“ přiostřila poněkud Harryho třídní profesorka a pevně pohlédla na Harryho.
„Já tam chci jet,“ vyhrkl Harry, který pochopil, že to je jeho možnost se vyjádřit. Přesto netušil, co jiného by měl říct, aby věděli, že opravdu chce jet na výstavu. Rozhodně nevěděl, jak by je měl přesvědčovat jinak.
„To ale ohrozí i ostatní žáky, přeci to tak nemůžete nechat,“ přidal se i Střevlík a Harrymu bylo opravdu líto, že střevlíkovi nezalepili pusu nějakým kouzlem, když se spousty večerů vraceli kolem tohoto spícího strážce.
„Myslím, že vy jste tu hlavně pro Harryho ochranu, ale zatím jste nás o tom nepřesvědčil, takže vás musím požádat, abyste se do toho nepletl,“ sjela ho okamžitě McGonagallová svým přísným pohledem. Začínala být opravdu nepříjemně naladěná. Harry měl ohromnou radost, že jeho třídní profesorka sdílí na Střevlíka naprosto stejný názor. „Co se týče vás, pane profesore, myslím, že toto téma už jsme diskutovali v ředitelně s profesorem Brumbálem a ten nevidí jediný důvod, proč by se pan Potter neměl zúčastnit této důležité a nezapomenutelné výstavy, která se koná jednou za deset let,“ zakončila vítězoslavně McGonagallová a Seněgev, naprosto rozčílený, ale zároveň perfektně odrovnaný touto odměřeností, jen pokýval hlavou, otočil se na podpatku a šel se okamžitě přesunout ke dveřím vedle Střevlíka. Při tom pohlédl na Harryho jako na něco, co mu zavazí a už brzy by se toho zbaví. Harryho to ovšem spíš pobavilo. Byl rád, že ho konečně uzemnil někdo z profesorů a on samotný Seněgevovi nedal příležitost strhávat Nebelvíru další body pro nic. I když mu bylo jasné, že tento profesor si to vynahradí hned další hodinu na Harrym.
„Takže bychom mohli konečně začít,“ poznamenala McGonagallová a vytáhla odněkud ze svého hábitu dlouhý kus pergamenu. „Následující výstavu Mogus Plasma jsme pro šesté ročníky naplánovali takto,…“ začala předčítat, „půjdou pokaždé dvě koleje s třemi nebo čtyřmi profesory, tedy Nebelvír se Zmijozelem budou doprovázet profesorka Tonksová, profesor Hagrid, já a profesor Snape…“ po přečtení prvních dvou jmen se Harry usmál směrem k Tonksové i Hagridovi, ale jakmile McGonagallová vyslovila i Snapeovo jméno, Harryho nadšení trochu pohaslo, „…z bezpečnostních důvodů, o kterých nejspíš každý z vás ví, se k nám přidá i pan Střevlík, který má…určitý úkol,…“ Harry cítil, jak na něj každý pohlédl, ale snažil se tvářit, jako by nic, což bylo docela snadné, protože McGonagallová četla dále rozpis, …Mrzimor a Havraspár bude doprovázet profesor Seněgev, profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka Hoochová, zbylí učitelé zůstanou na škole a pro ostatní žáky bude nachystán výjimečně náhradní program, páté a sedmé ročníky dostanou volno, ve kterém se budou moci připravovat na nadcházejí zkoušky. Samozřejmě by jim tato výstava také velmi prospěla, ale dostat na toto místo všechny žáky je téměř nemožné a studentům po čtvrté ročníky by spousta věcí ještě nic neříkala, proto by nemělo smysl zbytečně si všechno komplikovat,“ zakončila McGonagallová a významně pohlédla na Hagrida, který měl mít očividně ještě nějaký proslov, protože si zhluboka odkašlal, při čemž několik zamyšlených studentů v prvních řadách polekaně nadskočilo, a promnul si ruce, jako by to měl být strašlivě
dlouhý hovor.
„Takže, asi bych vám měl nejdřív říct něco vo té výstavě,“ zabručel Hagrid nervózně. „Jako abyste všemu rozuměli a tak, abyste prostě věděli, vo čem to bude a na co se to máte vlastně zaměřit,“ Hagrid se do toho celého začal očividně dost zamotávat, Harry s Ronem a Hermionou se ho však snažili podpořit alespoň úsměvy a souhlasným přikyvováním. „No…ehm…jo, tak jsem chtěl jenom říct, že tam nebudou jenom samý rostliny, ale taky zvířata, takže to máte spojený s dvouma předmětama. Dávejte si pozor na ty cedule, co tam budou, některý zvířata budou dost nebezpečný, tak aby vás nepopálily nebo nesežraly,“ Harry měl dojem, že několik studentů ze Zmijozelu sebou tak uškubli, že si tento výlet ještě rozmyslí.
„Myslím si, že většina vás umí číst,“ dodala rychle Tonksová, která si všimla výrazu žáků a rovnou pokračovala v Hagridově výkladu. „Každopádně si s sebou vezměte papír a brky na poznámky a zapisujte si každou rostlinu a zvíře, které budete považovat něčím zajímavé, ale bylo by dobré, kdybyste si také napsali alespoň název zvířete a rostliny, které potkáte,“ zakončila svůj výklad.
„Jo jen si nemyslete, že to bude jen taková vycházka, půjdeme tam za účelem vzdělávacím, takže to budete mít místo normální hodiny,“ upozornil je ještě Hagrid a tak nějak při tom mžikal pohledem po McGonagallové.
„Odjezd bude zítra v sedm hodin, téměř všichni jste už složili zkoušky z přenášení, kromě pana Crabba a Goyla, kteří, pokud ještě dnes neudělají opravné zkoušky, zůstanou tady ve škole,“ zakončila profesorka a Harry si rozhodně nemohl nechat ujít výraz obou zmijozelských. Při tom se však střetl pohledem s Malfoyem, který si ho zkoumavě prohlížel. Harrymu se vybavil pohled na Luciuse, který právě v tento okamžik ležel někde uprostřed bažiny, když utíkal před Voldemortem. Už z Dracova pohledu mu bylo jasné, že Voldemortovi nikdo nemůže uniknout, ale přesto vypadal, jako by se nic nezměnilo a jeho otec byl živý a v pořádku. Harry měl však takové tušení, že Voldemort má teď jiné starosti, než chytat zrádce. Cítil každým dnem silněji a silněji Voldemortovo napětí a rostoucí sílu, kterou si připravoval a šetřil na něco velkého, co způsobovalo i Harryho neklid. Ten byl ale těmito pocity tak vyčerpaný, že už mu to přišlo normální.
„Musím si promluvit s Malfoyem,“ vyhrkl Harry na Hermionu a Rona, když se chystali vyrazit do Tajné komnaty, aby si zopakovali zbytek obranných a útočných kouzel.
„To myslíš vážně?“ nechápal Ron a tvářil se naprosto zmateně, „tak on je teď tvůj spojenec?“
„Není, Rone,“ odpověděl Harry nevzrušeně, „ale může mít informace, co nám pomůžou,“ podotkl.
„Něco za to bude chtít,“ prohodila Hermiona a Harry přesně věděl, kam směřuje. Bylo mu jasné, že Draco bude chtít zachránit svého otce. Nevěděl, jestli dokáže zachránit smrtijeda, ale pokud by to bylo nezbytně nutné, udělal by to. Třeba se teď přidá na stranu proti Voldemortovi, když před ním musí utíkat.
„Možná,“ potvrdil Harry a už odcházel zpátky ke třídě přímo naproti Malfoyovi. Hermiona s Ronem ho těsně následovali, očividně ty dva nechtěli nechat spolu samotné. Střevlík stál uražený v dost velké vzdálenosti, což bylo pro ostatní svátkem, protože nemuseli mluvit tak potichu. „Potřebuji s tebou mluvit,“ vychrlil na Draca Harry okamžitě.
„Ale něco nezvládáš Pottere?“ ušklíbl se Draco, který byl očividně už zase ve své kůži.
„Chceš svého otce zachránit nebo ne?“ sjel ho rychle Harry přímou otázkou, která Malfoye naprosto zarazila. Očividně nevěděl, jestli slyšel správně nebo si z něho Harry chce dělat legraci.
„Vždyť si říkal, že nevíš, kde přesně je,“ podotkl ještě trochu nevěřícně.
„Vím dost na to, abych ho našel dřív, než si Voldemort uskuteční svoje vlastní věci a plány a pak bude mít dost času tvého otce zabít,“ Harry mluvil, jako by popisoval každodenní rutinu od snídaně po poslední hodinu Jasnovidectví. Draca jeho naprostý klid naprosto vynášel z rovnováhy.
„Já…dobře…ale jestli je to podraz Pottere,…“ začal hrozit pěstí.
„Není, chci vědět všechno, co věděl tvůj otec o Voldemortovi,“ vyhrkl hned Harry neohlížeje se na ostatní, kteří ještě vycházeli z učebny a udiveně je pozorovali.
„Můj otec mi toho moc neříkal…,“ začal Malfoy.
„Pak nemáme co řešit, jestli mi neřekneš všechno, co víš,“ zakončil Harry a otočil se.
„Počkej Pottere,“ zarazil ho Draco. Harry si při otočení se k Malfoyovi zády všiml, jak ho od rohu pozorují nechápavě Dean, Seamus a Neville. „Jak můžu vědět, že mi pomůžeš najít mého otce?“
„Tvůj otec teď bude muset být proti Voldemortovi, nic jiného mu nezbývá,“ odpověděla místo Harryho Hermiona. Ron se jen mračil a nespouštěl z Malfoye očí.
„Loni zemřel Sírius Black, je to tak?,“ pronesl Malfoy ledabyle s výrazem nevinného dítěte, ale v zápětí vrátil svůj nepřátelský pohled Ronovi.
„Do toho ti nic není Malfoy,“ vyjel po něm Harry. Rozhodně nechápal, co by s tím měl mít jeho mrtvý kmotr společného.
„Co s tím má mít Sírius společného?“ zeptala se ale Hermiona, která se jako jediná snažila tvářit, jako by se bavili o cizím člověku.
„Moc dobře vím, co byl ten chlap zač,“ ušklíbl se Draco, tím ale Harryho s Ronem popudil ještě víc. Harry měl sto chutí se na Malfoye vrhnout. „A vím, jak mu ještě pomoci,“ zchladil oba Malfoy svojí nabídkou.
„O čem to zase mluví?“ vyjekl vztekle Ron.
„Nevíš nic o smrti, Weasley,“ vyprskl na něho Draco. „Sám bys měl dobře vědět, že pokud nějaký kouzelník zemře takovým způsobem, jakým zabili Blacka, je tu možnost jej zachránit.“ Ron s Hermionou pohlédli tázavě na Harryho, který byl však myšlenkami někde jinde. Vzpomínal na loučení se Síriusem a připadalo mu zvláštní, že se tu nabízí taková možnost zachránit jej.
„Jestli…jestli je to jen tvůj hloupý výmysl, nechám nejdřív Voldemorta, ať se vypořádá s tebou, i s tvým otcem,“ procedil skrz zuby Harry.
„Nabízím ti život za život, Pottere,“ sykl na něj Draco, „nenabízím, co nemám.“
Příprava na výstavu Harrymu připadala, jako jeho poslední balení. Ještě jednou si všechno prošel a zkontroloval, jestli má všechno. Knihy od Nevilla a z knihovny nechal Harry na nočním stolku, jinak si všechno pečlivě zabalil, jako by se už neměl vrátit. Měl podivný tíživý pocit, ale přesto tušil, že žádný jiný pocit mít ani v daný moment nemůže. Připadal si nabalený k prasknutí – od nového pouzdra na hůlku, po čistý nový hábit se spoustou bylinek, který mu na cestu pro jistotu nachystal Neville. Fred s Georgem navíc poslaly Ronovi nějaké nové bomby podobné hnojůvkám, ale údajně měly mít větší a o něco nebezpečnější účinek. Vypadalo to, že všichni tak nějak připravovali Harryho, všichni věděli, co nastane a čekali možná i konec celé té války, která trvala, ale Harry začínal mít obavy. Vypadalo to, že se zbrojí sám s pomocí ostatních a ti se tváří, jako by stále na něco čekali. Nedalo se couvnout. Harry byl pevně rozhodnutý sejít na snídani a následně jít před školu, kde se seskupovali všichni studenti na výstavu Mogus Plasma. Když se ale Harry blížil ven z Velké síně, zarazil ho pevný hlas profesorky McGonagallové.
„Pottere, běžte prosím okamžitě k profesoru Brumbálovi, najdete ho ve své pracovně. To vás omlouvá na patnáct minut ze začátku shromáždění na výstavu Mogus Plasma,“ přestože se McGonagallová očividně snažila mluvit co nejodměřeněji a co možná nejvíc
ormálně, její hlas poskakoval, jako by pro ní bylo nesmírně těžké celou tu větu jen vyslovit. Než ale Harry stihl zaprotestovat, že přeci nezná heslo od profesorova kabinetu, jeho třídní učitelka zmizela za dveřmi a s ní i hlouček studentů. Také Ron s Hermionou se spěšně rozloučili s Harrym kývnutí hlavou a odešli s tím, že se přeci brzy uvidí. Harry netušil, co by mu mohl chtít Brumbál říct, ale vydal se okamžitě za ním. Docela se za ním i těšil, ale když došel ke kamennému chrliči, zjistil, že opravdu nezná heslo. Ani Střevlík, bavící se tiše v povzdálí, očividně netušil správné heslo. Harry proto zkoušel štěstí. „Čokoládové žabky,“ vyhrkl, ale chrlič se ani nehnul, „bertíkovy lentilky, Fénix, Citrónová šťáva…“ Harry už měl dojem, že využil všechno. Dokonce na chrlič i tiše šeptl Fénixův řád, ale očividně to nezabíralo. Stál tedy nějakou chvíli nepohnutě, až se mu najednou na rty vydralo: „Dech jednorožce.“ A opravdu to bylo to správné heslo. Střevlík se hnul vpřed, ale Harry si pospíšil, aby to nestihl, a to se mu opravdu povedlo.
Když Harry vstoupil do pracovny, seděl Albus Brumbál za psacím stolem a s hlavou skloněnou si něco brblal. Harry si nejdřív myslel, že něco píše nebo čte, ale teprve při bližším pozorování si uvědomil, že nad něčím usilovně přemýšlí a jakoby přemítal sám se sebou, aby se ve svých myšlenkách lépe vyznal.
„Áááá, tak tady jsi Harry,“ pozdravil ho usměvavým, ale přesto očividně unaveným a velice zmoženým obličejem bradavický ředitel. „Vím, že bych tě neměl zdržovat, když je tak důležité, aby s bezpečností seznámili hlavně tebe – podle Seněgeva a Střevlíka samozřejmě,“ mrkl na něj Brumbál zvesela a Harry se zazubil. „Chci jen, abys věděl, že i když to tak nevypadá, stojí za tebou spousta lidí, Harry,“ dostal se ředitel konečně k věci. „I když se ostatní tváří, jako by chtěli být mimo celé dění, nebo by chtěli pomoci jen z dálky, není to tak,“ uklidňoval ho. „Kromě několika bezpečnostních provedení tě budou hlídat i z Fénixova řádu,“ podotkl spěšně, ale když si všiml Harryho zamyšleného nepřítomného pohledu do stolu, na chvíli se odmlčel. „Je tu něco, co bys mi ještě rád řekl?“ zeptal se strýc trochu napjatě a nespouštěl při tom z Harryho oči.
„Ne,“ prohodil zatvrzele Harry. „Vy víte, co se tam odehraje,“ oznámil jistě Harry.
„Jen to tuším, jako my všichni,“ pokýval souhlasně hlavou, „ale jak to dopadne, to je jen na nás,“ zakončil celý hovor Brumbál a vytáhl jednu ze svých myšlenek do myslánky. „I v té nejhustší tmě lze najít světlo. Nesmíme jej ale hledat v těch místech, ve kterých je lze očekávat,“ slyšel ještě Harry, než za sebou zabouchnul dveře.
Venku to vypadalo, že se schyluje k pořádné bouřce. Ve vzduchu viselo přesně takové napětí, jaké cítil Harry uvnitř sebe. To, co mu před chvílí řekl jeho strýc, Harryho tak nijak neuklidnilo, právě naopak. Měl strach o všechny své přátele, kteří se jej budou snažit ochránit nebo se nějak připletou do potyčky.
„Takže nezapomeňte, že se máte držet neustále pohromadě,“ slyšel už hlas Tonksové a zanedlouho zahlédl i její červené střapaté vlasy.
Jsem jako nějaká návnada, prohodil si pro sebe Harry. Všichni tušili, že na výstavě Mogus Plasma si pro něj přijde houf smrtijedů nebo ještě něco daleko horšího, ale přesto mnozí dále dávají v sázku životy studentů, kteří sami nejspíš netuší, do čeho se pouští. Malý hlouček zmijozelských se tvářil vyděšeně a při pohledu na Harryho pokaždé někdo z nich něco zadrmolil.
„Ti zbabělci,“ zaskřípal zubama Malfoy. Harry se otočil právě, aby viděl přicházejícího Draca a Rona s Hermionou, kteří se očividně vydali směrem k Harrymu hned, jakmile si zmijozelského žáka všimli.
„Co tu děláš?“ vyjel po něm zostra Ron, jako kdyby pro něj Malfoyovo rozhodnutí jít také na výstavu bylo překvapením.
„Pořád ještě jsou menší zbabělci, než ten zbytek, co se ani nepřihlásil,“ bránila je Hermiona, aby odvedla rozčíleného Rona myšlenkami od Malfoye. Ten si toho ale očividně nevážil a setrvával na svém místě dál.
„Beztak jsou jenom zvědaví, jestli to projede Potter nebo Pán zla,“ ušklíbl se Malfoy svým obvyklým výrazem v obličeji.
Teprve nyní, když Harry přejížděl pohledem všechny hloučky studentů, které se postupně utvořily, aby je mohla Tonksová lépe přepočítat a vyslat po skupinách k profesorce McGonagallové, a ta je naprosto zahltila dalšími informacemi, uvědomil si, že Draco není zase tak daleko od pravdy. Kromě několika málo Harryho spolužáků a ještě méně početných skupin žáků z jiných kolejí se tvářilo opravdu bojově naladěno, ale zbytek tu byl z čisté zvědavosti a určitě toho většina z nich začínala litovat.
„A kam jdete vy, Malfoyi?“ vyjel po Dracovi Střevlík, když společně s Harrym odcházeli k Tonksové.
„Jen se nebojte,“ řekl Malfoy svým povýšeným tónem, „zatím Potterovi neublížím,“ tak, jak Harry neměl Draca rád a těšil se na to, až ukončí tuto dohodu s ním, další rána proti Střevlíkovi jej potěšila.
„Jak já toho Malfoye nenávidím, tak bych mu za toto nejraději potřásl rukou,“ zašklebil se Ron a Harry se začal usmívat, přestože někteří zmijozelští chápali jeho smích spíš jako první známky návalu šílenství podle jejich obličejů.
„Jenom doufám, že nás nezradí,“ ozvala se Hermiona trochu opatrně, jakoby nechtěla, aby ji Malfoy slyšel a něco takového ho pak opravdu napadlo. „Sami jste viděli, co dokázal provést letos, během školního roku, myslím, že za lepší nabídku by udělal cokoliv,“ dala se do přesvědčování Hermiona, přestože Harry ani Ron neprotestovali.
„Takže utvořte skupiny nejméně po pěti a nejvíce po osmi a postupně přistupujte k profesorce McGonagallové,“ ozvala se odněkud Tonksová.
„Bezpečnostní pravidla jsou jasné,“ pokračovala okamžitě McGonagallová, jakmile se všichni přesunuli směrem k ní a Hagrid dopočítal zbytek studentů. „Nikdo se neoddělí a bude se držet výhradně své skupiny. Každá skupina se bude držet svých kantorů. Buďte opatrní a dbejte na všechno, ať se nikomu nic nemusí stát…“ Harry se snažil soustředit co nejvíce na to, co jeho třídní profesorka říká, přestože bylo velice obtížné přehlídnout všechny ty pohledy, které na něj sklouzly, „…jinak přeji krásnou prohlídku,“ zakončila konečně McGonagallová a všichni se vydali postupně zpět k Hagridovi, který jako jediný musel použít přenášedlo, protože nesměl čarovat.
„No já tu mám trochu místa, ale jinak budete muset velkej kus cesty šlapat, protože to přenášedlo tam nevede přímo,“ zaburácel Hagrid. „Takže kdo chce jít se mnou?“ zeptal se ještě, ale i přes jeho oblíbenost se nikomu nechtělo zbytečně chodit, když navíc každý mohl konečně použít své umění přemisťování. Harry by se i přidal k Hagridovi, ale tušil, že to nebude mít cenu, protože musí zůstat na očích svým ochráncům. Hagrid se ještě jednou pokusil s tím, že to ušetří mnoho síly navíc místo přemisťování, ale nikdo se neozval a studenti, jakoby dostali strach, že je začne vybírat jen tak na doplnění své posádky, se začali tlačit na McGonagallovou, jako kdyby se čas rozběhl neskutečnou rychlostí.
„Ty se mnou nechceš jít Harry?“ zeptal se Hagrid a Harry se rychle podíval směrem k Tonksové, která kývla hlavou. Jediný Střevlík očividně netušil, že se Harry nebude přemisťovat, ale přenášet, protože se natlačil mezi první vlnu studentů a teď se nemohl dostat zpátky. Proto taky Harry co nejrychleji přiskočil k přenášedlu (Hermiona s Ronem a Dracem ho popadli za ruku jen tak tak) a už se chytal Hagrida. Přenášedlo je okamžitě vytáhlo z Bradavic a táhlo je pryč.
Dopad nebyl dvakrát příjemný, protože Harry doskočil levou nohou na pevnou zem a pravá se mu propadla do jakési díry. Ostatní na tom nebyli o mnoho lépe, jen Hagrid se tvářil naprosto spokojeně a podle toho, jak se tvářil, to i vypadalo, že to bylo jeho první nejhladší přistání. Harry měl z Přenášedla ještě stále divný pocit. Neměl na něj dvakrát dobré vzpomínky.
Stáli uprostřed jakéhosi lesa, vypadal skoro stejně, jako ten na okraji Kvikálkova, ale stromy tu byli o něco vyšší a řidší. Zanedlouho se tu objevila i Tonksová a McGonagallová a všichni se mlčky vydali směrem, který ukázal Hagrid. Harrymu bušilo srdce prudce, jakoby se chystalo každým okamžikem vyletět z těla. Hermiona s Ronem šli mlčky. Harry si všiml, jak se drží za ruce a vzpomněl si na Jeny. Mrzelo ho, že s ní nestrávil ještě více času. Hagrid jen tiše něco drmolil pod vousem, Tonksová přejížděla pohledem po celém okolí a McGonagallová šla tiše jako kočka, byla úplně vzadu a popoháněla Harryho, Rona, Hermionu a Draca občasným popíchnutím hůlky. Draco byl v obličeji naprosto bledý, ale neřekl zatím ani slovo. Malá lesní pěšinka se zdála nekonečná. Harrymu připadalo, jakoby šli celé hodiny, protože se neustále zastavovali a McGonagallová, jakoby někoho vyhlížela. Najednou všichni zaslechli nějaký hluk. Harry se zastavil a okamžitě hmátl po hůlce, mezitím ale McGonagallová, Hagrid a Tonksová utvořili kruh kolem něj a napjatě naslouchali, takže Harry neviděl naprosto nic. Chvíli se ozývalo jen praskání větviček, jak se někdo blížil, ale zanedlouho už šlo slyšet i hlasy.
„Kdo je tam?“ zaburácel Hagrid tak silně, že v ten moment musel vyděsit vše živé v okolí nejméně deseti kilometrů. McGonagallová mu oplatila jeho otázku trochu přísným výrazem do té doby, než si Tonksová přešlápla a nechtěně přišlápla Ronovi nohu. Ten zavřískl snad hlasitěji, než původně chtěl.
„No vy byste se tedy ukryli před kýmkoliv,“ ozval se známý hlas, který donutil Harryho i ostatní sklopit hůlky. Zanedlouho se vynořil i samotný Moody, očividně dostatečně pobavený vyděšenou skupinkou, a s ním menší skupina členů Fénixova řádu.
„Neměli jste nás čekat už na místě?“ vyjela po něm Tonksová, která se ještě ani nestihla omluvit Ronovi, jak byla rozčílená.
„Trochu jsme se opozdili,“ zabručel Moody zase tím svým lhostejným hlasem, „dalo by se říct, že ve městě bylo trochu…přeplněno,“ zašklebil se a Harry se nemohl vyhnout jeho vystouplému oku, které ho neúnavně pozorovalo.
„Nějaké problémy?“ zeptala se McGonagallová.
„Jen tak trochu, paní profesorko,“ zamumlal, jako by nic. „Ale Lupin a dva další členové se nabídli, že to vyřeší.“
„Smrtijedi?“ vyhkrl Harry.
„No…ti by pro Lupina nebyli takový problém,“ ozval se mladý kouzelník v černém hábitu, „kdyby nedělali garde jednomu Wultorfovi,“ hlesl.
Nastalo ticho ve kterém si Harry snažil vybavit Lupina, jak se snaží odrazit útok Wultorfa. I Hermiona s Ronem očividně pobledli, jen Draco se tvářil, jakoby ho velice mrzelo, že nemůže vidět tohoto tvora v akci.
„Tak pojďme, ať nepřijdeme pozdě,“ vybídla je trochu netrpělivě McGonagallová a všichni jako na povel vyšli. Harry si nemohl nepovšimnout, jaká formace se při chůzí lesem okolo něho vytvořila. Začal doufat, že útok nastane až v tu dobu, kdy mezi ním a útočníkem nebude nikdo další. Mezitím si nikdo z nich ani nevšiml, jak se mezi stromy začaly rýsovat ohromné
vrcholky jedné velké celtoviny.
„Jsme tu,“ ozval se nadšeně Hagrid, který očividně jako jediný přišel na výstavu Mogus Plasma, aby obdivoval zajímavé tvory a rostliny. McGonagallová mu za to věnovala nanejvýš pohoršený pohled, ale Hagrid byl příliš rozvášněný dojít ke svému cíli, než aby ji stačil sledovat.
Ušli už jen pár metrů a jakmile zmizel poslední strom, Harry měl možnost shlédnout obrovskou stavbu v celé své velikosti.
„Ale mudlové…“ začal, ale Moody ho zarazil, jakoby jeho oko umělo číst i myšlenky.
„…mudlové samozřejmě nevědí nic, toto místo je pro ně neznámé a jsou tak nechápaví, že ho neobjevili,“ dokončil větu za Harryho.
„No tak už dorazili,“ ozval se Dean nadšeně a Harry se připojil k ostatním spolužákům, kteří už netrpělivě čekali před obrovskou bránou s blýskavým nápisem:
„Vítejte na Mogus Plasma.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář