34.Kapitola-Hrůzné přeměny
„Chci mít výhled!“ vyhrkl Harry po mladičkém kouzelníkovi napravo. „Mám právo
se tu porozhlédnout,“ přestože věděl, že členům Fénixova řádu nejde o nic jiného, než aby ho uchránili, chtěl Harry vidět kolem sebe i za cenu toho, že by dělal scény. Je to můj život, který je ohrožen, tak já se postarám o to, aby to bylo naposledy, Harry byl naprosto pevně přesvědčený, že tento doprovod už je naposledy. Snažil se ignorovat zkoumavé pevné pohledy vystavovatelů, ale zároveň se snažil co nejvíce soustředit.
Po hodině a půl se většina studentů nechala naprosto strhnout nejrůznějšími zajímavostmi a tak se kolem Harryho mohli Ron, Hermiona, Malfoy a několik dalších lidí pohodlně pohybovat. Harrymu neunikla Ronova ruka, která neustále pevně svírala tu Hermioninu a Harrymu bylo opravdu těžko, když si představoval, jaké nebezpečí jim asi tak může hrozit.
„Tak to je úžasná rostlina!“ ozýval se střídavě Hagridův a Nevillův hlas. Ti dva se očividně pravdu bavili.
„Tohle je přeci hluchovec a slepík, ne?“ vyhrkoval nadšeně Neville a v daný moment byl smyslů zbavený, jako kdyby netušil, kde je a co mu hrozí, nebude-li opatrný. Ale Neville byl tak zamyšlený a zahleděný do rostlin, že by si ničeho ani nevšiml. „Podívej Harry, Solarium Flores, tahle rostlinka roste jen občasně a na takových místech, kde se těžko dostaneš. Pomůže ti najít slunce, když ti ho zakrývají stromy, a tak poznáš, kudy se vydat,“ vysvětloval užasle si prohlížel podivnou rostlinku podobnou větší kopretině se zlatavým středem, stříbrnými lístky a tmavě hnědým stonkem bez lístků. „Poznáš to podle toho, že se ti středem stočí ke slunci. A může být i utrhnutá, ale nevydrží dlouho“ vysvětloval Neville.
„Ale trhat by se neměla,“ ozval se malý kouzelník, který rostlinu vystavoval, „začíná být přísně chráněná. V okolí, kde žijí mudlové už neroste. Ti hlupáci si z ní dělají čaj,“ řekl ustaraně.
Harry si prohlížel zajímavou rostlinu, než se neozval obrovitý řev, který ho vytrhl z přemýšlení. Okamžitě chytnul po hůlce stejně, jako jeho společníci a tiše stál. Cítil, jak mu prudce buší srdce a plný napjetí čekal.
„Omlouváme se,“ ozvalo se odněkud, „jednomu z cvičitelů se tu utrhl z provazu létavec, ale už máme všechno pod kontrolou,“ zakončil a popřál všem návštěvníkům pěknou podívanou. Harry pozoroval, jak ostatním povolují napjaté výrazy v obličeji. I on sám si hluboce oddechnul, ale to napjetí jej ve skutečnosti sužovalo čím dál tím více. Další hodinu se nic nedělo a Harry začínal mít pocit, že to všechno byl jen jeden z jeho špatných pocitů. Vypadalo to, že se může začít bavit a víc se odvázat, protože téměř nikdo už nebyl tak napjatý a jejich prohlídka se blížila ke konci.
„Jsou tady,“ ozval se do ticha Malfoy a všichni se prudce otočili směrem, kterým Draco ukazoval. „Teď splň, co jsi slíbil!“ vykřikl na Harryho a vystrčil ho ven z kruhu. Malfoy okamžitě dostal prudkou ránu od Moodyho, ale to už Harry nestihl Alastora zastavit, protože musel vytáhnout hůlku a vyrazit vpřed, směrem k několika smrtijedům, kteří se vynořili neznámo odkud, aby se nestal terčem někdo z jeho přátel.
„Pottere! Stůjte, Pottere!“ ozýval se hlasitý křik Moodyho, ale ani on už nečekal a vydal se s ostatními přímo za ním. Harryho srdce bušilo tak prudce, že ani neslyšel, jak na něj ostatní volají. Myslel jen na ty čtyři smrtijedy, kteří se před ním vynořili. Na rozdíl od Harryho si ani jeden z nich nemusel nalézat cestu mezi kouzelníky, ale jak Harry zjistil podle paprsků z hůlek, které létaly mimo něj, smrtijedů přibývalo.
„MDLOBY NA TEBE!“ zařval Harry a srazil tak nejpřednějšího smrtijeda. Ten se skácel k zemi a už se nepohnul. To už byl Ron s Hermionou přímo za Harrym a spolu s dalšími se pouštěli do boje. Marně se profesorka McGonagallová snažila odchytit všechny žáky. Spousta nebelvírských se přidala k Harrymu a bylo přímo nemožné je odtamtud odtrhnout. Stále se zvětšující skupina smrtijedů byla očividně nadmíru překvapena obrovskou přesilou bradavických studentů, kteří neměli strach ani z toho, že se staví o mnoho silnějším a podstatně zkušenějším kouzelníkům.
„CRUCIO!“ zařval jeden ze smrtijedů, očividně to byl Goylův otec, který se jako první vzpamatoval z tohoto odvážného činu studentů. Zasáhl Nevilla, který se okamžitě začal krčit bolestí. Několik studentů se zarazilo a zaváhalo. Kletby, které se nepromíjí byly už přespříliš a někteří z nich si nejspíš uvědomili hrozbu smrti.
„Experialmus!“ vykřikl Ron a smrtijedovi, útočícímu na Nevilla, vyrazil hůlku z ruky. „CESSIO!“ Ron nenechal smrtijeda využít moment překvapení, z hůlky mu vyrazila směs modrožlutých paprsků a odhodila Goyla takovou silou vzad, že přitom porazil další dva smrtijedy za sebou a zastavil se až o krajní stěnu.
„Já se učil nová kouzla s tebou, nepamatuješ?“ ušklíbl se Ron na překvapeného Harryho a přestože šlo poznat, jak mu to zvedlo sebevědomí, očividně měl Ron strach a Harry si v ten moment uvědomil, že je na tom podobně.
„Dobře,“ zahučel na Rona Moody, který už je dostihl a žlutým paprskem svázal dva
smrtijedy k sobě takovým způsobem, že se převrátili na zem a už se nemohli pohnout. „Teď stejně není možnost uniknout bez boje. McGonagallová se pokusí vytáhnout několik studentů ven, aby se mohli přenést, vy, Pottere, tu musíte zůstat, aby jste nestrhl veškerou pozornost s nimi, zvládnete to?“ zeptal se.
„Nikam se nechystám,“ pokýval Harry a okamžitě uhnul jakémusi zbloudilému paprsku. Neville už stál zase na nohách a když se s ním Harry střetl pohledem, strašlivě se vyděsil. V Nevillových očích se blýskala taková nenávist, jakou u něho ještě neviděl. Oči měl potemněné, jako kdyby nebyli lidské ani zvířecí. Harryho napadlo, že to může být nějaké kouzlo Voldemorta, když se navíc Nevillovi vydral z úst šílený řev. Všichni naprosto umlkli, dokonce i smrtijedi strachy stáli a pozorovali Nevilla, měnícího se v něco, co nevypadalo, jako kouzelný tvor ani jako žádné jiné zvíře. Harry by měl jen jediný název pro to, co na něj koukalo mrtvolně černýma očima bez víček. Byla to zrůda, jaká naháněla obrovský strach. Malé ostré zoubky už se nepodobaly těm Nevillovým ani zdaleka a tělo se proměnilo v jakési neopeřené tělo ptáka s drápky po obvodu. Dlouhý tenký ocas s hrotem na konci sebou začal divoce zmítat.
„Neville!“ vykřikla v poslední naději Hermiona, ale to už se panika všech vystavovatelů natolik zvýšila, že Hermionina slova ve smíšeném zvuku pláče a bolestných výkřiků naprosto zanikla.
Harry chtěl na bestii, která vznikla z Nevilla, něco zvolat, ale obrovská bolest mu projela jizvou takovou silou, že se sklátil k zemi. Nevěděl, jak se tomu může postavit a snažil se zvednout, přesto se mu to nedařilo. Bolest jím projížděla tak silně a intenzivně, že přemýšlel jedině nad tím, kdy už to mučení konečně skončí.
„JE TADY!“ vykřikl někdo za ním a Harry jen ztěží pozvedl oči, aby mezi tlupou smrtijedů skrze skelné oči zahlédl Voldemorta.
„Pozoruhodné,“ začal Voldemort klidně a pomalu, „jak jste neustále naivní,“ usmál se a Harry cítil při každém jeho slově strašlivou bolest začínající od jizvy, ale projíždějící celým jeho tělem. „Museli jste vědět, že se přijdu podívat a ukázat vám svůj vlastní výtvor,“ ukázal a Nevilla, který vypoulenýma očima pozoroval svého stvořitele. Byl tak ohavný a ulepený něčím velmi zapáchajícím, že by se to ani pomalu nedalo vydržet a každý by utekl pryč,
pokud by se tomu vůbec někdo odvážil ve Voldemortově blízkosti. Jediný Moody, Tonksová
a zbylí členové Fénixova řádu ho pozorovali s odporem a nenávistí. Harry ještě stále bojoval sám se sebou, ale postupně cítil, že se Voldemort začíná vyžívat v bolestech a zděšení ostatních a tak ztrácí nad Harrym kontrolu. V jednom momentě toho Harry využil a konečně se mu podařilo získat zpátky sebeovládání. Prudce se postavil, jako kdyby jej až do této doby něco pevného svíralo a přitahovalo k zemi.
„Áááá,náš milý Harry,“ pousmál se Voldemort svýma krvavýma očima s mrtvolným obličejem. „Je úžasné, že jsi ještě na živu, nemyslíš?“ zeptal se a jeho úšklebek byl ten nejodpornější, jaký Harry kdy viděl.
„Rozhodně to není tvým přičiněním,“ vyrazil ze sebe co nejsilnějším a nejpevnějším hlasem, přestože cítil, jak se jeho nohy třepou. Snažil se stát co nejpevněji, přestože teď odolával Voldemortovu zlostnému pohledu.
„Vidím, že sláva s tebou dělá opravdu divy, Harry,“ sykl ještě Voldemort.„Ty,
takový milý chlapec. Brumbálovi by se jistě nelíbil tón, se kterým se mnou mluvíš, viď že ne,“ postoupil o krok blíže, aby snad Harryho zastrašil a dal mu tak najevo, ať si dobře rozmyslí, co mu odpoví. Harrymu to ale bylo naprosto jedno.
„Budu se s každým bavit tak, jak si po právu zaslouží. I když, tím pádem bych se s tebou měl bavit přinejmenším jako se skřítkem, který se neumí chovat“ vypadlo z Harryho. Naštěstí se mu jazyk nepletl tak, jako teď právě jeho nohy.
„Ty se opravdu chováš, jako kdybys byl něco extra, no to se na to podívejme!“ Voldemort se přestával ovládat. „A snad to nejhorší je, že tomu věří i ti tví polokrevní kouzelníci a ztroskotanci. Je to velice smutné, že právě dnes ztratí i svoji poslední naději - tebe!“ usmál se Voldemort. Jeho úsměv ale spíš připomínal jakýsi úšklebek výhry. Harry se postavil co nejpevněji mohl a očekával útok. Byl tak soustředěný na svého protivníka, že úplně zapomněl na Nevilla, tedy to, co z Nevilla vzniklo.
„Harry!“ Harry uslyšel výkřik za sebou a všiml si nově stvořené stvůry, která se sápala po Hermioně.
„Mdloby na tebe!“ zařval a složil tím bestii na bok. Ta se chvíli zmítala, ale nato se zase postavila na nohy a vypadalo to, že je ještě více podrážděná. Harry uslyšel Voldemortův chladný smích.
„To, co vidíš, je výtvor mé nové moci, kterou pomalu získávám,“ pronesl tiše Voldemort, jako by si tím vychutnával každičké svoje slovo a uvědomoval si tak svoji rostoucí sílu. V sále bylo takové ticho, že i ten šepot zněl jako obrovský křik. „S menší pomocí prastaré magie, tak staré, jakou použila tvoje ubohá matka, Harry, dokážu ještě víc. A vlastně jsi mi k tomu dopomohl ty,“ uklonil se pobaveně, ale jeho oči se od Harryho neodtrhly ani na okamžik. Harry cítil, jak to v něm vře. Nejraději by se na Voldemorta začal sápat, ten ale ještě
očividně nedomluvil. „A je tu i pojistka. Chcete-li toho „přítele“ zachránit, pak jedině
tím, že jej zabijete“
„TO NE!“ zařval Harry, „ty lžeš! Jsi lhář a zbabělec!“ Harry v sobě cítil takovou zlobu, že si ani nevšiml Voldemortova mizícího pobaveného výrazu. Pán zla se teď tvářil opravdu smrtelně vážně, až tuhla krev v žilách. Nazvat ho lhářem by si opravdu nikdo v jeho společnosti očividně nedovolil. Okamžitě vymrštil svoji hůlku směrem k Harrymu a ten nestihl tu svoji ani pozvednout.
„Crucio!“ sykl zlostně a Harrym začala zmítat obrovská
bolest. „Tak ty si dovoluješ nazývat mě lhářem a zbabělcem? Ty, Harry? Ty,
který se dostal až sem jen díky svým přítelíčkům a uměním jiných?“ Jeho
nenávistný pohled působil snad ještě větší bolest, než samotná kletba, která
se nepromíjí. „Jsi jediný, kdo si to ke mně kdy dovolil. Já jsem ten
nejmocnější kouzelník na světě!“ vyhrkl s takovou vervou, až to Harrym
cloumalo. Harry se snažil jeho síle vzepřít. Pamatoval si, že u kletby
Imperio už se mu to několikrát povedlo u jiných a dokonce i jednou u
Voldemorta, ale kletbu Crucio se zatím nikomu nepodařilo odvrátit.
Já to dokážu, říkal si v duchu Harry a snažil se sám sebe co nejvíc
přesvědčit, já to dokážu. Dokázal jsem toho už spoustu a jsem dobrý
kouzelník. Tohle zvládnu, zvládnu to. Dokážu cokoliv, co budu chtít. Harry
cítil, jak bolest pomalu vyprchává a při pohledu na Voldemortův udivený
obličej si byl jistý, že to je jeho vlastním soustředěním a silou, protože
Pán zla v tomto trestu očividně nechtěl přestávat. Přesto se to Harrymu
podařilo a za sebou okamžitě slyšel horlivý šepot a ruch, jaký tu ještě
nebyl.
„Ty nejsi největší kouzelník na světě!“ vykřikl okamžitě Harry na
ohromeného Voldemorta. „Největší kouzelník je Albus Brumbál!“ zařval a ještě
hodnou chvíli se jeho hlas opakovaně ozýval, jak napjaté ticho tu bylo.
„TO NE!“ zařval zlostně Voldemort a v místech, kde má být bělmo, se mu oči
zbarvily do tak krvavé barvy, že ze svým bledým obličejem naháněl obrovský
strach i Harrymu, který ale ani přesto všechno necouvnul.
„Crucio!“ zahulákal ještě pevněji a přesvědčivěji, ale to už byl Harry
připravený a pevně odhodlaný neplýtvat svojí energii na odolávání použité
kletby.
„Defensio!“ vykřikl Harry a kletbu odrazil. Voldemort chtěl očividně něco
poznamenat, ale nakonec neřekl ani slovo. Vypadalo to, že se snaží nemluvit,
aby nešlo rozeznat jeho jisté vyvedení z míry. Vždyť při posledním souboji
Harryho ochránil Brumbál a dva roky zpátky na hřbitově po Voldemortově
znovupovstání uprchl Harry jen tak tak – dalo by se říct, že i náhodou a
velkou dávkou štěstí. Rozhodně i Voldemort nyní poznal, že se Harry o dost
zlepšil a proto by ho mohl brát o něco více, jako hrozbu. Rozhodně i Harry
se přestával cítit tolik
nejistě a začínal si uvědomovat velké zlepšení svých schopností. Byla to
jediná možnost jak uspět. Odvahy mu dodávali i Moody, Tonksová a spousta
dalších bystrozorů z ministerstva, kteří měli na mušce Smrtijedy, ale
Voldemorta přenechali samotnému Harrymu. Vypadalo to, že opravdu věří, že to
Harry dokáže. Za normálních okolností by ho to vyvedlo z míry, teď u to ale
dodávalo odvahy a síly.
Hermiona s Ronem stáli kousek od něho. Nejspíš se mu snažili bránit záda od
podivné příšery, svého bývalého spolužáka Nevilla, a dělalo jim to očividně
velké starosti, protože ten jediný ještě neukázal, co v něm je. Harry se po
něm jen jedním okem poohlédl a zkusil si, při vzpomínce na věštbu,
představit, že by byl nyní na jeho místě, kdyby se stal oním vyvoleným právě
Neville. Voldemort stál pevně nohama na zemi, ale Harry v jeho očích
postřehl, ke svému úžasu, jakousi nejistotu, jako kdyby se v něčem
rozhodoval. „Experialmus!“ vyhrkl rychle Harry. Chtěl využít Voldemortova
vnitřního souboje,Pán zla ale útok odrazil.
„Myslel jsem, že jsi od takových slabých bláhových kouzel už upustil,
Harry,“ snažil se nasadit svůj chladný tón hlasu a nepřístupný pohled.
„Chtěl jsem dnes souboj na úrovni, než tě opustím,“ podotkl ještě a Harrymu
to v ten moment došlo. Voldemort měl dnes na programu ještě jiné věci, než
zabít Harryho. To Harryho podráždilo ještě víc. Chtěl vědět, co má ještě v
plánu.
„Impedimenta!“ vyrazil Harry a Voldemort překvapeně uskočil na bok, protože
svoji hůlku z nejasného důvodu nestihl vyšvihnout k protikouzlu.
„Propulsatio!“ vrátil Voldemort obratem a Harry byl nucen uskočit na bok
tak svižně, až se mu nepodařilo dopadnout na nohy, ale spadl přímo na pravý
bok. Okamžitě se však postavil na nohy a sledoval Voldemortův zaujatý výraz.
Zjevně jej napůl těšil odpor, se kterým se setkal, do této doby pro něj
musela být spousta věcí jednoduchých, ale zároveň Harry s jistým potěšením
zahlédl v jeho obličeji jakési obavy.
„Sectusempra,“ pronesl Harry pevně, ale Voldemort, tentokrát plně
připraven, kouzlo odrazil pouhým mávnutím ruky.
„Serpensortia,“ zavelel a než si Harry uvědomil, o jaké kouzlo vlastně jde,
všiml si malého černého hada, který se k němu okamžitě vydal. „Engorgio,“
mávl trochu moc ledabyle hůlkou Voldemort a had se zvětšil.
„Serpensortia,“ zvolal Harry a stejně tak rychle, jako Voldemortův had,
vydal se na svého protivníka i ten Harryho. „Engorgio,“ máchl Harry hůlkou a
teď bylo k vidění něco neuvěřitelného.
„Á, výborně,“ pochválil si spokojeně Voldemort, „jdeš na to správně, Harry,
jen za sebe necháš bojovat někoho jiného,“ usmál se chladně.
„Stejně, jako ty,“ opětoval Harry úsměv tvrdým pohledem. Voldemortův
obličej zvážněl a ztvrdnul.
„Zaútoč!“ sykl hadím jazykem.
„Znič ho!“ poručil Harry stejně tak svému hadovi. Všichni, kteří teď
momentálně stáli kolem nich, museli být naprosto vyvedení z míry ze způsobu,
jakým se teď oba protivníci bavili, protože očividně tu kromě Harryho a
Voldemorta nebyl jediný kouzelník, který by rozuměl hadí řeči.
Oba hadi se do sebe okamžitě pustili, Harryho světlejší had se úspěšně
zahryznul Voldemortovu tmavšímu do horní části těla blíže k hlavě a vypadalo
to, že pokud jej nepustí, bude rychlým a úspěšným vítězem. Voldemortův had
se ale tak dlouho zmítal, dokud se mu nepodařilo svým ocasem Harryho hada
odrazit. Ten dopadl o hodný kus dál, až to zadunělo, ale okamžitě se začal
sápat po svém nepříteli, ze kterého už odkapávala krev. Než se ale stačil k
němu vůbec jen přiblížit stáhl ho k sobě někdo jiný. Neville, tedy totiž
zrůda, která z něho vznikla, skočila obrovskou rychlostí na Harryho hada a v
jednom momentě ho rozkousla napůl. Než se kdo stačil vzpamatovat, sprovodil
ze světa i Voldemortova hada a to tím,
že mu naopak ukousnul hlavu jako kdyby to nic nebylo.
„Je mi to líto Harry, ale musím jít udělat něco, pro co se ani kvůli tobě
nemůžu zdržet,“ ozval se Voldemortův pobavený výraz. Harry netušil, jestli
měl Pán zla takovou radost z dovedností jeho nového tvora nebo z toho, že
byl jejich souboj tak ukončen. „Věř mi ale,“ pokračoval, že se ještě setkáme
to už bude ale naposledy, protože to, co po dnešním večeru nastane, bude mít
kouzelnický svět na paměti navěky. Dneškem se vše změní,“ prohlásil
Voldemort chladným a
nenávistným hlasem až Harryho mrazilo. Nebyl jediný, kdo dostal strach z
toho, co se chystá, když Voldemort okamžitě zmizel a jeho Smrtijedi se dali
do práce. Bylo to snad poprvé co nebyl Harry pro Voldemorta na prvním místě,
jen si s ním pohrál a pak odešel. Mělo to své důvody a na ty byl Harry
připravený přijít hned, co se probourá houfem Smrtijedů. Byl pevně
přesvědčený, že s tím má co dělat Král Jednorožců a tím i naprostý konec
veškerých snah o Voldemortovo zničení. Jak ho ale najít?