35.Kapitola-Hledání
„Dissilio,“ zahulákal za ním Malfoy a Harry se včas otočil, aby uviděl nejbližšího Smrtijeda, kterému se okamžitě začala napínat kůže takovým způsobem, až začala praskat a celé jeho tělo zaplavily malé stružky krve. „Neopovažuj se Pána zla obejít,“ vyhrkl Draco na Harryho a pevným pohledem jej ujistil, že to myslí vážně.
„Crucio,“ ozval se drobný zavalitý Smrtijed , celý červený v obličeji a s ránou na čele a Malfoy okamžitě upadl na kolena. Harry věděl, že výraz v jeho tváři ještě neukazuje opravdovou bolest, kterou Draco cítí.
„Mdloby na tebe!“ zahulákal na něj Harry a Smrtijed se okamžitě zhroutil k zemi.
Malfoy zůstal chvíli na kolenou, než se znovu pevně postavil. Měl hlavu stále svěšenou, ale hůlku svíral tak pevně, že mu bělely kloubky na ní.
„Je na čase nás tu nechat, Pottere,“ ozval se pevným hlasem. „My to zvládneme,“ ujistil ho a otočil se k ostatním bojujícím, které tvořilo několik studentů v čele přibývajících členů řádu.
„Potřebujete ještě pomoci…s ním,“ Harry ukázal na bestii, která už ani v nejmenším nepřipomínala jejich spolužáka. Podle krve odkapávající od tlamy Harry usoudil, že už někoho zabila a vyděšeně se ohlédl kolem dokola. Ron, Hermiona i Ginny byli na svém místě a stále ještě se snažili odolávat silným útokům. Pak Harry pohlédl na stranu Smrtijedů a s potěšením zjistil, že jsou všichni hodný kus od bestie a dávají si veliký pozor, aby se nedostali do blízkosti jejího ocasu. Podivný tvor nejspíš zabil někoho z jejich řad. Harryho napadlo, že by se odněkud zevnitř ozvalo to, co zbylo z Nevilla, který se tak snažil pomoci, Neville by ale rozhodně nikoho nezabil.
„Jdi, Pottere,“ vyzval ho Draco šťouchnutím do boku. „Nečekáš doufám, že ti ukážeme cestu,“ vyhrkl.
„Hodně štěstí,“ hlesl Harry a vyrazil zpátky ke dveřím, které vedli pryč z výstavy. Cestou sledoval bojující spolužáky a zjistil, že každý ze zmijozelských, z té menšiny, která se sem odvážila, bojuje jak nejvíc dokáže. Zato Neville se začal vyžívat ve své síle a rozběhl se nejdříve do řad Smrtijedů, kde je jednoduše rozhodil do stran a pak si to namířil na Moodyho, který se ho očividně snažil omráčit. Harry se rozběhl k výstupu co nejrychleji mohl. Okamžitě, jak se mu podařilo vyběhnout, se na místě zastavil a snažil se nabrat trochu dechu, aby se mohl proměnit v Hipogryfa.
Trvalo to jen chvíli a Harry už stál na všech čtyřech a hlasitě vřískl. Věděl, že teď musí rychle vypadnout a najít Voldemorta, který měl značný náskok. Nemohl ale dopustit, aby se někomu z jeho přátel něco stalo. Vstupní dveře byly naštěstí natolik velké, že jimi bez větších problému prošel.
Nikdo očividně nemohl nevšimnout si obrovského hipogryfa stojícího přímo ve dveřích a proto se i prchající výstavci vyděšeně zarazili. Harry si jich ale nevšímal, pohlédl letmo k Ronovi, který se tvářil potěšeně, že je Harry ještě neopustil. Hermiona se tvářila, jako kdyby byla v tomto okamžiku šťastnější víc, než kdy jindy. To ale už Harry pohlédl na bestii sápající se po bránícím se Moodymu a jako střela vyrazil vpřed.
Neville vyskočil do vzduchu, jako by chtěl Harryho zachytit, aby ho jen tak neminul, a tak se oba hlasitě srazili rovnou ve vzduchu, dopadli tvrdě na zem a okamžitě se do sebe pustili. Harry okamžitě pocítil, jak mu v zádech mezi křídly projeli skrze peří a kůži Nevillovy ostré drápy a bolestivě zavřeštěl. Ani na chvíli však nechtěl dát svému protivníkovi možnost dalšího útoku a rychle cvaknul svým ostrým zobákem velké bestii mezi oči. Ta začala vřískat přímo nemožným hlasem, který Harrymu ubližoval daleko víc, než ostré drápy v jeho zádech. Harrymu se konečně podařilo vyhnout Nevillovu ocasu, který byl ostrý jako břitva a pokaždé ho srazil k zemi a nedovolil mu postavit se na nohy. Rychle se postavil na zadní a několikrát silně hrábnul naprázdno, než svého protivníka doopravdy zasáhl. Ten očividně nečekal takovou sílu a rána jej dočasně omráčila do takové míry, že upadl dunivě na zem a chvíli se nepohnul. Harry doufal, že už se ani nepohne. Cítil, že někde uvnitř tohoto tvora musí být ještě Neville, kterému musí pomoci. Teď na to ale nebyl čas. Bylo potřeba reagovat a co nejrychleji najít Voldemorta. Harry věděl, že musí jít sám a ušetřit svých kamarádů, přesto ale cítil, že prozatím by je měl vzít sebou. Tušil, že po cestě ještě bude mít možnost své dva přátele pozastavit.
Otočil se k Hermioně aby zjistil, že se nyní snaží odstranit z cesty velkého zavalitého smrtijeda, očividně to byl Goyle. Harry na nic nečekal a vyrazil v před. Po cestě několikrát mávl křídly a srazil spoustu Smrtijedů, kteří takový rychlý útok rozhodně nečekali. Goyla odhodil pomocí své velké hlavy takovou silou, že povalil ještě menší skupinu Smrtijedů, která se kupila při kraji, jako by se obávali Nevilla, který hrozil tím, že se každou chvíli může probrat. Harry si nemohl nepovšimnout Hagridova výrazu. Bylo mu jasné, že oči se tomuto profesoru Péče o kouzelné tvory lesknou jedině radostí, že vidí takového hipogryfa, samostatně přemýšlejícího a vymýšlejícího samostatně útok na nepřítele, právě na té správné straně. Harry si uvědomoval, že právě nejspíš změnil několik učebnic o hipogryfech, když cíleně zaútočil na největší nebezpečí – Nevilla a následně rozprášil hlouček Smrtijedů. Rozhodně Hagrid byl přinejmenším jediný, kdo si toho všiml a kdo tím byl naprosto nadšený a vyvedený z míry.
„Ustupte, Grangerová!“ vyhrkla McGonagallová, která už stihla odvést první část studentů do bezpečí a namířila hůlkou směrem k Harrymu. Ten se rychle otočil připraven svoji kamarádku ochránit, ale nikdo za ním nestál. Chvíli trvalo, než si Harry uvědomil, že McGonagallová za hrozbu považuje právě jeho, protože Harryho podoba se jaksi změnila. Hermiona se k Harrymu opatrně otočila.
„Rychle ustupte, jen ho omráčím,“ vysvětlovala McGonagallová opatrně, jako kdyby za Hermioniným chováním viděla jen její lásku ke všemu živému a chtěla ji dát najevo, že hipogryfovi nemíní ublížit.
„V klidu Harry,“ špitla Hermiona naprosto neslyšně, ale Harry se svým sluchem neměl problémy její slova naprosto zřetelně zaslechnout. Harry netušil, jak ji má dát najevo, že ji a Rona bude potřebovat. Bleskurychle se odpíchl od země a cítil, jak pod ním projel záblesk z hůlky. Už se ale nesnažil zjistit, čí záblesk to byl a rychle vyletěl dveřmi pryč do tmy. Jediné, co ještě díky svému výbornému sluchu stihl pochytit, byl Hagridův zběsilý křik: „Nechte ho, copak to nevidíte? Dyť von byl na naší straně! Tak chytrýho hipogryfa jsem eště neviděl, to je fakt!“
Harry přistál poněkud neohrabaně na kraji lesa, ze kterého přišli. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil a pořádně si vydechl, než se přeměnil zpátky, aby se mu to povedlo pořádně. Najednou ale uslyšel dusot několika nohou a tak se přikrčil za nejbližší křoví a tiše naslouchal. Docela jej mrzelo, že se proměnil zpátky tak rychle, protože jako hipogryf měl opravdu výborný sluch, na druhou stranu by ale nebyl dvakrát nápadný.
„Tak kde jsi, Harry?“ vyhrkl netrpělivě Ronův hlas. „Víme, že tu jsi, tak si pohni,“ vybídl ho kamarád, „už tak je zázrak, že si tě při tom celém hlídání nevšimli, jak vybíháš ven.“
„Doufám, že si vás taky nikdo nevšiml,“ Harry se téměř ptal.
„Neboj se, mají tam dost práce se zbytkem Smrtijedů, kteří ještě nestihli vzít nohy na ramena a navíc se jim do toho plete Hagrid, který si ztěžuje, že ti málem ublížili. Je úplně mimo z toho, že viděl takhle pěkného a inteligentního hipogryfa,“ usmála se Hermiona.
„Tak to se mu potom ještě budu muset párkrát objevit,“ zazubil se Harry.
„A kde začneme?“ zeptal se Ron, který očividně celý tento rozhovor neposlouchal. V tváři byl pobledlý a celkově působil docela rozhozeně.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se ho Harry.
„Jo jasně,“ kývl Ron a pokusil se o úsměv. „Měli bychom ale už vyrazit, Harry. Vždyť víš, že má docela náskok.“ Ronova odpověď zněla spíš jako kdyby se potřeboval ujistit, že má Voldemort určitě náskok. Jakoby se bál toho, že tu bude někde schovaný a nachystaný k útoku.
„Dobře,“ kývl Harry, ale přesně v ten okamžik si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, kterým směrem by měli vyrazit. Otočil se směrem k lesu a napadlo ho, že bude pořád lepší jít lesem a být tak částečně ukrytý. „Půjdeme tudy,“ rozhodl se tedy a oba kamarádi ho okamžitě následovali.
Schylovalo se už k večeru a v lese se začínalo stmívat. Vysoké staré stromy se pomalu začínaly měnit v tmavé siluety a Harry, Ron i Hermiona stále častěji zakopávali o nějaký kořen nebo kámen. Byla to opravdu náročná a vyčerpávající zdlouhavá cesta a Harrymu připadal celý les nekonečný. Začínal mít opravdu strach, že lesem projdou skrz a potom už nebude vědět, co dál. Tak nějak očekával, že právě zde, v tomto lese, nalezne nějaké vodítko.
„Harry,“ špitla Hermiona a vytrhla ho ze zamyšlení. Harry se k ní otočil a zahleděl se směrem, kterým mu ukazovala. To mu vyrazilo dech. Neodvažoval se promluvit ani pohnout. Přes tmu, která houstla čím dál tím víc, se v té části, kde mezi stromy pronikalo alespoň trochu světla, objevil nádherný jednorožec. Chvíli popocházel s hlavou skloněnou k zemi, jako kdyby cítil nějaké stopy, ale netrvalo dlouho, a všiml si svých pozorovatelů. Malou chvilku si je zkoumavě prohlížel, než se neuvěřitelně rychle obrátil na zadních a kličkoval mezi stromy pryč.
„Rychle!“ vykřikl Harry a vyběhl za ním. Přestože už měl za sebou dlouhou cestu, necítil se nijak unavený a míjel jeden strom za druhým. Ale ani to nestačilo, aby mu Jednorožec neunikal. Viděl už jen malé světýlko, které ale pomalu bledlo. I když bylo štěstí, že jej zpozorovali takhle za tmy, protože bílá barva se dobře stíhala, jednorožec byl moc rychlý. Harryho začalo silně píchat v boku a věděl, že jednorožce nemůžou takto dostihnout. Navíc, čím hlouběji do lesa zabíhali, tím víc tma houstla, klopýtali o kameny a pařezy a bylo jasné, že nemají šanci. Harry potkal kus ležícího tlejícího kmene a dopadl tvrdě obličejem na zem. Rychle ze zvednul, ale i slabé světlo už zmizelo a zůstali tu ve tmě sami. Harry se pokusil nahmatat svoje brýle, které při dopadu odletěli někam pryč. Nakonec musel vytáhnout hůlku.
„Accio brýle,“ zamumlal netrpělivě a jakmile mu brýle bezpečně přistáli v rukách, nasadil si je, zvedl se a vyběhl směrem, kde ztratil z dohledu jednorožce.
„Takhle ho nikdy nedohoníme Harry,“ zarazila ho udýchaná Hermiona. „Navíc už je tma a hledat jeho stopy nebo zlámané větvičky, kterýma proběhl, je naprosto šílené.“
„Tak co chcete dělat?“ Harry už ztrácel trpělivost. Byla už naprostá tma a Harry už měl vážné obavy, že dorazí pozdě. Voldemort sám přeci říkal, že to co se dnes v noci má stát, změní navždy kouzelnický svět. A jak jinak by ho mohl změnit Pán zla, než ke zlému.
„Proměnit se,“ vyhrkla Hermiona po chvilce přemýšlení. „Určitě. Vzpomeň si na věštbu Moudrého klobouku, vždyť on sám říkal, že máš hledat v podobě nevidomé a dokonalé, Harry. A my přece víme, že tím myslel zvíře. Jenom zvíře dokáže dostihnout Jednorožce a jedině zvíře pronikne tam, kam můžou vstoupit jen zvířata,“ rozvinula Hermiona svoji myšlenku.
„A jen ve zvířecí podobě se budu moci postavit Voldemortovi,“ hlesl Harry.
„To ještě nevíme jistě,“ zavrtěl hlavou Ron.
„Je to víc než jisté,“ odporoval Harry.
„No ale v tom případě by jsi na tom byl daleko líp, Harry,“ pokračoval povzbudivě Ron, „vždyť ty jediný se dokážeš proměnit v kouzelnického tvora a to v jednoho z nejsilnějších,“ podotkl ještě.
„Ale nevím, v co se dokáže proměnit Voldemort,“ z tohoto měl Harry vážné obavy. Co když se Voldemort dokáže také proměnit v nějaké kouzelnické zvíře, ve Wulrorfa nebo v něco jiného, strašnějšího?
„To ne,“ špitla Hermiona a oba kamarádi se k ní ohlédli, jako kdyby ji něco štíplo.
„Neville,“ hlesla.
„Jo, to je fakticky smutný, Hermiono, ale až se vrátíme, třeba mu ještě budeme moci pomoct,“ snažil se ji uklidnit Ron.
„Ne, myslím,“ Hermiona se ještě na chvíli odmlčela, než dořekla svoji myšlenku, „proč byl Vodemort tak nadšený tím, že se mu podařilo vytvořit z Nevilla takovou stvůru? Rozhodně by ho to pobavilo, ale měl radost jako malé dítě,…“
„On ho chce využít pro vstup do toho místa, kam může vejít jen v podobě zvířete,“ dopověděl to za ni Harry a Hermiona tiše kývla. Ron jen pobledl. „Rychle se musíme přeměnit,“ vybídl je Harry rozhodně a už se soustředil na svoji proměnu. Za chvíli už v lese stáli hipogryf, lev a vydra. Chvíli jako kdyby se snažili domluvit pohledem, ale zanedlouho všichni vyrazili vpřed. Přestože lev byl očividně o něco obratnější a díky své přiměřené velikosti mohl bezstarostně kličkovat mezi stromy, hipogryf si neohroženě razil cestu vpřed skrze malé větvičky a chrastí. Vydra se naprosto ztrácela a splývala s okolím, celou dobu se ale držela svižně s ostatními.
Běželi lesem hodnou chvíli a Harry pomalu začínal přemýšlet, jestli neztratili stopu a jestli jdou správně. Ron ale očividně cítil jednorožcův pach a podle toho, jak občas Hermiona vypískla, našla také nějaké stopy. Harry se tedy nechal vést svými kamarády. Cítil, že už to musí být několik hodin od toho, co nechali ostatní na výstavě Mogus Plasma. Terén, který byl doposud hrbolatý a pevný, se pomalu začal propadávat a byl o něco bahnitější, ale přesto nepociťoval nikdo únavu. Harryho napadlo, že kdyby tudy za pár hodin běželi v lidské podobě, určitě by je začínající bažina dost zpomalila. V jednom místě byly stromy o něco řidčeji narostlé a tak bylo možné vyletět vzhůru. Harry na nic nečekal a domluveným posunkem naznačil Hermioně a Ronovi, aby pokračovali dál. Rychle vzlétl vzhůru a vzápětí si uvědomil, že místo mezi stromy není zase tak široké, aby jím prolétl bez problémů. Trochu se zachytil, ale nakonec se mu to podařilo bez větších starostí a už letěl o něco výš nad stromy sledujíc svoje kamarády, jestli se mu podaří je udržet na dohled. Harrymu okamžitě došlo, že sledovat Hermionu je něco naprosto nemožného i s jeho výborným zrakem a tak každou chvíli pohledem hlídal velkého narostlého lva. Vypadalo to, že stíhání jednorožce půjde ještě lépe, než Harry čekal. Oba jeho kamarádi se na okamžik zastavili a Harry zakroužil nad stromy, aby zjistil, co se děje. Bažina se očividně začínala zvětšovat a Harry to poznal podle stromů v okolí, které se rozrůstaly řidčeji. Hermioně se nejspíš špatně běželo, tak si vyskočila na Rona, který chvíli přešlapoval, jakoby se snažil předem promyslet tu nejméně propadající se cestu vpřed, a pak prudce a energicky vyrazil vpřed. Harrymu došlo, že se Ron ve stíhání jednorožce a putování lesem přímo vyžívá. Určitě jej cítil daleko lépe, než Harry, který spíše spoléhal na svůj zrak. Vypadalo to, že cesta bude ještě alespoň jednou tak dlouhá a Harry jen doufal, že jdou správně a po cestě je nestihne nic nečekaného. Než se ale stihl dát zase pořádně do pohybu zaslechl odporný kvílivý řev. Okamžitě se ve vzduchu otočil, ale do jeho boku tvrdě narazil Wultorf a omráčený Harry padal střemhlav dolů. Jen stěží se mu podařilo vybrat zatáčku před stromem. Špička stromu mu projela na břiše a Harry na malý moment zase ztratil samou bolestí kontrolu. To už se na něj ale znovu řítil Wultorf a s obrovským vítězoslavným křikem letěl dodělat svůj úkol.
Harry na nic nečekal a vyrazil prudce vpřed. Bylo velmi namáhavé uletět dvakrát většímu Wultorfovi navíc s poraněným břichem, které se bolestně ozývalo. Několikrát se pokusil udělat ve vzduchu piruetu nebo obrat, při kterém by jej setřásl, ale ani on už neměl sílu létat takto pořád dokola. Bylo naprosto nemožné Wultorfovi uniknout ve vzduchu. Harryho napadlo jedině vletět mezi stromy, kde mu sice hrozilo, že on samotný neproletí, ale rozhodně by se mu tak podařilo svého nepřítele setřást. Harry si to rychle namířil mezi stromy, ale měl dojem, že už je pozdě. Wultorf mu visel těsně v zádech a Harry byl ještě dost daleko od nejvyššího stromu. Našel si tam skulinu a přidal jak nejvíc mohl, aby nepříteli unikl. Lopatky, od kterých vyrůstala rychle mávající křídla, už bolestí ani necítil.
Skulina už byla jen pár metrů od něj a Harry se přikrčil, aby jeho trefa byla co nejpřesnější a nijak se nezadrhl. Proletěl s menšími obtížemi, ale nejhorší bylo stočit se v tak velké rychlosti nad zem a nenarazit při tom do žádného kmene. Za sebou zaslechl bolestné výkřiky Wultorfa, který se očividně zarazil o něco ostrého.
Každopádně se mu nepodařilo prorazit tak, jak Harrymu a bolestný křik se pomalu měnil v zuřivé skřeky, až Harrymu tuhla krev v žilách. Nechápal, jak rychle může ten tvor zapomenout na bolest a pociťovat tak silný vztek. Říkal si, že by také potřeboval teď zrovna necítit bolest, protože břicho se začínalo silně ozývat. Co bylo ale ještě horší, Hermiona ani Ron nebyli nikde na dohled. Harryho napadlo, že by neslyšeli jeho souboj s Wultorfem a tak pokračovali dál po cestě v domnění, že je Harry stále sleduje. Tuto možnost ale okamžitě zavrhl, když si uvědomil, jak hlasité zvuky musel Wultorf při souboji vydávat.
Bylo by snad možné, že i přesto by se jeho dva kamarádi rozhodli pokračovat dál bez něj? Nebo se někde schovali? To by je ale přece Harry někde zahlédl, nebo oni by vylezli, když by viděli, že to zvládl. Harrymu se hlavou honila spousta otázek a nevěděl, jestli má jít dál nebo se dát do hledání Rona s Hermionou.
Najednou si uvědomil, že při unikání Wultorfovi se musel určitě ztratit z dohledu a proto je teď úplně jinde, než měl původně být. Rozhodně se nemohl vrátit na oblohu a vyhlížet, odkud přilétl, přestože Wultorf už byl mimo z doslechu a nejspíš se vracel z prázdnou zpátky, byla by to velká opovážlivost, kdyby raněný Harry něco takového podnikl. Rozhodl se tedy vyjít bažinou k místům, kde se očividně močály postupně prohlubovaly. Tak nějak jej napadlo, že musí jít tou namáhavější cestou, protože tam už Hermioniny a Ronovi stopy stejně nenajde a kdyby šli menším močálem, určitě by něco zahlédl.
Už nemohl jít dál. Cítil, jak od břicha chytá křeč až k zadním nohám a při lepším pohledu na svoji ránu zjistil, že je velmi rozsáhlá – téměř po celém břiše. Podle tmavě odkapávající krve usoudil, že je i hluboká. Poslední svoje síly vydal Harry tím, že se proměnil zpátky. Ušel ještě pár kroků, než díky propadající se půdě naprosto vysílený padl k zemi. Podařilo se mu otočit na záda a znovu si prohlížel ránu, která byla jen o něco menší, ale zasahovala stejné části, jako v podobě hipogryfa. Rána se táhla z levého boku pod paží až pravé spodní části břicha.
Harry chvíli ležel, hluboce oddechoval a tak nějak doufal, že se objeví narostlý lev s vydrou na hřbetě, oba se promění v jeho dva kamarády a pomůžou mu. Jeho čekání se ale zdálo nekonečné a podle rozprostírajícího se ticha bylo jasné, že se ani nedočká. Chvíli bloudil očima po lese a zkoumal, co by mu mohlo pomoci, aby se znovu postavil na nohy a pokusil se najít Hermionu s Ronem. Potom se však pohledem zarazil na malé nenápadné květince vyrůstající v jakési ochraně u jednoho nevelkého avšak pěkně silně narostlého stromu. Harry si nemohl uvědomit, kde už ji viděl a marně si promítal hodiny bylinkářství. Přesto si vzpomínal jen na přesazování upištěných, kousavých a zoufale se bránících rostlin, které nepřipomínali tuto téměř viditelnou rostlinku ani náhodou. Kdyby byl Harry v pořádku a mohl by pevně stát na nohách, rozhodně by si jí nevšiml. Teď měl ale spoustu času prohlížet si jí co nejpečlivěji a přijít na to, kde ji už viděl. Snažil se nemyslet při tom na Voldemorta a na to, co se stane, když Harry dorazí pozdě nebo nedorazí vůbec. A najednou mu to došlo. Jistě, přesně tu samou rostlinku viděl v Nevillově knížce. Harry se začal zlobit sám na sebe, protože to byla ona ranhojička, na kterou ho Neville sám upozorňoval, než mu knihu půjčil.
Kdyby tu byla Hermiona nejspíš by tu rostlinu poznala, ale Harry, který si sice prostudoval Nevillovu knihu co nejpečlivěji, by neměl moc šancí ji rozlišit od jiného lučního kvítí. Tuto si ale z mála ostatních pamatoval právě díky jeho spolužákovi, který mu vysvětloval velmi důležitý rozdíl mezi ranhojičkou a jedovatkou. Harry stoprocentně věděl, že je tu rozdíl v kořenech, protože na pohled jsou naprosto stejné. Převalil se tedy na břicho, které jej pálilo nesnesitelnou bolestí a rána začínala očividně opuchat nejspíš proto, že se mu do ní dostal při pádu nános špíny a teď rána hnisala, zvedl se na loktech a co nejsvižněji pod sebe strčil nohy. Aby zůstal stát, opřel se o strom, chvíli oddechoval a snažil se necítit tu bolest, aby se mu vůbec podařilo dorazit ke svému cíli, který si teď změřil pohledem. Harry doufal, že to bude ta správná rostlinka, protože musel vydat obrovskou energii, aby se k ní dopotácel. Bylo mu jasné, že je to jeho poslední záchrana, protože rychle hnisající a otékající rána by mu nedovolila pokračovat v cestě. Půda se silně bořila, jak Harry nestíhal zvedat nohy rychleji, někde pod tou hlínou byl obrovský kořen silného nízkého stromu, ke kterému se Harry snažil přiblížit, a jak se za něj zachytl a nestihl už zdvihnout pravou nohu včas, dopadl s těžkým zaduněním k zemi těsně vedle rostlinky, kterou by tímto pádem naprosto zničil, kdyby dopadl přímo na ni. Půda u stromu byla kupodivu pevná a nepohyblivá, jako půda kolem dokola. Bylo to zvláštní, protože ostatní stromy byly na pohled zapadlé ve stejném terénu, jen tento strom stál na pevnějším podkladě.
Harryho starosti tím ale neskončili, při dopadu se jeho břicho ozvalo tak silně, že musel chvíli ležet a krčit se, než bolest na chvíli ustoupí. Trvalo to jen chvíli, ale pro Harryho to byla celá věčnost a obrovská muka. Podíval se k rostlince a pevně ji uchopil, jako kdyby se obával toho, že mu ještě v rukou zmizí. Tentokrát ale zalitoval pevné půdy, na které ležel, protože byla tak tvrdá, že se mu nemohlo podařit vytáhnout rostlinku ze země tak, aby byla celá. Potřeboval vidět její kořen, aby se neotrávil.
Poblíž něho ležel kámen, Harry se pro něj tedy s obtížemi natáhl a snažil se vydlabat v zemi kolem ranhojičky hlínu. I přesto byla půda moc pevná a rostlina by nevyšla ven celá. Harry věděl, že ji prostě musí použít, ať je to ranhojička nebo jedovatka.
Stejně by tu zůstal trčet, pokud by se mu nepodařilo uzdravit. Vyrval proto rostlinku ze země a chvíli si ji pečlivě prohlížel, jestli tam nezůstal nějaký zbytek kořenu podle kterého by ji mohl určit. Díky tomu, že část rostliny okopal kamenem, se mu podařilo vytáhnout alespoň kousíček kořene, na kterém poznal, že zbytek bude nejspíš narostlý více do stran. V ten moment si ale Harry nemohl vybavit, jestli to tak má být nebo ne. Vzpomínal si dobře na Nevillova slova, že jedna z rostlin má mít kořen silný a spirálovitý a ta druhá, kterou teď Harry držel v rukou, má mít kořínky rozrostlé do více stran. To bylo ale všechno na co si Harry vzpomínal vedle způsobu použití.
Harry ještě chvíli ležel na zádech a zíral na rostlinu, jako kdyby mu měla sama prozradit, jestli rány léčí nebo jestli zabíjí, ale pak už na nic nečekal, odtrhnul od rostliny několik lístků a nacpal si je do pusy. Hodnou chvíli se snažil nemyslet na odpornou hořkokyselou chuť a žvýkal listy. Potom je vyplivl a postupně přikládal na rozsáhlou ránu. Vypadalo to, že mu listy na ránu ani nevystačí. Za nedlouho pocítil Harry slabost a cítil, jak se mu zavírají oči. Rána na břiše ho pálila snad víc a víc, jako kdyby požvýkané listy začali hořet.
Jako ve snu Harry zaslechl obrovský řev lva. Byl to hlasitý řev, který v pomlce upozorňoval na obrovské bolestné ticho, které se nikdo neopovažoval porušit. Tma pomalu začínala řídnout a v šeru kousek od něj Harry uviděl Rona s Hermionou. Oba běželi a oba na Harryho něco volali.
„Jedovatka,“ zaslechl ještě Harry hlesnout Hermionu, než úplně zavřel oči.