4.Kapitola-Skrývání
Harry vstal a uvědomil si jak je mu o
poznání lépe. Ani to nebylo tím, že ho rameno, které se teď po Brumbálově
balzámu velice rychle hojilo, již nebolelo, ale úzkost a napětí v něm povolilo.
Do pokoje vtrhnul Ron, který se spokojeně usmíval.
"Nazdárek Harry," vesele se na něho ušklíbl, "to jsem rád, že jsi už vzhůru,
přece nechceš prospat celý den." "Proč se tak raduješ?" "Tak se podívej," ukázal
na dopis na stole. "Dostal jsem NKÚ - a oznámkování není nejhorší." "Tak se
pochlub," Harry byl na svoje výsledky zvědavý, ale obálku do ruky zatím nevzal.
"Ehm"... odkašlal si, "takže začneme třeba péčí o kouzelné tvory, které mám za
vynikající!" vykřikl a Harry na něho udiveně zíral. "Jak jsi to provedl,
člověče?" "Jo, to by mě taky zajímalo, asi to bude vyučujícím," přikývl
spokojeně. "Ale dál mám - hodina kouzelných formulí - nad očekávání,
bylinkářství taky - čekal jsem, že to bude horší, pěkně jsem tam popletl běhlík
s chlumíkem barvorodým. Možná mi pomohl popis mandragog - ale to snad jenom
proto, že jsme měli ve druháku praxi," uchichtl se a Harry se začal smát. "Není
to špatný - a co lektvary?" "Přijatelné - to bude Snape civět," poznamenal
vítězoslavně Ron, "a to do mě pořád mlel, že budu rád, když prolezu s M." "No,
aspoň, že ti nehrozil T," zazubil se. "No tak, Harry, rozbal svoji obálku,"
pobídl ho Ron a Harry vzal do rukou dopis, na kterém bylo napsáno: Pan Harry
Potter.
"Ale co to má znamenat? Proč tu není adresa?" Harry si prohlížel obálku pořád
dokola, jako by se adresa měla každým okamžikem objevit. "Víš, Harry, to jsem ti
chtěl právě říct. Všichni poskoci Ty-víš-koho mají teď nějak moc napilno -
prostě odchytávají všechny sovy a hlídají si jejich lety. Proto ti nikdo
nenapsal ani řádku. Nevím proč, ale všichni z Řádu dbají na to, aby ti nikdo nic
neposílal, nechtěli prozradit tvoji pozici." "Ale vždyť to musí vědět každý,
když se do Zobí ulice dostali loni mozkomoři." "Ano, ale na pozvání Umbridgeové,"
vysvětloval trpělivě, "a k tomu - Brumbál teď na dům Dursleyových použil nějaké
ochranné kouzlo, takže vlastně nikdo neví, kde jsi. Kdybych se tam vydal, váš
dům bych nenašel. Sovy tedy nepouštíme, a když potřebujeme doručit vzkaz, doručí
ho někdo z Řádu, ale bez adresy, kdyby ho chytili." "Aha," pokýval chápavě
hlavou, "tak kdo ty dopisy přinesl?" "Kingsley, přišel skoro zároveň s Moodym a
Lupinem, kteří dovedli Hermionu." "Hermionu?" vykřikl, "a proč nešla nahoru?"
"Zkus hádat," zamračil se Ron, "zase se dohaduje s mamkou a s každým, kdo má
sílu ji ještě poslouchat ohledně toho jejího SPOŽÚSu. Nechápu jak ji to může tak
dlouho držet," pokýval nevěřícně hlavou. "No tak - podíváš se už konečně na ty
výsledky nebo si to necháš jako překvapení pod stromeček."
Harry se nenechal pobízet a roztrhl obálku, ve které našel čtyři papíry. Na
prvním stálo:
Vážený pane Pottere,
s radostí Vám oznamujeme, že jste
splnil všechny požadavky týkající se
základní zkoušky náležité kouzelnické
úrovně vyplívající se Zákoníku
kouzelnických zkoušek odstavce
čtvrtého, který je v souladu se
vzdělávacím výnosem číslo dvanáct
vydaným Ministerstvem kouzel.
Tímto můžete i nadále studovat na
škole v Bradavicích, máte možnost
podstoupit v sedmém ročníku studia
zkoušky OVCE.
Dovolujeme si Vás upozornit, že
tyto zkoušky bývají v mnoha oborech
podstatné a důležité a jejich
nesplnění by Vám mohlo zmařit výhledy
do budoucna.
Vaše výsledky jsou zaznamenány na
přiloženém listu.
Pokud máte nějaké nesrovnalosti
nebo trváte na změně již stanovených
známek, které jste dostal, můžete
se obrátit na obor kontrol známkování
a hodnocení všech zkoušek a Vaše práce
budou znovu prověřeny - popřípadě
přehodnoceny.
S přáním pevného zdraví
Zůstáváme s pozdravem
Henry Miffelntopf
oddělení kouzelnických zkoušek
"No tak dělej - čti," pobízel ho Ron a
Harry si vzal do ruky druhý papír na němž stálo:
Hodnocení a výsledky zkoušky NKÚ
Hodnocení provedlo osm Ministerstvem
pověřených kouzelníků, kteří splňovali
všechny potřebné normy pro účast ve
sboru zkušební komise. Body přiřazovali
studentům podle jejich výsledků
vlastním hodnocením odpovídajícím
zkušebním podmínkám. Porovnávali jak
teoretickou část a základní znalosti,
tak i část praktickou, která je
důležitým základem do budoucna.
Všichni členové komise tudíž
známkovali v souladu s zákonem
výnosu číslo šest.
Pod tímto textem byly rozepsány předměty
se jmény zkoušejících, získané body zvlášť v částech teoretických a praktických
a body ztržené. "Bezva," zaradoval se Harry, "mám véčko z obrany proti černé
magii." "A co jsi čekal? Abys náhodou věděl, tak já mám taky V - ale to jenom
díky tobě a tréninku s Brumbálovou armádou." "Ale prosím tě, Rone, to bys zvládl
sám. Zneškodnit bubáka nás naučil Lupin." "Jo, jenomže to skoro nikdo neuměl
použít - a taky, s Umbridgovou bychom to moc nezvládli, když nás nenechala vzít
do ruky ani hůlku. Páni, představ si, Harry, jak by se teďka tvářila, kdyby ty
známky z obrany proti černé magii viděla, asi by vybuchla vzteky," ušklíbl se
zlomyslně. "Vsadím se s tebou o co chceš, že za vynikající to měl úplně každý z
Brumbálovi armády." Tentokrát se s ním Harry nepřel, asi měl pravdu. Kdyby si ta
obranná kouzla ani neprocvičili, asi by u zkoušek neprošli. Přemýšlel, jak asi
dopadli ostatní. Vzpomněl si na Cho. Jak se teď tváří, když se dívá na výsledky
z obrany proti černé magii. "Páni, Harry, ty máš N z lektvarů!" Harry se podíval
doprostřed stránky. "No jo, praktická část nakonec nebyla asi tak zlá," pronesl
udiveně. "To bych řekl, že nebyla. Máš dvaačtyřicet bodů z padesáti z praktické
a to není vůbec špatný, jak jsi to, prosím tě, provedl?" "Jo, to by mě taky
zajímalo, rozhodně mě ale zachránil popis účinků mnoholičného lektvaru," zazubil
se. Harry byl radostí bez sebe. Ani z jednoho předmětu neměl horší hodnocení než
N. Když se mu podaří i zkoušky OVCE, může se stát bystrozorem. "Harry to je
paráda, takový známky - o tom bych si mohl nechat zdát. Je ale pravda, že to
není nejhorší - rozhodně jsem na tom líp, než George s Fredem."
Do pokoje vtrhla rozčilená Hermiona. "Ahoj Hermiono, co je?" vyhrkli Harry a
Ron sborově. "Zase jsem projednávala svůj projekt SPOŽÚS a chytla jsem se s
Moodym, Lupinem - vlastně se všema," rozčilovala se. "To se jim ani nedivím,"
promluvil na ni Ron klidně - viditelně se bavil, "víš, o co se vlastně snažíš?"
"To nemyslíš vážně, že ne?" vyjela na něho nepříčetně. "Zajímalo by mě, jak by
se ti líbilo někomu celý život dělat otroka a nemít žádná práva?" "No, asi by mi
to vadilo," připustil a Harry na něho tázavě pohlédl. Když si ale Ron všimnul
Hermionina vítězoslavného úsměvu, pokračoval. "Ale kdybych třeba sloužil nějaké
fajn rodince - nebo třeba tady Harrymu, tak -." "Jsi nemožný!" osopila se na
něho a uraženě se otočila k Harrymu, který se zatím neúspěšně snažil potlačit
nával smíchu, aby ji nepodráždil ještě víc. Hermiona si toho nevšímala. "Tak se
pochlub s výsledky ze zkoušek, Harry." Pobídla ho a přitáhla si k němu od stolu
malou dřevěnou židli - ustanovila, že Rona už nebude brát na vědomí a zatím mu
to dávala velmi zřetelně najevo svým přehlížením. "Tedy, ehm, ehm... mé výsledky
jsou nad očekávání - prolezl jsem," pronesl Ron. Harry už nevydržel jeho
slavnostní a urputně přísný obličej a vyprskl smíchy, ale Hermiona, která zřejmě
rozhovor typu prolezl jsem brala nadmíru vážně, a tedy nebyla z těchto výsledků
zrovna nadšená jako Ron, se zamračila, ale nic neříkala a sklouzla pohledem
zpátky na Harryho. "Já to mám dobrý - nejhorší hodnocení mám N," pronesl
bezvýznamně a pořád ještě se pochechtával, ale Hermiona vyjekla radostí. "Vážně?
To je přece úžasné, Harry! Teď se můžeš stát bystrozorem!" Křičela nadšeně. "Jo,
pokud udělám OVCE," povzdechl si. "Ale prosím tě, jistě že je uděláš,"
povzbuzovala ho. "A co máš ty, Hermiono?" zeptal se jí, nechtěl dál řešit jeho
budoucnost, když byla tak nejistá. Strašně se mu chtělo povědět jim všechno, o
čem mluvil s Brumbálem, ale nakonec si to rozmyslel a řekl si, že to ještě
chvíli počká. Vždyť Brumbál to vydržel celých pět let. "To je ale hloupá
otázka," pokáral ho Ron, "jistě že má všechna hodnocení vynikající. Hermiona na
něho ale hodila nebezpečně ostrým pohledem, což mělo pomalu takový účinek, jako
pohledy paní Weasleyové. "Asi se budu muset odvolat," vypískla vztekle. "Co to
meleš, prosím tě? Někdo ti dal enko?" Ron na ni zvědavě poulil oči. "Ne, v
runách mám jen třicet osm bodů ze čtyřiceti," rozčilovala se, na svoji
chvilkovou nevšímavost k Ronovi okamžitě zapomněla. "To myslíš vážně?" vykřikl
Ron. "No a co? Máš V." "NO A CO!" zařvala Hermiona až Ron s Harrym nadskočili,
"Mám mít čtyřicet! Vůbec nechápu, jak mi mohli dát tak málo jenom kvůli jednomu
blbému přepisu!" začala být nepříčetná. Ron se otočil k Harrymu: "Říkej si co
chceš, Harry, ale já už od začátku tvrdím, že ta holka není normální." Harry
jenom přikývl a zahleděl se znova do svého papíru. Čekal, až se Hermionina zlost
přežene, neměl zájem připojit se do hádky. Z praktických zkoušek měl hodnocení
vynikající - určitě mě zachránilo to vytvoření patrona - přemítal si v duchu.
Stejné hodnocení získal z péče o kouzelné tvory, což ho potěšilo, protože
nechtěl udělat Hagridovi ostudu. Z jasnovidectví měl N, ale proklouzl jen tak
tak. Když si vzpomněl na vyděšené pohledy zkoušející, které předpovídal
budoucnost, začal se smát. I přesto, že v bylinkářství nezvládl všechno, co
chtěl, dostal V, určitě ho zachránila teoretická zkouška, kde měl napsat účinky
mandragog, jejichž účinky znal naštěstí moc dobře. U dějin čar a kouzel a
praktické zkoušky v astronomii byly ale červeně připsány body.
"Co to má znamenat?" zeptal se Hermiony. "No, já a Ron to tam máme taky,"
vysvětlovala, "ptala jsem se Brumbála a prý to mají skoro všichni studenti.
Bavil se ze zkoušející komisí, které vysvětlil, jak moc nás mohl ovlivnit ten
humbuk dole - jak chtěli odvést Hagrida. Takže nám přičetli nějaké body, protože
jinak by to nedopadlo zrovna nejlíp." "No jo, ale proč tam mám zatržené i dějiny
čar a kouzel?" Harry si papír zkoumal pozorněji. "Cože?" vypískl Ron, "ukaž."
Vytrhl mu list z rukou a chvíli si jej prohlížel. "O tom mi Brumbál nic neřekl,"
poznamenala viditelně udivená Hermiona. "Možná se za tebe přimluvil navíc,
udělalo se ti přece zle." Harryho zaplavil zvláštní pocit. Brumbál se za něho
přimlouval u poroty, aby nedostal horší známku než N. Někde hluboko v podvědomí
se mu zavrtala podivná myšlenka. Je pravda, že poslední dvě zkoušky byl
rozrušený a nesoustředěný, ale dohromady měl velmi jednoduché otázky. Bylo to
štěstí nebo se o to někdo postaral. Ron s Hermionou si všimli jeho zadumaného
výrazu. "Co se děje Harry?" "Mám takový divný pocit, že všechny ty otázky jsem
dostal tak, abych to udělal alespoň na enko." "Ale to je přece blbost!" vyštěkla
na něho Hermiona. "Nikdo ti nic nepřidával, porota je nestranná a k tomu - jsi
jeden z nejlepších na celé škole, Harry. Máš pro to předpoklady." Harryho to moc
nepotěšilo. Hermiona mu připomněla, co jednou nastane až se bude muset postavit
Voldemortovi. "Nepřeháněj," špitl. "Ještě řekni, že to není pravda," vřískla na
něho. "Vždyť dokážeš s hůlkou to, co nezvládnou někteří v sedmém ročníku." Harry
mlčel, věděl, že nemá smysl se s Hermionou dohadovat, když si postaví hlavu.
"Jo - mimochodem, už jste si vybrali nějaký nový předmět?" zamávala před nimi
třetím papírem. Harry se podíval na ten svůj. Chvíli po něm přejížděl očima a
potom se konečně podíval na Rona. "Tak co, už máš vybráno?" vesele se pousmál,
ale Ron se tvářil zadumaně. "Hm... ještě si to budu muset trochu promyslet, ale
asi.... asi si vezmu kouzelnické hry," pronesl nejistě. "No to je skvělé Rone,"
podporoval ho Harry, "bude z tebe dobrý brankář." "Jo, to doufám, protože jinak
bych mohl jít tak prodávat bertíkovi lentilky tisíckrát jinak nebo čokoládové
žabky někam do stánků na famfrpálové zápasy," hlesl. "Ale prosím tě, co to
povídáš?" vyjela na něho udivená Hermiona, "kdyby někdo viděl, jaké výkony jsi
podal na tom posledním zápase s Havraspárem, tak jsi jistý," snažila se mu
pozvednout sebevědomí. "Jo - a kdyby mě viděli ve všech předchozích zápasech,
tak už bych u nich neměl volné ani to místo stánkaře," zamručel sklíčeně. "U
svatého Munga, Rone, co to plácáš?" vyštěkla na něho trochu příliš tvrdě,
"prostě jsi měl trému. A k tomu, kouzelnické sporty mají širší pojem. Kdyby se
ti to nevyvedlo s famfrpálem, mohl by jsi být i na oddělení pro zakládání nových
kouzelnických her nebo třeba na oddělení pro organizaci famfrpálových zápasů..."
"No to jsi mě tedy uklidnila, Hermiono, díky," vypískl Ron, ale Hermiona už byla
do svého výkladu příliš zabraná, takže pravděpodobnost, že by ho slyšela, byla
minimální. "...mohl bys být taky hlasatel nebo rozhodčí; nebo kontrolor pro
nedovolené začarování herních pomůcek a nadměrné čarování ve hře. Ani oddělení
pro kouzelnické stolní hry by nebyli určitě špatné - to by tě nebavilo?"
Ron jen sklíčeně pokrčil rameny. "Hraješ přece rád šachy, co kdybys pracoval
v oddělení úprav a oprav všech typů kouzelnických her?" "Jo - to zase není tak
špatný nápad?" vykřikl nadšeně, "to bych potom mohl vymyslet nadměrně krvelačně
nebezpečné kouzelnické šachy - na obalu by bylo připsáno 'jen pro odvážné nebo
sebevrahy'," Ron byl štěstím bez sebe. "A nebo taky třeba rovnou 'pro odvážné
sebevrahy'," smál se Harry, ale Hermiona nebyla zrovna moc nadšená. "Tak jsem to
tedy rozhodně nemyslela," zavrčela podrážděně, ale to už Ron s Harrym vymýšleli
název pro Ronovi nové kouzelnické šachy. Po delší době, kdy padlo několik
originálních nápadů - jako třeba 'Kouzelnické šachy - první hra bude vaše
poslední' nebo Ronův nápad 'Kouzelnické šachy - speciální trest pro vězně z
Azkabanu' - se je Hermioně konečně podařilo uklidnit, ovšem až po tom, co Harry
musel uznat oficiální název Kouzelnické šachy - mnohdy útočící na své majitele.
"To já už mám vybráno," pronesla nadšeně Hermiona, "bude to sociologie
kouzelnického světa, později bych se chtěla zajímat o vztahy mezi kouzelníky a
kouzelnými tvory - sociologie mě strašně baví." "Jo, to taky není špatný,"
pronesl Harry a usmál se, "rozhodně se to k tobě hodí. "Taky bych řekla, pokusím
se prosadit nějaká práva a možná, když se mi podaří vylepšit můj SPOŽÚS, mohla
bych ho přednést i tam." Harry už zase zápasil se smíchem způsobeným Ronem,
který stál za Hermionou a začal dělat pokřivené obličeje napodobující domácí
skřítky. Hermiona, která za sebe neviděla, si to však vybavila jako pochvalný
úsměv a tak byla spokojená. "A co sis vybral ty Harry?" zeptala se ho. "Obranářství,"
pronesl nadšeně, "opravdu bych se chtěl stát bystrozorem a tato hodina je k tomu
oboru výborná." "Jo, ale divil bych se, kdybys musel dělat zkoušky. S tvojí
minulostí by tě měli přijmout jen tak a ještě ti poděkovat, že sis vybral
takovou práci." "To pochybuji, Rone," pronesla váhavě Hermiona. "Co? Snad si
nemyslíš, že je Harry nějakej hňup, který nezná kouzla!" vyštěkl na ni.
"Samozřejmě, že ne," ujisťovala ho, "ale je ti myslím jasné, že by to bylo nefér
vůči ostatním. Prostě musí ty zkoušky udělat." "Nespravedlivé? A to jako myslíš
vážně? Hermiono! Harryho rodiče zabil Pán Zla, když byl ještě malý a Harry ho už
několikrát přemohl, to je nespravedlivé." Vztekle zaburácel.
Harrymu při Ronově proslovu klesl žaludek až někde k nohám. Za obvyklých
okolností by mu takový rozhovor už nevadil, ale teď ho děsilo jen pomyšlení na
Voldemorta. Ani ne proto, že by z něho měl strach, ale protože nevěděl, co
chystá a co se stane. "Víš, Rone, Hermiona má asi pravdu," vložil se mezi ně,
"ať se stalo, co se stalo - zkoušky bych měl podstoupit jako ostatní. Ne každého
zajímá moje minulost a mé příhody." "Zhruba asi celý kouzelnický svět, jinak už
asi nikoho," prohodil rozmrzele Ron. Harry si povzdechl, takhle rozhovor ukončit
nechtěl. Byl si vědom, že zavinil Ronovu vzteklost, ale nemohl s tím nic jiného
udělat. Hermiona na něho povzbudivě mrkla, ale její tvář byla tak trochu
pobledlá.
"Víte, hlavně by mě zajímalo, jak to že se bude učit taková hodina." "Jak to
myslíš," vyjel Harry - rozhodně se nechtěl vzdát této hodiny a zajímalo ho
všechno s ní společné. Vlastně to od této chvíle byla jediná hlavní věc, na
kterou se do Bradavic těšil, tedy kromě Hagrida. "Jen klid," utěšovala ho, "jen
jsem chtěla podotknout, že tahle hodina bude letos v Bradavicích poprvé, nikdy
předtím tu nebyla." "Jak to? A co tím myslíš?" Ronovi se konečně vrátila do
obličeje normální barva. "No nevím, ale nemyslíte si třeba, že to je úmyslné?"
"Nemohla bys mluvit trochu srozumitelněji?" štěkl na ni podrážděně Ron. "Já si
prostě myslím, že to je úmyslně pro výcvik bystrozorů." "A proč?" Harry ale
stejně tušil, jak to Hermiona myslí. "Ani ti nemusím vysvětlovat, jak dlouho
trvalo, než se podařilo Ty-víš-koho zničit," vysvětlovala trpělivě, "prostě je
to příprava, aby bylo dost odpůrců, kdyby se to pro tentokrát prodloužilo." "Ano
Hermiono, myslím, že máš pravdu," povzdechl si Harry; odmlčeli se, ale Harry
cítil ten nepříjemný pocit. "Ehm...." odkašlala si Hermiona, "chtěla jsem ti
něco ukázat." Harry zpozorněl. "Víš, vzpomněla jsem si na ten proslov - nebo
spíše zuřivé výkřiky, kterými si nás loni k smrti vyděsil," řekla nepohnutě a
dívala se při tom na Rona, aby se vyhnula Harrymu blýskavému pohledu, "a tak
jsem nasbírala co nejvíce informací o," zarazila se , "však Ty-víš-o-kom." "Proč
mu neříkáš jménem, Hermiono? Loni ti to nevadilo." Zeptal se jí Harry a
probodával ji pohledem. "Já-mám své důvody. To, co se teď v kouzelnickém světě
děje...." "myslíš to, o čem nemám ani ponětí...." Přerušil ale ona pokračovala
jako by nepromluvil.
"...je strašlivé...." "....víš něco nového?..."
"....Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit...." ".....a které jsi vyslovovala bez
potíží..." Hermiona vybuchla. "Snažím se ti tu vysvětlit, co se právě děje,
Harry!" "ANO? TO JE MOC DOBŘE! ALE POVĚZ MI, HERMIONO, JAKÝ JE TO POCIT, KDYŽ
VÍŠ, ŽE TĚ NIKDO NEPOSLOUCHÁ?" už nevydržel zastavit nával zlosti, prostě si ji
potřeboval na někom vybít a Hermiona, kterou se mu podařilo vyprovokovat, měla
být obětí. Tentokrát však nepobledla ani nestrnula vyděšením a zachovala se
nanejvýš klidně. "Harry, snažím se ti tu jen vysvětlit, -." "TO JE MI JEDNO!
Myslíte si, že jsem se loni rozčiloval jen jako malý rozmazlený spratek a možná
jsem vám tak připadal, ale já už toho mám plné zuby - slyšíte? Všichni mi tvrdí,
že ví, jak se cítím a přitom nevědí nic! Necítí Voldemortův hněv nebo radost!"
při těch slovech s sebou Ron s Hermionou škubli. "Necítí tu bolest ze ztráty
toho posledního člověka, kterého měl rád!" Až dosud pevný hlas mu selhal.
Uvědomil si, že mluví o Siriusovi. Hermiona s Ronem to věděli také, ale vůbec je
to nepřekvapilo. Naopak - začali se dívat do země.
"Ne - máš pravdu," pronesla po chvilce ticha Hermiona překvapivě klidným a
pevným hlasem, "ale jsme tvoji přátelé proto, abychom ti pomohli, Harry. Nejsi
sám." "Co to má znamenat?" divil se. "Všichni mi přejete hodně štěstí a dáváte
mi rady. Je tu něco, co nevím - a já to vědět rozhodně chci." Pomalu se
uklidňoval. "Právě, že mi nevíme skoro nic," přidal se do rozhovoru Ron. "Jen
nás všichni upozorňovali, že to nebudeš mít teď lehké, což nás napadlo," ušklíbl
se, "máme ti být po ruce." To ovšem Harryho nepotěšilo. "Připadám si jako malé
děcko, samé hlídání a utěšování, ale žádné zprávy," zavrčel vztekle. "Tak co
kdybychom s tím něco udělali?" Hermiona se pousmála. "A co jako přinutit je
nějakým kouzlem," podotkl Ron. S tímto návrhem však neprošel ani u Harryho.
Dokonce ani potom, co kouzlo změnil na lektvar, se kterým sice souhlasil Harry,
ale Hermiona, která z nich byla jediná, kdo by dokázal lektvar stoprocentně
dobře připravit, odmítla. "Tak co jsi tedy myslela?" zeptal se jí zklamaně Ron.
"Prostě se jich zeptáme a zbytek si odposlechneme těma ultradlouhýma ušima,"
vysvětlovala svůj plán, ale Ronovi se moc nezamlouval. "Á, úžasné! Nechci ti
kazit radost, Hermiono, ale o co, myslíš, že se teď celou dobu, co tu jsem,
snažím? Za tu dobu jsem nezaslechl vůbec nic, co by napovídalo o Jeho
podnicích," zamračil se. "Neboj se," poznamenala nevzrušeně, "kdy má přijet Fred
s Georgem?" "Asi zítra odpoledne." "A schůze je taky zítra?" "Pokud dobře
počítám a něco nezměnili - tak je," Ron se tvářil pořád stejně, vůbec nechápal,
proč se Hermiona na dvojčata ptala, ale ani nad tím nepřemýšlel. Harry zatím
seděl zadumaný na posteli. Přemítal si, jak by mohl ze členů Řádu vypáčit
informace. Na schodech se ozval hlas paní Weasleyové.
"HEJ, VY BANDO, OBĚD! PŘECI TAM NEBUDETE AŽ DO VEČERA!" Vydali se lenivým
krokem ze schodů do kuchyně - každý zaplavený ve vlastních myšlenkách vesměs o
způsobu zjištění nových informacích. "Kde je vůbec Ginny?" zeptal se Harry. Bylo
mu divné, že se Ronova mladší sestra neukazuje. Možná ji nařídili, aby se se
mnou bavila minimálně - mohla by mě rozrušit. Odfrkl si v duchu posměšně. "Ta má
teď moc práce," pronesl Ron a usmál se, když si všimnul Harryho překvapeného
výrazu Harry si nepamatoval, že by měla někdy Ginny nějaké starosti. A když, tak
je nedávala moc najevo. Ale přesto - nikdy si nelámala hlavu s konečnýma
zkouškami. "Nezapomeň, že je teď v páťáku - dělá NKÚ," uchechtl se škodolibě
Ron. "No jo, zapomněl sem." Moc Ginny nezáviděl. NKÚ má teprve pár minut a moc
dobře si pamatoval ty haldy úkolů, co dostávali a toho učení, co měli. "Snad jí
to dopadne dobře," povzdechla si Hermiona. "Toho bych se nebál," pronesl hrdě
Ron, "ještě se nestalo, aby někdo s Weasleyů neprošel - i kdyby měl prolést tak
tak," zaculil se, ale Hermiona z jeho posledních slov nadšená nebyla. "O to víc
ji teď mamka honí. Nechce, aby poslední Weasleyová ty zkoušky neudělala. To je
důvod, proč se v poslední době spolu každým okamžikem hádají," povzdechl si Ron.
Při tomto rozhovoru už vcházeli do kuchyně. Byla tam Tonksová, Ginny, Mundungus,
Kingsley, Moody a Lupin. Paní Weasleová stála u plotny. "No tak pojďte, už jsem
myslela, že tam zůstanete," pobídla je, když se ohlédla. Harry na sobě cítil
zkoumavé pohledy ostatních přísedících a sklopil oči. Přisedl si vedle Lupina
naproti Ginny, ke které se posadil Ron s Hermionou.
"Ahoj," Harry tiše zasýpal, ale v kuchyni, kde teď všichni mlčeli, se jeho
hlas ozval tak hlasitě, až nadskočil. "Nazdárek Harry, jak se ti vede?" zeptal
se ho Lupin s mírným záchvěvem úsměvu. "Dobře," zalhal Harry, poprvé se mu
podařilo odtrhnout svůj pohled od stolu a podíval se po ostatních. Tonksová,
která se teď opět vrátila k tajemnému rozhovoru s Mundungusem měla dnes světlé
blonďaté vlasy, které ji splývaly až po ramena. Její společník ji pozorně
poslouchal a napjatě sebou vrtěl. Moody se vybavoval s Kingsleyem, ale Harry
cítil, že si ho pořád ještě prohlíží svým kouzelnickým okem. Ron s Hermionou se
snažili zapojit do rozhovoru Ginny, která ovšem hleděla do prázdna někam za
Harryho a každou chvílí po nich vyštěkla, že chce mít klid a prý se potřebuje
soustředit. "Harry, potřebovali bychom přesně vědět, co se tam stalo," promluvil
na něho Lupin. I když to Harry čekal, polila ho horkost. Bylo mu divné, že by se
nikdo nezajímal, co se stalo. V hlavě si to přehrál několikrát a chtěl vědět,
proč se smrtijedi objevili a nemohli mu nic udělat. "Je pravda, že nám Tonksová
situaci popsala, ale jediný, kdo to zná celé, jsi ty," pokračoval, když už bylo
v kuchyni zase hluboké ticho. Všichni ty dva bedlivě sledovali, tentokrát si
toho však Harry nevšiml. "Ehm... no já...." nevěděl jak má začít, nechtělo se mu
zrovna popisovat, jak porušil další pravidla - tentokrát o létání na koštěti v
oblasti obydlené mudly. "Chtěl jsem.... musel jsem se prostě proletět," pronesl
a zadíval se pozorně na Lupina, který se povzbudivě pousmál. Nikdo nic neříkal,
jenom paní Weasleyová a Hermiona tiše breptali o nezodpovědnosti a neopatrnosti.
Lupin za tu dobu, co se s Harrym rozloučil na nádraží, zestárl snad o deset let.
Obličej měl sinavě bílí a vrásnitý od přemýšlení, objevili se na něm i nové
šrámy. Vlasy už měl z větší části šedivé a oči unavené. Harry se podivil jak moc
Lupin zestárnul. "Letěl jsem ke Kvikálkovskému lesu," pokračoval, do poslouchání
se už zapojila i Ginny, která až dosud otupěle pozorovala poloprázdnou láhev
máslového ležáku. "Nikdo tam nikdy nebývá." "To je pravda," přikývl Moody,
"mohlo nás to napadnout." Harry na něho tázavě pohlédl. "Jen pokračuj Harry,
pokračuj," pobídl ho ale Lupin a vyslal na Moodyho káravý pohled. Harry se chtěl
strašně zeptat, co je mohlo napadnout, ale nakonec přece jen potlačil zvědavost
a pokračoval. Všichni ho napjatě poslouchali a zdálo se, že paní Weasleyová,
Tonksová, Ginny, Ron a Hermiona ani nedýchají. Moody však Harryho nevzrušeně
pozoroval oběma očima. Ten jeho pohled cítil, ale snažil se nevšímat si toho,
díval se stále na Lupina, který se každou chvíli povzbudivě usmíval. Když se
však Harry dostal k Martheyovi a nazelenalém kamenu, který působil na jeho ránu,
Lupin vypadal, že vyletí každým okamžikem z kůže. "To snad není možné!" křičel a
vyskočil ze židle, Harry sebou vyděšeně uškubl, Lupinova podrážděnost ho
vyděsila. "To je tak bezohledné," hulákal do prázdna a jeho hrozivý hlas duněl
celou kuchyní, "jak tě mohli nechat jen tak bez dozoru?" Otočil se na Harryho,
který ztuhnul, byl si ale jistý, že Lupinova otázka nepatří jemu, už jenom
proto, že rozčilený bystrozor na něho hleděl spíš lítostivě. "Ale L-lupine, kdo
mě měl hlídat? Já jsem si nikoho nevšimnul," ptal se opatrně, nechtěl ho ještě
víc rozzuřit. "Samozřejmě, že jsi nikoho neviděl, Brumbál nařídil, aby s tebou
nikdo nenavazoval kontakt, bylo by to nebezpečné," odbyl ho. Harry začínal být
podrážděný. Jistě, proč by se se mnou měl někdo bavit? Jsem přece nebezpečný a
na obtíž. Lupin si toho všimnul. "Poslyš Harry, za dva dny se má konat důležitá
schůze Fénixova Řádu. Je nezbytně nutné, abys to, co se ti přihodilo, pověděl
ostatním členům." Harry na něho udiveně vykulil oči. "Je to opravdu moc
důležité, abys jim to pověděl," pokračoval. "Ale proč já.... myslím... proč by
jim to nemohla říct třeba Tonksová nebo... nebo ty?" "Ne, musíš jim to povědět
ty, Harry, má to svůj účel," odpověděl stručně Lupin, Harry jako by slyšel
mluvit Brumbála. "Profesor Brumbál tam bude také, nemusíš se bát," zapojil se do
řeči Moody a Harryho napadlo, jestli neumí číst myšlenky. "Říkám vám, že to není
dobrý nápad," zaprotestovala paní Weasleyová, "Harry není." "Harry není dítě,"
přerušil jí rázně Lupin a Harry mu byl nesmírně vděčný. I když se bál svého
líčení před velkými kouzelníky protivoldemortského odboje, byl si téměř jist, že
se tam dozví něco nového a pozná ostatní členy Fénixova Řádu. "Dobře," přikývl a
Lupin na něho spokojeně mrkl. Harry využil jeho nynějšího klidu. "Co to bylo za
kámen?" "To byl tirun, takový kámen se jen tak běžně nenachází." "O tom už jsem
četla, ale tyhle kameny byly na zemi už někdy v šesnáctém století zničeny,"
poznamenala Hermiona. "To byly, ale přece jen jich pár zůstalo," zavrčel Moody.
"A ploč pjebe zňšily? K pšemu bly dopre?" ptal se Ron s plnou pusou brambůrků.
"Co to říkal?" divil se Lupin. "To možná neví ani on sám," poznamenala zhnuseně
Hermiona. "Myslím, že se ptal, k čemu sloužily," poznamenala váhavě Ginny a
pozorovala při tom svého bratra, který se tvářil dotčeně. "Slouží, Wultorfům
...." "Těch bestií je víc?" Ronovi se konečně podařilo sousto spolknout.
"Bohužel ano, ale naštěstí jich nezbylo víc, než dvě stě kusů." "No to je
úžasné," prohodil Ron. "Ty tomu nerozumíš," odbyla ho rázně Hermiona, "kdysi
jich tady bylo pomalu víc než kouzelníků." "Ano, ale to bylo ještě za dávných
časů, kdy nestály ani Bradavice," poznamenala Tonksová. "Ou... tak to je hodně
dávno," přikývl Ron. "Přibližně někdy v osmém století," dodala Hermiona. "A ten
kámen je ovládá," vyptával se Harry. "Ne, Když se wultorfovi podaří někoho
zranit nebo spíše, když se mu nepodaří někoho zabít - kámen působí na ránu a
může tě ovládnout a bolestí přinutit k čemukoli." "Když ho proti mně ukázal,
cítil jsem bolest a zvonilo mi v uších," poznamenal Harry a otřásl se, aby si
vymazal z hlavy zlou vzpomínku. "Ano, snažili se tě k něčemu donutit," přikývl.
"K čemu?" ani nedýchal a čekal na jednu z odpovědí, která ho tížila. "To bohužel
nevím." "Ale musíš mít nějaký názor," vyhrkl, ale Lupin jen pokýval hlavou.
"Nelamte si s tím zbytečně hlavu." "Voldemort se na něco připravuje, něco chystá
a my si s tím nemáme lámat hlavu?" vyjekl vztekle Harry a všichni v kuchyni
sebou při jeho jméně škubli. Lupin na něho udiveně zíral, zjevně nevěděl, co má
na tohle říct. Moody mlčel, tvářil se zadumaně. Nikdo už nepromluvil ani slovo a
každý se zamyslel.