!!!38.Kapitola-Mrtvé duše!!!
Harry stále ještě držel Ronovu povadlou hlavu ve svých rukách a připadalo mu to, jako kdyby tam seděl už celé hodiny. V uších mu tak hučelo, že ani neslyšel Hermionin naříkavý pláč. Objevila se u něj, ani nevěděl kdy a jak. Chvíli na kamaráda upřeně zíral, jako by pořád ještě doufal v to, že se probere a jeho pihatý obličej znovu dostane zdravou barvu. Bylo mu ale víc než jasné, že to nebylo možné. Nechal Hermionu truchlit a sám se ztěžka postavil na nohy. Cítil, jak ho štípou rány a bolí každý sval v těle. Připadalo mu, jako kdyby ho jeho ruka, dřímající nyní zase hůlku, nechtěla poslechnout, ale nakonec ji ovládl vlnou vzteku, která ho zaplavila. Věděl už, že vrátit mrtvého nelze a nejlepší způsob, jak zapomenout na tu bolest, je pomsta.
Otočil se, ale nemohl Voldemorta naleznout. U Hraniční jeskyně stáli dva jeho mladí strážci, ale po jejich pánovi a mrtvém těle mladého kouzelníka nebylo nikde ani vidu. Že by se dostal dovnitř jeskyně? Harry se rozhodl to zjistit a rázně vyrazil vpřed. Do cesty mu uskočil malý drobný Smrtijed, který však měl velké husté vousy, kdyby jej Harry zahlédl v jiné době a situaci, nejspíš by se jeho komickému zevnějšku zasmál. Smrtijed očividně uskočil před kletbou, kterou vrhla Tonksová. Na vteřinu po Harrym mžikl pohledem, ale potom nejspíš usoudil, že ustoupí a bude se věnovat Tonksové. Harry mu víc nevěnoval pozornost a namířil na dva hlídače u jeskyně, kteří se s trochu ustaraným výrazem srazili více k sobě – stáli nyní přímo před vchodem tak, aby se nedalo vstoupit.
„Bombarda!“ zařval, ale oba jeho protivníci, jako kdyby to čekali, uhnuli zpátky do stran. Přesto je však výbuch spolu s úštěpky skály vymrštil vpřed. Ani jeden z nich se víc nepohnul a Harry šel rozhodně dál. Nejraději by se rozběhl, ale tentokrát nechtěl udělat žádnou zbytečnou chybu. Uvědomoval si, že neví, co ho v jeskyni čeká a proto šel rozvážně s ušima vypnutýma jak jen to šlo a byl připravený s vytasenou hůlkou.
Opatrně vešel do tmavé jeskyně, ale okamžitě zjistil, že v ní jakési světlo tvoří přijatelné potemnělé příšeří, díky kterému perfektně viděl před sebe a kolem sebe, aniž by musel rozsvěcet hůlku. Pohlédl ke stropu, aby zjistil, že původcem světla jsou stříbrné paprsky jakoby v namodralém pásu mlhy. Téměř mu to připomínalo Brumbálovu myslánku, jen té bledě modré barvy tu bylo víc.
Vydal se docela úzkou chodbičkou a ryk zvenčí velice rychle utichl. Najednou se objevil v obrovské síni. Pocity, které ho nyní obklopovali, ještě nikdy v životě necítil. Připadalo mu, jako kdyby měl obrovskou sílu jakou nemá nikdo na světě. Harry se tomu ale vůbec nebránil, právě naopak – snažil se co nejvíc vdechovat chladný vzduch jeskyně, jako kdyby mu to mělo pocitu síly ještě přidat. Strop i stěny byli pokryté tím samým, jako chodba. Nebylo tu ale jediného výklenku, vyčnívající skály nebo něčeho nerovného. Zdi i strop s podlahou se zdály naprosto rovné, ba i dokonce měkké. Jediné, co narušovalo tuto nepřirozenou rovnost, byl malý kráter, vysoký asi metr. Působil skoro jako vysoká miska, protože byl naplněn jakousi krvavě červenou kapalinou. U něj stála vysoká temná postava, která právě od podivné kapaliny odtahovala svoji smrtelně bledou ruku s dlouhými prsty, které svírali roh jednorožce. Harry viděl, jak se špička krásného bílého rohu rudě leskne. Nato se Voldemort sklonil k něčemu tmavému, co leželo na zemi. Harry popošel a zjistil, že je to mrtvé tělo onoho mladíka, kterého Voldemort zabil před jeskyní. Jeho výraz ve tváři byl stejný, jako Ronův – vytřeštěné oči sledovali modrostříbrný strop nad sebou. Jedna věc ale byla jiná. Mladík měl na své hrudi položenou jakousi kost. Harry netušil, byla-li to lidská nebo zvířecí kost, protože byla už značně špinavá a očividně velmi stará a částečně rozpadnutá. Harryho nenapadal žádný kloudný důvod, proč Voldemort nyní na prsou roztrhl mladíkův plášť, starou kost přiložil přímo na jeho odhalenou hruď a na ni přiložil rudě zářící špičku rohu.
„Duše mrtvých,“ zahřměl jeskyní Voldemortův hlas, „Král jednorožců je mrtev, jeho poslední vydechnutí oživí nyní dávno mrtvého,…“ Harry se zachvěl a krev mu tuhla v žilách, „…jako důkaz existence života a smrti – dvou protikladů, bez kterých nelze být. Smrt životem nahrazena!“ zaburácel a pak z rohu jednorožce vytryskl rudý plamen a zaplavil ostrým krvavým světlem celou jeskyni. Harry se prudce otočil a pevně zavřel oči, protože jej začaly pálit. Když je otevřel, světlo bylo pryč a, k Harrymu obrovskému zděšení, uviděl na zemi sedět mladíka, který byl ještě před malou chvilkou mrtví. Voldemort se u něj stále ještě skláněl, když ale mladík promluvil, zase se napřímil a v očích se mu zablesklo. Harry věděl, co to znamená, byla to spokojenost – Voldemortovi se podařilo to, o co se snažil.
„Kde to jsem? A kdo jsi?“ hlesl pisklavým hlasem mladík, ale očividně jej to zarazilo ještě více než Harryho, protože sebou cukl, jako kdyby do něj někdo strčil, a začal si zmateně prohlížet své ruce a tělo. Z jeho hlasu čišela jakási tvrdost a nepřirozený chlad, rozhodně však neměl na Harryho takový účinek, jako když dříve takto promlouval Voldemort. „Kde mám své tělo! Co sis to dovolil!“ vzkřikl rozzuřeně chlapec, jeho hlas už se však začínal podobat chlapeckému čím dál tím míň. Voldemort švihl lehounce hůlkou, mladíkovo tělo se okamžitě vzedmulo do výše a narazilo prudce do stěny. Chlapec nyní visel pár centimetrů nad zemí a rukama se držel za krk, jako kdyby ho za něj držel už někdo jiný a snažil se ho škrtit. Očividně se nemohl nadechnout, protože sípal, jiný zvuk ale ze sebe už nevydal.
„Než příště promluvíš,“ pronesl klidně, ale chladně Voldemort, „rozmysli si, jaký tón zvolíš,“ upozornil ho. Mladý kouzelník se snažil bedlivě poslouchat a nevydat při Voldemortovech slovech ani hlásku, pak jen něco zachrčel – Voldemort to zjevně bral jako souhlas a spustil zpátky svoji ruku, mladík dopadl na zem na kolena, promnul si levou rukou krk a pak vzhlédl zase zpátky k cizímu muži v kápi.
„Jsi uvnitř Hraniční jeskyně, místa, kde se zdržují duše mrtvých lidí, duše bez těla, odepsané a nemožné života a bytí, takzvané mrtvé duše,“ mluvil dál Voldemort a bedlivě sledoval mladíka. „Je to už velmi dávno, kdy jsi ještě směl chodit po zemi jako, ve své době, velký černokněžník a obávaná hrozba. Dostal tě, kdo jiný, než Albus Brumbál, který tě díky své dobrosrdečnosti poslal do Azkabanu a tím mi umožnil vyvolat tě pro moji potřebu…i když až po tvé smrti…“
„Kde je Duker a Slead?“ hlesl jako kdyby se právě probral z jednoho hrozného snu, „kde jsou mí poddaní a věrní pomocníci?“
„Jsou dávno mrtví,“ odpověděl Voldemort, očividně byl znechucen takovou reakcí a nečekal, že první, po čem bude toužit, jsou jeho pomocníci.
„A kdo…jsi ty?“ zeptal se trochu opatrně a jakoby vážil slova, aby se zase neocitl nalepený na zdi.“
„Jsem lord Voldemort,“ řekl, „největší a nejmocnější kouzelník, který ti dokáže dát i vzít život, kdykoliv si umane,“ zdálo se, že Voldemortovo poukázání na jeho moc v kouzelníkovi probudilo jistý zájem místo očekávaného strachu,“využil jsem dnes prastaré magie, abych tě vysvobodil, protože si mi připadl ze všech dřívějších kouzelníků, kteří se procházeli po zemi od dávných časů, nejzajímavější a nejvíce využitelný. Jsi tu, abys mi sloužil. Budeš-li můj věrný pomocník, který bude plnit mé rozkazy, dostane se ti slávy, jaké jsi nedosáhl ani za svých časů.“
„Já jsem byl nejmocnějším kouzelníkem na zemi!“ vyhrkl podrážděně a rozčíleně kouzelník, přestože si dával očividně velký pozor. Voldemortův zevnějšek už, jak si Harry také uvědomoval, nevypadal dvakrát jako lidský, proto budil větší strach. Všichni mě znali, Marcio Bletha, známého jako Gribhot, všichni měli obavy z temné magie, kterou jsem ovládal.“
„Mluvíš správně,“ přerušil ho Voldemort, „znali. To všechno je ale pryč. Nebyl jsi dost silný, abys na rozdíl ode mne přežil a nyní tvoje moc nedosahuje ani zhola k tomu, co umí jen moji věrní služebníci nazývaní Smrtijedi.“
„Tak k čemu mě tedy potřebuješ?“ usmál se uštěpačně mladý Bleth. „K čemu si používal prastarou magii a dal mi toto pěkné mladé tělo?“
„Měl si zajímavou schopnost, která se mi zamlouvá. Jsem dost silný, abych to dokázal sám, ale vzhledem k množství této společnosti, kterou jsi dokázal ovládat, by to bylo zbytečně zdlouhavé a já bych se na to musel až přespříliš zaměřovat.“
„Ano, tak tedy,“ Bleth vstal na nohy a přikročil o něco blíž k Voldemortovi, pohlédl mu pevně do očí a Harry si nemohl nepovšimnout, jak se otřásl a uhnul pohledem, „nemáš lidské oči,“ hlesl.
„V černé magii jsem opravdu došel dál, než ty,“ úšklebek, který Harry zahlédl ve Voldemortově obličeji měl zjevně značit úsměv.
„Já vím, cítím to,“ breptl ještě. „Nevím, co jsi opravdu zač, ale vím, že zpátky už nechci, za žádnou cenu,“ kývl hlavou směrem ke kráteru. „Přísahám ti věrnost a mé služby, pokud jich ovšem budu moci využívat naplno a bez zábran tak, jako dřív.“
„Naopak, budeš je muset využívat víc než dřív,“ opravil ho ledově Voldemort. „Znamení zla necháme na později, nejsi na to dost silný,“ dořekl a podával Blethovi hůlku.
Harry si připadal jako ve zlém snu. Jako by tu nestačil Voldemort, ještě se mu podaří vyvolat odněkud ze záhrobí mrtvou duši jiného černokněžníka, který dříve zužoval svět. „Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Bleth vyrazil za ním. V ten moment si Harry uvědomil, že se křečovitě lepí na kraj chodby, ze které celou událost sledoval. Než se však stihl otočit a zmizet, protože opravdu neměl dvakrát chuť utkat se v uzavřeném prostoru se dvěma mocnými kouzelníky, byl zahlédnut.
„Kdo je to?“ vyhrkl zlostně Bleth.
„Někdo, kdo nemá být mezi námi už dlouhou dobu,“ odvětil chladně Voldemort a vykřikl: „Avada kedavra!“ bylo to však naprosto zbytečné, jak už mu mohlo také dojít, protože Harry se prostě otočil a běžel ven z jeskyně a kletba zasáhla roh, u kterého se před malou chvílí lepil.
Harryho napadlo, že by prostě mohl jeskyni zasypat, to by Voldemorta ale jen na chvíli zastavilo a bylo by to k ničemu. Když však vyběhl ven, s radostí zjistil, že většina Smrtijedů je už pochytána a několik bystrozorů a členů řádu jen tak pochodují po louce a sledují, jestli tu je ještě něco na práci.
„Oživil Marcia Bletha!“ vykřikl Harry, jakmile vyběhl a všichni po něj kmitli pohledem.
„Co to mluvíš, chlapče?“ vyhrkl Moody a rychle se belhal k Harrymu, „odkud ho znáš? To není možné, ten už je dávno…“
„Mrtvý já vím,“ křikl Harry, „ale Voldemort využil rohu jednorožce…“
„…a pomocí dechu Krále jednorožce oživil mrtvou duši,“ dořekl kdosi za něj. Byl to známý příjemný hlas, který Harrymu dodal obrovské odvahy a pocitu, který mu říkal, že ještě není všechno ztraceno. Albus Brumbál stál, nad ležící Belatrix Lestragenovou, která působila téměř jako mrtvá. Harry si uvědomil, že se vedle ní v Lupinově náruči vztekle zmítá Hermiona. Vypadala skoro jako někdo, kdo právě zešílel. „Zatím pro nás není taková hrozba, Harry, ale musíme se postarat, aby se ještě dnes vrátil tam, kam před více než stoletím odešel.“
„Ano, ale má hůlku a to všechno,…“
„Má hůlku, ale nemá ještě zpátky celou svoji sílu,“ přerušil ho Brumbál, „tedy alespoň by ji neměl mít.“
„Já se o něj postarám,“ vyhrkl Moody, „Potter má pravdu, starý dobrý přítel Gribhot nás přišel navštívit,“ Harrymu došlo, že jej sleduje svým slídivým okem skrze skalní stěnu. Na nic už sám nečekal, otočil se zpět k otvoru a čekal s hůlkou připravenou.
„Impedimenta!“ vykřikl okamžitě, jakmile oba kouzelníci vystoupili ze vchodu. Byl očividně první, kdo tak rychle zareagoval, protože Moody na něj jen něco vyhrkl, v mžiku se ale ozvala rána a on odletěl prudce někam za Harryho. To Voldemort nějakým štítem obrátil Harryho kletbu zpátky proti Moodymu. Musel čekat, že pokud vyleze z jeskyně, budou tam na něj čekat. Byla to ale jasná přesila. Nikomu z řádu ani z ministerstva to ovšem nedělalo sebemenší starosti a okamžitě začali metat kletby směrem ke kouzelníkům. Voldemort bleskurychle vytvořil veliký štít, který dokázal krýt jeho i Gribhota. V očích se mu zlobně blýskalo. Brumbál stál klidně, jako kdyby tu nikdo nebyl a on přišel jen na návštěvu. Přesto si Harry nemohl nepovšimnout, že z Voldemorta nespouští oči a napjatě ho sleduje jako dítě, které si prohlíží nějaké zvíře v zoologické zahradě.
„Mdloby na vás,“ vyhrkl Harry a zasáhl štít. „Přeci ten štít nemůže udržet věčně,“ křičel směrem k Lupinovi, „jak se dá prolomit?“
„To kdybych věděl,“ postěžoval si Lupin, Harryho v ten moment něco napadlo.
„Potřebuji tvoji pomoc!“ zavolal na Lupina, zatímco se Voldemort přesouval se slabým Blethem pryč od jeskyně. Očividně si při tom dal záležet, aby jeho záda kryla stěna jeskyně. „Musíš na něj metat kletby jednu za druhou, jakékoliv, hlavně rychle…“
„Takhle ten štít neprorazíme, Harry,“ upozornil ho Lupin.
„Já vím, ale potřebuji, abys ho odlákal,“ odpověděl trochu netrpělivě Harry, „musíš ho zabavit, kryje si záda – to je místo, které štít nechrání,“ očividně už nemusel nic říkat, protože Lupinovi to velice rychle došlo, popostoupil vpřed a vyhrkl na Harryho: „Tak do toho!“
Harry na nic nečekal a poodběhl od Voldemorta o něco dále, aby se mohl postavit ke stěně tak, že si ho nevšimne. K jeho obrovskému zklamání ale zjistil, že by jej z takové dálky nemohl zasáhnout a na to, že měl jen jeden pokus, to bylo riskantní. Blíž jít nemohl, protože by riskoval odhalení, nechtěl ale Voldemorta nechat uprchnout. Horlivě tedy přemýšlet, než ho to napadlo. Lupin zatím dělal svoji práci velmi pečlivě.
„Wingardium Leviosa!“ vyhrkl Harry a zamířil přitom na veliký kámen poblíž něj. Hůlkou jej navedl velkým obloukem nad Voldemorta a potom jej prostě pustil. Harry už se několikrát přesvědčil, že ty nejjednodušší věci mají většinou nejsilnější a nejlepší výsledky, měl ale radost, že Voldemort, příliš zaneprázdněn udržením štítu, padl po ráně do hlavy na zem. Bleth jen ztuhl a přilepil se ke stěně jeskyně, když už se ocitl mimo ochranu. Byl slabý a cítil to, a proto Harryho o to víc překvapilo, když se rozhodl – zjevně ho přesvědčila jeho touha po životě, který nyní nemínil zase ztratit – po Harrym vypálit kletbu, která se nepromíjí.
„CRUCIO!“ zařval zuřivě a přes krásné mladé tělo v jeho očích plál ošklivý nenávistný pohled. Ten ale okamžitě změkl.
„Scutum!“ vyhrkl bleskurychle Harry a jeho útok odrazil. Bleth zbledl ještě víc, pokud to ovšem bylo možné. Začal sípat, jako kdyby se dusil a bázlivě po Harrym pomrkával. Harry nechápal, proč právě tohoto vyděšence, který měl být kdysi mocným černokněžníkem, Voldemort vysvobodil. Potěšila ho ale tato bázeň a dokonce mu dodala ještě větší síly. Mezitím Bleth udělal dva drobné kroky vpřed a poklekl. Byla to obrovská rychlost, ve které Harry sklonil svoji hůlku v domnění, že se Gribhot vzdává. Ten však ze sebe vydral obrovský strašlivý zvuk, který mu trhal uši. Harrymu nápadně připomínal onen řev, který vydávalo před dvěma lety zlaté vejce vybojované v prvním úkolu kouzelnického turnaje. Skřek ustal a zdálo se, že bude klid. Harry pohlédl směrem, kde srazil Voldemorta a zjistil, že už tam dávno není. Nyní stál na malém skalním výčnělku a sledoval vše z povzdálí.
„Je načase to skončit,“ zabrblal Harry a vydal se k němu. Poprvé v životě cítil, že to dokáže a byl pevně rozhodnutý toho využít. Voldemort si nyní hůlkou přejel po zjevně hluboké ráně na hlavě, která se však okamžitě zacelila. Stál pevně, s plápolajícím hábitem a sledoval Harryho mlčky a ostražitě jako šelma čekající na svoji oběť. Harry už v něm neviděl nic jiného, než obyčejného smrtelníka. Nevěděl, co se s ním dnes děje, věděl jen, že jakmile sem, na toto podivné místo, dorazil, nemá strach, vše mu připadá snadnější a jednodušší. Možná to bylo tím místem, možná se s tím vším Harry prostě najednou smířil, škrábal se nyní na malý výčnělek než uslyšel strašlivý křik. Harry se rychle otočil a zjistil, že Bleth stojí opět na nohách a s šíleným smíchem hledí na bystrozory a členy řádu, jak zápasí s obrovským hejnem drobných ptáků a dokonce dvou orlů. Vypadalo to hrozně, protože hejno bylo tak husté, že se pod ním Harryho přátelé ztráceli z očí. Na to vyběhla na palouk smečka vlků. Někomu se podařilo asi tucet ptáků ve vzduchu zmrazit, nejspíš to byla Tonksová, ale na jejich místo přiletělo dvakrát tolik. Klovali a nalétávali na kouzelníky jak jen to bylo možné, s obrovským vřískotem.
„Vrací se!“ řval Bleth jako šílený. „Moje síla se mi vrací! Mohu je zase ovládat! Jsou tu, moji služebníci!“ znovu zavřeštěl a Harry měl dojem, jakoby mu praskaly ušní bubínky. Nato vyrazila vlčí smečka jako na povel vpřed a zaútočila. Harry zaslechl bolestný výkřik a vyběhl zpátky. Nemohl dopustit, aby se Hermiona nebo někdo, koho zná, stala další dnešní obětí.
Sotva však seskočil s výčnělku, ze země vyrostly obrovské dřevnaté stonky a zastavily se asi tak dva metry nad zemí, okamžitě prorostly tvrdými velkými ostny. Harry to málem neubrzdil a na jeden z nich se nabodl. Byl nyní odříznut od ostatních. Zůstali tu jen Harry a Voldemort, klidný a vyrovnaný, jako by předem věděl, jak to všechno dopadne. Harry se otočil zpátky k němu a udělal tři kroky vpřed, zastavil se a čekal. Byl pevně přesvědčený používat co nejvíce obranné kouzlo Scutum, které se už osvědčilo. Navíc, Voldemort nemusel pronášet svá zaklínadla nahlas a to bylo pro Harryho obrovskou nevýhodou, protože sám netušil, jaká kletba je na něj vržena. Letmo se rozhlédl, aby si trochu obhlédl terén. Hledal něco, čeho by mohl využít, ale byla tu jen velká skála, kousek od ní malý výčnělek a to bylo ,kromě nerovné půdy, vše. Harrymu to připomínalo téměř dvakrát tak velkou Brumbálovu pracovnu – víc místa tu rozhodně nebylo.
„Není útěku,“ ozval se chladný hlas a ve Voldemortovech očích se zlostně zablýsklo.
„Expelliarmus,“ vyhrkl Harry, ale záblesk světla zmizel díky Voldemortovu mávnutí tak rychle, jako se objevil.¨
„Digerte!“ zařval znovu, ale zase neúspěšně.
Voldemort útok odrazil a okamžitě zaútočil. Z hůlky mu vyšlehl rudý plamen, a Harry uskočil právě včas. Křoví za ním začalo okamžitě hořet. Harry pokračoval v běhu podél této velké trnové zábrany a jen tak tak uskočil před dalším tmavým zábleskem, který udělal do stěny obrovskou díru. Ta však okamžitě zarostla. Okamžitě vstal a zařval: „Mdloby na tebe!“, znovu bez účinku.
„Gerialus!“ zavrčel Voldemort a zasáhl Harryho přímo do prsou. Ten pocítil, jak ho nějaká síla vyzvedá do vzduchu a najednou jako kdyby jej někdo zachytil v zápěstí za obě ruce i nohy někdo zachytil a tahal tak, že se ho snažil roztrhnout. Cítil, jak se tlak zvyšuje a marně se snažil vzpouzet. Jeho tělo teď bylo napnuté jako jedna dlouhá struna. Měl dokonce dojem, že uslyšel zlověstné zapraskání v zádech, když si uvědomil, že jeho ruce jsou od zápěstí po prsty ještě možné ovládat. V odkrvených prstech pravé ruky ještě stále držel hůlku, kterou už však téměř pouštěl. Okamžitě ji sevřel pevně a namířil jí zhruba směrem, kde stál Voldemort. Nebyla tu však velká šance, že jej zasáhne, protože odněkud zboku se mu špatně odhadovala jeho vzdálenost a úhel.
„Bombarda!“ zařval Harry o něco silněji, protože napínání jeho těla už přibývalo na síle a bolest byla téměř nesnesitelná. Cíl se mu nepodařilo zasáhnout asi o metr, přesto však přerušil Voldemortovo zaklínadlo a padl zpátky na zem. Cítil, jak ho celé tělo bolí, přesto rychle zaútočil.
„Sorta amoni!“ zahulákal a trefil Voldemorta přímo do prsou, přes ně se okamžitě objevila obrovská dlouhá hluboká rána, jako kdyby ho Harry sekl nějakým mečem. Voldemort vydal jakýsi skřek jen málo podobný bolestnému výkřiku a dopadl pod tou ranou napůl na zem. Hůlka z pravé ruky mu vypadla ale okamžitě ji třesoucí se rukou znovu nahmatal a přiložil si ji na ránu. Harryho napadlo, že kdyby v útoku pokračoval, mohl by jej zabít, ale prostě to nedokázal.
„Pouta na tebe!“ křikl a bezbranného Voldemorta okamžitě spoutali silné provazy. Harry nyní přemýšlel, zda by se kouzelnickému světu podařilo tohoto černokněžníka udržet v nějakých řetězech po celý zbytek jeho života, ale při té myšlence ho až zamrazilo. I kdyby Brumbál našel nějaké kouzlo, které by ho dokázalo spoutat, silně pochyboval, že jeho přívrženci by nepodnikli tisíce útoků a pokusů o osvobození. Jediná možnost byla jej zabít. Harry si tu nepříjemnou pravdu uvědomoval, ale rozhodně neměl sílu ani chuť stát se vrahem. Rozhodl se počkat, třeba to za něj vykoná někdo jiný.
Voldemort však rozerval Harryho kouzlo – neznámo jak. Po hluboké ráně zůstal jen jeho rozervaný hábit.
„Vážně si myslíš, že by jsi mě dokázal spoutat? Co by jsi se mnou chtěl dělat? Poslat mě do Azkabanu? Tak jednoduché to ale nebude, Harry Pottere,“ ušklíbl se, „ ne ne, ty víš, co budeš muset udělat, pokud mě chceš zastavit. Upřímně, dnes bych tvoji přítomnost nejraději neviděl, staví mě to do jistého…nevýhodného postavení, nicméně, ani to nezdolá velkého a mocného lorda Voldemorta, tak do toho, i když je ti pomáháno, nebude ti to nic platné,“ sykl, ale Harry neměl nejmenší tušení, o čem to mluví. Rozhodně ho bolelo celé tělo a měl všeho dost, chtěl to nějak ukončit a neměl sílu si vykládat. Pokusil se vybavit si Rona, který tam teď někde leží a mrtvýma očima zírá k nebi, okamžitě ho zaplavil nevýslovný vztek. Teď to musí dokázat, teď nebo nikdy.
Harry věděl, že to není jen tak, okamžitě si začal vzpomínat na ty nejhorší věci, které v životě zažil, na věci, které by se jej nemuseli týkat nebýt jeho – lorda Voldemorta – který měl jako jediný tu možnost rozhodnout se. Vzpomínal na Dursleyovi, kteří ho celý život tyranizovali, na jeho rodiče, kmotra Síriuse, všechny ty chvíle, kdy se mu ve škole vysmívali a vyhýbali, jako nějakému bláznovi, na Jeny, se kterou teď nemohl být, a na Rona. Za to všechno se rozhodl být vrahem, a proto zařval, jak jen nejvíc mohl: „AVADA KEDAVRA!“ mířil přímo na Voldemorta, který se však v ten samý okamžik rozhodl o to samé. Dva zelené paprsky jejich hůlek se srazily jako tenkrát na hřbitově, tentokrát ale ani jeden z nich nebyl překvapen. Oba věděli, že jakmile se toto pouto přetrhne, můžou pokračovat nebo zemřít, nestihnou-li se kletbě vyhnout. Proto si dávali na čas. Voldemort zjevně přemýšlel nad tím samým. Harry přemýšlel, co dál. Stále jím procházela obrovská zlost, kterou musel využít. Věděl, že takové síly neposbírá pokaždé.
Spojení hůlek mu připadalo jako celá věčnost, Harry se proto rozhodl. Svoji hůlku musel uchopit oběma rukama, aby ji mohl odtrhnout. V momentě, kdy se mu to podařilo, uskočil bokem a nechal Voldemortův paprsek dopadnout na stěnu z křoví. Voldemort se Harryho smrtící kletbě nemusel vyhýbat vůbec, protože v momentě, kdy Harry zpřetrhal vazbu, jeho zaklínadlo se naprosto odklonilo a udělalo obrovskou díru ve skále.
„Amorta!“ reagoval bleskurychle Harry, stále ještě klečící a nepřipraveného Voldemorta odhodil prudce dozadu. Harry se bleskurychle vyskočil na výčnělek, kde donedávna stál jeho protivník. Tento pohled mu však vyrazil dech. V první minutě si Harry myslel, že Voldemort odolal síle úderu a stál na nohách, zády k ostnatému plotu. Pak si ale všiml několika ostrých silných trnů, které mu trčeli s břicha, prsou a z levé nohy.
„Výborně, Harry,“ hlesl a z úst mu vyprskla krev, „výborně…teď má Brumbál to, co chtěl…vraha,“ uchechtl se a Harry si všiml malého stroužku krve stékajícího po kraji úst.
„Brumbál ví, že to byla potřeba,“ hlesl Harry. Snažil se mluvit co nejpevněji a zakrýt jeho jako o závod bušící srdce, ruce se mu třásli a hlas zadrhával.
Velká zeď s trny se nyní začala zmenšovat a vracela se do země. Harrymu se naskytla zvláštní podívaná. Brumbál stál na zbytcích výčnělku, za který se ještě nedávno chtěl Harry schovat před Voldemortem, rukou mával kamsi do nebe a nad ním se tyčila obrovská světlomodrá clona, přes kterou se chtěla dostat nejrůznější zvířata, jako například ptáci, orlové, ale také dva mladí jednorožci a jeden jediný vlk. Zbylá smečka vlků útočila na hrstku kouzelníků, na které už clona nedosáhla. Snažili se chránit svázané a omráčené Smrtijedy, které pochytali. Harry tam zahlédl Lupina, který se rval jako lev. Jeho tvář byla zbarvena zapadajícím sluncem do nebezpečně červené barvy. Teprve nyní si Harry uvědomil, že jsou tu téměř celý den. Konečně to skončilo, měl chuť to zavolat z tohoto pahorku dolů, k ostatním. Zbýval tu však ještě jeden vzpouzející se kouzelník. Bleth metal kletby a kouzelníci, kteří s ním byli uvnitř ochranné clony, se vytrvale bránili. Až jeden člověk, z nápadně krvavě zbarvenými vlasy, vyběhl z kruhu a vyhrkl nějakou kletbu, díky které se Bleth vzedmul do výše a padnul na zem, omráčený. Clona zmizela a všechna zvířata ustala. Podle zmatených výrazů jednorožců, kteří spatřili jakoby z ničeho nic vedle sebe smečku vlků, Harry usoudil, že je ovládala nějaká moc, díky které napadali členy řádu a bystrozory. Jednorožci okamžitě vyběhli pryč a dva vlci se vydali za nimi, zbytek smečky hladově pohlédl na Lupina a asi pět bystrozorů stojících unaveně za ním. Cítili zjevně krev, která jim odkapávala z tváří, rukou a ze všech míst, kde byli dnes napadeni, a nechtěli se vzdát unavených obětí. Lupin však okamžitě vyslal po nejodvážnějším vlkovi, který vyrazil vpřed proti němu, zlatavou kletbu a zapálil mu kožich. Vlk strašlivě zavyl a vyrazil se svými druhy pryč.
Všichni se začali rozhlížet kolem sebe, jako by ani nevěřili, že je konečně po všem. Pak jakoby všem docházelo, kvůli čemu tu dnes byli, pohlédli směrem, kde dříve stál velký plot. Ten obrázek dal každému takový pocit, jako měl Harry. Cítil se rozhádaně. Přestože Voldemort ještě žil, klečel nyní na kolenou a rukama se opíral o zem, nebyl ještě úplný vrah. Věděl, že je ve Voldemortovech silách se vyléčit svojí hůlkou, zatím ji ale bezmocně svíral v ruce. Jakoby nevěděl, jestli ho Harry ještě odzbrojí při pokusu zachránit se, nebo to již nemá smysl.
Zezadu zaslechl obrovskou vřavu radosti. Lupin mával hůlkou nad hlavou a sršeli s ní světélka těch nejrozmanitějších barev. Ostatní ho napodobili. Křičeli a plakali. Bylo to snad poprvé v životě, co Harry viděl plakat dospělé kouzelníky – navíc bystrozory. Nyní ho ale zajímal Brumbálův pohled. Ten už ale spěchal k Harrymu. Na jeho tváři se zrcadlil trochu rozpačitý úsměv.
„Dokázal si to Harry,“ promluvil k němu klidně.
*****The End*****
Komentáře
Přehled komentářů
Je to skvělý příběh, jen tam je ještě spoustu nedořešených věcí, jako například: jak to dopadne s harrym a jeny, nebo zdali se najde nějaká možnost zachránit rona. rozhodně by to chtělo pokračování, nic nenaštve štenáře víc než nedokončený příběh, rozhodně bys se svým talentem zvládla ještě alespoň jeden díl. Jestli tě něco napadne, tak se mi pls ozvy na mail (zdravka@xicht.cz)
Jsi totiž velmi naddaná a já dychtivej po dalším díle. zatím ahoj. s pozdravem petr
Závěr
(Petr, 27. 4. 2009 18:31)